Růženka (Říha, delší verze)

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Růženka
Autor: Václav Tille (jako Václav Říha)
Zdroj: ŘÍHA, Václav. Knížka pohádek Václava Říhy. Praha : Albatros, 1987. s. 140–148.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Související: Růženka (Říha, kratší verze)

Byl jeden zámek hluboko v černých lesích, kolem toho zámku krásný sad, a v tom zámku žili král a královna, vládli široko daleko celým krajem, ale neměli dětí, rmoutili se, že nemají komu odevzdat to své panství. Konečně se královně narodilo děťátko, dceruška, krásná jako jarní kvíteček. Král by byl měl raději syna, dědice, ale když dcerušku uviděl, měl z ní velikou radost, kázal po celém království rozhlásit novinu, že se mu narodila princezna, sezval všechny okolní krále na slavné křtiny a vystrojil takové hody, jakých neviděl svět.

Když se sjeli všichni ti vzácní hosté z široka a daleka, šli průvodem do zámecké kaple, tam už na ně čekal sám biskup, plno kněží v ornátech, jen se svítili zlatem, pokřtili tu malou princeznu na jméno Růženka, přáli jí, aby vzrostla na radost rodičům i lidem.

O hostině všichni ti králové přáli děťátku štěstí, dávali mu do kolébky krásné a drahé dary, po hostině pořádali hry, turnaje, síla lidu se sešla z celého kraje, jedli, pili, tančili a zpívali po sadu, celý týden trvalo to vzácné veselí.

Všichni lidé v zámku se radovali, jen jedna bába ani o tom veselí nevěděla. Jmenovala se Bída, bydlila v staré, kulaté věži na konci zahrady, seděla ve své komůrce a celé dny předla. Nikdo už ji léta neviděl, docela na ni zapomněli, bába do zámku nechodila, plouhala se lesem, sbírala si kořínky, borůvky, maliny, žebrávala po vsích.

Když bylo po hodech, hosté se rozjeli, sluhové poklízeli, král s královnou odpočívali. Ale královna dbala, aby její dceruška neplakala. Dvanáct chův bylo ustanoveno hlídat princeznu Růženku ve dne v noci, převinovat, kojit, chodit s ní na procházku. Jenže ty chůvy byly po těch slavných hodech unavené, a když sedmou noc seděly v pokoji, hlídaly kolébku, klímaly, až usnuly.

Královna se v noci probudila, pomyslila si: jakpak se asi daří mé Růžence, půjdu se na ni podívat. Vstala, vešla do pokoje, právě bila půlnoc, co vidí: chůvy spí na židlích, vprostřed pokoje stojí zlatá kolébka, v kolébce spí její Růženka, a nad ní se sklánějí tři ženy v bílých plachetkách, drží v rukách rozžaté svíce. Královna žasem ani nedýchala, jen naslouchala, jak ta modrooká říká:

Budiž krásná jako růže květ,
oblaž svojí krásou celý svět.

Po ní ta černooká dítě zulíbala, ale jiný osud mu dala:

Budiž šťastná, světu štěstí dej,
před bídou se na pozoru měj.

Třetí, sivooká, dítě pohladila, osud napravila:

Bída žití tvoje zatrudí,
zpěvák polibkem tě probudí.

Královně se zdálo, že sní, chtěla vykřiknout, ale svíce zaplanuly, zhasly. Sudičky zmizely. Královna běžela vzbudit krále, všechno mu vypovědít, měla strach o svoji Růženku.

Král kázal hned strážím prohledat celý zámek, ale po bílých ženách nebylo nikde ani slechu. Chůvy se zaříkaly, že ani oka nezamhouřily, nikoho neviděly, ale královna stála na svém, prosila krále, aby opatřil zámek proti bídě.

Tak král poručil kolem celého sadu postavit stráže, do zámku nesměla ani živá duše bídných, ubohých, co jsou odkázáni na práci svých rukou, nosí hrubé šaty, neznají blahobyt, krásu a štěstí. Nikdo v zámku nesměl pracovat, se namáhat, všichni ti služební, komorné, komorníci, slečny, dvořané, vojáci, nosili jen krásné šaty, pořádali jen hostiny, plesy, žili v radovánkách, a ti, co na ně pracovali, po vsích, po dvorcích pobývali, k zámku se nepřibližovali.

