Rájem i peklem/Slyšíš, Alfonsi?

Rájem i peklem Otakar Batlička
Přepadení	Slyšíš, Alfonsi?	Únik

Údaje o textu
Titulek:	Slyšíš, Alfonsi?
Autor:	Otakar Batlička
Zdroj:	BATLIČKA, Otakar. Rájem i peklem, s 84-91 Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2013
Licence:	PD old 70

Příštího dne se Jan s Kennym vypravili na lov bahníků, jejichž bílé šupinaté hřbetní ploutve brázdily záliv nad vodopádem. Vyzbrojeni puškami a dlouhými udicemi ubírali se z ležení.

„Přijdu za vámi. Nespěchejte,“ volal Cliford, který si na oblém valounu spravoval utržený podpatek.

Obr s chlapcem urazili sotva tři sta metrů, před nimi se rozprostíral široký pruh nízce porostlého břehu, za nímž se třpytila hladina řeky.

„Kenny! Vidíte ten kmen?“ stanul Jan. „Pohnul se.“

„Co říkáš?“

Chlapec ukazoval stranou k plazivému porostu vstavačů a slezince.

„To není kmen… Hroznýš!“ Kenny strhl z ramene kulovnici.

Několikametrové hadí tělo, zdálky skutečně podobné ležícímu kmenu, se prudce vychýlilo kupředu. Od středu vyrazila vpřed bleskurychlá smyčka.

„Uchvátil srnu“ zvolal Kenny, zbraň připravenou k výstřelu.

Smyčka sevřela zvíře, jež se dvakrát otočilo kolem své osy; právě tolikrát ovinul hroznýš svou oběť.

Zezadu položil Janovi ruku na rameno Cliford. „Pozoruj, co se teď odehraje.“ Inženýr poodstoupil a dával do tábora znamení veslařům.

„Sevření nepovolí tak dlouho, pokud bude v srně jiskra života,“ řekl Kenny.

„Na Borneu jsem jednou pozoroval, jak hroznýš napadl obrovského ještěra – varana,“ pravil Mac Cliford. „Trvalo tři a půl hodiny, než byl varan mrtev.“

„A člověk?“

„Ani nejstatnější muž neodolá síle boa – hroznýše!“

„Ovšem pozřít člověka nedokáže.“

Had byl jako hluchý a slepý. S křikem přiběhli veslaři a přihlíželi hroznýšovu smrtícímu stisku.

Po dvaceti minutách vydechla srna naposledy. Plaz rozvinul poněkud tělo a ohledával srnčí srst jazykem. Po chvíli nalezl hlavu… Rozevřel doširoka tlamu, a aniž by svými zuby srnu trhal, počal celé tělo pracně polykat. Obě čelisti se posunovaly střídavě vpřed; horní, dolní, horní… hroznýš soukal kořist stále hlouběji do jícnu. Kůže krku se proměnila ve vak, podobný hrdlům pelikánů. Potom had překonal odpor širokých srnčích plecí a ostatek těla zmizel v jeho tlamě velmi rychle. Čelisti, vymknuté z kloubů, se opět spojily.

Veslaře napadlo, že hroznýše uloví.

„Boa – boa je nasycen.“

„Teď je pravý okamžik,“ veslaři zhotovují ze silných lián pevná oka.

Plaz postřehl nebezpečí, avšak pozdě. Smyčky se mu zasekly několik centimetrů za hlavou a silou veslařů se stahovaly.

„Vydrží dlouho bez dechu…“ muži trpělivě napínají liány.

„Kdysi jsem lovil hroznýše pro zoologickou zahradu. Obložil jsem je přikrývkami a zatloukl do bedny,“ vzpomínal Cliford na břehu řeky. „Ošetřovatel z hamburské zoo mi v dopise pořádně vyčinil. Hroznýši sežrali během cesty přikrývky. V zoo odmítali potravu. Jen pili a dávili. Vyvrhovali chomáče vlny. Za čtyři týdny vyčníval z hadí tlamy cíp pokrývky. Ošetřovatel psal, že uchopil cíp a hroznýš se ovinul kolem stromu v kleci a couval tělem zpět, až ze sebe dostal celou huňatou dvoumetrovou přikrývku. Ještě týden prý byli hadi nemocní. Pak se rychle zotavili.“

Petr Regan se pod pečlivým dohledem dr. Gordona rychle zotavoval. Brzy vysedával mezi veslaři, vyráběl s nimi drobné ozdobné předměty z kůže uloveného hroznýše, učil je rozebírat a čistit zbraně, cílit a plynulým pohybem spoušť stisknout.

