Reportáž psaná na oprátce/Kapitola 6.

Reportáž psaná na oprátce
Kapitola 5.	Kapitola 6.	Kapitola 7.

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola 6.
Podtitulek:	Stanné právo 1942
Autor:	Julius Fučík
Zdroj:	FUČÍK, Julius. Reportáž psaná na oprátce. Městská knihovna v Praze, 2015
ISBN:	978-80-7360-710-4
Licence:	PD old 70

Stanné právo 1942

27. května 1943.

Bylo to právě před rokem.

Odvedli mne od výslechu dolů do „biografu“. To bylo denní putování Čtyřstovky: v poledne dolů na oběd, který přivážejí z Pankráce, a odpoledne zase zpátky do čtvrtého patra. Toho dne jsme se však už nahoru nevraceli.

Sedíš a jíš. Lavice plny vězňů, zaměstnaných lžicí a žvýkáním. Vypadá to skoro lidsky. Kdyby se všichni, kdo už zítra budou mrtvi, byli v tom okamžiku proměnili v kostlivce, zvonění lžic a kamenných nádob bylo by rázem zaniklo v chrastění kostí a suchém klapotu čelistí. Ale o tom ještě nikdo neměl tušení. Každý s chutí zásoboval své tělo, aby bylo živo ještě týdny, měsíce, léta.

Skoro by se dalo říci: pohoda. Pak náhle prudký náraz větru. A zase ticho. Jen podle tváří dozorců mohl bys snad soudit, že se něco děje. A potom už přesněji podle toho, že nás vyvolávají a řadí k odjezdu na Pankrác. V poledne! To je nebývalé. Půlden bez výslechů, jsi-li už utrmácen otázkami, na něž nemáš odpovědi, – to je jako dar boží. Zdá se. Ale není.

Na chodbě potkáváme generála Eliáše. Má vzrušené oči, zahlédne mne a i v houšti dozorců šeptne:

– Stanné právo.

Vězňové mají jen zlomky vteřiny na nejdůležitější sdělení. Na němou otázku už nemohl odpovědět.

Dozorci na Pankráci jsou udiveni naším předčasným návratem. Ten, který mne vede do cely, vzbuzuje nejvíce důvěry. Nevím ještě, kdo to je, ale říkám mu, co jsem zaslechl. Vrtí hlavou. Nic neví. Snad jsem špatně slyšel. Ano, možná. Uklidňuje to.

Ale ještě večer přichází a nahlíží do cely:

– Měl jste pravdu. Atentát na Heydricha. Těžce zraněn. V Praze stanné právo.

Druhého rána řadí nás dole na chodbě na cestu k výslechům. Je mezi námi také soudruh Viktor Synek, poslední živý člen Ústředního výboru strany, zatčeného v únoru 1941. Vytáhlý klíčník v SS uniformě mává mu před očima bílým papírem, na němž zahlédneš tučné litery:

„Entlassungsbefehl“

Surově se chechtá:

– Tak vidíš, žide, tak ses přece dočkal. Propouštěcí rozkaz! Fik —

A ukazuje prstem na hrdle, kde odlítne Viktorova hlava. Otto Synek byl první popravený v stanném právu 1941. Viktor, jeho bratr, je první obětí stanného práva 1942. Odvážejí ho do Mauthausenu. Na odstřel, jak tomu ušlechtile říkají.

Cesta z Pankráce do Petschkova paláce a zpátky stává se teď denní Kalvarií pro tisíce vězňů. SS, dohlížející ve vozech, „mstí se za Heydricha“. Než vězeňské auto ujede kilometr, teče deseti vězňům krev z potlučených úst nebo z hlav, rozbitých pažbami revolverů. Bývá pro ostatní výhodou, jedu-li ve voze také já, protože moje vousatá brada poutá SS a láká je k důmyslným žertům. Držeti se jí jako závěsu v kymácejícím se autu je jednou z jejich nejoblíbenějších zábav. Pro mne je to dobrá průprava k výslechům, které vypadají podle celkové situace a končí pravidelným:

– Nebudeš-li do zítřka rozumnější, budeš zastřelen.

Není v tom už nic děsivého. Večer co večer slyšíš dole na chodbě vyvolávání jmen. Padesát, sto, dvě stě lidí, které za chvíli naloží spoutané do nákladních aut jako jateční dobytek a odvezou do Kobylis k hromadným popravám. Jejich vina? Především ta, že nemají viny. Byli zatčeni, nesouvisí se žádným velkým případem, není jich třeba k žádnému vyšetřování a proto se hodí k smrti. Satirická básnička, kterou soudruh přečetl devíti jiným, vedla k jejich zatčení dva měsíce před atentátem. Teď jsou vezeni na popravu pro – schvalování atentátu. Před půl rokem byla zatčena žena pro podezření, že rozšiřovala nelegální letáky. Nezná se k tomu. Teď tedy zatknou její sestry a její bratry a muže jejích sester a ženy jejích bratrů a popraví je všecky, protože vybíjení celých rodin je heslem tohoto stanného práva. Poštovní zřízenec, zatčený omylem, stojí dole u zdi a čeká, až bude propuštěn. Slyší své jméno a hlásí se. Zařadí ho do kolony k smrti odsouzených, odvezou, zastřelí a teprve druhého dne se zjistí, že to byla jen shoda jmen, že měl být popraven jiný téhož jména. Zastřelí tedy ještě toho a všecko je v pořádku. Zjišťovat přesně personálie lidí, kterým je brán život, – kdo by se tím zdržoval! A není to zbytečné, když jde o to, vzít život celému národu?