Růženka, sotva se běhat naučila, první slova promluvila, neviděla kolem sebe než blahobyt, krásu a veselí. Oblékali ji do vzácných šatiček, nosili jí krásné hračky, učili ji hrát, zpívat, tančit, královna se s ní mazlila, dvořané se jí klaněli, její slečny ji bavily, tak jen v štěstí byla živa, bídy co živa nepoznala, nevěděla, co to je chudý člověk, jak těžce je chudým na světě.

Na zámek jezdili jen králové, královny, princové a princezny, přiváděli s sebou svoje hošíky a děvčátka, s těmi si Růženka hrála, jiné lidi nevídala. Král s královnou se radovali, že bídu ze zámku vypudili, štěstím a krásou se obklopili, ale co bylo za zdí zámku, o to nedbali, o svůj lid se nestarali. A lid žil v bídě a strádání, pracoval na své panstvo, vyprávěl si o těch divech v zámku jako o samém ráji.

Tak Růženka rostla, rostla, krásněla, celý život trávila jen ve hře, zpěvu a snění, práci nepoznala. A taká krása se z ní stala, že celý svět udivila, všem lidem se zalíbila, daleko široko, až za moře letěly zvěsti o zázračném zámku krásy a štěstí, o líbezné princezně Růžence, kráse nevídané, neslýchané.

Ale Růženka, když dorůstala, často se zamýšlela, nevěděla, co jí schází, po čem touží, stávala na zlaté pavlači, dívala se na modré nebe, na daleký, širý svět, byla by ráda věděla, co je tam za těmi bílými zdmi jejího zámku, za těmi černými lesy, širými poli, jaký je tam venku život a svět. Po čase ani hry a zpěvy ji netěšily, marně ji bavily její slečny, marně královna vymýšlela, čím by svou dcerušku utěšila. Chodila tiše, teskná a zamyšlená, cosi hledala, co, sama nevěděla.

Tak jednou propustila všechny své slečny, vyšla sama do zahrady, chodila krásnými trávníky, ani si květů nevšímala, až došla dál, do houští, kde už nebyly cestičky uhrabány, stromy ostříhány, kde vodotrysky netryskaly, všude jen prostá luka, bukové, smrkové houští, zarostlé pěšinky. A po těch pěšinkách došla až ke zdi z těžkých, drsných kamenů.

Ta zeď dělila zámek a sad od ostatního světa.

Růženka byla zvědavá, co asi je za tou zdí, hledala, jestli by se kde skrz ni dostala.

Tak šla podél zdi, až došla k nízké brance, v té brance byla dřevěná dvířka.

Zdvihla petlici, dvířka se otevřela, a za nimi byly točité schůdky, vedly příkře, vysoko do staré věže.

Růženka si pomyslila: půjdu nahoru, snad odtamtud uvidím, co je za tou zdí.

Stoupala, stoupala, až se udýchala, konečně došla na úzký ochoz, a v tom ochozu zas byla dvířka, za dvířky slyšela cosi vrčet, jako když přede kočka.

Jak je otevřela, spatřila malou světničku, u okénka seděla shrbená stařenka Bída, předla na kolovrátku, ani se neohlédla, jen kývla starou hlavou, třaslavýma rukama províjela pramének příze. Růženka kolovrátek nikdy neviděla, o práci neslyšela, ale líbilo se jí, jak to kolečko hrčí, vřetánko frčí.

Přiběhla k stařence, sedla jí u nohou, dívala se na přízi, chtěla sama zkusit, jak se to přede.

Ale sotva sáhla na kolovrat, píchla se o vřetánko, a v tu chvíli se sklonila k zemi, usnula. Stařenka si jí nevšímala, předla, předla dál, hleděla strnule skleněnýma očima na přízi, jako bez života.

Ale sotva Růženka usnula, celý zámek stanul jako zakletý, usnul, všechen život v něm strnul. Co kdo dělal, v tom každý zůstal, voda přestala téci v kašnách, ryby neplovaly, ptáci nelétali, ani muška se nehnula.

Nikdo o tom nevěděl, však žádný do zámku přijít nesměl, a i ty stráže kolem strnuly jako z kamene.

Tak zmrtvěla všecka ta krása, jen houští tmělo se kolem po zahradě, šípky se pnuly kolem zdí, rostly, až celý zámek zarostly, jen svítily růžemi v sadu.

A kolem dokola hučely černé lesy, pod oblaky táhly divoké husy, lesy zdivočely, kolem zámku se zavřely.

Venku na polích, ve vsích, chudí lidé dál pracovali, orali, sili, žali, střídalo se jaro s létem, podzim se zimou, léta plynula, ti chudí dávno nedbali o rajský zámek v lesích, měli své starosti, jak se uživit. Jen stařečkové vzpomínali, že kdesi v černých lesích je růžový zámek v šípkovém houští, tam spí krásná princezna, co bídu neznala.

