Robinson/Hlava devátá

Robinson Joachim Heinrich Campe
Hlava osmá	Hlava devátá	Hlava desátá

Údaje o textu
Titulek:	Hlava devátá
Podtitulek:	Robinson podniká nové cesty výzkumné. Nalezne zbytky lidských těl. Jeho zděšení a útěk.
Autor:	Joachim Heinrich Campe podle Daniela Defoea
Zdroj:	CAMPE, Joachim Heinrich. Robinson. Překlad Antonín Mojžíš. Praha : Alois Hynek, asi 1884. s. 32–35. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Antonín Mojžíš
Licence překlad:	PD old 70
Související:	Robinson Crusoe

Tímto způsobem žil Robinson den jako den tři plné roky. V tom čase pracoval neustále na kocábce; kmen sice nebyl dosud ani do polou vyhlouben, a zdálo se býti s pochybností, zrobí-li ji Robinson přes všecku svou pracovitosť ve třech nebo čtyřech letech.

Pokračoval přece usilovně v díle; neboť co měl jiného činiti? A pracovati chtěl i musil! Jednoho dne připadlo mu náhle, že viděl jen malou čásť ostrova, jejž tak dlouho již obývá. Není dobře, myslil si, že se obáváš procestovati ostrov. Kdo ví, nenajdeš-li v jiných jeho krajinách věci, které ti mohou býti ku prospěchu.

Myšlénka ta živě tanula mu v duši, že se ihned odhodlal, vydati se příštího dne na cestu.

Ještě téhož dne připravil se k odchodu. Z rána pak naložil na jednu lamu potraviny na čtyři dni, ozbrojil se, poručil se v ochranu boží a vyšel s uspokojením. Měl v úmyslu však držeti se pokud možno břehu, neboť nedůvěřoval hustým lesům z obavy před dravými zvířaty.

Téhož dne nepřihodilo se mu nic pamětihodného. Urazil asi tři míle cesty, a čím dále pokročil, tím více nabýval přesvědčení, že přebývá v části nejméně úrodné. Na mnohých místech nalezl ovocné stromy, kterých dosud nebyl viděl, jež však, jak se právem domníval, zdravý a chutný pokrm mohou mu poskytovati. Viděl také papírovník, z jehož kůry robí Japonci pěkný papír a obyvatelé ostrova Otahaiti hotoví si z něho letní obleky.

Strachuje se divokých zvířat, ztrávil Robinson noc na stromě a hned na úsvitě nastoupil další cestu.

Nešel ještě dlouho, když dosáhl nejkrajnějšího jižního konce ostrova. Zde byla půda na některých místech poněkud písčita. Chtěje se podívati až na konec ostrova, stanul náhle jako bleskem omráčen, jsa bledý jako stěna a po celém těle se třesa.

Právě před sebou spatřil Robinson otištěnou šlépěj lidskou v písku. Ihned vzpomněl si na člověka, jenž stopu tu udělal; ale nepředstavoval si ho jako družného, milého tvora, jenž ochoten by byl jemu pomáhati a sloužiti; nýbrž myslil si hrozného tvora, jenž jej zuřivě napadne, zabije a hltavě sní. Slovem: netanul mu na mysli vzdělaný Evropan, nýbrž divoký lidožrout.

Při pohledu na lidskou stopu zůstal státi jako přimrazený. Naslouchal úzkostlivě, ohlížel se na všecky strany, ale neslyšel a neviděl nikoho. Dlouho nevěděl, co počíti. Konečně vzchopil se, utíkal, jako by jej někdo honil, nemaje odvahy, aby se ohlédl. Náhle však se zastaviv, užasl a zhrozil se.

Hnusný to byl pohled! Okolo jakéhosi spáleniště, na němž byl oheň již dávno vyhaslý, široký pruh břehu byl pokryt lebkami, rukami, nohami a kosťmi lidského těla, z nichž bylo maso ohlodáno. Nijak nepochyboval, že stál na místě, kde lidožrouti hostili se lidským masem. Robinson odvrátil obličej svůj od toho děsného divadla; neboť se ho zmocnila taková ošklivosť, že by byl omdlel, kdyby mu nebyla pomohla příroda prudkým dávením.

