Růže z keře nízkého/5.

Růže z keře nízkého Josef Kajetán Tyl
4.	5.	6.

Údaje o textu
Titulek:	5.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 121–127. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

„Nech toho nyní, nech toho, bratře!“ mluvil starší poutník k mladšímu, odváděje ho dále od řezbářova stavení. „Jak jsem pravil, nerad bych se potkal s člověkem, jenž ti nedůvěrně cestu zastupuje. Jeť se mi čemu diviti, že tebe ještě nepoznal a povyk neučinil.“

„Myslíš, pane, že mne zná?“

„Vždyť je to jeden člověk z mé čeledi, kterýž mě provázel do Říma.“

„Bezpochyby že si mě na oné cestě tuze nepovšimnul, anebo že mě dle hlasu ani nezná. Já však myslím, že bychom se přece tak nakvap vzdalovati neměli, nežli se dovíme, kde otec nyní přebývá.“

„Toho se dovíme také na jiných místech,“ řekl poutník, nechtěje kroků svých zastaviti. „Dlouho-li pak máme do jitřní? — a tam nám dozajista někdo o tvém otci poví. Noc není tak chladná, abychom se i pod šírým nebem hodiny nedočkali, až počnou u sv. Petra zvoniti…“

Mezi touto rozprávkou byli se tak daleko vzdálili, že již ani ten nejmenší ohlas kroků nebo slov jejich k ostražitému Kotouči nedolétal.

Noc byla tmavá a vítr přinášel chvilkami mlhovitou pršku. Poutníci ukryli širokými kápěmi hlavy své a brali se mlčky ku kostelu křižovnické osady. Tam si usedli za sloup, kterýž je poněkud před sychravým větrem chránil.

Kolem bylo ještě všecko v hluboké tichosti pohřbeno. Jenom chvilkami šuměla jim nad hlavami hladová meluzina a nebo si zaštěkal opodál bedlivý pes. Poutníci tu seděli v rozmanitých myšlénkách.

„Víš-li pak ještě, jak nám bylo, když jsme takhle u chrámu velkého apoštola v Římě seděli, čekajíce na první denní zábřesk?“ ozval se nyní polotajeným hlasem poutník starší.

„Jakž bych mohl na tu hodinu zapomenouti!“ řekl druhý. „Tmy noční ležely ještě okolo nás — jenom nad námi pnula se zlatotkaná opona vlašských nebes; ale přede mnou, před očima ducha mého, prostíral se celý nový svět v nevídané jasnosti a kráse. Tušení moje letělo přede mnou a otvíralo mi krajiny, do nichžto jsme později měli vstoupiti.“

„A když se pak začalo rozbřeskovati,“ přejal mu řeč poutník starší, „a v prvním lesku vycházejícího slunce všechny ty pahorky — ta posvátná místa, ty drahé památky veliké minulosti, jako v růžovém jezeře se topily: tu se rozedmulo srdce naše a kolena sklesla ve prach a ruce povznesly se vzhůru k ranním nebesům, aby velebily Pána… Potom jsme vešli do chrámu…“

Oba opět umlkli. Zabrali se v duchu do dnů nedávno minulých, pořádajíce na mysli ještě jednou všechny obrazy, kteréž jim byly za těch dob v hlubinách duše utkvěly.

„Co asi řekne otec tvůj?“ promluvil konečně zase poutník starší. „S jakou tváří nás uvítá? Já se vedral v otcovské právo jeho a učinil tě synem neposlušným, a jakož byl dříve jazyk můj ohebný, aby tě vyvedl z tiché dílny a přemluvil k daleké pouti: takž je nyní dřevěný, maje kročej tvůj před otcem ospravedlniti a v pravém světle ukázati.“

„Nemluv, pane, jako bojácná dívka,“ řekl na to soudruh mladší. „Já to cítím a cítil jsem hned v prvním okamžení, že to bylo boží vedení, an jsi mne za svého bratra zvolil, podav mi příležitost, abych jedenkráte své skrovné umění k oslavě Nejvyššího obrátil. To můj otec zajisté pováží — a byl-li nějakou úzkostí sklíčen, rád na ni pro cíl zapomene, jakýž mě na čas do světa bez jeho vůle odvedl — a to ani nepřipomínám, že vděčné srdce jeho okřeje, až tebe, pane, uvidí. Teď bych jen rád věděl, proč dům svůj opustil a v cizích rukou jej zůstavil. Nemohu se při tom pomyšlení jakési bázně zbaviti.“

„Bázeň je tu daremná. Bezpochyby vidělo se otci tvému býti potřeba, při své zrůstající pověsti a množící se práci dále, do prostřed města, se odstěhovati, aby byl přátelům umění svého hned při ruce.“

„Já se těšil na dnešní večer — jako jsem za let pacholetských činíval,“ vzdychnul si poutník mladší. „Mělť jsem to za dobré znamení, že právě dnes otcovský práh políbím… ale naděje lidská má sypké základy a pojednou se vyviklá.“

Mezi tím přišli zvoníci a počali na jitřní vyzvánět.

