Přeskočit na obsah

Příběhy Odysseovy/I.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: I.
Autor: Jan Šafránek
Zdroj: ŠAFRÁNEK, Jan. Příběhy Odysseovy. Praha : Jos. R. Vilímek, 1887. s. 23–37.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

I. zpěv: Bohův shromáždění. Athenino k Telemachovi napomenutí.

„Vítěze Muso, vylič mi velezkušeného, předlouho
jenž se nabloudil, město mohutné Troje vyvrátiv,
drahně lidí zřel města i jich mysl, návyky seznal,
sám na vodách zakusil srdcem svým přemnoho útrap,
svůj spasiti chtě život, tovaryšstvo vrátiti vlasti.“

Slovy těmi počíná pěvec báseň svou, ve které zpívati bude o velezkušeném Odysseovi, čeho zakusil, nežli z Tróje domů se vrátil. Jeho píseň je darem Musy; tato bohyně zpěvu nechať s ním sdělí osudy tak slavného reka. Musa přání jeho naplňuje. Poslechněme tedy:

Již všichni hrdinové kolik jich koli bylo, dostali se domů z výpravy trojské a s milými shledali se členy svých rodin, jen Odysseus, syn Laertův, král Ithacký, daleko od otčiny dlel na ostrově šírým mořem oblitém, kde vládla bohyně Kalypsó. Ta ho u sebe hostila a nechtěla propustiti. Sami bohové, vidouce útrapy jeho měli s ním útrpnosť; ale Poseidón, bůh moře, zlým hněvem a neusmiřitelnou záští zanevřel na Odyssea (Hněvsa). Čím to, že uvalil na sebe Odysseus onen boží hněv? Kyklóps, Polyfém jménem, obr násilný, o kterém později budeme povídati, byl Poseidonovým synem; a toho Odysseus zbavil zraku! Než nadešla chvíle příhodná. Odešeltě Poseidon k Aithiopům, aby účasten byl obětí a hodů u nich slavených; za jeho nepřítomnosti shromážděni byli ostatní bohové na Olympu a v blaženosti své na zemi shlížejíce, hovořili o osudu, který stihl Aigistha. Tento muž smluvil se s manželkou slavného Agamemnona, jenž vévodil řeckému vojsku u Troje, že vítězného reka, až se domů vrátí, se světa sprovodí; bohové varovali ho před zločinem tím, leč nadarmo: Aigisthos neuposlechl, co si usmyslil, to vykonal. A nyní? Když dorostl Agamemnonův syn Orestés, navrátil se z ciziny domů, pomstil smrť otce svého a zas ujal se vlády. Svou tedy zaslepeností uchystal si pád a záhubu Aigisthos. S řečí tou souhlasili všickni shromáždění nebešťané; jiskrozraká pak Pallas Athéna, dcera Dia vševládného, přizvukovala ostrými slovy:

„Patřičnou pokutou je onen povalen, ba zajisté,
tak zahyniž každý, kdo takých se činův opováží.“

Jí na mysli tane rek důmyslný, miláček její. Tím byl Odysseus. On zajisté vynikaje vtipem, silou ducha odvážného, obdařen jsa výmluvností i statečností zároveň strádá v zajetí u nymfy Kalypso a hořem velikým se souží. Proč na něho zapomíná Zeus? Nyní snad bylo by možno mu pomoci. Ať jen Zeus vypraví rychlého bohů posla, Herma se vzkazem k bohyni, by ihned Odyssea propustila; sama chce pospíšiti do Ithaky, pobídnouti Odysseova syna Télemacha, by záletníky, kteří statku mu ujídají, vyhnal a do ciziny se podíval na zvědy po milém otci. Domluvila, a již za slovem v zápětí skutek. Pod nohy zlaté uvázala si opánky, rukou chopila silné kopí pádné a s výšin Olympských ruče se dala ku skalnaté půdě mořem oblité Ithaky. Přímo zabočila v dům Odysseův a vzavši na sebe podobu Tafiů vévody Menta

