Robinson/Hlava devatenáctá

Robinson Joachim Heinrich Campe
Hlava osmnáctá	Hlava devatenáctá	Hlava dvacátá

Údaje o textu
Titulek:	Hlava devatenáctá
Podtitulek:	Odcestování Španěla a Pátkova otce ku krajanům Pátkovým.
Autor:	Joachim Heinrich Campe podle Daniela Defoea
Zdroj:	CAMPE, Joachim Heinrich. Robinson. Překlad Antonín Mojžíš. Praha : Alois Hynek, asi 1884. s. 71–74. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Antonín Mojžíš
Licence překlad:	PD old 70
Související:	Robinson Crusoe

Příštího jitra svolal Robinson časně všechny své poddané, aby provedli spojenými silami úmysl, kterého nebylo lze odložiti.

Mrtvoly pobitých ležely dosud na bojišti, a bylo se obávati, aby škodlivými výpary vzduch zkažen nebyl. Zaopatřili se tedy všickni sekerami a šli v ona strašná místa, aby skáceli dříví a upálili na hranici všecka mrtvá těla.

Robinson a jeho společníci, upálivše mrtvoly, šli zase domů. Zatím poučoval Pátek otce, že vzdělaní lidé nejedí lidského masa, což mu také z počátku na rozum nešlo. Ale Pátek pokračoval, aby mu vypravoval vše, čeho se sám od svého pána byl naučil, a přivedl otce v krátké době k tomu, že se mu hnusil nelidský ten obyčej. Robinson dal starci z příčiny, že byl přece dříve než jeho syn, jméno Čtvrtek, a tak jej budeme také my příště jmenovati.

Na to svolal Robinson všecky ku poradě, v níž musil býti Pátek zase jeho tlumočníkem. On sám, jako hlava společnosti, zahájil schůzi následujícím oslovením: „Moji dobří přátelé! Máme všecky věci, kterých jest potřebí ku spokojenému životu. Co se mne však týče, nemohl bych nikdy požehnání toho požívati se srdcem pokojným, pokud jsou lidé, kteří mají větší právo na to, než já, a kteří teď v nedostatku a bídě žijí. Míním vaše krajany, evropské přátely, Španěly, kteří zůstali mezi divochy. Přeji si tedy, aby mi každý z vás vyjevil své náhledy, jak bychom se s těmi ubohými spojili.“

Umlkl a každý pronášel své mínění. Španěl si vyžádal, aby směl pro ně sám jeti na ukořistěné lodici a je přivézti. Totéž chtěl Čtvrtek učiniti.

Pátek zase radil, by starý otec zůstal a jemu aby dopřáno bylo Španěla doprovázeti. I nastala šlechetná hádka, jeden raději než druhý chtěl nasaditi život svůj; konečně uznal Robinson za potřebné sám věc rozhodnouti v ten rozum, aby Španěl a Čtvrtek odcestovali, Pátek však aby na ostrově zůstal.

Ustanoveno tedy, že oba dva jmenovaní nastoupí co nejdříve cestu. Před tím však třeba bylo o to pečovati, aby zdělali pole nejméně desetkráte větší, poněvadž rozmnožením společnosti zvětšila se i denní spotřeba potravin.

Všickni stali se tedy na několik týdnů rolníky, a protože každý z nich svědomitě pracoval, šlo vše velmi dobře a velmi rychle od ruky. Po čtrnácti dnech byli hotovi a konali přípravy k obmýšlené cestě.

Ale dříve podal Španěl Robinsonovi důkaz poctivosti a vděčné lásky, což zároveň svědčilo o moudré opatrnosti. Pravil totiž, že jsou jeho krajané, jako on, toliko obyčejní námořníci beze všeho vzdělání. On že povahy všech nezná tak podrobně, aby za ně ručiti mohl. Radí tedy, aby Robinson, jako pán ostrova, stanovil jisté podmínky, za jakýchž by je přijati chtěl, a že by nižádného s sebou nevzal, kdož by s podmínkami těmi nesouhlasil.

