Reportáž psaná na oprátce/Kapitola 1.

Reportáž psaná na oprátce
	Kapitola 1.	Kapitola 2.

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola 1.
Podtitulek:	Čtyřiadvacet hodin
Autor:	Julius Fučík
Zdroj:	FUČÍK, Julius. Reportáž psaná na oprátce. 1. vyd. faksimile rukopisu. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 502 s. Městská knihovna v Praze, 2015
ISBN:	978-80-7360-710-4
Licence:	PD old 70

Čtyřiadvacet hodin

Za pět minut budou hodiny odbíjet desátou. Je krásný, vlahý jarní večer 24. dubna 1942.

Pospíchám – pokud mi to dovoluje figura staršího kulhajícího pána, kterou hraji –, pospíchám, abych dorazil k Jelínkům ještě před uzavřením domu. Čeká tam na mne můj „pobočník“ Klecan. Vím, že mi nic důležitého tentokráte nepoví a ani já mu nemám co říci, ale nepřijít na ujednanou schůzku mohlo by znamenat paniku – a hlavně těm dvěma dobrým duším našich hostitelů bych nechtěl dělat zbytečné starosti.

Vítají mne šálkem čaje. Klecan už čeká – a kromě něho manželé Friedovi. Zase neopatrnost. Soudruzi, rád vás vidím, ale ne takhle pohromadě. To je nejlepší cesta do kriminálu a na smrt. Buď budete dodržovat pravidla konspirace, nebo přestanete pracovat, protože takto ohrožujete sebe i jiné. Rozuměli?

– Rozuměli.

– A co jste mi přinesli?

– Májové číslo Rudého práva.

– Výborně. A ty, Mirku?

– Tak a tak. Nic nového. Práce jde dobře…

– Hotovo. Uvidíme se až po Prvním máji. Vzkážu. A na shledanou!

– Ještě šálek čaje, pane šéf!

– Ne, ne, paní Jelínková, je nás tady příliš mnoho.

– Alespoň jeden šáleček, prosím vás.

Z čerstvě nalitého čaje stoupá pára.

Někdo zvoní.

Teď, v noci? Kdo to může být?

Návštěvníci nejsou trpěliví. Rány na dveře.

– Otevřte! Policie!

Rychle k oknům! Utecte!

Mám pistole, budu krýt váš ústup.

Pozdě! Pod okny stojí Gestapo a míří pistolemi do pokoje. Z chodby přes vyražené dveře se hrnou tajní do kuchyně a dále do pokoje. Jeden, dva, tři, devět mužů. Nevidí mne, protože stojím právě za jejich zády, za dveřmi, které otevřeli. Mohu tedy nerušeně střílet. Ale devět pistolí míří na dvě ženy a tři neozbrojené muže. Vystřelím-li, padnou dříve oni než já. I kdybych chtěl zastřelit jen sebe, začne přestřelka a oni se stanou její obětí. Nebudu-li střílet, posedí si snad půl roku, snad rok a revoluce je vysvobodí živé. Jen Klecan a já z toho nemůžeme vyjít, budou nás mučit – ze mě nic nedostanou, a z Klecana? Člověk, který bojoval ve Španělsku, člověk, který prožil dva roky v koncentračním táboře ve Francii a který se ilegálně uprostřed války dostal z Francie až do Prahy, – ne, ten přece nezradí. Mám dvě vteřiny na rozmyšlenou. Nebo jsou to snad tři vteřiny?

Vystřelím-li, nic nezachráním, jen sebe uchráním muk, ale zato obětuji zbytečně životy čtyř soudruhů. Je to tak? Ano! Rozhodnuto.

Vystupuji z krytu.

– Á, ještě jeden!

První rána do tváře. Snad mě měla knokautovat.

– Hände auf!

Druhá. Třetí.

Tak jsem si to představoval.

Ze vzorně uklizeného bytu už je hromada zpřeházeného nábytku a střepů.

Další rány rukama, nohama.