„zastala tam ženichy statné, ani pospolu venku
hrou ve kaménky bavíce se, krátili dlouhou chvíli,
rozložení na kožích býkův, jež skláli osobně;
jich panoši zruční a čilí sluhové plni práce
jedni vodu s vínem ve pohárech mísili velkých,
tam stoly též sluhové třeli houbami děrkovanými,
rovnali je v pořadí; tu podíleli zas masa hojnost.“

Všickni ti junáci domnívali se, že Odysseus již mrtev; chtěli tedy se zasnoubiti s jeho manželkou (odtud záletníky zváni), rozumnou Pénelopou, by s rukou její i vlády nabyli nad Ithakou. Dleli jako hosté v domě Odysseově; mezi nimi meškal právě Telemachos, když bohyně Athéna stanula na rodném jeho prahu v postavě krále Tafijského. Ihned spozoroval příchozího hostě, šel mu vstříc, pojal ho za ruku a přejav od něho těžký oštěp vece:

„Zdráv buď hosti milý, upřímně u nás tebe vítám;
hostiny až požiješ, vypovíš pak srdce tajemství.“

A aby nebyli vyrušováni, vedl hostě do veliké komnaty. Práh její byl jasanový, dvéře ze dřeva cypřišového, kroužek zavěrací zlatem zářil. Dvě řady sloupů dělily ji ve tři lodi; sloupy byly rýhované a do rýh těch stavívali hosté svá kopí, oštěpy, kyje. I Telemachos vetkl oštěp hostě svého v to místo a přisunuv nádherně zdělané křeslo i podnož usadil se vedle. Za nimi vstoupila služka nesouc ve zlaté konvici vody, na ruce nalila nad skvostným umyvadlem, jídelny stůl připravila, hojně pokrmů předložila, načež hlasatel do zlatých číší vína naléval. Neuplynulo mnoho času a přišli sem za nimi záletníci, rozsadili se kolem po komnatě a veselí svému uzdy pouštěli. Všeho měli do sytosti. Pěvce Fémia („Hlasný, zpěvný“ — totiž znamená to jméno) donutili, by jim k veselí a kratochvíli hrdinské pěl písně. Nad jich řáděním sám Telemachos žasne; i omlouvá hosti svému jich nevázanost:

„Hosti milý! nezazlíš mně trvám, co ti říci zamýšlím.
Těmto na mysli tanou jen zábavy, hudba a písně,
snadno: neboť tráví beztrestně majetku cizího
pána, jehož bělavé kdesi kosti tlejíce lijákem
na břehu různo leží as — — —“

Totě trudný jeho los, vzdorovati toliku mužů. A o otci milém žádné zvěsti nemá! Což divu, že ptá se po jméně příchozího, že i na něm vyzvídá, slyšel-li co, jaký los stihl Odyssea! Jsem Mentes, dí host, král Tafiů; po moři k dílným pluje lidem, jsem přítel otce tvého. Myslil jsem, že již doma. Však žel! bohové mu v návratu brání. Tolik jisto, že Odysseus nezemřel, i to jisto, že již za nedlouho vrátí se do země rodné. Než — nač tyto záletníků shluky? nač radovánky? Tu třeba Telemachovi býti rozhodným. Z rána nechať svolá do shromáždění všech a zapoví jim na dobro dům otcovský, sám pak ať vystroje si koráb na cestu se dá a buď v Pýlu u stařičkého Nestora, buď u Menelaa ve Spartě po otci se poptá. Ta rada šla Telemachovi k srdci; rád byl by milému hosti lázeň připravil a vzácný dar na památku dal — ale pojednou cizinec byl ten tam! Změnivši podobu, hned odešla Athena,

„ptákem bystroletým odletla; do srdce mu dechla
bodrotu i zmužilosť, upomínku na otce živější
v něm zňala než byla jindy.“

