Růže z keře nízkého/1.

Růže z keře nízkého Josef Kajetán Tyl
	1.	2.

Údaje o textu
Titulek:	1.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 99–103. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Bylo o poledni před štědrým večerem. Mlhovitý závoj pokrýval věže Pražské, a sychravo bylo po ulicích. Strakaté hemžení lidu panovalo na Staroměstském náměstí, kdežto před chrámem Panny Marie a pak celou délkou až k starobylé radnici rozmanité kotce a krámy stály, chovajíce ve svém lůně plechové nádobí, řezbářské výrobky, dětské hračky, hrubě malované obrázky, pekařské pamlsky a jiné rozmanité dary k štědrému večeru a toužebně očekávané koledě.

Zde povážlivě obcházely domácí hospodyně, vybíraly a smlouvaly; onde se hašteřily děvečky, jinde obskakovali veselí kluci, a tamto stály městské dcerky, hledíce dychtivě po zboží přespolního klenotníka, na jehož krámci tenké zlaté řetízky a šňůrky ohnivých granátů se leskly. Mezi tuto rozmanitou směs vrážela někdy tlupa rozpustilých studentů se vší svou nevázaností, pro kteroužto za časů Václava IV. mládež na vysokých školách vůbec rozhlášena byla.

Podobný roj dovádivých mladíků obklopil také osamělý krámeček, na němžto uměleji než jinde zhotovené řezbářské věci stály, a u něhož mladá, spanilá dívka seděla. Na chatrném stolku bylo tu viděti celé jesle — Rodičku Boží, ctihodného pěstouna a malé Jezulátko, tak hezké a úhledné, jakoby se na celý svět usmívalo. Vedle toho dýchal poctivý oslík s dobromyslným volečkem, a dále stáli dobráci pastýřové — ten s beránkem, onen s plným košem a jiný s mošnou. Ještě dále páslo se celé stádo ovcí v nejrozmanitějších postavách.

Avšak toto všecko nezajímalo veselé soudruhy tak velice, jako sama prodavačka. Bylať outlé poupátko a v prodeji, jakož vůbec v životě veřejném ještě nezběhlá. Neumělať kupujících pobízeti a na mimojdoucí pokřikovati; nýbrž seděla tu ve svém chudobném oděvu zimou zkřehlá skoro pořád s očima sklopenýma, a jenom když se někdo na cenu toho neb onoho kousku poptal, poněkud je pozdvihla.

Plamenným ruměncem polily se tváře její, an ji nyní hejno studentů obklopilo.

„Přisám Bůh!“ ozval se jeden mezi nimi, „ta naše česká země je předce kus divotvorné prsti! Tuhle kvete růže u prostřed zimy. Podívejte se, jak se červená.“

„Kdyby bylo již o masopustě,“ prohlásil se jiný, „řekl bych, že si s námi nějaká hvězda z královského dvoru zahrává a v tuto podobu se ukrývá.“

„Hvězda?“ zasmál se mu třetí. „Ano, kdyby to byla hvězda s koštětem — ta by s tebou snad zahrála; jiná ti ale nedaruje ani paprsku.“

„Dáváš, panenko, svým kupcům trochu milostného úsměvu nádavkem?“ ptal se nyní čtvrtý, hodně blízko k dívce přistoupiv.

„Prosím vás, drazí pánové!“ jala se tato jemnými slovy mluviti, „netropte se mnou daremné žerty a ustupte na stranu. Vy ničeho nekoupíte, a já bych dnes ráda ještě něco stržila.“

„Že nekoupíme?“ ozval se mladík, nejblíže u ní stojící. „Kdož to povídá? Jen kdybys měla také něco jiného na prodej, nežli dřevěné panáky. Co ti dám ku příkladu, rozkošná prodavačko, když na mne hodně přívětivě svou hubičku vyšpoulíš?“

Při tom jí sáhl na bradu a nadzvedl sklopenou hlavu její.

„Pane!“ zvolala dívka a rychle ruku jeho odhodivši, hněvivě se svého sedadla se vzchopila. Tváře jí opět zahořely a v očích se jí leskly slze. „Pane, jdi svou cestou a ukryj se v temnou brlohu, nevíš-li v tento svatý den nic jiného co počíti, nežli z ubohých lidí posměch si tropiti a poctivou živnost jim kaziti.“

Ostatní se dali do hřmotného smíchu.

„I ty pichlavá růžičko!“ zkřikl mladík, rozmrzený nenadálým odporem i posměchem svých soudruhů. „Víš-li pak, na koho své trní vystrkuješ?“

„Dle chování myslila bych, že jsi školák, kterýž před časem učitelově metle uklouznul.“

Smělou odpovědí se mladý dotíravec poněkud zarazil, i soudruhům jeho nezdálo se již býti do smíchu; tím hlučněji vypukl ale houf zvědavých, kterýž je byl kolem obstoupil a jemuž se dívčí neohroženost líbila.

Mladík se hněvivě zarděl a plamenné zraky jeho byly by rády smělé poupě zničily; ale náhlým přikročením nové osoby nabyl celý výjev jiné tvářnosti.

Byl to statečný jinoch v panském oděvu. Již dříve, nežli se roj studentů okolo krámce nahrnul, padly mimochodem oči jeho na dívku vedle chatrného stolku. I zastavil se opodál a hledě na ni s neobyčejným zalíbením i srdce pohnutím, stal se očitým svědkem malého nesváru.

