Reportáž psaná na oprátce/Kapitola 3.

Reportáž psaná na oprátce
Kapitola 2.	Kapitola 3.	Kapitola 4.

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola 3.
Podtitulek:	Cela 267
Autor:	Julius Fučík
Zdroj:	FUČÍK, Julius. Reportáž psaná na oprátce. Městská knihovna v Praze, 2015
ISBN:	978-80-7360-710-4
Licence:	PD old 70

Cela 267

Sedm kroků ode dveří k oknu, sedm kroků od okna ke dveřím.

To znám.

Kolikrát už jsem šlapal tuto vzdálenost po sosnových prknech pankrácké cely! A snad právě v této cele jsem kdysi seděl proto, že jsem příliš naléhavě hájil právo sudetských Němců na sebeurčení a příliš jasně viděl následky národnostní politiky českých měšťáků pro český národ. Teď můj národ napínají na kříž, před celou chodí hlídači ze Sudet a někde venku slepé politické sudičky znovu předou nit pomsty a národnostní nenávisti. Kolik staletí potřebuje člověk, než prohlídne? Kolika tisíci celami už si musilo lidstvo šlapat cestu vpřed? A kolik jich ještě zbývá? Ach, nerudovské Jezulátko, té cesty lidstva ke spasení stále ještě konec není. Ale: už nespi, už nespi!

Sedm kroků tam, sedm kroků zpátky. Na jedné stěně sklápěcí kavalec, na druhé stěně smutně hnědá polička s hliněným nádobím. Ano, to znám. Teď je to tu jen trochu zmechanizováno, topení je ústřední, kbelík je nahrazen splachovacím klozetem – a hlavně lidé, hlavně lidé jsou zmechanizováni. Jako automat. Zmačkni knoflík, to jest zarachoť klíčem v dveřích cely nebo otevři špehýrku – a vězňové vyskočí, ať dělají co dělají, postaví se v pozoru za sebou, otevři dveře a starosta cely vyrazí jedním dechem:

„Achtung! Celecvózíbnzechcikbelegtmittrajmanalesinordnung.“

Tak tedy: 267. To je naše cela. Ale na téhle cele automat nefunguje zcela přesně. Skáčou jen dva. Já zatím ležím na slamníku pod oknem, ležím na břiše, týden, čtrnáct dní, měsíc, šest neděl – a znovu se rodím: už otáčím hlavou, už zvedám ruku, už se zvednu na loktech, už jsem se dokonce pokusil obrátit na záda… Rozhodně, rychleji se to píše, než žije.

A i cela prodělává změny. Místo trojky zavěsili na dveře cely dvojku, jsme tu teď jen dva, zmizel Karlík, mladší ze dvou mužů, kteří mne pohřbívali smutnou písní, a zbyla tu po něm jen vzpomínka na dobré srdce. Vidím ho vlastně jen v polosnu, jen poslední dva dny jeho pobytu s námi. Trpělivě vypravuje svůj příběh znovu a znovu a já znovu usínám uprostřed vypravování.

Jmenuje se Karel Malec, je strojník, pracoval u klece v rudné šachtě někde u Hudlic a nosil odtamtud třaskaviny, kterých bylo třeba k domácímu boji. Byl zatčen už skoro před dvěma léty, teď pojede k soudu, snad do Berlína, je jich celá velká parta, kdoví, jak to skončí, má ženu a dvě děti, má je rád, tuze rád, – ale byla to přece moje povinnost, víš, nemohl jsem dělat nic jiného.

Vysedává u mne dlouhé chvíle a nutí mne, abych jedl. Nemohu. V sobotu – to už jsem tu osmý den? – uchyluje se k největšímu násilí: hlásí polizeimeistrovi, že jsem ještě nic nesnědl po celou tu dobu, co tu jsem. Polizeimeistr, věčně ustaraný pankrácký lazebník v SS uniformě, bez jehož vědomí nesmí český lékař ani předepsat aspirin, sám přináší hrnek dietní polévky a stojí u mne, dokud ji nesním. Karlík je velmi spokojen úspěchem svého zákroku a druhého dne už sám do mne nalévá hrnek nedělní polévky.