Robinson těšil se věrnosti svého přítele a učinil, co mu tento poradil. Výminky, jež ustanovil, byly následující :

Kdo na Robinsonově ostrovu žíti chce, nechť se zaváže:

1. Že bude poslouchati řádného pána ostrova a podrobí se veškerým jeho ustanovením, jež učiní pro dobro celé osady;

2. že povede život pracovitý, mírný a ctnostný, ježto nemá býti na ostrově trpěn žádný lenoch, hýřil a zvláště nešlechetný člověk;

3. že se vystříhá všech svárů a hádek, a všecky žaloby své přednese pánu ostrova nebo soudci od něho určenému;

4. že podnikne bez reptání práce, které budou ku blahu celé společnosti, a v čas potřeby že brániti bude pána ostrova životem svým;

5. že postaví se proti těm, kdož by se opovážili přestoupiti některý článek tohoto zákona, a že přispěje k tomu, aby takový přiveden byl buďto k poslušenství, aneb z ostrova navždy zapuzen byl;

6. že se každý vybízí, aby tyto články dříve zrale uvážil, a své jméno, místo přísahy, jen tenkráte napsal, je-li úplně odhodlán dle nich ve všech částech se spravovati.

Španěl musil tento spis dříve přeložiti do své mateřštiny, a bylo umluveno, že vezme s sebou péro a inkoust, aby jej mohli jeho krajané před odjezdem svým podepsati. I vybrali si nejlepší z ukořistěných lodic, chystajíce se k odjezdu.

Když byli donesli na lodici dostatečnou zásobu potravin a když nastal příznivý vítr, rozloučili se naši cestující dojemně s Robinsonem a Pátkem a vstoupili na lodici. Pátek byl velice zarmoucen, že mu bylo odloučiti se od svého milého otce. Již večer před odjezdem po několik hodin plakal, nemoha lítostí ničeho pojísti. Maje však se loučiti, nechtěl se upokojiti. Opět a opět objímal svého otce, smáčeje obličej jeho slzami. Starý musil se mu násilím vymknouti; ale když odrazila lodice již ode břehu, vskočil Pátek do moře a plaval po straně lodice, aby mohl otci ještě jednou s Bohem dáti.

Pak obrátil se zase na břeh, usedl na návrší a hleděl za uhánějící kocábkou, vzdychaje a prolévaje hojně slz, dokud mu nezmizela s očí.

Robinson, chtěje mysl jeho rozptýliti, věnoval větší díl dne lovu a vycházce do hor. Nešli ještě dlouho, když pudl, jenž s nimi běžel, stanul na úpatí skály, křovím porostlé, a stále štěkal. Když se přiblížili k místu tomu, nalezli díru ve skále, právě tak velikou, že bylo možno do ní vlézti, nikoli však vejíti.

Robinson rád prohlédl vše, co vzbudilo jeho pozornosť, i poručil svému průvodčímu, aby zkusil, nebylo-li by možno, tam vlézti. Pátek uposlechl. Ale sotva vstrčil dovnitř hlavu, odskočil ihned se strašným křikem a utíkal přes volání Robinsonovo jako beze smyslů. Konečně dohonil ho Robinson a dověděl se, proč uprchl. „Ach! ach!“ odpověděl Pátek, nemoha skoro ani slova vypraviti, „utíkejme odtud, milý pane, jak jen můžeme; v té díře je hrozná věc s velikýma žhavýma očima a s tlamou tak velikou, že by nás oba živé najednou pohltiti mohla.“

„Nu, totě ohromná tlama,“ odpověděl Robinson; „ale rád bych viděl tu věc.“

„Ach! ach!“ křičel Pátek, padnuv na kolena, „pro Bůh ne! Sežere tebe jistě a pak by neměl ubohý Pátek žádného pána!“ Robinson mu odvětil na to usmívaje se, zda-li jeho sežrala, a poněvadž toho právě nemohl tvrditi, poručil Pátkovi, by rychle běžel domů pro svítilnu. On sám vrátil se k díře, aby stál zatím před ní na stráži s nabitou ručnicí.