Po dlouhém čase rozneslo se po všech dalekých, mocných, bohatých zemích, že kdesi v hlubokém klínu černých hvozdů spí nevídaná krása, zapomenutá, hložím a šípkem zarostlá, v zlatém zámku, nad kterým čas nemá žádné moci.

Přecházejí věky, střídá se syn za otce, ale tam kdesi v houštině spí princezna tak krásná, tak líbezná, jak kdysi rozkvetla patnáctým jarem. A jen čeká, kdo přijde ji políbit — probudí se tak svěží, jako by byla včera usnula, bídu nepoznala.

Všichni princové, mocní vládcové, nosili obrázek té princezny v srdci, vzdychali a po ní toužili. Jezdili světem, ptali se lidí, hledali marně spící krásu, aby ji políbili, ze sna probudili, šťastni na věky ostali.

Zpěváci o ní zpívali v hradech, báby o ní vyprávěly divy v chaloupkách, když draly peří s dívkami kolem vytopené peci, hoši o ní snívali, zjara, na pastvě, když hlídali v noci stáda koní, ale nikdo nic už o ní nevěděl, kde je, komu bude přáno ji najít, ze sna ji probudit.

Až jeden mocný princ, skvělý bojovník, dal vyhledat v knihách, kde je ten kraj spící krásné princezny, vytáhl s velikým vojskem, dal pálit lesy, kácet stromy, prosekávat roští, dobývat se černými hvozdy k tomu růžovému dolu.

Ale čím víc pálili a pustošili, tím hustší byl les, tím víc bloudila ta vojska v pustotinách bez konce, marně hledali, marně se namáhali, spící princeznu nenalezli, jen kraj v poušť obrátili.

Tak po čase druhý princ, měl peněz nečítaných, smyslil sobě spící krásu, líbeznou Růženku, objevit, ze sna ji probudit. Vysílal posly do širého kraje, jen tak zlato rozséval kolem sebe, sliboval hory doly tomu, kdo objeví šípkové houští, najde zlatý zámek, dovede jej tam, kde spí zakletá princezna. Síla lidí se vyhrnulo do kraje, prolézali lesy, procházeli horami, hledali, však dobře placeni byli, ale nadarmo. Ani ten bohatý princ Růženku nenašel, svého štěstí nedošel.

Když ti oba mocní princové nepochodili, marně se namáhali, tak všude rozhlašovali, že není nevídané krásy, spící Růženky, že si ji jen chudí lidé vymyslili, aby se ve své bídě utěšili.

Ale byl jeden chudý rytíř, rád se toulal od hradu k hradu, směle bojoval, slabým na silné pomáhal, od nikoho pomoci nežádal. Ten rytíř rád skládal písně pro vzácné paní, hradní pány, zpíval je o slavných hodech, všude ho rádi vídali, na každém hradě ho vítali, všichni se těšili, když přijel rytíř zpěvák, Jan.

A milý Jan se jen smál, když slyšel, jak říkají, že není krásné princezny, spící Růženky. Skládal o ní krásné písně, zpíval o jejím rajském zámku, kde kvete jen krása a štěstí, pevně věřil, že se ten zámek jednou probudí, všem lidem na radost, kudy jezdil, tu ten zámek hledal. Tak putoval od hradu k hradu, všudy se vyptával, nevědí-li o zlatém zámku spící Růženky. Na zámcích, na hradech nevěděli, ale když projížděl skrz chudé vsi, sedal s pasáky na pastvě u ohňů, se sedláky v nízkých jizbách, tu časem slýchal o ní vyprávět, ti chudí lidé jako on pevně věřili v tu spící krásu, toužili, aby ji někdo našel a probudil jim na potěchu. Často mu radili, kam jet, kde hledat, ale když jel, zas nedojel, kde hledat, nevěděl. Konečně jednou dojel do hlubokého, černého hvozdu, po celý den nepotkal ani živé duše, navečer hledal cestu, cesty nikde — zabloudil.

Přespal na mechu, zrána jede dál, ale všudy jen černé smrčí, skály, úvaly, nikde konec toho temna.

Bylo mu smutno v tom tichém lesa klínu, a jak tak jede, zpívá si písničku o zlatém zámku, spící Růžence, aby se obveselil.

Když zazpíval, lesy, jako by se probudily, mocně se rozšuměly, staré smrky jako by se rozstoupily, skály v slunci zasvítily, a náhle v dáli cosi září, jako když vychází růžové slunce.