Ale dál to nejde. Rozbité dásně nemohou rozmělnit ani rozvařený brambor nedělního guláše a stažené hrdlo se brání každému tužšímu soustu.

– Ani guláš, ani guláš nechce, – naříká Karlík a smutně nade mnou pokyvuje hlavou.

A pak se s chutí pouští do mé porce, o niž se poctivě dělí s „otcem“.

Ach, vy, kteří jste neprožili dvaačtyřicátý rok na Pankráci, vy nevíte, vy nemůžete vědět, co je to guláš! Pravidelně, i v dobách nejhorších, kdy žaludek ryčel hladem, kdy se při koupání objevovali kostlivci, potažení lidskou koží, kdy kamarád kamarádu alespoň očima kradl sousta z jeho přídělu, kdy i odporná kaše sušené zeleniny, zředěná odstředěným výtažkem z rajčat, se zdála touženou pochoutkou, i v těch nejhorších dobách pravidelně dvakrát v týdnu – ve čtvrtek a v neděli – vyklepli ti hausarbajtři do misky sběračku brambor a polili lžicí gulášové omáčky s několika třásničkami masa. Bylo to zázračně chutné, ano, ale bylo to víc než chutné, byla to hmatatelná připomínka lidského života, bylo to něco civilního, něco normálního v kruté nenormalitě gestapáckého věznění, něco, o čem se hovořilo sladce a s rozkoší, – ach, kdož by mohl pochopit, jakých výsostných hodnot může dosáhnout lžíce dobré omáčky, kořeněné hrůzou stálého odumírání!

Uplynuly dva měsíce a já sám už dobře rozuměl údivu Karlíkovu. Ani guláš jsem nechtěl – nic ho nemohlo přesvědčit o mé blízké smrti tak jasně jako právě toto.

V noci potom, ve dvě hodiny, Karlíka probudili. V pěti minutách musil být připraven na transport, jako by měl jen na chvilku odběhnout, jako by neměl před sebou cestu snad až na sám konec života, do nového kriminálu, do koncentračního tábora, na popraviště, kdovíkam. Ještě poklekl k mému slamníku, objal mou hlavu a políbil – z chodby zazněl drsný pokřik uniformovaného pohůnka na znamení, že city nemají na Pankráci co pohledávat, – Karlík proběhl dveřmi, zámek cvakl…

…a zbyli jsme v cele jen dva.

Uvidíme se ještě někdy, chlapče? A kdy přijde další loučení? Kdo z nás dvou zbylých půjde dřív? A kam? A kdo ho vyvolá? Dozorce v SS uniformě? Nebo smrt, jež nemá uniformy?

Teď už to píšu jen v ozvěně myšlenek, které zůstaly s námi po tomto prvním loučení. Už uplynul rok od té doby a myšlenky provázející odcházejícího kamaráda se častěji opakovaly s menší či větší naléhavostí. Dvojka, zavěšená na dveřích cely, se opět změnila v trojku a opět v dvojku a zase tři, dva, tři, dva, přišli noví spoluvězňové a zase odešli – jen ti dva, kteří tenkrát zbyli v cele 267, sedí v ní spolu věrně dál:

„Otec“ a já.

— —

„Otec“ – to je šedesátiletý učitel Josef Pešek, starosta učitelů, zatčený pětaosmdesát dní přede mnou, protože vypracováním návrhu na reformu svobodné české školy se dopustil úkladů proti Říši.

„Otec“ – to je…

Ale jakpak tohle, hochu, vypíšeš? To bude těžká práce. Dva, jedna cela a rok! Za tu dobu už zmizely uvozovky kolem jména „otec“, za tu dobu ze dvou spoluvězňů různých věků se stal skutečný táta a syn, za tu dobu jsme si navzájem vyměnili zvyky a oblíbená rčení a třeba i tón řeči – poznej dnes, co je moje a co tátovo, s čím přišel do cely on a s čím já!

