Růže z keře nízkého/11.

Růže z keře nízkého Josef Kajetán Tyl
10.	11.	12.

Údaje o textu
Titulek:	11.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 154–158. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Půl hodiny na to stál novoměstský radní, docela v jiném obleku, zahalen pláštěm proti dotíravému mrazu a zvědavým zrakům, v Borešově vrátnici. Starý hlídač temného doupěte sprásknul podivením ruce; ale tvář jeho se radostně vyjasnila, neboť měl příchod Polhartův za příznivé znamení.

„Kde je tvůj vězeň?“ zeptal se ho radní krátce; a ochotný sluha spravedlnosti chopil se honem klíče, aby mu učinil po vůli. Byl by se ho arci rád zeptal, kde dívka zůstala; domýšleje se ale, že vlídný soudce z vypravování jejího k dobrému přesvědčení přišel, a že nyní snad jenom poslední cestu k úplnému vyskoumání pravdy váží: podržel všelikou otázku pro sebe a vedl jej přímo k Šlechtovi.

Polhart se poněkud otřásl, když vešel do temné, chladné, dusné jizby. V druhém okamžení ale, když totiž oko jeho na jatém slepci utkvělo, projela tajná radost prsa jeho. Na to pokynul Borešovi, aby se vzdálil. Vrátný ochotně odešel; a nyní stál Polhart sám a sám proti Šlechtovi, kterýž poslouchal, co se děje.

„Přivádíš mi dítě nazpět, milý příteli?“ ptal se zvědavě; ale nadarmo.

Polhart mlčel a hleděl na starce okem tak pronikavě upřeným, jakoby se na jeho utrpení libostně pásl.

„Nu, proč neodpovídáš, příteli?“ ptal se zase Šlechta, hlavu nahýbaje, jakoby se snažil odpověď lépe pojmouti. „Neostýchej se, pakli nemilou zprávu přinášíš. Dny moje sečetl Hospodin a já jsem uchystán ke všemu.“

„Jsi na omylu, člověče!“ jal se nyní Polhart mluviti; „vedeš-li řeč se svým hlídačem. Nyní stojí někdo jiný před tebou, aby vyšetřil vinu tvou a učinil podle práva.“

Dychtivě poslouchal slepec tato slova. Zvuk jejich zdál se nemilou zpomínku v něm buditi, a bledá tvář jeho zplanula lehýnkým červánkem.

Chvíli trvalo s obou stran mlčení.

„Neznáš mě již, umělý řezbáři?“ ptal se pak radní dále, a okolo úst jeho pohrávalo jedovaté usmívání radujícího se škůdce. „To je běh osudů lidských, že nám časem obraz i těch lidí z paměti vypadá, kteří chtěli našimi nejlepšími přátely býti — a nebo že někde na svých cestách klopýtneme a tak hluboko padneme, že nám pak z temné propasti nelze očí k té výši pozdvihnouti, kde bychom příznivců svých poznali.“

„O však já tě znám!“ zvolal Šlechta a rychle se vzchopil. „Zvukové hlasu tvého nevymřeli ještě v sluchu mém a památka naší poslední rozmluvy je uchována v prsou mých. Co hledáš ale v těchto místech? Zde není tvoje loviště! Zde není stůl, u něhož bys mohl právo dle míry své přistřihovati.“

„Myslíš, moudrý člověče?“ usmál se Polhart. „Já posud myslil, že je k udělení milosti každé místo příhodné a k vyřknutí práva nad vinníkem každý čas příslušný. A proto jsem přišel, abych poznal vinu tvou a učinil podle práva a zákonů — dle našeho starého přátelství.“

„Ty jsi zlý člověk, pane!“ řekl Šlechta s velikou mírností, usedaje opět na hrubou, k stěně přibitou lavici; „že si vedeš posměch z neštěstí člověka, kterýž ti ničím neublížil, ale vždy věrně a poctivě obci sloužil, kteráž tě mezi opatrovníky práv svých počítá. Co mluvíš o přátelství, kteréhož mezi námi nikdy nebylo?“

„Ale býti mohlo — a sice k tvému prospěchu!“ odpověděl Polhart. „Před pěti lety jsi ovšem se nenadál, že bys jednou v těchto místech a v této postavě přede mnou seděl — sice bys býval rozumnější a uposlechl hlasu, kterýž tě vedl k prospěchu. Také nyní přišel jsem, abych nadlehčil přestupku tvému —“

„Já se ničeho nedopustil,“ řekl řezbář pevně, „k vůli čemu bych nějakého nadlehčení potřeboval. Ano, mně se děje křivda, a já budu práva proti svým škůdcům hledati.“

„To učiníš docela podle své moudrosti — jenom hleď, abys mohl brzy cestu za právem svým nastoupiti — anebo kdyby ti nenadalá překážka do cesty padla, abys dceru svou vyslal, aby kamení odvalovala a cestu rovnala.“

„Jak to? — co víš ty o dceři mé?“

„Slyšel jsem, že je hezká — a k vůli hezkému děvčeti zamhouří leckterý soudce oči, třeba již váhu spravedlnosti v rukou držel.“