Užásl Telemachos a znamenal změnu v mysli své; uhodnulť, že nenavštívil ho smrtelník, nýbrž bohyně Athena. Záletníky bavil zatím zpěvem svým Femios a písní o žalném návratu hrdin řeckých pobouřil mysl šlechetné Penelopy. Ta v průvodu dvou služek sestoupila s hořejší části příbytku svého do komnaty a zahalivši líce zlatolesklým závojem promlouvala před shromážděnými záletníky, žádajíc pěvce, by v písni té ustál, onať jí nebohé v hrudi srdce hlodá a stále rostoucí touhu po milém manželi ještě zvětšuje. Na slova ta ujme se pěvce Telemachos; vždyť netrpěl jediný Odysseus, i mnoho jiných hrdin vzalo u Troje za své. Penelopě bude lépe, dohlédne-li ku přeslici a člunku, pobídne-li čeleď ku práci. Povinnosť mužův opatří zas on sám. — Odkvapila Penelope a v komnatě své hořce plačíc vzpomínala na vzdáleného chotě,

„až jí jiskrooká sny libé v oči vdechla Athena.“

Ne tak spokojeni byli záletníci; nad to popudil je Telemachos ohlásiv, že z rána je všecky z domu svého vypudí. Ten onen ledacos mu oplatil výtkou i hrozbou, že vlády nad Ithakou nemusí míti, třeba byl synem Odysseovým; jiní zase zjevem příchozího hostě znepokojeni jsouce poptávali se po tomto. Jeho jméno Telemachos ohlásil, načež v komnatu svou na dvoře se odebral. Loučí svítila mu stařenka Eurykleia, která již od maličkosti měla ho na své péči. Lože ustlavši a šat Telemachův urovnavši odešla a dvéře na stříbrném kroužku řemenem a závorou dobře upevnila, zatím co Telemachos ve beránčím hově si rounu, přemítal o cestě, ku které pobídla ho sama bohyně Athena.

II. zpěv: Shromáždění Ithačanův. Telemachův odchod. Ránorodá zbarvila pak Zora růžovými červánky klenbu nebeskou, když Telemachos vstal z lože. Oděv se a pěkné opánky pod nohy uvázav, zavěsil přes rámě břitký meč a vykročil z domu svolat občanův Ithackých ku poradě. Ti od hlasatelů záhy byli svoláni. Do jich středu vstoupil Telemachos, třímaje v pravici pádný oštěp a provázen jsa bujnými ohaři. Kolem jeho tváře rozestřela Athena půvab sličnosti a vděku, když v otcově zasedl křesle. První tu slova se chopil Aigyptios, kmet starobou shrbený; ze čtyř synů jeden dlel s Odysseem v cizině, — týž, kterého velikán Kyklops naposledy pozřel — druhý byl v počtu záletníkův, ucházejících se o ruku Penelopinu a druzí dva mu spravovali rodný statek. I táže se, kdo svolal shromáždění, a jaká toho je příčina. Otázkou tou vybídnut je Telemachos. Vzav od hlasatele Peisénora žezlo, do středu postoupil a ku starci se obrátiv dodal, že sám shromáždění to svolal. Nehoda prý veliká stihla ho, ježto otce ztratil, který přece lidu Ithackému milým byl vládcem a správcem; než větší ještě jiná nehoda jeho tísní mysl. Jsou to synové výtečníkův ithackých; ti hoříce žádostí po sňatku s Penelopou hýří a hubí majetek jeho. Ať se vzdálí a nechají ho v samotě. Bol nemalý svíral při slovech těch mluvícího Telemacha; tak mluvil rozčilený

                                  „pak žezlem mrštil o půdu,
slz vynořiv paprsek; lítosť projala sněm obecný.“

Mlčení všeobecné! Po chvíli teprve Antinoos zpupně jal mu se odmlouvati. Nač záletníkům přikládati vinu? Ti přece mají právo ucházeti se o ruku vdovinu! Vina všeho toho padniž však na Penelopu samu. Ta pomalu již celá čtyři léta se záletníky si zahrává, nikoho neodmítajíc, ovšem také nikomu nedávajíc naděje. Ba do konce i lesť si vymyslila. Vymlouvajíc se, že musí pro Laerta stařičkého uchystati roucho pohřební slibovala, že jakmile s prací tou bude hotova, některého z nich sobě za muže vyvolí. Ale sliby ty byly chyby!