– Marsch!

Naložili mne do auta. Pistole na mne neustále míří. Cestou začíná výslech.

– Kdo jsi?

– Profesor Horák.

– Lžeš!

Krčím rameny.

– Seď, nebo střelím!

– Střelte!

Místo rány z pistole jen rána pěstí.

Míjíme tramvaj. Zdá se mi, že je bíle ověnčena. Svatební tramvaj, teď, v noci? Asi začíná horečka.

Petschkův palác. Myslil jsem, že živ nikdy do něho nevkročím. Teď poklusem do čtvrtého patra. Aha, proslulé II-A 1, protikomunistické oddělení. Zdá se mi, že jsem dokonce zvědav.

Dlouhý, hubený komisař, který vedl přepadový oddíl, zasunuje pistoli do kapsy a odvádí mne do své kanceláře. Zapaluje mi cigaretu.

– Kdo jsi?

– Profesor Horák.

– Lžeš!

Hodinky na jeho zápěstí ukazují jedenáctou.

– Prohlídněte ho!

Začíná prohlídka. Svlíkají mne.

– Má legitimaci.

– Na jméno?

– Profesor Horák.

– Zjistit!

Telefon.

– Ovšem, není hlášen. Legitimace je falešná.

– Kdo ti ji dal?

– Policejní ředitelství.

První rána holí. Druhá. Třetí. Mám je počítat? Tuhle statistiku, hochu, už nikdy nikde neudáš.

– Jméno? Mluv! Adresu? Mluv! S kým ses stýkal? Mluv! Byty? Mluv! Mluv! Mluv! Nebo tě utlučeme!

Kolik ran asi vydrží zdravý člověk?

Radio houká půlnoc. Kavárny se zavírají, poslední hosté se vracejí domů, milenci přešlapují před vraty a nemohou se rozloučit. Dlouhý, hubený komisař vstupuje do místnosti s veselým úsměvem:

– Všecko v pořádku, – pane redaktore?

Kdo jim to řekl? Jelínkovi? Friedovi? Ti ani nevědí mé jméno.

– Vidíš, všecko víme. Mluv! Měj rozum.

Zvláštní slovník! Míti rozum = zradit.

Nemám rozum.

– Svažte ho! A přidat!

Jedna hodina. Poslední tramvaje zatahují, ulice se vyprázdnily, radio přeje nejvěrnějším posluchačům dobrou noc.

– Kdo je ještě členem Ústředního výboru? Kde jsou vysílačky? Kde jsou tiskárny? Mluv! Mluv! Mluv!

Teď už mohu zase klidněji počítati rány. Jediná bolest, kterou cítím, jsou rozkousané rty.

– Boty dolů!

Pravda, chodidla ještě neotupěla. To cítím. Pět, šest, sedm, teď už jako by hůl projížděla až do mozku.

Dvě hodiny. Praha spí, snad někde ze spánku zavrní dítě a muž pohladí ženu po bocích.

– Mluv! Mluv!

Přejíždím jazykem v ústech a snažím se počítat vyražené zuby. Nemohu se dopočítat. Dvanáct, patnáct, sedmnáct? Ne, tolik je tu teď komisařů, kteří mne „vyslýchají“. Někteří jsou už zřejmě unaveni. A smrt stále nepřichází.

Tři hodiny. Z periferie přichází časné jitro, zelináři se blíží k tržištím, metaři vycházejí do ulic. Snad se dokonce ještě dočkám jednoho rána.

Přivádějí mou ženu.

– Znáte ho?

Polykám krev, aby neviděla — a je to asi bláhové, vždyť mi krev teče z každého kousku tváře, i z konečků prstů.

– Znáte ho?

– Neznám!

Řekla to a ani pohledem neprozradila svou hrůzu. Zlatá. Dodržela úmluvu, že se ke mně nikdy nebude znát, ačkoliv teď už to bylo zbytečné. Kdo jim jen pověděl moje jméno?

