Přeskočit na obsah

Rakouský orel padá/Tajné schůze

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Rakouský orel padá
Autor: Jaroslav Rošický
Zdroj: ROŠICKÝ, Jaroslav. Rakouský orel padá. Praha-Vysočany : Nakladatelství Max Forejt, 1933.
Vydáno: 1933
Licence: PD old 70

My důstojníci tajného výboru jsme se scházeli denně, aspoň skoro denně, a sice počínajíc dnem, kdy se mi dal k disposici nadp. Žentel, t. j. asi v prvé polovici srpna. Těchto večerních schůzí, jak jsem se již zmínil, zúčastnili se často Jindřich Čapek a Frant. Kramář. Záleželo mi na tom, aby František Kramář byl o všem, co se koná, dobře informován, neboť jsem počítal s tím, že bych ho jakožto nevojáka a proto méně nápadného mohl použíti, bude-li toho třeba, jako posla k jeho bratru setníku Kramáři do Brna. Domníval jsem se jistě zcela oprávněně, že návštěva bratra nevzbudí podezření.

Schůze naše konaly se nejdříve v bytě nadporučíka Žentla, Praha II., Riegrovo nábř. č. 4. Tam se nám to však mohlo státi osudným, neboť policie musila něco podezřívati a na byt nadporučíka Žentla byl upozorněn policejní komisař. Naštěstí byl však tento pán náš člověk, udání zadržel a upozornil na to šéfredaktora Síse, a ten opět varoval mne. Od té chvíle stal se ovšem byt nadporučíka Žentla pro nás nepřístupným. Ke konání dalších porad nabídl svůj byt setník Kostrba v jedné vile ve Strašnicích. Byl to pokoj, který měl předsíň, a v té hlídal Kostrbův vojenský sluha. My seděli jsme u stolu a předstírali, že hrajeme v karty, i před sluhou. Kdo nemohl míti karet v rukou, seděl u některého z hráčů a kibicoval.

Přes toto opatření však usnesli jsme se, jsouce episodou s bytem nadporučíka Žentla nuceni k nejkrajnější opatrnosti, že budeme místo svých schůzek střídati. A tu měl setník Kostrba výborný nápad. Navrhl totiž, abychom se čas od času sešli v restauraci Německého domu na Příkopě. Němčinu jsme všichni ovládali dokonale, komu by tedy napadlo, že německy mluvící důstojníci v Německém domě kují velezrádné pikle proti Rakousku? Kostrbův návrh byl ovšem s nadšením přijat.

Avšak přes veškeru naši opatrnost musil se tehdejší posádkový velitel generál Zannantoni něčeho doslechnouti. Zavolal si od vojenské policie setníka Kostrbu a nařídil mu, aby hleděl vypátrati jakési důstojnické spiknutí, které prý existuje, jak prý některé známky tomu nasvědčují.

Náš milý Kostrba se věci ovšem ujal na oko nesmírně horlivě a denně nám referoval, co podnikl, aby nás vypátral. Vojenskou policii tenkrát pořádně prohnal. Vysílal detektivy ve dne v noci na všechna možná místa, jenom ne ovšem tam, kde by mohli něco nalézti. Šel dokonce tak daleko, že si vybral kdesi na Smíchově nějaký úplně klidný a nevinný dům a dal jej po několik dní a nocí hlídati. Inscenoval vůbec vše tak, že generál Zannantoni byl o tom přesvědčen, že se stalo vše, co se státi mohlo, a když mu pak setník Kostrba po skončeném pátrání hlásil, že zůstalo naprosto bezvýsledné, byl generál Zannantoni opět uklidněn.