„Co to myslíš?“ zvolal nyní slepec, trna šlechetným hněvem na celém těle, povstal i pokročil poněkud ku předu. „Co to má býti s mým dítětem? Kde jest dítě mé?“

„Jsem já hlídač jeho?“ usmál se Polhart. „Starý tvůj opatrovník bude nejlépe věděti, kam ji ukryl, nežli ji dostaví na místo, kde se rozhodne, jaký je podíl její ve tvém provinění.“

„Kde jest dítě mé?“ volal slepec úzkostněji. „Proč jste oddělili dceru mou ode mne a mne nešťastného zůstavili o samotě?“

„Co se tu stalo, stalo se bezpochyby slovem a smyslem zákonů,“ řekl na to Polhart; „a strážník bude dobře vědět, jak se zachovati má, aby překazil umlouvání dvou vinníků. Ostatně učiním ti milost a promluvím s tvou dcerou. Snad je moudřejší nežli tvrdohlavý otec, a uposlechne prospěšné rady z lásky dětinské.“

„Jaké rady?“ ptal se Šlechta s velikým napnutím znepokojené duše své.

„Aby se utekla prosebně k lidem, kteří mohou osud tvůj i její nadlehčit.“

„Nic prosebně — nic!“ zvolal slepec vášnivě. „A k tomu snad ještě k lidem, kteří jsou tobě rovni, muži spravedlivý? — Nic! Po mé straně je právo — a já se podrobuji a snáším s křesťanskou trpělivostí i bezpráví; ale jen mi dítě nechte po boku, ať se jím zotavuje duše má.“

„Nuže — a kdež je tedy to vzácné dítě tvé?“ ptal se nyní Polhart, a jedovatý úsměch pohrával okolo úst jeho. „Kam dali dceru tvou? Kdež je, abych poznal tu vzácnou bylinu, kteráž nyní květ svůj ve chládku rozpíná?“

Po těch slovech zavolal vrátného. Stařec rychle přišel, nemysle jinak, nežli že vězně svého již na čerstvé boží povětří propustí. Ale jak se podivil Polhartově otázce!

„Kdež je dcera člověka tohoto,“ ptal se ho radní, „kteráž byla spolu s ním k tobě přivedena, jak dobře vím? Pakli jsi dívku jen z pouhé horlivosti ve své službě od slepého otce odstranil: tedy ji nech pobyti vedle něho pod jedním stropem, dokud se jim práva nestane. Já odpovím za tebe, jestli tím poněkud povinnosti své překročíš: neboť srdce mé je nakloněno učiniti ubohým lidem milosrdenství.“

Borešovo žasnutí zrůstalo, čím déle radního poslouchal. Byloť mu, jakoby ani dobře neslyšel. Vydal několik nesrozumitelných zvuků a vrtěl starou hlavou.

„Vzácný pán ráčí s nízkým sluhou žertovat!“ řekl konečně. „Kam jsem dceru tohoto muže odvedl, víš tak dobře jako já.“

„Co že pravíš?“ ulekl se vězeň.

„Podle přivolení tvého,“ pokračoval Boreš, „přivedl jsem as před hodinou dívku do domu tvého a tam ji nechal, poněvadž jsi byl odešel, jak mi bylo praveno.“

„Nešťastný člověče!“ zvolal Šlechta ruce spínaje. „Co ti napadlo, beránka uváděti k tlamě hladového vlka?“

„Do mého domu?“ divil se Polhart. „Já přicházím právě ze své komnaty a nikoho jsem neviděl — nikdo mi nebyl předveden. Jaké jsou to řeči?“

„Aj, totě nevím, kde mám uši a kde oči!“ bručel vrátný, „tys mi, pane, slíbil děvče vyslechnouti, a já ji k tobě přivedl, abys učinil milost lidem nevinným. Bezpochyby tedy žena služebná se zmýlila — a dívka čeká až dosaváde v domě tvém.“

„Ty mi budeš před právem za to odpovídati, potká-li nevinnou dosti malá nesnáze pod střechou tohoto člověka!“ zvolal nyní Šlechta, po hlase k strážníku svému se obraceje. „On jest nepřítel můj a nebude tedy přítelem mého dítěte.“

„Ten člověk pozbývá rozumu,“ řekl Polhart s nastrojenou útrpností na Šlechtu pokynuv; „a nemůže již rozvážiti rozum řečí svých. Kdybych vedle přirozeného lidského hnutí srdce nesmyslná slova jeho neposuzoval a hlas práva v sobě netajil, musel bych stav jeho ještě zhoršiti. Ale já nekladu žhavého uhlí na hlavu jeho a činím, jakobych neslyšel urážky jeho. Pojď se mnou a ukaž mi, kde jsi zanechal dívku, abych zvěděl, s jakým úmyslem ke mně kroků svých obrátila.“

S těmi slovy bral se z chladné jizby a vrátný podivně mumlaje šel za ním a zavřel opatrně dvéře.