Nyní kvapně přistoupil a vkročil mezi dívku a studenta.

„Co žádáš, milá panenko, za všechno své zboží?“ ptal se jí hlasem líbezným, k rozpustilému školáku zády se obrátiv.

Dívka se té otázky ulekla i nemohla hned cenu pojmenovati; ale v pohledu na nenadálého spasitele v této nesnázi jevila se úplná její důvěra.

„Je toho dost?“ ptal se jinoch dále, tiskna jí do hrsti skoro půl sáčku stříbrných peněz. „Nelekej se a neděkuj; nesmlouvámť a nekupuji od tebe nic jiného, nežli úhledné zboží tvé, a přeji ti radostný štědrý večer.“

Mezi tím byli studenti na sebe pohlédali, očima i napolo prohozenými slovy se umlouvajíce, co by měli počíti. Mladík zahanbený měl velikou chuť do rozbroje, a skřípaje zuby sahal po meči; někteří byli s ním ovšem jednoho mínění, jiným ale zdálo se předce neradno, o takovém dni začínati krvavé různice a dávati veřejné pohoršení.

„I nechte neokřesaného berana!“ ozval se mladík nejveselejší, „kterýž právě některému školometu z ruky vypadl a ještě neví, co je dovolený žert.“

„Co je podle vašich pravidel dovolený žert, to nevím,“ odpověděl jinoch neohroženě k studentům se obrátiv; „ale co je podle všeobecných zákonů nedovolená nestydatost, to poznávám a mohu vám to červeně na bílém dosvědčiti.“

Při tom uhodil na svůj meč a metal před sebe tak ohnivé zraky, jako by jimi všecku neřest vypáliti chtěl.

„I pusťte mu tedy žilou, ať má do čeho namočiti, chce-li se mu červeného písma!“ ozval se hlas mezi studenty, a v okamžení zableskla se mu nad hlavou obnažená ocel. Po něm zafičely také jiné v povětří a mladému šlechtici nezbývalo tedy nic jiného, nežli chovati se mírou podobnou a mysliti na svou obranu.

Mžikem vyletěl meč jeho z pochvy, a on sám vrhnul se hněvivě v to klubko dráždivých a rozdrážděných mladíků. I povstal hřmot a náramný povyk, rostoucí dílem mezi bojujícími, dílem mezi množstvím, kteréž je hlučněji a hlučněji obstupovalo. „Kacíři — kacíři! zabte je!“ křičeli jedni. „Hus na ně — Hus!“ křičeli druzí. V tom se ale ozval hlas, kterýž celý ten šumot přezvučel, a na studenty uvrhnul se člověk, z něhož vycházela hrůza.

Byla to nevelká sice, ale složitá, ramenatá postava v oděvu zbrojnošském, s obhroublou hlavou a s dlouhýma rukama. V hlavě nad širokými ústy a vydulými tvářemi blýskaly se mu dvě divé oči, a ve svalovité ruce kmital se ohromný meč, létaje kolem jako kosa smrti. Kam padl, otevřela se hluboká rána a vyskočil krvavý pramen.

Do rozpustilých mladíků vletělo zděšení. Takového konce nebyli se nadáli. Viděliť, že tu se zdravými údy nevyváznou, pakli je útěkem nezachovají. A protož učinili podle tohoto uznání a rychle mezi množství diváků se tisknouce, na vše strany se rozptýlili.

V malé chvíli stál panský jinoch se svým pomocníkem na bojišti samoten, a zvědavý kolem zástup smál se prchajícím studentům a přál štěstí vítězům, ačkoliv by snad i naopak byl učinil, kdyby se vítězství na jinou stranu bylo sklonilo.

„Není-li pravda, Kotouči! — té práce byl bys o štědrém dnu se nenadál?“ promluvil nyní panský jinoch k zbrojnoši.

„I aby ty papírové panáky boží blesk až do kořene rozštípnul!“ bručel tento, meč do pochvy zarážeje, „nemají-li v těle kusa úcty před svatými dny. Škoda, že to byly jen plevy, jež vítr hned do všech končin roznesl; já bych jim byl rád něco na pamětnou vlepil.“

Na to se obrátili oba zase ku krámci, jakoby je stejná péče o dívku pudila. Ta však byla zatím zboží své tak pokojně do malé truhlice skládala, jakoby pražádného nebezpečenství na blízku nebylo.

„Měla jsi tak pevnou víru, že strana tvoje zvítězí?“ ptal se jí mladík libě překvapený.

„Já se naučila věřiti, že nemůže nepravost nad právem nikdy zvítězit, byť je i na čas utlačovala,“ řekla dívka hlasem srdečným a pozvedla důvěrně očí svých.

„Krásná jest víra tvoje — a nedej Bůh, aby kdy byla zklamána. Nech toho skládání, milé děvče! Já tvého zboží nepotřebuji, a byl bych rád, kdybys je na památku dnešního dne tady vůkol rozdala. Můj Kotouč tě doprovodí k domovu, aby tě na cestě nic nepříjemného nepotkalo. Buď o božích svátcích veselé mysli a vyřiď rodičům pozdravení mé.“

Na to promluvil šeptavými slovy ještě k svému zbrojnoši a pak zmizel mezi davem kupujících. Veselé pokřikování mládeže, kteráž se teď rytířovým slovem na nějaký dárek z dívčího krámce těšila, provázelo jej po hlučném náměstí.