Rakouský orel padá/Litoměřický velící generál hrozí

Rakouský orel padá Jaroslav Rošický
Památná noc z 29. na 30. říjen 1918	Litoměřický velící generál hrozí	První známky protirevoluce generála Kestřanka

Údaje o textu
Titulek:	Rakouský orel padá
Autor:	Jaroslav Rošický
Zdroj:	ROŠICKÝ, Jaroslav. Rakouský orel padá. Praha-Vysočany : Nakladatelství Max Forejt, 1933.
Vydáno:	1933
Licence:	PD old 70

Sotva jsem domluvil s drem Novákem, volají Litoměřice. Hlásí se generál Poleševský, Polák, velící generál litoměřického vojenského velitelství. K informaci chci podotknouti, že v míru byla v Čechách dvě sborová velitelství. Jedno v Praze, druhé v Litoměřicích jelikož při vypuknutí války roku 1914 sborová velitelství odešla do pole, byla velitelství v Praze a v Litoměřicích přeměněna na vojenská velitelství (Militärkommando). Každému z nich podléhala asi polovice vojenských posádek v Čechách. Generál Poleševský chce mluviti s Národním výborem. Jelikož jest to voják, nepouštím ho již: představuji se mu jakožto zástupce dra Scheinera a táži se ho, co chce.

Spustil ihned zostra. Vytýkal mi nesprávnost a trestuhodnost našeho odbojného postupu a počínání a ke konci nařizoval okamžité vrácení se k poslušnosti a věrnosti k císaři Karlu. A jestliže neuposlechneme, že sám vytrhne s posádkou litoměřickou proti Praze a učiní s rebelanty krátký proces. Chtěl mě zastrašiti výhrůžným tónem i slovy, dosáhl však jen opaku. Předně jsem mu velmi energicky vysvětlil, že již nemá více co poroučeti on, nýbrž že nyní poroučí Národní Výbor, jakožto vláda právě vyhlášeného samostatného státu čsl. Tato vláda jmenovala nejvyšším velitelem čsl. vojska dra Josefa Scheinera. Nyní v noci dra Scheinera zastupují já, jeho pobočník a zástupce a že mu proto nařizuji, aby, se bez každých dalších námitek ihned podrobil, od každé, našemu státu nepřátelské akce upustil, jinak že by to mohlo míti pro něho velmi nepříjemné následky. Sdělil jsem mu, že Praha jest již úplně v naší moci a ihned jsem ho jménem dra Scheinera a Národního výboru vybídl, aby ve čtvrtek, t. j. 31. října, přijel osobně do Prahy představiti se dru Scheinerovi, že pak obdrží další instrukce.

Soudím, že se to generálu Poleševskému stalo v životě po prvé, aby s ním, vysokým velícím generálem, mluvil takto pouhý setník. Ale působilo to. Generál Poleševský ku podivu zkrotl. Již zcela mírným tónem prohlásil, když se věci mají takto, že tedy od zamýšlené expedice na Prahu upustí a že přijede.

A také skutečně přijel.

To již generál Kestřanek byl se svým štábem internován a na vojenském velitelství úřadoval dr. Scheiner a náš čsl. generál Diviš. Když se generál Poleševský přesvědčil v Praze o stavu věcí, vrátil se opět do Litoměřic a brzy nato odjel do své vlasti.

Telefon, u kterého jsem v „Pánském klubu“ mluvil, byl v rohu místnosti u okna, u něho pak stolek a židle. Tento roh byl opatřen jakýmsi zábradlím a za tímto zábradlím stáli četní členové „Pánského klubu“, jakož i sokolští poslové, čekající na rozkazy a přinášející zprávy.

Když jsem po rozmluvě s generálem Poleševským zavěsil sluchátko a utíral si zpocené čelo, všiml jsem si napjatého výrazu ve tvářích všech přítomných, kteří za hrobového ticha sledovali moji rozmluvu. V okamžiku však napětí povolilo, neboť si všichni uvědomili, že to dopadlo dobře, a nastal jásot.