Ponocoval nade mnou a bílými mokrými obklady plašil smrt, když se blížila. Obětavě čistil hnis z mých ran a nikdy nedal najevo, že cítí jeho hnilobný pach, který se šířil kolem mého slamníku. Pral a látal ubohé cáry mé košile, která se stala obětí prvního výslechu, a když už jí nebylo pomoci, oblékal mne do svého prádla. Přinesl mi sedmikrásku a stéblo trávy, které s rizikem utrhl při ranní půlhodince na dvoře pankrácké věznice. Provázel mne laskavýma očima, když jsem odcházel k novým výslechům, a přikládal nové obklady na nové rány, s nimiž jsem se vracel. Když mne odváděli k nočním výslechům, neusnul, dokud jsem nepřišel zpět a dokud mne neuložil na slamník a pečlivě nezabalil do přikrývek.

Takové byly naše začátky a společné pokračování je nezradilo, i když jsem již mohl státi na vlastních nohou a splácet synovské dluhy.

Ale takhle, jedním dechem, všecko, hochu, nevypíšeš. Cela 267 měla v tom roce bohatý život a vše, co žila, žil po svém i otecko. To musí být řečeno. A vypravování není ještě konec. (Což má dokonce zvuk naděje.)

— —

Cela 267 měla bohatý život. Snad každou hodinu se otevíraly dveře a přicházela inspekce. Byl to nařízený zostřený dozor nad těžkým komunistickým zločincem, ale byla to i prostá zvědavost. Často tu umírali lidé, kteří zemřít neměli. Ale zřídka se stávalo, aby nezemřel ten, o jehož smrti byl kdekdo přesvědčen. Přicházejí i dozorci z jiných chodeb, dávají se do hovoru nebo mlčky odkrývají přikrývky, znalecky vychutnávají rány, a pak podle nátury dělají cynické vtipy nebo nasazují přátelštější tón. Jeden z nich – začínáme mu říkat Prášek – přichází častěji než ostatní a se širokým úsměvem se ptává, jestli ten „rudý ďábel“ něco nepotřebuje. Ne, děkuji, nepotřebuje. Po několika dnech objevuje Prášek, že ten rudý ďábel přece jen něco potřebuje: oholit. A přivádí holiče.

Je to první vězeň mimo naší celu, s nímž se tu seznamuji: soudruh Boček. Dobrosrdečná úsluha Práškova ukazuje se být úsluhou medvědí. Otecko drží mou hlavu, soudruh Boček klečí u slamníku a tupou žiletkou se snaží proklestit si cestu bukovým podrostem. Ruce se mu chvějí a v očích má slzy. Je přesvědčen, že holí mrtvolu. Snažím se ho ukonejšit:

– Jen odvahu, hochu, když jsem vydržel výslech v Pečkárně, snad vydržím i tvé holení.

Ale sil je přece jen málo a musíme odpočívat oba, on i já.

Za dva dny poznávám další dva vězně. Páni komisaři v Petschkově paláci jsou netrpěliví. Poslali si pro mne, a protože polizeimeister denně píše na předvolánku „Transportunfähig“, dávají příkaz, abych byl dopraven jakkoli. Dva vězňové v trestaneckých uniformách chodbařů čili hausarbeitrů zastavují tedy před naší celou s nosítky, otecko mne s námahou navlíká do šatů, kamarádi ukládají na nosítka a nesou. Jeden z nich je soudruh Skořepa, budoucí pečlivý táta celé chodby, druhý je

Naklání se ke mně, když kloužu po šikmé ploše nosítek, nesených právě po schodišti, a říká:

– Drž se!

Pak dodává tišeji:

– Tak i tak!

Tentokrát nezastavujeme v přijímací kanceláři. Nesou mne dál, dlouhou chodbou k východu, chodba je plná lidí – je čtvrtek a příbuzní přicházejí pro prádlo svých uvězněných –, všichni se dívají na ten neveselý průvod, v očích mají soustrast a to se mi nezamlouvá. Vysunuji proto ruku k hlavě a zatínám ji v pěst. Snad to uvidí a pochopí, že je zdravím, snad je to jen bláhové gesto, ale víc nemohu, víc ještě nemám sil.