„Opravdu dne během natkávala osnovu velkou,
a v noci párala zas, smolničky zažehši pokaždé.
Tak jich léta za tři klamajíc přemlouvala lestně.
Však když se čtvrtým časové navrátili roční,
tehdy jakás jim ženština řekla to dobře vědoucí,
nádhernou ji také, ana osnovu páře, nalezli.“

Dílo tedy je dokonáno nyní — ať již se rozhodne. Dříve se nezbude Telemachos hostí. V řeč tu na odvet dal Telemachos, žeť přece není mu možno, by máteř svou z domu vypudil. Neodejdou-li dobrovolně ženichové, pak spolehá na boží pomoc. A sotva domluvil, tutě šírovládný Zeus seslal mu dvé orlův za znamení věštné.

„Čas nějaký letěli s větru vánkem o závod oba dva,
druh nedalek druha, křídla rozepjavší si mohutná;
však když nad šumné hromady střed dospěli letmo,
tu krouživše kolem potřásali křídloma bystro,
na hlav patřili dav, nehodu zrak jiskřily žárné,
tváře a šíje kolem si rozdrápavše pařáty
na pravo mrštně vymihli se přes domy a skrze město.“

Užasli všickni přítomní a ve strachu přemýšleli, co asi hrozí jim pro dobu příští. Byl pak mezi nimi kmet Halithersés, ptakopravec na slovo vzatý; ten ihned vykládal, co zjev ten znamená. Nebude prý již dlouho Odysseus vzdálen od otčiny milé, přijde brzy a pomstí se na všech, kdož mu ujídali statku! Na čase tedy zkrotiti záletníkův a dobrovolně urovnati spory. Ale kam s tou řečí! Za bláhovce hned ho vyhlašují záletníci, pokutou peněžitou mu hrozí, ustoupiti nechtí, leda odešle-li Telemachos Penelopu k otci její Ikariovi.

S prvou žádostí nepořídil mnoho Télemachos. Žádá si dále lodi, na které chce do Pylu a Sparty odejeti a vyzvídati o otci; Nestor a Menelaos snad ho poučí o ledačems. A shledal-li by po roce, že všecko jeho čekání a pátrání je marno, pak odhodlá se k činu. Otci zajisté jak slušno, mohylu nasype a za jeho duši vystrojí tryznu, matku pak řádné z domu provdá. S Telemachem jednoho je mínění Mentor, druh Odysseův, jemuž tento, odcházeje do války, byl poručil všecku svou domácnosť; po jeho zdání chybili také Ithačané sami, neboť i jim se slušelo chrániti majetku nepřítomného vládce před zpupností záletníků. Mentorova slova vyvolala bouři mezi přítomnými. Z ženichů jeden, Leiókritos, hrozí, že by i sám Odysseus ničeho nepořídil násilím proti nim; podlehl by většině velmi brzy. Čeho však Telemachos žádá, nebude mu odepříno. Tak děl a rozpustil hromadu. Rozcházeli se domů; Telemachos sám zajde ku zátoce mořské, umyje rukou svých a pomodlí se k Athéně, žádaje na ní pomoci. Vyslyší bohyně prosby jinochovy, v podobě Mentorově stane mu na blízko a mysli dodá, tak že posilněn je Telemachos na duchu a chystá se k odchodu. Jeho však cesta znepokojuje záletníků; jedni myslí, že z Pylu s sebou přiveze posilu a pokusí se o násilné vypuzení jejich, jiní však kojí se nadějí, že zahyne jako odvážný jeho otec kdesi na moři.