Když se byl poněkud zotavil, spěchal rychle odtud, sotva že mu mohla stačiti věrná lama. Běžela za ním. Ale strach opanoval tak rozum našeho ubohého Robinsona, že zapomenuv na lamu, měl její kročeje za kroky pronásledujícího jej lidožrouta a proto napjal s největší úzkostí všecky síly své, aby mu utekl. Ne dosti na tom; také zbroj, kopí, svůj luk, ano i kamennou sekeru — již si měl nyní nade vše vážiti — odhodil, poněvadž mu věci ty překážely ve běhu.

Při tom tak málo dbal cesty, že brzy sem, brzy tam odbočil a nevěda konečně, kde je, běhal v kruhu, tak že asi za hodinu byl opět na témže místě, odkud chtěl utéci.

Nová hrůza, nové zděšení! Robinson neznamenal, že je stále na jednom místě, nýbrž považoval je za nový pomník nelidského řádění, od něhož prchal. Pádil tedy rychlostí větru odtud neustana, až unavením omdlel a padl bez vědomí k zemi. Lama ulehla k nohám jeho.

Náhodou byl tam, kde před tím zbraně odhodil. Otevřel oči, uzřel všecky své věci vedle sebe v trávě ležeti. To a vše, co předcházelo, zdálo se mu býti snem; nevěděl jak se vše stalo, tak velice zatemnila bázeň smysly jeho!

Vzchopil se poznovu. Vzpamatovav se poněkud z leknutí, nahlédl, že beze zbraní mu nelze býti a proto vzal je s sebou. Cítil se však velmi unavena, že mu nebylo možno tak rychle, jako prve utíkati, ač jej strach popoháněl. Hladu pozbyl na celý den a jen jednou učinil si pokdy, aby u pramene utišil žízeň.

Robinson kojil se nadějí, že brzy k domovu dospěje; ale nebylo lze. Když nastala noc, byl ještě přes půl hodiny vzdálen od svého bytu, na místě, jež letohrádkem nazval. Byl to půvabný, stinný útulek. Kamkoli popatřil, všude viděl bujné rostliny rozličných tvarů. Robinson choval v letohrádku čásť svého stáda; byloť zde hojného krmiva, mnohem tučnější pastva než kolem jeho prvnějšího obydlí. V minulém roce ztrávil tu Robinson také mnohou letní noc, poněvadž zde bylo méně moskytů. Z té příčiny nazval příjemné místečko letohrádkem.

Síly jeho byly úplně vyčerpány; nemohl dále jíti, ač se mu zdálo býti nebezpečným spáti na místě neohrazeném. Rozhodl se však přece, že zůstane v letohrádku. Brzy pevně usnul. Ale náhle zmocnilo se jej nové zděšení, jímž ustrašil se až k smrti.

Slyšel hlas, jako s nebe přicházející, jenž zřetelně naň volal: „Robinsone, ubohý Robinsone, kde jsi byl? Jak jsi sem přišel?“

Leknutím vyskočil Robinson a třesa se po celém těle jak osyka, nevěděl, má-li uprchnouti anebo zůstati. V tom zaslechl zase táž slova. Ohlížeje se pln úžasu ve stranu, odkud hlas zazníval, poznal, co každý bázlivý, pátrá-li jen, poznati může: že neměl příčiny obávati se. Hlas nepocházel s nebe, nýbrž se stromu, na němž seděl jeho milý — papoušek.

Zastesklo se mu snad v jeskyni a poněvadž již několikráte byl sprovázel svého pána k letohrádku, hledal ho zde. Robinson mu byl slova, jež právě žvatlal, častokráte předříkával, tak že je uměl papoušek dobře pronášeti.

Robinson velmi se potěšil, že nalezl původce svého vyděšení! Natáhl ruku a zavolal papouška k sobě. Věrný a přítulný pták ihned usedl na palec svého pána, žvatlaje stále: „Robinsone, ubohý Robinsone, kde jsi byl? Jak jsi sem přišel?“

Po celou noc nezamhouřil Robinson ani oka bázní a starostí. Měl stále před očima ohavné místo, jež byl viděl, nemoha smysl svou od toho odvrátiti. Robinson pojal mnoho záměrů, jak by se zachránil, z nichž byl jeden pošetilejším druhého. Mimo jiné umínil si, že vše zničí, co v potu tváři byl zbudoval. Chtěl strhnouti plot u ohrady a lamy na svobodu pustiti. Dále chtěl svůj stálý byt rozbořiti a krásnou hradbu stromovou pokáceti. Konečné chtěl také své zahrady a sady úplně zničiti. Nic nemělo prozraditi přítomnosť nějakého obyvatele, aby divoši, kdyby do těch krajin přišli, neznamenali, že je zde člověk.