Cliford kladl pilotovi na srdce, aby se nepřepínal, ale hleděl si co nejvíce odpočinout, neboť během dvou tří dnů vyrazí výprava na další cestu.

Pro Jana nastaly nejšťastnější dny. Inženýr mu svěřil záznamy o měření, pořízené za letu k pravěkému chrámu. Dovolil chlapci, aby je zpracoval a příslušné čáry zanesl do bílých míst mapy.

Celé půldny klečel Jan s lahvičkami tuší nad výkresy a pod Clifordovým dozorem narůstala síť barevných svážnic po pravém břehu Yapury.

Za doktorem Gordonem přiběhl jednoho dne Peňo s hnisavou ránou na lýtku. Zajatec se spřátelil s veslaři, našel mezi nimi dokonce vzdáleného bratrance, a vedení výpravy mu popřávalo plné volnosti. Lékař prohlédl Peňovo lýtko a chtěl mu přiložit na ránu hojivou mast. Měl toho dne mezi veslaři více lehkých onemocnění a pomalu se ubíral ke Clifordovu stanu, kde pod Reganovým lůžkem byl uložen jeho pohotovostní kufřík.

Výprava se v táboře pod vodopádem opravdu zabydlila. Šňůry s prádlem však zmizely – Cliford si nepřál, aby na sebe upoutávali nežádoucí pozornost. Kde rozbředlá půda bránila pohybu, nakladli veslaři bambusové rohože a prudký sráz k řece zahrazovala neotesaná kláda.

Gordon došel ke stanu. Z nitra zaslechl tichý, důrazný hlas.

„Zkrať to! Netrap mne! Rozumíš…?“

Doktor se zastavil.

„Chci slyšet pravdu…! Alfonsi, proboha, proč mlčíš?“

Ve větru se zachvívá volně spuštěná plachta vchodu. Pavel se sklání k zemi a nadzvedává cíp tkaniny a sleduje pilotovo počínání na vlastní oči. Regan sedí na lůžku, před sebou vysílačku a širokými, vzrušenými pohyby rukou volá.

„Čekám jasné slovo! Alfí! Na konci je život… nebo smrt…? Slyšíš, Alfonsi…“

Cíp plachty vyklouzl Pavlovi z ruky a tráva před stanem zašelestila.

„Hrome,“ Regan se vrhl ke vchodu. Vztekle pohlížel na Gordona. „Slídíte, doktore?“

„Přišel jsem pro léky,“ přemáhal rozpaky dr. Gordon. „Ovšem zaslechl jsem vaše slova…“

„Hleďte si svého,“ Regan ustoupil k vysílačce a lékař vešel do stanu. „Mne nechte na pokoji!“

Kufřík ležel pod lůžkem. Doktor poklekl na jedno koleno.

„Už jednou jsem kvůli vašemu podivínství cítil, že vám nemohu důvěřovat. Po statečném souboji s Winterem jsem se musel stydět. Nerad bych, aby se to donekonečna opakovalo.“

Regan klesl na lůžko. Prsty jeho rukou se zaťaly do přikrývky.

„Nezrazuji, věřte mi, doktore. Musel jsem volat… jde o lidský život. O život přítele! Neumíte si představit… Jděte pryč, nezrazuji! Jděte pryč!“

Lékař vyňal z kufříku dvě tablety a položil je na dosah pilotovy ruky. „Věřím vám, Regane. Nerozumím vám, ale věřím.“ S těmito slovy vyšel ze stanu.

Sedmého dne odpočinku uvažovali přátelé o další cestě. Výprava se musí dostat nepozorovaně na řeku Apaparis.