S radostným tlukotem srdce ssál do sebe mladší poutník povědomé zvuky a prsa jeho dmula se sladkou rozkoší. Byliť to první hlasové, ježto k němu po několikaleté vzdálenosti povědomým jazykem mluvili, jako staří známí ho vítajíce. A celá minulost mladistvých let stála před ním v živých obrazích.

Slavně zněly zvony — a on se viděl s mladší sestrou ruku v ruce po boku otcově kráčeti do kostela; smutně zněly zvony — a on se viděl s útlinkou sestrou na matčině hrobě klečeti.

Myšlénky jeho shromáždily se nyní okolo sestry. Ona byla teprva z dětinských let vyrůstala, když domov opouštěl… jakž byla mezi tím asi dospěla? I cítil nyní, že bylo několik let mezi ně vstoupilo, a že mu scházela míra, dle kteréž by měl svou lásku k ní měřiti. S jemnou radostí zpomínal si na dítě… ale srdce mu pravilo, že to dítě více nespatří.

Mezi tím začínalo se tiché okolí oživovati, an se nábožné duše před kostelem již scházely. Největší část mezi nimi byly ovšem staré ženy, kteréž buď z návyku anebo z dychtivosti po událostech dnešního dne a večera se byly shlukly, aby si těžkému, přeplněnému srdci ulehčily, nežli se kostel otevře. Nejdříve počala nočními temnostmi jednotlivá pozdravování proskakovati; pak se k tomu přiměsovaly poptávky a odpovědi, až z toho konečně hučivý hovor vzrostl.

Poutníci se byli vzchopili a přistoupili blíže; ale ze všech slov před nimi znějících nepřišla jim ani ta nejmenší vědomost, po které toužili. Konečně ale dal se na blízku chřestot klíčů slyšeti a za ním objevil se letitý kostelník. Mladší poutník ho poznal při slabé záři před větrem ukrývané světlošky a odhodlal se u něho potřebné zprávy hledati.

Veliký klíč zarachotil v zámku, a pilné navštěvovatelky domu božího vhrnuly se na předsíň. Tu vystoupili i poutníci z tmavého stínu a brali se za nimi. Na prahu vnitřním vykonali krátkou modlitbu. Potom šli za kostelníkem a zastihli jej před sakristií.

„Velebeno budiž jméno Páně, kterýžto nám dnes milého syna svého posýlá!“ pozdravil ho poutník mladší.

„Až na věky věkův, amen!“ poděkoval starý kostelník, s nemalou zvědavostí na neobyčejné hosti pohlížeje.

„Nechtěl bys, příteli v Kristu, odpověděti na otázku člověka, kterýž je tu neznámý?“ ptal se zase poutník.

„I jakž bych nechtěl, muži nábožný? — Nestojí-li psáno: Co učiníte nejmenšímu z mých, jako byste učinili mně? A ty zajisté nejsi přede tváří Páně nejmenší.“

„Neznal jsi člověka, jehož jméno bylo Šlechta, a jejž Pán schopným učinil v pěkném umění řezbářském?“

„Znal jsem ho — znal.“

„Bydlel prý tu někde na blízku…?“

„Bydlí tu dosavad.“

„Že bydlí? — O mluv tedy, příteli — kde bydlí?“ ptal se poutník snad živěji, nežli se s rouchem jeho snášelo.

„Nu, bydlí pořád ve svém domku, jejž byl před lety sám vystavěl.“

„Ve svém domku?“ opakoval poutník jako pro sebe… „A já slyšel přece o slepci mluviti…“

„Právě dobře, muži nábožný!“ řekl kostelník. „Nebeský náš otec posílá dle své moudrosti i na své nejmilejší časem přetěžké zkoušení. Takž navštívil i starého Šlechtu a zkouší srdce jeho slepotou.“

„Světice boží!“ vzkřikl poutník hlasem pronikavým, a přikryv rychle tvář svou oběma rukama, jakoby chtěl zraku svého ochránit, vydal hluboké, srdceryvé vzdechnutí.

Také na druhém poutníku bylo vidět veliké pohnutí. Třesoucími se ústy ptal se ještě jednou, je-li Šlechta skutečně osleplý.