Telemachos již o ně se nestaral; on ve vysokou komnatu otcovu vstoupil, kde bylo hojně zlata, hojně mědi, šatstva, oleje olivového, kde stály kadečky starého vína. Závory komnaty té otevřela mu stařenka Emykleia a zvěděvši, že hodlá odcestovati, prosila Telemacha, by od úmyslu svého ustál. To marno; slyšíť, že bohové sami ho ku cestě té vybízejí. Zapřisáhne se tedy, že jedenácte dní ani slovem se nezmíní Penelopě o jeho odchodu, pak zásoby žádané přichystá a s Telemachem se rozloučí.

Nadešel večer; záletníkům kvasujícím vdechla Athana sladkou dřímotu, sama pak v postavě Mentorově junáků pobídla, by zásoby nachystané zanesli na loď. A povzbudivši Telemacha, usedla vedle něho na lodi. Na dané znamení rozváží druhové lana, vesly ztepou a zčeří hladinu mořskou. Na to vzpřímí stožár, dobře jej upevní, na něm bílé zavěsí plachty. Vítr příhodný zavane a již dují plachty, již rychlý koráb rozráží vodu siného moře. Povstanou lodníci a bohům úlitbu učiní, především pak Diově dceři, vítězné bohyni Palladě Athénské. Snesla se noc nad krajinou, ve tmách uhání koráb dále.

III. zpěv: Návštěva v Pylu. Právě zlatilo paprsky svými jasné slunko oblohu nebeskou, když přistáli u Pylu. Zastihli tu shromážděný národ an obětoval vládci mořskému, bohu Poseidonu. Devatero tu stálo křesel, kolem každého shromážděno na pět set účastníků, kteří měli vždy po devíti býcích, určených k oběti. Pobídne tedy Athéna Telemacha, by k Nestorovi bez ostychu přistoupna po otci se tázal. Telemachos se rozpakuje; v tom však jedva že Nestor a synové jeho shlédli cizince, již tu nejmladší Nestorovič Peisistratos jde vstříc, obou přivítá, z místa postoupí a do poháru vína přiliv Atheně (která v postavě Mentorově) podá, k úlitbě bohům vybídne a ku hostině pozve obětní. Milo to bohyni, že jí právě prvé dáno místo; vykonavši jak si toho Peisistratos přál, modlila se hlasno:

„Slyš mne Kronovče, mořem širovládný, rač blahovolně
nám tě vzývajícím přivodit tato díla ke konci.
Nestoru nejprvněj a synům zdar a slávu opatři,
krom toho pak bohatou všem laskavě odměnu naštědř
ostatním Pylanům za přeslavnou hekatombu.“

Slova ta rád zaslechl stařičký Pyliů vládce Nestor, jemuž řeč ze rtů plynula medu sladší; i otáže se cizinců, čeho si žádají a kdo jsou. Odvece Telemachos, že synem Odysseovým, a proto, ví-li co o ubohém reku onom, žádá, by bez rozpaku vše vypověděl. Jméno Odysseovo neveselé budí upomínky v mysli Nestorově. Vzpomíná trampot a klopot před Trojí, kde zahynuli rekové nejslovutnější: Aias, Achilleus a syn jeho Antilochos. S Odysseem po celou tu dobu trval v přátelství nejupřímnějším; vždyť v radě a důmyslu vždy se shodovali. Konečně padla Troja. Vraceli se domů Achajští, ale vraceli se ve sváru. Menelaos chtěl odeplouti hned, Agamemnón byl by rád ještě oběti vykonal bohyni Athéně. Roztrhli se. Prvá polovina doplula ostrova Tenedu; tu zase se rozštěpili a jedni pluli dále, druzí — mezi nimi Odysseus — vrátili se za Agamemnonem. Nestor netušil v hádkách oněch nic dobrého; plul tedy přímo sám a příznivý vítr zanesl ho bez úrazu až na půdu domovskou do Pylu. Proto neví jak jiným se dařilo; toliko z doslechu zvídá, že Agamemnon utracen po návratě svém Aigisthem, že vrátil se Filoktétés a mnozí jiní. Doslechl také, že záletníci ujídají statku Odysseova; proč toho Telemachos, proč národ Ithacký trpí? Mohl-li by se jen podobné těšiti přízni Athenině, jakou dařívala mocná ta bohyně jeho otce: snadno by si z těch útrap pomohl! Dojat je Telemachos tou přízní; i táže se důvěrně dále, jak zahynul Agamemnon. O úkladech Aigisthových rozhovoří se Nestor, i o tom, jak osmého léta Orestes navrátiv se domů pomstil smrť otce svého. Právě té doby vrátil se Menelaos do Sparty. Vrátil se, pokud mu známo, ze všech nejpozději. Bude dobře, podívá-li se Telemachos k němu. A to možno učiniti po suché zemi. — Tak celý den pohromadě ztrávili v přátelství a když večer nadcházel, chtěli Telemachos a průvodce jeho k lodi nazpět. Nestor tomu brání a rád by obou pohostil v domě svém. Ale Athena pouze Telemacha mu odporoučí a žádá, by v průvodu synův a povozem poslal ho do Sparty; ona že k lodi dohlédne a dbáti bude veslařů, kteří všickni jsou mladí. Vece a v tom v orlici se proměnivši zmizela. Poznal Nestor bohyni, zaplesal v srdci svém a Telemacha za ruku vzav dí k němu:

