Rakouský orel padá/Další události 29. října 1918

Rakouský orel padá Jaroslav Rošický
Co oznamovalo dne 29. října 1918 vojenské velitelství do Vídně	Další události 29. října 1918	Utvoření rumunské legie

Údaje o textu
Titulek:	Rakouský orel padá
Autor:	Jaroslav Rošický
Zdroj:	ROŠICKÝ, Jaroslav. Rakouský orel padá. Praha-Vysočany : Nakladatelství Max Forejt, 1933.
Vydáno:	1933
Licence:	PD old 70

Z vojenského velitelství jsme tedy odjeli po poledni opět na Žofín a ujali se tu další práce. Tam bylo již jako v úle. Volná auta jsme odeslali ihned do Hostivic pro zbraně a náboje, neboť naší snahou bylo, aby veškeré setniny v pražských okresech byly co nejdříve úplně a řádně vyzbrojeny.

Nákladní auta vojenská vykonala v těchto nezapomenutelných revolučních dnech opravdu práci neobyčejnou a stále jsme si pochvalovali, jak to rytmistr Straka krásně zařídil. Dík však také patří vojínům-řidičům těchto aut, neboť pracovali skutečně bez oddechu, beze spánku a často i bez jídla, obětavě a vytrvale.

Strážní setniny v pražských okresech již ubytované byly tedy za odpoledne skutečně úplně ozbrojeny a staly se tak mocnou oporou Národnímu výboru pro každý nepředvídaný případ a zárukou klidu i pořádku v celé Velké Praze. Nedošlo k žádným výtržnostem nebo plenění, nikdo nebyl týrán, cizí majetek jinonárodních občanů nebyl poškozen.

Jak jsem již dříve podotkl, oddíl námořníků zatím značně vzrostl, o jeho úplné vyzbrojení a vystrojení se však nyní staral již poručík inž. Kubát.

Když byly přivezeny na Žofín první pušky a náboje z Hostivic, nastalo veliké nadšení, neboť se zde jevil první praktický význam našeho zakročení a vystoupení na vojenském velitelství. Naše sebedůvěra a pevná víra v dobré ukončení revoluce byla posílena.

Když bylo o dovoz zbraní z Hostivic úplně postaráno, zajel jsem po druhé hodině odpoledne do kadetní školy v Dejvicích. Odebral jsem se k veliteli a nařídil jsem mu jménem Národního výboru rozpustiti chovance kadetní školy. Písemného povolení plukovníka Stuscheho jsem ani nepotřeboval. Velitel školy mi prohlásil, že se rozkazu Národního výboru okamžitě a ochotně podrobuje a školu ihned rozpustí. A tak se také stalo. Do večera byla škola prázdná. 500 opakovaček a 2 strojní pušky byly převezeny na Žofín, správcem školy určil jsem prozatímně účetního setníka Šoupu, rovněž člena učitelského sboru kadetní školy.

Když jsem odcházel z kanceláře velitele kadetní školy, obklopili mě všichni chovanci Češi a tázali se mne na události. A když se dověděli, že škola bude ihned rozpuštěna, bylo až dojemné, jak mě prosili, abych je vzal s sebou a někam zařadil.

Toho jsem ovšem učiniti nemohl, nýbrž doporučil jsem jim, aby napřed v ústavě vše odevzdali a když budou řádně propuštěni, přišli na Žofín. A tak mnoho zdatných důstojníků nynější čsl. armády počalo svoji kariéru na Žofíně v revolučních dnech roku 1918 jako prostí revoluční vojáci. Jejich vojenské vzdělání bylo jim ovšem později uznáno a brzy jim také byla přiznána hodnost důstojnická; a v bojích o Slovensko proti maďarským bolševikům se mnozí vyznamenali.

Na pražských nádražích bylo velmi živo. Podle našich pokynů, daných sokolským strážím, které měly obsazena veškerá pražská nádraží již od 28. října, nebylo jednotlivým vojákům cizích pluků bráněno odjeti drahou do svých domovů, součásti výzbroje a výstroje však až na jednu garnituru prádla a jednu uniformu, kterou měli na sobě, jim byly odebírány. V tlumocích směli míti jen svůj vlastní majetek. A tu byli Sokolové skvělí. Za odpoledne 29. a v noci na 30. říjen byly na Žofín dovezeny haldy všech možných součástí, jako erární prádlo, kalhoty, bluzy, pláště, kožíšky, boty, řemení, polní láhve, plechové misky, tak zv. esšálky, ovšem též pušky, karabiny, bodla a náboje.

Sokolové totiž přišli na nádražích na to, že Prahu opouštějící vojáci měli na sobě oblečeno někdy až čtvero erární úplně nové prádlo, dvoje nebo troje kalhoty, dvě bluzy, kožíšek a ještě plášť, v tlumoku pak nové boty, 3 misky, 2 polní láhve a pod. kombinovanou výbavu. Těchto věcí ovšem jsme mohli potřebovati velmi dobře sami.

Několik dobrovolně se přihlásivších poddůstojníků s několika jim přidělenými vojíny dostalo na Žofíně rozkaz přivážené součástky vojenské výzbroje a výstroje tříditi a ukládati a na druhé straně utvořeným oddílům je opět vydávati.

Bude snad na místě, když se nyní zmíním o našich Sokolech.

Jejich píle, vytrvalost, ukázněnost, jejich nadšená ochota, obětavost a naprostá spolehlivost byly přímo ohromující. Mohu potvrditi, že před nocí z 30. na 31. říjen dostal se z nich málokdo do postele. Byli neustále k disposici, byli našimi nejrychlejšími a nejbezpečnějšími pátracími a ordonančními orgány. Neustále nás o všem informovali, na vše upozorňovali. I když to byly věci někdy méně důležité, byl jsem rád, neboť rychlým odstraněním překážek a závad získávali jsme důvěru, vždyť hromaděním i na oko nepatrných nedostatků mohla lehce nastati neukázněnost a chaos.

Sokolům důstojně po bok možno postaviti skauty pod vedením jejich starosty Rösslera-Ořovského a náčelníka profesora Svojsíka. Tito mladí hoši prokázali ve všech směrech dobré služby. A byli respektováni. Když si známé německé knihkupectví Andréovo vyžádalo ochrany z obavy před event. vyrabováním, byli mu dáni dva mladí skautíci, kteří se postavili před krám na stráž a německému knihkupectví se nic nestalo.

Jako další činitel v sestavené národní stráži byly Dělnické tělocvičně jednoty za vedení svého starosty Františka Hummelhanse, které závodily se Sokolstvem ve spolehlivosti a obětavosti při vykonávání povinností na ně vložených.

Musíme však také poukázati na obětavou činnost střeleckých jednot a svobodných střelců, kteří se postavili zcela nenáročně do služeb národa.

Na ohromné služby prokázané naší domácí revoluci Sokolstvem, Dělnickými tělocvičnými jednotami, skauty a střeleckými jednotami, nesmíme nikdy zapomenouti.