Reportáž psaná na oprátce/Kapitola 8.

Reportáž psaná na oprátce
Kapitola 7.	Kapitola 8.

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola 8.
Podtitulek:	Kousek historie
Autor:	Julius Fučík
Zdroj:	FUČÍK, Julius. Reportáž psaná na oprátce. Městská knihovna v Praze, 2015
ISBN:	978-80-7360-710-4
Licence:	PD old 70

Kousek historie

9. června 1943.

Před mou celou visí pásek. Můj pásek. Znamení transportu. V noci mne odvezou do Říše k soudu a – a tak dále. Z krajíčku mého života čas hladově ukusuje poslední sousta. Čtyři sta jedenáct dní na Pankráci minulo nepochopitelně rychle. Kolik jich ještě zbývá? A kde? A jakých?

Sotva v nich však budu mít ještě příležitost psát. Tak tedy poslední svědectví. Kousek historie, pro niž jsem patrně posledním živým svědkem.

— —

V únoru 1941 byl zatčen celý Ústřední výbor Komunistické strany Československa i náhradní vedení, připravené pro takovou zlou chvíli. Jak se mohlo stát, že na stranu dopadla tak nesmírně těžká rána, není ještě přesně zjištěno. Snad o tom jednou poví něco komisaři Gestapa, až budou vyšetřováni. Marně jsem se snažil i jako „hausarbeiter“ v Petschkově paláci přijít tomu na kloub. Byl v tom jistě kus provokace, ale také mnoho neopatrnosti. Dva roky úspěšné práce v ilegalitě uspaly poněkud bdělost soudruhů. Ilegální organizace rostla do šířky, byli přitahováni stále noví soudruzi, i ti, kteří měli býti ponecháni stranou pro jinou příležitost, aparát se rozšiřoval a stával složitým až k nekontrolovatelnosti. Úder na ústředí strany byl připravován zřejmě delší dobu a dopadl ve chvíli, kdy už byl připraven útok na Sovětský svaz.

Neznal jsem zpočátku celý rozsah zatýkání. Čekal jsem na normální spojení a nedočkával se. Po měsíci bylo však již jasno, že se stalo něco příliš velkého a že nesmím jenom čekat. Hledal jsem spojení sám a hledali i jiní.

První, s nímž jsem se našel, byl Honza Vyskočil, vedoucí kraj Střední Čechy. Byl iniciativní a měl připraven nějaký materiál pro vydání Rudého práva, aby strana nezůstala bez ústředního listu. Napsal jsem úvodník, ale dohodli jsme se, že materiál (který jsem neznal) vydáme jako Májový list, nikoli jako Rudé právo, protože už se z jiné strany objevilo v jakési nouzové podobě.

Nastaly měsíce partyzánské práce. Stranu zasáhla rána velmi těžká, ale zabít ji nemohla. Sta nových soudruhů se ujímala opuštěných úkolů, na místa padlých vedoucích přicházeli odhodlaně noví a nepřipouštěli, aby základy organizace byly postiženy rozkladem nebo propadly pasivitě. Jen ústředí však stále nebylo a v partyzánské práci se zároveň skrývalo nebezpečí, že v nejdůležitějších chvílích – při očekávaném útoku na SSSR – nebude zcela jednotného postupu.

Z Rudého práva, také ještě partyzánsky vydaného, které se mi dostalo do rukou, poznával jsem zkušenou politickou ruku. Z našeho Májového listu, který, žel, nebyl právě nejpodařenější, viděli zase jiní, že se tu také ozývá někdo, s kým by bylo možno počítat. A hledali jsme se.

Bylo to hledání v hlubokém lese. Zaslechli jsme hlas a šli za ním – a tu už zazněl právě z druhé strany. Těžká ztráta učinila celou stranu opatrnější, bdělejší a dva lidé z ústředního aparátu, kteří se k sobě chtěli dostat, museli se prodírat houštím zkušebních a poznávacích překážek, které si sami navzájem kladli a které ovšem kladli i jiní, spojení navazující. Bylo to tím složitější, že jsem nevěděl, kdo je na druhé straně, stejně jako on nevěděl, koho hledá.

Pak jsme konečně našli společného jmenovatele. Byl jim skvělý chlapec dr. Miloš Nedvěd, který se stal naší první spojkou. I v tom byl kus náhody. V polovině června 41 jsem se rozstonal a poslal jsem k němu Lídu, aby mne ošetřil. Přišel ihned do bytu Baxových – a tam jsme se dohodli. Byl také pověřen hledáním „toho druhého“, neměl však tušení, že jsem to já. Byl – jako všichni na druhé straně – naopak přesvědčen, že jsem zatčen a pravděpodobně již mrtev.