Dr. Gordon připomněl, že Regana je nutno ještě asi týden co nejvíce šetřit. Výprava se bude muset nějaký čas obejít bez denních průzkumných letů. Kánoe, pokud možno v úkrytu porostlých břehů, poplují obezřetně k Apaparis a zadní voj, PARKER, je vždy krátkým odpoledním letem dostihne ke společnému nocování.

Pojednou zazněl od řeky zvuk letadla.

„PARKER?“

„Není možno jej nastartovat bez klíče. Ten mám u sebe,“ řekl Regan.

„Tedy Winter!“

Všichni se chopili zbraní. Také zajatý Peňo šilhal po karabině a radostí zářil, když Cliford přikývl, že si může vzít zbraň.

Alfonsův pilot opsal nad ležením několik kruhů a opět se vracel k řece. Zřejmě se těžko orientoval, neboť tábor byl dovedně zamaskován. Potom si Winter uvědomil, že musí pátrat po letounu. Hydroavion musí kotvit na vodě.

Winter poodletěl, vracel se při hladině a pozoroval okolí.

Vtom dal Cliford povel k zastrašovací palbě. Salva výstřelů se odrazila od protějšího břehu. Winter strhl letadlo zpět. Nad zálivem se však dostal do pasti. Bob vskočil do PARKERA a skropil nepřátelský letoun dávkou z kulometu.

Winter unikl vývrtkou a zmizel v oblacích.

„Dostal za vyučenou.“

„Neprozradili jsme se?“

„Po týdnu táboření? Museli by být slepí, aby nás přehlídli!“

„Snad už dá pokoj…“

„Přesvědčil se, že s námi nejsou žerty.“

Letadlo se v následujících dnech neobjevilo; patrně bylo poškozeno.

Regan nabýval sil a poučen neblahou příhodou trval na tom, že zaučí některého člena výpravy v řízení letadla.

Mac Cliford s Gordonem měli přesně vymezené úkoly, Jan nepřicházel v úvahu, a tak volba padla na Kennyho, který se od prvních lekcí projevil jako dobrý žák.

Schylovalo se k jednomu z posledních večerů, trávených v táboře pod druhým vodopádem. Veslaři zažehli ohně, Kenny rozestavil hlídky a přinášel z PARKERA pár svých a Reganových svršků…

„Pfííí,“ zahvízdala stráž na břehu, „… tři, čtyři, pět kánoí pluje po proudu!“

Kolem stanů byly bleskem vršeny zátarasy, veslaři se vrhli do bezpečných úkrytů.

Za stěnou hustého porostu pozorovali přátelé blížící se plavidla.

„Pět kánoí po sedmi mužích,“ mračil se Mac Cliford. „Pětatřicet mužů. To nevypadá na zdvořilostní návštěvu,“ sledoval lodi dalekohledem. „Zbraně mohou ležet na dně…“

„Je mezi nimi Martinez Alfonso?“

„Kdoví,“ mručel Cliford. „Zdá se, že jsou to Indiáni… Ne.

V první kánoi sedí několik mulatů.“

„Měl jste pravdu, inženýre. Alfonsovi se podařilo získat na svou stranu domorodé kmeny a od nich plavidla,“ řekl Pavel Gordon.

Pojednou nad čelní lodí zavlál bílý šátek.

„Chtějí vyjednávat…“

„Proč v takovém počtu?“

„Rádi by nás zastrašili!“

Jedna z kánoí se oddělila od konvoje a mířila ke břehu. Ostatní se držely ve značné vzdálenosti při středu řeky, což mělo dotvrdit mírumilovnost jejich úmyslů.

Celní kánoe přistála nedaleko ležení a na břeh vyskočilo pět Indiánů.

„Coerunové,“ zašeptal Bob. „Proslulí bojovníci!“

Mac Cliford jej poslal na pomoc Reganovi do PARKERA a nařídil zamířit kulomet na přicházející.

Za širokoplecími domorodci se objevili dva mulati, oblečení v plátěné kalhoty a vysoké boty ze surové kůže.

„Není mezi nimi muž se zelenýma očima,“ oddychl si Jan.