Na pankráckém dvoře naložili nosítka do nákladního auta, dva SS sedli k šoférovi, dva SS s rukama na rozepjatých pouzdrech revolverů se rozkročili u mé hlavy – a jeli jsme. Ne, nemají tu právě ideální cestu: jeden výmol, druhý výmol – a než jsme ujeli dvě stě metrů, ztratil jsem vědomí. Byla to komická jízda pražskými ulicemi: nákladní pětitunka, určená pro třicet vězňů, tratí teď benzin pro vězně jednoho, a dva SS vpředu a dva vzadu s revolvery v rukou dravými pohledy střeží mrtvolu, aby jim neutekla.

Druhého dne se komedie opakovala. Tentokráte jsem však vydržel až do Petschkova paláce. Výslech nebyl dlouhý. Komisař Friedrich se poněkud nešetrně dotkl mého těla a zpátky už mne vezli zase v bezvědomí.

Teď nastaly dny, kdy už jsem nemohl pochybovat, že žiju. Bolest, rodná sestra života, připomínala ho velmi zřetelně. I Pankrác už se dovídala, že jsem jakýmsi nedopatřením živ a přicházely první pozdravy: silnými zdmi, které zněly ťukáním, i očima chodbařů, když rozdávali jídlo.

Jen moje žena nevěděla o mně nic. Sama na cele, jen o poschodí níž a o tři čtyři kobky dál, žila v úzkostech a nadějích, až jí sousedka na ranní půlhodince pošeptala, že už je se mnou konec, že prý jsem na cele podlehl ranám z výslechu. Pak bloudila po dvoře a svět se s ní točil a ani necítila, jak jí dozorkyně pěstěmi v obličeji poskytuje útěchu a snaží se jí zahnat do řady, která znamená regulérní vězeňský život. Co asi viděly její velké dobré oči, když se pak bez pláče dívaly po bílých stěnách kobky? A druhého dne zase jiná zvěst, že ne, že jsem nebyl docela utlučen, že jsem však neunesl bolest a oběsil se v cele.

A já se zatím hemžil na ubohém slamníku a každého večera a každého rána se úporně obracel na bok, abych mohl Gustině zazpívat písně, které měla ráda. Jak je mohla neslyšet, když jsem do nich vkládal tolik vroucnosti?

Dnes už ví, dnes už slyší, ačkoli je vzdálenější než tenkrát. A dnes už i dozorci vědí a zvykli si, že cela 267 zpívá, a už ani nehartusí za dveřmi, aby bylo ticho.

Cela 267 zpívá. Zpíval jsem si celý život, nevím, proč bych měl přestat právě na konci, kdy se žije nejintenzivněji. A otecko Pešek? Ach, to je neobyčejný případ! Zpívá vášnivě rád. Nemá ani hudební sluch ani hlas ani hudební paměť; ale miluje zpěv takovou krásnou a oddanou láskou a nalézá v něm tolik radosti, že ani neslyším, když klouže z tóniny do tóniny a tvrdošíjně zpívá „g“, kde tvoje uši přímo touží po „a“. A tak zpíváme, když se vtírá stesk, zpíváme, když je veselý den, zpěvem provázíme kamaráda, který odchází a s nímž se snad už neshledáme, zpěvem vítáme dobré zprávy z bojiště na východě, zpíváme pro útěchu a zpíváme z radosti, tak, jak lidé zpívají odedávna a budou zpívat, dokud budou lidmi.

Není života bez zpěvu, jako není života bez slunce. A my tedy potřebujeme zpěv dvojnásob, protože slunce k nám nepřichází. Číslo 267 je cela severní, jen v letních měsících na několik okamžiků nakreslí zapadající slunce na východní stěnu stín mříží – a pak otecko stojí, opřen o kavalec, dívá se na tu letmou sluneční návštěvu… a to je ten nejsmutnější pohled, jaký tady můžeš spatřit.

Slunce! Tak štědře svítí ten okrouhlý kouzelník, tolik zázraků činí před lidskýma očima. A tak málo lidí žije ve slunci. Bude. Ano, bude svítit a lidé budou žít v jeho paprscích. Je krásné vědět to. A přece bys tak rád věděl také něco neskonale méně důležitého: bude svítit – také pro nás ještě?

Naše cela je cela severní. Jen někdy v létě, když se den vydaří, vídáme slunce zapadat. Ach, otecko, chtěl bych jednou přece vidět východ slunce.