22. června 1941 přepadl Hitler Sovětský svaz. Ještě toho večera jsme s Honzou Vyskočilem vydali letáček o tom, co to znamená pro nás. 30. června došlo k první schůzce s tím, koho jsem tak dlouho hledal. Přišel do bytu, který jsem určil, protože už věděl, s kým se setká. Já stále ještě ne. Byla letní noc, otevřeným oknem voněly akáty, chvíle vhodná pro schůzku milenců. Zatemnili jsme okno, rozsvítili – a objali jsme se. Byl to Honza Zika.

V únoru 41 nebyl tedy zatčen celý Ústřední výbor. Zika, jeden jediný jeho člen, unikl. Znal jsem ho dávno a dávno jsem ho měl rád. Ale opravdu poznal jsem ho teprve teď, kdy jsme pracovali spolu. Kulaťoučký, usměvavý, tak trochu stále strejček – a tvrdý, nesmlouvavý, odhodlaný a rozhodný v stranické práci. Neznal, nechtěl znát pro sebe nic, než svou povinnost. Odřekl se všeho, aby ji mohl plnit. Měl lásku k lidem a lásku lidí, kterou si však nikdy nevykupoval tím, že by přimhouřil oko.

Dohodli jsme se v několika minutách. A za několik dní už jsem znal i třetího člena nového vedení, který byl se Zikou již od května ve spojení: Honzu Černého. Urostlý, elegantní hoch s překrásným vztahem k lidem, bojovník ze Španělska, odkud se vracel už za války přes nacistické Německo s průstřelem plic, vždy poněkud voják, s bohatou ilegální zkušeností, nadaný, stále iniciativní.

Měsíce úporného boje spojily nás nádherným kamarádstvím. Doplňovali jsme se všichni tři povahou i tím, co jsme dovedli. Zika – organizátor, věcný, úzkostlivě přesný, nedající se zmást žádným kulatým slovíčkem, vrtající v každé zprávě, až se dobral jejího dna, zkoumající každý návrh ze všech stran a laskavě, ale tvrdě kontrolující provádění každého usnesení. Černý – vedoucí sabotáže a příprav ozbrojeného boje, myslící ve vojenských pojmech, vynalézavý, velkorysý, s rozmachem, neúnavný a šťastný v hledání nových forem a nových lidí. A já – agitpropčík, novinář, spoléhající se na svůj čich, trochu fantasta s kriticismem pro rovnováhu.

Rozdělení funkcí bylo ovšem spíš rozdělením odpovědnosti, ne práce. Neboť zasahovat jsme musili každý do všeho a samostatně všude, kde bylo právě třeba. Nebylo lehké pracovat. Rána zasazená straně v únoru byla stále živá a nikdy se nezacelila docela. Všecka spojení byla zpřetrhána, někde padly celé úseky, jiné úseky byly dobře obsazeny, ale nebylo cesty k nim, celé organizace, celé závody, ba i celé kraje byly po měsíce izolovány, než bylo navázáno spojení, a musili jsme spoléhat, že se jim do rukou dostane alespoň ústřední list, aby se jím řídily. Nebylo bytů – nemohli jsme použít bytů dřívějších, protože mohly být ještě stále ohroženy, – nebylo zpočátku peněz, zásobování jídlem bylo velmi ztíženo, mnoho věcí bylo nutno začínat znovu — A to všecko v době, kdy strana už se nemohla jen budovat a připravovat, v době útoku na Sovětský svaz, kdy už musila přímo zasahovat do boje, organizovat vnitřní frontu proti okupantům, vést drobnou válku proti nim a to nejen vlastními silami, ale silami celého národa. V letech příprav 1939–41 byla strana v hluboké ilegalitě nejen před německou policií, ale i před národem. Teď, zakrvácena, musila utužit a zdokonalit svou ilegalitu před okupanty, ale musila z ní zároveň vyjít před národem, musila navazovat spojení s nestraníky, obracet se k všemu lidu, jednat s každým, kdo byl odhodlán bojovat za svobodu, a vést přímým zasahováním k tomuto odhodlání i ty, kdo ještě váhali.

Na počátku září 1941 mohli jsme si poprvé říci ne, že jsme obnovili těžce postiženou organizaci, ach, to ještě zdaleka ne, ale že už máme opět pevně organizované jádro, které už samo může alespoň zčásti plnit větší úkoly. Zásah strany byl také hned patrný. Rostly sabotáže, rostly stávky v závodech – na konci září poslali na nás Heydricha. První stanné právo nezlomilo už rostoucí aktivní odpor. Ale zpomalilo jej a zasadilo straně nové rány. Zejména byl postižen pražský kraj a organizace mládeže, padli i noví jednotlivci, tak cenní pro stranu: Jan Krejčí, Štancl, Miloš Krásný a mnoho jiných.