„Rád stojím nepříteli tváří v tvář,“ pravil Cliford. „Se zákeřností. a také se zbabělostí mám špatné zkušenosti.“

Sedm mužů se ubíralo k ležení, avšak nikdo jim nevycházel vstříc…

Ze zamaskovaného PARKERA se vysunul kulomet. Cliford s Janem se odplížili k veslařům za vyvrácenými stromy.

„Hej! Přicházíme za Clifordem!“ zavolal mulat s vysokým, po straně roztřepeným kloboukem. „Chceme mluvit s inženýrem Clifordem!“

Mac Cliford se vztyčil za nevysokou přírodní bariérou.

„Ani o krok dále! Odložte zbraně!“

Vyjednávači stanuli. Oba mulati předali své pušky Indiánům.

„Vy jste Cliford?“ dotkli se mulati klobouků. „Máme vám doručit dopis od seňora Alfonsa.“ Přešli zbývající vzdálenost a přes kmeny stromů podávali inženýrovi složený list papíru.

Cliford sklonil hlavu nad křivolaké řádky.

Mulati si zacláněli oči před bodavými paprsky zapadajícího slunce. Nad barikádou se zachvěla hlaveň karabiny, přes okraj vyhlédla zamračená Janova tvář.

„Z téhle hlavičky bude moc pěkná tsansa!“ ušklíbl se roztřepený klobouk.

Inženýr zrudl. „Táhněte odsud!“ vykřikl. Roztrhl papír, útržky odhodil k vyjednávačům. „Jestliže za patnáct minut nebudete z dohledu, dám povel ke střelbě!“

Mulati pohodili rameny a s kletbami spěchali ke kánoi.

„Snad jste s nimi přece jen měl vyjednávat, Cliforde,“ řekl dr. Gordon.

„Co nám vzkazuje muž se zelenýma očima?“ klekl si Jan k papírům za barikádou. Drobné útržky však již navlhly a rozmazané písmo nebylo možno přečíst.

„Neovládl jsem se,“ přiznal Cliford. „Obsah dopisu, doktore. – Alfonso nám nabízel spolupráci. Samozřejmě, za tučnou, blíže neurčenou odměnu. Požadoval nákres naší cesty s přesným označením cíle i naleziště diamantů! Nařizoval, abychom okamžitě odpověděli prostřednictvím těch dvou neurvalců,“ kývl k mizícím lodím na obzoru. „Je však těžké vyjednávat, když někdo vydírá a vyhrožuje a ještě si přitom tropí posměch.“

Zelené břehy se jen zvolna plouží podél boků kánoí. Regan s Bobem odletěli v PARKERU a neočekávaně brzy se vrátili.

Na břehu se koná krátká porada. Po ní – ačkoliv jsou tři hodiny po poledni – nařizuje Cliford vybudovat tábor a ulehnout ke spánku.

Pod ochranou noci opustila výprava vody Yapury a urazila první desítky kilometrů po řece Apaparis.

Více než kdy jindy trvá Cliford na plavbě podél zalesněných břehů, na maskování a zahlazení stop každého tábořiště.

Po dvou dnech obezřetné plavby sahá inženýr po měřicích přístrojích a mapách. Regan se vrátil z průzkumného letu a hlásil, že příštího dne dosáhnou třetího, apapariského vodopádu! A skutečně, v poledne příštího dne byli na místě.

Polední slunce žhne, hladina se perlí stříbrnou pěnou a burácení vod ohlušuje. Výprava se dívá na zázračné dílo přírody. V místech vodopádu vtékají do Apaparis tři dravé řeky. Dva vodní proudy jsou dvacetimetrové; výšku nejdelšího vodního jazyka s křišťálově čistou vodou, zářící pastelovými barvami duhy – odhadují přátelé na třicet metrů.

Ještě dnes odpoledne začnou s přenášením nákladu!

Po poradě o přesném znění slov starého Parkera a po studiu neúplných map a Janem zakreslených náčrtů je všem jasné, že kdesi severozápadně by měli narazit na rozsáhlé, kruhovité pohoří.

Mac Cliford přenechává ohledání břehu podél vodopádu Gordonům a Kennymu a usedá s Reganem do PARKERA.

Pátrání po pemze a diamantech je na samém počátku.