Odvedli ji. Rozloučil jsem se s ní nejveselejším pohledem, jakého jsem byl ještě schopen. Snad ani nebyl veselý. Nevím.

Čtyři hodiny. Svítá? Nesvítá? Zatemněná okna nedávají odpověď. A smrt stále ještě nepřichází. Mám ti jít naproti? Jak?

Uhodil jsem někoho a upadl jsem na zem. Kopou do mne. Šlapou po mně. Ano, tak, teď bude rychle konec. Černý komisař mne zvedá za plnovous a spokojeně se směje, když mi ukazuje plné hrsti vyrvaných vousů. Je to skutečně komické. A bolest už necítím žádnou.

Pět hodin, šest, sedm, deset, poledne, dělníci jdou do práce a z práce, děti jdou do školy a ze školy, v obchodech prodávají, doma se vaří, snad si teď máma vzpomněla na mne, snad už soudruzi vědí, že jsem zatčen, a snad už dělají bezpečnostní opatření… což kdybych mluvil… ne, nebojte se, nebudu, věřte. A vždyť už konec ani nemůže být daleko. Už je to všecko jen sen, zlý, horečnatý sen, rány padají, a pak voda mne omývá a zase rány a zase „mluv, mluv, mluv!“ a já stále ještě nemohu umřít. Mámo, táto, proč jste mě udělali tak silným?

Odpoledne. Pět hodin. Už jsou všichni unaveni. Rány teď padají jen zřídka, v dlouhých intervalech, to už je jen setrvačnost. A najednou z dálky, z nesmírné dálky zní mírný, tichý hlas, laskavý jako pohlazení:

– Er hat schon genug!

A pak sedím a stůl přede mnou zapadá a zase vychází a kdosi mi dává pít a kdosi mi nabízí cigaretu, kterou neudržím, a kdosi se pokouší navléci mi střevíce a říká, že už to nejde, a pak mne napůl vedou a napůl nesou ze schodů dolů, do auta, jedeme, kdosi opět míří pistolí, je mi to k smíchu, míjíme tramvaj, ověnčenou bílými květy, svatební tramvaj, ale snad je to všecko jen sen, snad je to jen horečka anebo umírání anebo spíše sama smrt. Vždyť umírání je přece těžké, ale tohle už není těžké, ani vůbec nijaké, tohle je lehounké, pápěrka, jen ještě dechnout a bude po všem.

Po všem? Ještě ne, stále ještě ne. Vždyť teď zase stojím, opravdu, stojím, sám, bez cizí podpory, a těsně přede mnou je špinavě žlutá zeď, zkropená – čím? zdá se, že je to krev — ano, je to krev, zvedám prst a snažím se ji rozmáznout — jde to, je čerstvá, moje.

A kdosi mne zezadu udeří do hlavy a poroučí, abych zvedl ruce a dělal klencáky; při třetím padám…

Dlouhý SS-Mann stojí nade mnou a kope mne, abych vstal; jak je to zbytečné; zase mne kdosi omývá, opět sedím, jakási žena mi podává lék a ptá se, co mě bolí, a tu se mi zdá, že všecka má bolest je v srdci.

– Ty nemáš srdce, – říká dlouhý SS.

– Ó, přece! – říkám a jsem najednou hrd, že mám ještě dosti síly, abych se zastal svého srdce.

A pak se zase všecko ztrácí, i zeď, i žena s lékem i dlouhý SS…

A přede mnou jsou otevřené dveře cely. Tlustý SS mě vleče dovnitř, svléká cáry košile, ukládá na slamník, ohmatává mé opuchlé tělo a poroučí dávat obklady.

– Podívej, – říká druhému a vrtí hlavou, – podívej, co dovedou!

A opět z dálky, z nesmírné dálky slyším mírný, tichý hlas, laskavý jako pohlazení:

– Do rána nevydrží.

Za pět minut odbíjejí hodiny desátou. Je krásný, vlahý jarní večer 25. dubna 1942.