Po každé ráně jsi však znovu viděl, jak nezničitelná je strana. Padl bojovník – a nemohl-li jej nahradit jeden, vstali dva, tři na jeho místo. Do nového roku už jsme vstupovali s organizací pevně vybudovanou, neobjímající sice stále ještě všecko, nedosahující zdaleka šíře z února 1941, ale přece schopnou plnit úkoly strany v rozhodujících bitvách. O práci jsme se dělili všichni, zásluhu na tom měl však především Honza Zika.

Co bylo uděláno v tisku, o tom se snad po půdách a sklepích, v ukrytých archivech soudruhů najde dosti dokladů a není o tom tedy třeba mluvit. Naše listy byly hojně rozšířeny a čteny nejen ve straně, ale i mimo stranu; vycházely ve značných nákladech z mnoha samostatných, od sebe přísně izolovaných ilegálních „technik“ (na rozmnožovacích strojích) i tištěny. Vycházení bylo pravidelné a rychlé, jak to vyžadovala situace. Armádní rozkaz soudruha Stalina z 23. února 1942 dostali například první čtenáři do rukou již 24. února večer. Výborně pracovali tiskaři, technika lékařů a zejména technika „Fuchs-Lorenz“, která také sama vydávala svůj informační list „Svět proti Hitlerovi“. Všecko ostatní jsem dělal sám, aby byly šetřeny další kádry. Pro případ, že bych padl, byl připraven nástupce. Ujal se práce, když jsem byl zatčen a pracuje dosud.

Vybudovali jsme aparát co nejprostší, aby jedním úkolem bylo zatíženo co nejméně lidí. Vypustili jsme dlouhé spojovací řetězy, které – jak se ukázalo v únoru 41 – nechránily, nýbrž naopak ohrožovaly aparát. Bylo v tom sice více nebezpečí pro každého z nás, ale pro stranu to bylo mnohem bezpečnější. Taková rána jako v únoru už ji nemohla postihnout.

Proto také mohl Ústřední výbor, doplněný novým členem, klidně pokračovat ve své práci, když jsem byl zatčen. Ani můj nejbližší spolupracovník neměl o něm ponětí.

Honza Zika byl zatčen 27. května 1942 v noci. Byla to opět zlá náhoda. Bylo to té noci po atentátu na Heydricha, kdy celý aparát okupantů byl na nohou a prováděl razii po celé Praze. Vnikli také do bytu ve Střešovicích, v němž se Zika právě skrýval. Měl papíry v pořádku a byl by patrně unikl jejich pozornosti. Ale nechtěl vydávat v nebezpečí dobrou rodinu a pokusil se uniknout oknem v druhém patře. Zřítil se však a se smrtelným zraněním v páteři byl převezen do vězeňské nemocnice. Nevěděli vůbec, koho to dostali do rukou. Teprve po osmnácti dnech při srovnávání fotografií zjistili jeho totožnost a umírajícího přivezli do Petschkova paláce k výslechu. Tak jsme se tam viděli naposled, když mne zavolali ke konfrontaci. Podali jsme si ruce, usmál se na mne svým širokým milým úsměvem a řekl:

– Buď zdráv, Julo!

To bylo jediné, co od něho slyšeli. Nepromluvil pak už ani slova. Po několika ranách do tváře omdlel. A za několik hodin dokonal.

Věděl jsem o jeho zatčení již 29. května. Tykadla pracovala dobře. Jejich přičiněním dohodl jsem s ním také zčásti svůj další postup. V celku byl pak dodatečně schválen i Honzou Černým. Bylo to tedy naše poslední usnesení.

Honza Černý byl zatčen v létě 1942. V tom už nebyla náhoda, nýbrž hrubá nedisciplinovanost Jana Pokorného, který s ním byl ve spojení. Pokorný se nechoval, jak bylo povinností vedoucího funkcionáře. Po několika hodinách výslechu – pravda, dosti tvrdého, ale jaký jiný mohl očekávat? – po několika hodinách výslechu podlehl panice a prozradil byt, v němž se s Černým sešel. Odtud pak vedla stopa k Honzovi, který se po několika dnech dostal tak do rukou Gestapa.

Byli jsme spolu konfrontováni ihned, jakmile ho přivezli.

– Znáš ho?

– Neznám.

Odpověděli jsme souhlasně. Odmítl pak vůbec vypovídat. Jeho staré zranění uchránilo ho dlouhých muk. Záhy omdlel. Než došlo k druhému výslechu, byl již přesně informován a zařídil se podle toho.