„I Pán Bůh ví dobře, koho má potrestat,“ ozval se tu chraptivý hlas mezi ženami, jež byla zvědavost z obyčejného jich stanoviště u dveří za poutníky ku předu pohnala. „Vždyť ten starý jaktěživ nevěděl, jak má pýchou ten svůj nos vypínat! Já se jen divila, že si už dávno ty své rohy někde neotrkal — a to mi, lidičky, věřte, kdyby v tom nebylo samo nebe prostředek učinilo, že by je byl ten nadutec i na samého Pána Boha vystrčil.“

„Aj, aj — co pak ti napadá, sousedko?“ začal ji kostelník mírně kárati, „já nepozoroval nikdy, že by se rozšafný Šlechta byl kdy nadýmal.“

„To věřím — tys to nepozoroval,“ odsekla mu žena, zapomínajíc, na jakém místě se nachází. „Ty máš bohumilejší práci na starosti. Ale našinec musí koukati po světě — našinec mnoho prohlídne.“

„Co jsi prohlídla, ženo jedovatá?“ zvolal nyní poutník, jejž byla hanebná lež o nešťastném otci ještě bolestněji dojala, nežli zpráva o jeho slepotě. „Co jsi prohlídla na tom muži, co by nebylo dle slov Páně? Jaká jsi to zúmyslná hříšnice, že se neostýcháš na místě posvátném, přede tváří věčného soudce, v této chvíli o člověku zlolajicně mluviti, jehož kroky od jakživa dle cest božích běžely? Co víš o něm zlého — mluv!“

„I podívejte se mi na toho vlka v kůži beránčí!“ ozvala se žena, obě ruce o boky si opřevši a k ostatním tovaryškám se obrátivši. „On mi bude ještě zdravé oči upírat! On bude myslit, že neumím černé od bílého rozeznat! že nevím, co je zdravé a co nahnilé. Ne, ne, můj zlatý příteli v té boží kukli!“ mluvila pak zase k poutníkovi, slova ze rtů říkaje sypajíc; „já nejsem slepá, a pravím ještě jednou, že Bůh ví, koho má navštívit.“

„Pomalu — pomalu, sousedko!“ vskočil jí kostelník do řeči hlasem káravým. „Nezapomínej, kde stojíš a co mluvíš!“

„Co v tom starém pokrytci vězí,“ mluvila žena jedním tokem, napomenutím kostelníkovým ani dost málo másti se nedajíc, „co v tom starém pokrytci vězí, dokázal na svých děťátkách. Kluk se mu zatoulal, že prý ho lidské oko více nespatří — a dceruška… nu, na té se dočká pravé radosti! Ta mu těch několik starých let jak náleží osladí.“

Poslední tato slova provázela hořkým, jedovatým úsměchem.

„Co je? — co se stalo? — co se děje?“ ptalo se okolo ní zvědavě několik hlasů najednou.

„I co se děje!“ horlila žena beze všeho ostýchání dále. „Dceruška si něco vyhlídla… Bože mi rač těžké hříchy odpustit!… něco hezky vysoustrovaného, panáčka z panské krve, a nestydí se za bílého dne s ním zahrávat… až boží dopuštění!“

„Ha, proklatá utrhačko!“ zkřikl nyní poutník, a náramným hořem i hněvem uchvácen vztáhl po ní ruku.

Ale starší soudruh ho uchytil.

„Zpamatuj se, bratře!“ šeptal mu do ucha, křečovitě drže jeho pravici. „Zde není místa k takovému vyjednávání. Pojď — pojď, abychom nedali příčinu k zlému pohoršení.“

S těmi slovy odváděl ho násilně z posvátného místa, kdežto již přicházejícím lidem hlučněji býti a zde onde hlasité rozmrzení ozývati se začínalo. Rychlým krokem hleděli se zase pod širé nebe dostati; předce ale nemohli tak rychle uniknouti, aby nebyli zaslechli ženu ještě jednou ústa otvírající.

„A já vám, lidé, povídám, že to bude pravá Sodoma!“ sekala žena jazykem, s celým zástupem se zase ke dveřím navracejíc a za poutníky pospíchajíc. „Já to viděla na své oči, jak ta poctivá panenka plný sáček dostala a potom se vyprovázet dala. Teď bude dojista doma samá veselost… ó, tam je pěkné hospodářství! Otec byl slepý se zdravýma očima, neřku-li teď, když ho Pán Bůh skutečnou slepotou porazil…“

Proud jejích slov byl ještě delší, ale poutníci stáli zatím již venku, pod mlhošedou oblohou, a tak se jich střely jedovatého jazyka již nedotkly.

Rychlými kroky spěchali oba v místa osamělejší, až pak oba najednou, jako tajným srozuměním, se opět zastavili.

„Ó můj drahý pane!“ jal se nyní mladší mluviti, a hlas jeho třásl se náramnou bolestí… „co jsme to slyšeli?… a co ještě spatříme?“

„Opásej se důvěrou v prozřetelnost Páně,“ odpovídal druhý, ačkoli sám prsa náramným hořem sklíčená měl. „Stalo-li se něco z toho všeho, co nám právě duši poděsilo — stalo se zajisté dle nebeské moudrosti, a otec tvůj bude i u prostřed pobouřených vln osudu státi pevně jako křišťálová skála, o nížto jsme na moři slyšeli.“

„Co máme nyní začíti?“ ptal se zase první. „Máme počkati do bílého dne… a nebo ještě v této chvíli překročiti prah domu nešťastného?“

„Jděmež hned,“ řekl druhý. „Srdce otce tvého bude v bázni boží připraveno jako čekající nevěsta a vždy pohotově uvítati ženicha.“