Jan se rozjel za tou září, les řídnul, až vyjel na zelenou louku, a za loukou stojí zámek, všecek obrostlý růžovím, zlaté stříšky jen hoří mezi růžovými poupaty.

Jan ani nedýchal radostí, zdálo se mu, že se mu vyjevuje jeho sen o spící Růžence.

Skočil z koně a vedl jej po louce k té hradní zdi, nechal jej pást a šel k zámku.

U brány vidí stráže v stříbrném brnění, halapartny v rukách, hledí na něj, ale nevidí, ani se nehýbají.

Vešel, kolem dokola širý sad, plný růžového houští, ale nikde ani ptáčka, ani motýla, v kamenných kašnách stojí voda nehnutá, v ní zlaté rybky jako zamrzlé, po trávě spí barevní broučci, zlaté mouchy, svítí se jako drahé kaménky.

U vrat sedí vrátný v chlupatém kožiše, mračí se, ale nehlídá, na chodbách plno lidu v krásných šatech, jen se třpytí zlatem a stříbrem, jako by se smáli, hovořili, ale hlásku neslyšet, hnutí nevidět.

Jan vešel do kuchyně, tam se pachtí kuchaři u hrnců, u plotny, ale polena nehoří, nádobí nechřestí, všichni ti lidé dobře spí. Vyšel po schodech do sálu, tam stojí lokaji s mísami v rukách, hosté sedí kolem stolu, nahýbají skleničky k ústům, na kůru muzikanti housle pod bradou, klarinety v ústech, tváře nadmuté, ale všecko jako z vosku, bez života, bez hnutí.

Tak prošel celým zámkem, a nikde ani stínu života, celý zámek spí jako zakletý.

Hledal po všech světnicích, najde-li kde spící princeznu, krásnou Růženku, ale Růženky nikde, v jejím pokoji lože prázdné, u lože spí její psíci, po židlích sedí její komorné, jako by šily, nešijí, jako by zpívaly, nezpívají.

Janovi bylo úzko v tom mrtvém zámku, vyběhl znovu do sadu, hledal, pátral, jestli by se někdo našel, kdo by mu pověděl o té zakleté princezně.

Když obešel celý sad, přišel až k té hrubé zdi, našel konečně tu malou branku a v ní otevřená dvířka.

Vyběhl po točivých schůdkách až k té komůrce, a tu slyší hrčet kolovrátek, vidí u okna stařenku, jak třaslavýma rukama přede přízi, u nohou jí leží dívka, krásná Růženka, spí.

Tak se potěšil, až zajásal, zdvihl spící dívku do svého náručí, nezdržel se, aby ji nepolíbil na rudé rty. A sotva ji políbil, dívka se probudila, otevřela pomněnkové oči, a když na Jana pohleděla, všecka zrůžověla, pravila: „Vítej, Jene, dávno jsem o tobě snila, až jsem se tebou probudila.“

Vzali se za ruce, o stařenku Bídu nedbali, rozběhli se spolu po schůdkách, parkem do zámku, jak kdyby se znali odmalička.

Ale kudy běželi, tam divy viděli. Ptáci se kolem nich rozepěli, růže zavoněly, mušky, broučci vylétli, včely bzučely po květech, voda vytryskla z kašen, ryby šplouchaly — a když došli k bráně, vrátný už stál, uctivě je vítal, po chodbách se hemžilo lidstva, až přecházely oči z toho zlata, stříbra a hedvábí, v kuchyni se rozhořel oheň, nože zařinčely, nádobí chrastilo, kuchaři se rozháněli vařečkami, lokaji běhali s mísami.

A když vešli do sálu, muzikanti zahřměli na bubny, trubky zazvučely, klarinety zapištěly, housle zapěly, hosté kolem stolu vstali, připíjeli, taká sláva nastala, jak kdyby se svatba konala.

A žádný nic nevěděl, jak dlouho spali, jak kdyby času ani nebylo.

Ale Růženka vedla si svého zpěváka Jana za ruku, dovedla ho až ke králi a královně, a když matku objala, pravila: „Drazí rodičové moji, toto je můj milý zpěvák Jan, o kterém jsem snila, dokud jsem se neprobudila, ten mne vysvobodil z bídy zakletí.“

Tak otec hned Jana objal a políbil, v té chvíli strojili slavné svatby, a celým světem letělo, že krásná Růženka je již nalezená, ze sna probuzená, všem lidem na radost a štěstí, nevěsta zpěváka Jana.