„Můj milený, špatným a chabým že budeš, to nedoufám,
tak-li tě již bohové provodí za tvého mladictví.
Nikdo najisto nebyl to jiný ze družstva olympských,
nežli dceř Zevova, přeslavná silnorozenka,
jež si také ze Řeků zdárného zalíbila otce.“

I doprovodil Telemacha do paláce. Tu v komnatě zasedli na lenoškách a stařeček vína namíchav ulil bohyni, uložil pak hostě svého na podloubí a vedle něho ulehl mladistvý Peisistratos.

Vzešlo jitro. První vstal stařeček Nestor a usednuv na kamenné lávce před vraty, čekal ostatních členů rodiny. Brzy se všickni shromáždili, i Telemachos přišel. Hned pak pobídl jich pro jalůvku, by měli žertvu Athéně; jiný zas zlatolitce měl přivolati, jiný ve stavení služkám rozkázati, by chystaly hostinu. Poručeno, vykonáno.

                                            „Přišla jalůvka
z pastviny, od rychlé pravoměrné od lodě přišli
Telemacha druhové chrabrého, došel kovokujce
vzav do rukou orudí si kovářské, nástroje díla,
kleště lepotvořené a kovadlinu a k tomu perlík,
jímž obvykle robil na řemesle; i přišla Athena
chtíc se na žertvě kochať. Stařeček Nestor konislavný
plát zlata dal; pak onen pozlatil řemeslně jalůvce
růžky, by ze skvostnosti radosť měla božka vidoucí.“

Nastalo ticho. Pak Arétos ve kvítkovaném umyvadle vody přinesl a na okříni pražmu. Nestor zkropil žertvu, pražnou posypal, pomodlil se k bohyni a srsť se hlavy ustřihnuv ve plamen hodil. Na to statný Thrasymédés jalůvku skolil. Kýty obaleny tukem a koží a spáleny; ostatní maso upekli na rožni a slavili obětní hostinu. Když byla u konce, tuť Nestor káže dvé vraníků zapřáhnouti lepohřivých do vozu dvoukolého, načež ruče vyskočí Telemachos a Peisistratos Nestorovič na vůz a rozloučivše se ujíždějí směrem východním k Lakedaimonu. Schylovalo se na večer, když dorazili k Férám. Zabočili tedy v dům přítele Dioklea a přespavše tuto pokračovali z rána ve pouti. Jeli celý den a s večerem octli se ve Spartě.