Nedověděli se od něho nic. Drželi ho ve vazbě, čekali dlouho, že nějaké nové svědectví donutí ho promluvit. Nedočkali se.

Vězení ho nezměnilo. Svižný, veselý, statečný ukazoval dál perspektivu živým, maje před sebou sám jen perspektivu smrti.

Odvezli ho z Pankráce náhle koncem dubna 1943. Nevím kam. To náhlé mizení lidí zde má v sobě vždycky něco zlověstného. Můžeš se ovšem mýlit. Ale nemyslím, že se spolu ještě někdy uvidíme.

Počítali jsme vždycky se smrtí. Věděli jsme: dostaneme-li se do rukou Gestapa, znamená to konec. Podle toho jsme také jednali i zde. Teď snad potřebuje vysvětlení, proč já sám po nějaké době jsem začal postupovat poněkud jinak.

Sedm neděl jsem nevypovídal. Byl jsem si vědom, že žádné slovo mne nemůže zachránit, ale zato může ohrozit soudruhy venku. V mlčení byla moje aktivita.

Ale Klecan mluvil. Bylo tu již několik lidí ze řad inteligence. A přišlo stanné právo. Hromadné zatýkání a popravy bez dlouhých výslechů. Na Gestapu se kombinovalo: Když Vančura, proč ne také jiní? Proč ne S. K. Neumann? Proč ne Halas? Proč ne Olbracht? Ti tři byli mi přímo označováni jako autoři článků v Rudém právu. Jejich zatčení bylo na vážkách. A zatčení, to znamenalo jistou smrt. Na programu byli i jiní: Nezval, Seifert, oba Vydrové, Dostal a z důvodů mně už docela neznámých dokonce i Frejka a takový mnohoživelník, jako Bor. Kdybych byl naráz vylil své ledví před Gestapem, nebyl bych jim většinou mohl ublížit. Ale o to teď nešlo. Šlo o něco jiného: mohl jsem je zachránit svým mlčením? Bylo mé mlčení ještě aktivním? Nebylo už pasivním?

Na tuhle otázku jsem si musil dát odpověď. A dal jsem si ji. Nejsem nepozorný k tomu, co se kolem mne děje a s kým mám co dělat. Sedm neděl na Gestapu naučilo mne mnohému. Poznal jsem ty všemocné lidi tady, jejich metody, jejich úroveň. Pochopil jsem, že mám i tady příležitost k boji; docela jinými prostředky než venku, ale se stejným smyslem a stejným zaměřením. Mlčet dál znamenalo nevyužít této příležitosti. Teď už bylo třeba něčeho víc, abych si mohl říci, že jsem na každém místě a v každé situaci plnil svou povinnost. Bylo třeba začít hrát vysokou hru. Ne o sebe – to bys musil hned prohrát, – ale o jiné. Očekávali ode mne senzaci. Dal jsem jim ji tedy. Slibovali si mnoho od mého mluvení. „Mluvil“ jsem tedy. Jak, najdete v mém protokolu.

Výsledky byly dokonce lepší, než jsem předpokládal. Obrátil jsem jejich pozornost docela jiným směrem. Zapomněli na Neumanny, Halase, Olbrachty. Dali pokoj české inteligenci. Docílil jsem dodatečně i propuštění zatčené Boženy Půlpánové a Jindřicha Elbla, jejichž svědectví se dovolávám. A víc. Získal jsem důvěru a pokračoval jsem. Několik měsíců se honili za vidinou, která – jako každá vidina – byla větší a svůdnější než skutečnost. A skutečnost venku mohla zatím pracovat a růst k velikosti, která předčí všecky vidiny. Mohl jsem pak i přímo zasahovat do případů, které se sem dostaly, a tyto zásahy „nezůstaly bez následků“. Byla to jediná práce, kterou jsem jako „hausarbeiter“ v Petschkově paláci poctivě konal.

Že jsem tím oddálil svou smrt, že jsem tím získal čas, který by mě snad mohl pomoci, byla odměna, s níž jsem nepočítal.

Rok psal jsem s nimi divadelní hru, v níž jsem si vyhradil hlavní úlohu. Bylo to někdy zábavné, někdy vyčerpávající, vždycky dramatické. Každá hra však má svůj konec. Vyvrcholení, krize, rozuzlení. Opona padá. Potlesk. Diváci, jděte spat!

Hle, i má hra se chýlí ke konci. Ten už jsem nenapsal. Ten už neznám. To už není hra. To je život.

A v životě není diváků.

Opona se zvedá.

Lidé, měl jsem vás rád. Bděte!

9. 6. 43.

Julius Fučík