Co as, pro všecko na světě, myslil si, může to býti, čeho se tak velice tvůj Pátek lekl? Dravé zvíře? Lev, tygr, pardal anebo něco podobného? Kdyby tomu tak bylo, jednal bych příliš odvážlivě, kdybych tam vlezl. Jsou-li však taková zvířata na ostrově, byl bych je již dávno viděl. A pak nebyl by se vrátil Pátek zdráv. Ne, ne! Není tomu tak jistě; jeho bázlivosť ztropila si s ním šašky, a on viděl, čeho zde není. Musím tedy vše prozkoumati, abych dobrého mladíka vyléčil z dětinské zpozdilosti.

V tom přišel Pátek s hořící svítilnou, a chtěl ještě jednou se slzami v očích pohnouti svého pána, aby se nevydával v tak hrozné nebezpečí, v němž by jisté zahynul. Ale Robinson neznal bázně, jakmile věc bedlivě rozvážil, a nedal se tudíž odvrátiti od zámyslu svého. Požádav Pátka, aby byl klidné mysli, vzal hořící svítilnu do levé, dobře nabitou pistoli do pravé ruky a šel srdnatě dobrodružství v ústrety.

Sotva do otvoru vstrčil hlavu, objevil při slabém kmitu svítilny něco, čeho se sám zhrozil. Ale nechtěl proto hned utéci, nýbrž natáhl ruku se svítilnou, aby si prohlédl zřetelněji bezejmenného netvora. A tu viděl, že to není nic jiného než stará lama, která stářím a vysílením dodělávala. Když se rozhlédl a nic jiného nespatřil kromě zmíněného zvířete, vlezl do vnitř, zavolav Pátka, aby jej následoval.

Pátek třásl se jak osyka; nechtěl však opustiti dobrého pána svého. I dodal si odvahy, se šlechetným sebezapřením vlezl za ním a viděl s úžasem, jak velice se mýlil v příčině velikosti očí a tlamy.

„Vidíš. Pátku,“ zvolal naň Robinson přívětivým hlasem, „co vše působí bázeň! Kde jsou veliké žhavé oči? Kde jest nesmírná tlama, kterou jsi prve viděl?

Hle, Pátku, tak povstaly všecky povídačky o strašidlech! Původci takových nechutných vypravování byly bázlivé babičky nebo jim podobní strašpytlové mužští, kteří, jako ty, domýšleli se, že něco vidí, čeho ani nebylo, a kteří potom ujišťovali, že něco takového skutečně spatřili. Buď mužem, Pátku; pohledni příště na vše dvakráte a zapuď ze srdce svého všecku bázlivosť!“

Stará lama zdechla a Robinson namáhal se, aby ji s pomocí Pátkovou z jeskyně vyhodili a zahrabali. Prohlednuvše s velikou pozorností místo, kde byli, shledali, že jsou v prostranné příjemné jeskyni, které budou moci budoucně velmi dobře užiti. Byla neobyčejně sucha a chladna, a stěny, které se zdály býti z křišťálu, odrážely světlo svítilny na všecky strany tak živě, jako by to byla zrcadlová síň.

Robinson ihned si umínil, že užije jeskyně té v dusných, parných dnech ku zotavení a zároveň že ji promění ve sklep na takové věci, které by se zkazily velikým horkem. Na štěstí byla vzdálena jen as čtvrť hodiny ode hradu. Pátek musel běžeti pro nástroje. Těmi počali hned vchod zvětšovati, aby mohli k němu řádné dvéře urobiti. A tato práce poskytovala jim v nepřítomnosti obou druhů velmi příjemného zaměstnání.