Vracím se pozdě večer od výslechu. Dole u zdi stojí Vlad. Vančura s malým ranečkem svých věcí u nohou. Vím dobře, co to znamená. I on to ví. Tiskneme si ruce. Ještě ho vidím shora z chodby, jak tam stojí s hlavou mírně skloněnou a s pohledem dalekým, dalekým přes celý život. Za půl hodiny vyvolali jeho jméno…

O několik dní později u téže zdi: Miloš Krásný, statečný voják revoluce, zatčený již v říjnu minulého roku, nezlomený ani mučením ani samovazbou. Napůl odvrácen od zdi vykládá cosi klidně dozorci, který stojí za ním. Zahlídne mne, usměje se, pokývne hlavou na rozloučenou a pokračuje:

– To vám pranic nepomůže. Ještě nás mnoho padne, ale poraženi budete vy…

Pak zase nějaké poledne. Stojíme dole v Petschkově paláci a čekáme na oběd. Přivádějí Eliáše. Má noviny pod paží a ukazuje na ně s úsměvem; četl tam právě o svém spojení s těmi, kdo provedli atentát.

– Kecy! – říká krátce a pouští se do jídla.

Vykládá o tom vesele ještě večer, když se s ostatními vrací na Pankrác. Za hodinu nato ho vyvádějí z cely a odvážejí do Kobylis.

Hromady mrtvých se kupí. Už se nepočítají na desítky, ne na sta, ale na tisíce. Stále čerstvá krev dráždí nozdry bestií. „Úřadují“ pozdě do noci, „úřadují“ i v neděli. Teď nosí všichni uniformu SS, je to jejich svátek, slavnost pobíjení. Posílají na smrt dělníky, učitele, rolníky, spisovatele, úředníky; pobíjejí muže, ženy i děti; vyvražďují celé rodiny, vyvražďují a vypalují celé vesnice. Smrt olovem jako mor obchází zemí a nevybírá.

A člověk v této hrůze?

Žije.

Je to neuvěřitelné. Ale žije, jí, spí, miluje, pracuje a myslí i na tisíce věcí, které se smrtí nijak nesouvisí. Snad mu někde v týle sedí strašlivá tíha, ale nese ji, ani hlavu nesehne, ani pod ní neklesne.

Uprostřed stanného práva zavezl mne komisař do Bráníka. Krásný červen voněl lipami a pozdními květy akátů. Nedělní večer. Silnice ke konečné stanici tramvají nestačila překotnému proudění lidí, vracejících se z výletu. Byli hluční, veselí, blaženě unaveni, zobjímaní sluncem a vodou i pažemi svých milých – jen smrt, jen smrt stále obcházející a mířící i mezi ně jsi na jejich tvářích neviděl. Hemžili se, skotačiví a milí jako králíci. Jako králíci! Sáhni mezi ně a vytáhni jednoho pro své pochutnání – stáhnou se do koutku, ale za okamžik už se hemží dál se svými starostmi, se svými radostmi, s celou chutí k životu.

Byl jsem náhle přesazen z obezděného světa vězení do tohoto strhujícího proudu a chutnal jsem zpočátku trpce jeho sladkou blaženost.

Ne právem, ne právem.

To byl život, který jsem tu viděl, to, z čeho jsem přicházel i toto zde, úhrnem, život pod strašlivým tlakem, ale nezničitelný, ubíjený v jednom a ve stu rostoucí, život, který je silnější smrti. A to že má být trpké?

Ostatně: což my, my v kobkách, žijící přímo v té hrůze – byli jsme z jiného těsta?

Jezdíval jsem někdy k výslechu v policejním autokaru, v němž se stráž chovávala mírně. Díval jsem se okny na ulici, na výklady obchodů, na květinářský stánek, na houfy chodců, na ženy. Napočítám-li devět párů krásných nohou, řekl jsem si jednou, nebudu ještě dnes popraven. A pak jsem počítal, prohlížel, srovnával, bedlivě zkoumal jejich linie, uznával a zavrhoval s vášnivým zaujetím, ne jako by na tom závisel můj život, ale jako by vůbec nešlo o život.

Vracel jsem se na celu pravidelně pozdě. Otecko Pešek už býval zneklidněn otázkou: vrátí se ještě vůbec? Objal mne, pověděl jsem krátce, co je nového, kdo další padl včera v Kobylisích, – a pak jsme hladově pojídali odpornou sušenou zeleninu, zpívali vesele písně nebo se zlobením hráli tupou hru v kostky, která nás docela strhovala. A to bývalo právě ve večerních hodinách, kdy se každým okamžikem mohly otevřít dveře naší cely a některému z nás zaznít poselství smrti:

– Ty nebo ty, dolů! Všecko s sebou! Rychle!

Nezavolali nás tenkrát. Přežili jsme tu dobu hrůzy. Vzpomínáme dnes na to s údivem nad vlastními pocity. Jak podivně je člověk zařízen, aby unesl i neunesitelné!

Není ovšem možné, aby ty chvíle nezanechaly někde v nás hluboké stopy. Snad leží jako svitek filmu ukryty v mozku a začaly by se rozvíjet, k šílenství rozvíjet jednoho dne ve skutečném životě, kdybychom se jej dožili. Ale možná také, že bychom je viděli jen jako veliký hřbitov, zahradu zelenou, do níž naseli předrahá semena.

Předrahá semena, která vzejdou.