Růže (Southey)

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Růže
Autor: Robert Southey
Původní titulek: The Rose
Zdroj: Moderní básníci angličtí (1700—1800), překlady Jaroslava Vrchlického. Praha : Jos. R. Vilímek, vyd. okolo 1900. s. 125–128.
Licence: PD old 70
Překlad: Jaroslav Vrchlický
Licence překlad: PD old 70

Tu růži šetř mi, Editho, — snad žije,
svit cítí slunce, pije osvěžená
snad rosu noční. Jemnou nervi rukou
jí nitky života a neboř jí
cit bytí! — Nevěřící, usmíváš se?
Pojď, k díkům chci si tebe zavázat,
zvěst vyprávět ti z časů minulých,
neb v legendách se vyznám důkladně,
když necháš žít ji. Byltě jednou čas,
kdy tato nejsvěžejší z květů byla
na šíré zemi. Ty jsi neslyšela,
kým zázrakem se tyto vonné lístky
v nach otevřely slunce paprskům.
V Bethlemu žila dívka židovská,
ta slula Zillah a tak slíčná byla,
že chvály její plná byla Juda,
kdo její tmavých očí viděl třpyt,
v nichž duše svítila a jaká duše
v tom plála mírném ohni, zastesk sobě!
Ni v samotě, ni v davů tlačenici
víc její vzpomínky se nezhostil,
šel za ním ustavičně obraz její
zrak poutaje a naplňuje hruď.
Však běda mu, co láska nevěděla,
jen hluboký žár zbožné horlivosti
ovládal všecky pudy její duše
a spojoval je pouze v lásce k Bohu.
Vzdech, úděl mužů všech jejího kmene,
zněl nadarmo a přece všickni ctili
ctnost přísnou naděje jich ničící.

Jen jeden zlý byl, chlubný, ješitný,
jenž zřel ji, chtěl ji a pak zoufaje
jí nenáviděl. Okem smyslným
na tváři její tkvěl, až hněvu vzplání
jí dalo nový čár, žár větší jemu.
Jej bála se, bylť drzý jeho pohled
a tahy jeho nesly zjevný ráz
hamižné surovosti, bála se,
čím burácí hněv uražené pýchy,
jenž tahů jeho bledý, lživý úsměv
políval divým ohněm. Nadarmo
se nebála, přísahalť Hamuel,
cti její kladl skryté nástrahy,
zlou pomluvu on šířil uměle,
jež rychle šířila se, najdouc víru,
jak Zillahy zrak v chrámu k výšinám
se točí plana svatým vytržením,
plá mnohému, jení jeho blesky zná
a vidí jiným citem oživené.
Jak lehká věc to, hráti na svatou,
za jasného dne celým před zástupem,
však oči všech se nocí zavírají
že její život v jádru špatný jest
a trestu hodný.

Hanba, hanba tomu,
kdo lehce víru zlým dá jazykům,
již ničí pověst jiného. Zlý klep
byl sotva slyšen, opakován hned
a víra dána mu. Neb Hamuel
lstným spádem sehnal mrzké toho zdání,
že vina byla těžkou, tak že na smrt,
smrt ohavnou ctná dívka odsouzena.

Za valy města pusté bylo pole,
to místo děsu, na němi zločinci
šli na smrt. Vztýčena tam hranice
a hořlavých tam látek nakupeno,
jež usmrtiti měly nevinnou.
Ji opustil Bůh, zdálo se, i lidé.
Dav Bethlemských stál kolem, spoutanou
zřel Zillah u kůlu, jak snivý zrak
ku nebi vzpíná v tiché zbožnosti,
o vině její začli pochybovat.
Pln jiných myšlének však u kůlu
stál Hamuel, jej divá vášeň svedla
až sem, však city nové, neobvyklé
v něm hnuly se, ty první muky hrozné,
zbuzené viny, předzvěst bědy Pekel.
Zrak Zillahy, jenž těkal do kola,
pad náhle na vraha a okamžik
tam utkvěl, ba do jeho duše vnik
jak dýka, zanechal tam hlubé rány,
jichž nelze zhojit. Svědomí! Bůh v nás!
Ni v chvíli slávy lotra nešetříš
ni v chvíli smrti ani v chvíli hanby
před zbožným neprcháš! — Hle, pochodeň!
Jdou ke kůlu již — stůjte, zaražte!
a zduste plameny! — Ne, vystupují,
výš tryskají a výš až k nevinné
trpící dívce! — Bože, zachraň ji,
Však běda, požár vzmáhá se a šíří!
Bůh posýlá svůj dech, před jeho váním
žár choulí se, vše jeho plameny
se náhle rázem v jeden pojí blesk,
jenž dlouhý Hamuela zachvátí
a zničí jediného. Davů křik
zda slyšíte? — Však větší vizte div!
Kůl klíčí, větve má, ty v stinné loubí
ve tísni svěžích listů, rosných poupat
se klenou nad dívkou, kol růže kvetou
a poprvé, co lidstvu ztracen Ráj,
vzduch edenskými plní vůněmi.