Tehdy jsme poznali, jakým štěstím bylo pro nás, že Kostrba byl přidělen vojenské policii. Myslím, že se smím přiznati, že nám tehdy po sdělení setníka Kostrby, jakou úlohou byl generálem Zannantonim pověřen, nebylo dosti veselo. Avšak s pýchou konstatuji, že se nenašel mezi důstojníky mého štábu ani jeden malomyslný, a že nikomu nenapadlo dáti návrh na přerušení nebo aspoň dočasné odložení naší akce. A byl to již druhý případ, kdy vzniklo u policie podezření proti nám; rozhodli jsme se však v započatém díle pokračovati, i když jsme věděli, že se po nás pátrá a co nás, očekává, když budeme dopadeni. Náš spánek byl tehdy velmi, velmi neklidný. Nikdy jsme se nedověděli, z jakého popudu generál Zannantoni dal pátrati po důstojnickém spiknutí a které známky to byly, které tomu nasvědčovaly, že takové spiknutí existuje. To nám vrtalo neustále hlavou, a když setník Kostrba generálu Zannantonimu prohlásil, že jeho pátrání nemělo výsledku, prosil ho zároveň, aby mu dal některé směrnice, nebo sdělil údaje, podle kterých by mohl v pátrání pokračovati. Generál Zánnantoni mu však odpověděl, že když se doposud nic nenašlo, že je dobře, aby od dalšího pátrání upustil. Setník Kostrba měl ovšem i nadále na posádkovém, jakož i na vojenském velitelství, v kam často služebně docházíval, oči a uši otevřeny, avšak nedověděl se nic.

Byli jsme nyní nesmírně opatrní, avšak v práci jsme pilně pokračovali. Podezření gen. Zannantoniho vysvětlili jsme si tím, že při rozšíření naší akce musel býti asi některý ze získaných důstojníků, a třeba i mimo Prahu, ve své řeči neopatrným a posádkové velitelství v Praze bylo upozorněno, že se tu něco děje.

A aby pravdivost přísloví „Do třetice všeho dobrého“ byla potvrzena, bylo námi otřeseno ještě po třetí. Avšak i tentokráte nás prozřetelnost ještě ochránila. Našel se jakýsi nešika důstojník, pro naši akci získaný, který však počal míti nějaké pochybnosti a šel se poraditi se svým známým – policejním úředníkem. Jenže náhodou a působením milostivého osudu byl tento policejní úředník opět náš. Když viděl, že onen důstojník má pochyby a je vůbec málo diskrétní a spolehlivý, neboť jinak by se nebyl šel radit na policii, vše mu vymluvil, k spolupráci mu neradil a zavázal jej, k přísné mlčelivosti, aby se sám do nějakých nepříjemností nedostal.

Nato vše oznámil šéfredaktorovi Sísovi. A pak se na mou ubohou hlavu snesla veliká bouře. František Sís si mě pozval a zuřil. Velmi zdvořile sice, ale zuřil. Potom jsem svolal já svůj štáb a zuřil také, snad již méně zdvořile. Nikdo však nic nevěděl. Nešikovný důstojník se prý odvolával na nadp. Žentla. Ten však s veškerou rozhodností prohlásil, že v posledních dnech s nikým nemluvil. Musil tedy býti nešikovný důstojník získán některým důvěrníkem nadporučíka Žentla, jenž tohoto prozradil, že za věcí stojí. Naštěstí se však nic nestalo, ale děkujeme zato jen tomu, že činností „Maffie“ byla již zachvácena také tak důležitá složka, jako byla policie.

Proč se vlastně tak zuřilo, když se nic nestalo? Poněvadž se řeklo, že se mohlo státi, kdyby to nebyl býval jen nešika, nýbrž zrádce. Pak bylo ovšem zle. Byl by se jednoduše pozoroval nadpor. Žentel a v příští schůzi nás chytili všechny. Proto to veliké rozčilení. Dnes, kdy žijeme již přes 14 let ve svém vlastním, samostatném čsl. státě, budou naše pocity, které námi tehdy prochvívaly, sotva chápány, neboť se již na tehdejší persekuci všeho českého zapomíná, a zapomíná se též, že byli čeští lidé žalařováni, souzeni a věšeni pro mnohem mírnější stupeň velezrady, než jakou jsme páchali my.

Po převratu jsme se dověděli, kdo byl ten nešikovný důstojník. Byl to záložní vojenský důstojník (dnes již mrtvý) v 10. hodn. třídě (hodnost nadporučíka) a za několik týdnů po převratu byl mimořádně povýšen na majora, ačkoliv u řadového vojska nikdy nesloužil. Proč? Nevím.

V této kapitole chci se ještě zmíniti o tom, že přidělení setníka Kostrby k vojenské policii mělo pro nás ještě jiný dalekosáhlý význam. Kostrba měl totiž přístup ke všem tajným rozkazům a instrukcím, směřujícím k zabezpečení Prahy při eventuálních nepokojích, takže nám bylo možno vše podle toho připraviti a učiniti svá protiopatření. Jak se to provedlo, napíši, až budu líčiti převrat sám.