IV. zpěv: Návštěva v Lakedaimonu. V paláci krále Menelaa panoval neobyčejný ruch. Dvojí svatbu strojil v něm vládce Lakedaimonský; spanilou dceru Hermionu provdal za Neoptolema, syna Achilleova, jak hned před Trojí byl mu ji zaslíbil, synu pak Megapentheovi vybral z národa dívku, dceř Alektorovu. Shromážděné přátely a hosti bavil tu pévec písněmi svými, onde kejklíři tancem. A ve vřavě veselících se svatebčanů záhy zpozorován příjezd cizinců. Káže Menelaos vypřahnouti z jich vozu koně. Sluhové poslechnou na slovo.

„Vrance oni tryskem zpocené zpod jarma vypřáhli,
k jeslím je hladové ve konírně uvázali pevně,
špaldu ve žlab hodili, svrchu ječmen nastlali bílý,
vůz po běloskvoucím postranním zahnuli přízdí,
hosti ve dům slavný doprovázeli.“

A příchozí junáci, Telemachos a Peisistratos, prohlížejíce si nádheru domu bohatýrského, zasedli mezi hodovníky. A po jídle spatří také bohatou kořisť trojskou. Diví se, jak se všech světa koutů sneseno tu zlata, stříbra a jiných skvostů; a přece hostitel jejich ukazoval jim poklady ty s tváří neveselou! Jakž také jinak? Mysl jeho zalétá při pohledu na kořisť k těm, kdož buď pode hradbami trojskými život vydechli, buď dosud se domů nevrátili, jako Odysseus. Zaslechl i zde Telemachos jméno otcovo; horká slza vytryskla z očí jeho a smáčela mladistvou líci, když tu právě královna Helena, podobná zlatošipé bohyni Artemidě, vkročila do komnaty. Usedši ve krásně zrobeném křesle, spozoruje Helena nápadnou Telemachovu tvář a uhodne jeho jméno. Vedle ní přistavila ovšem služka Fyló stříbrný košík na kolečkách, jehož okraje zlatem vykládány, přízí tenkou naplněný, pak přeslici s vlnou temnobarevnou, ale Helena zapomíná toho a manžela svého se táže: Čí to cizinci zavítali k nám? Tuším, žeť to syn Odysseův,

„neb jsem nikdy, pravím, tak tváři nenašla podobné,
mužské neb ženské — podivem já žasnu vidoucí —
jak tomu velkoduchého Odyssea syn podobá se
Telemachos.“

Hned také rozpomíná se Menelaos a té právě chvíle Peisistratos domněnky jejich potvrzuje. Hlásí, že synem jsa Nestorovým, poslán byl s Telemachem na Menelaův dvůr. Ostýchavosti Telemachově třeba prý prominouti; nebyltě dosud nikdy v cizině a pak doma svírán je mnohou starostí. Užasl nad příchodem milých hostí Menelaos a na Helenině líci bohatě zrosily se oči; živě vzpomínali oba přátel věrných, jakými jim byli otcové mladíkův Odysseus i stařičký Nestor. Také Telemachos se rozžalostil a Peisistratos; tento na bratra vzpomínaje zahynulého, onen na nebohého otce. A snad by žalu a slzám nebylo bývalo konce; než Helena vzavši kouzelnou šťávu, smísila ji s vínem, a tak zapudila hořkosť z jejich srdcí. Přátelský hovor a vzájemná srdečnosť záhy upoutala všech. Helena chválila odvahu Odysseovu, kdy v žebrácký oděn jsa šat přikradl se do Troje. I v přestrojení tom ho poznala a zajásala, seznavši od něho, jaký byl úmysl Achajských. Menelaos velebil zase jeho rozvahu, kdy v koni dřevěném ukryti byli hrdinové. Málem byl by nezdrženlivý Antiklos hlasem svým prozradil Déifobovi, že v koni tom osudném skrývají se lidé; však Odysseus v pravý čas zacpal Antiklovi ústa a všech zachoval.

V hovoru takém plyne čas jako voda. Nicméně pocestní příchozí oba jsou po cestě unaveni. Ustelou jim lože na podloubí.

Za rána pak, když se probudili, vyptává se Menelaos Telemacha po příčině jeho cesty. Vypoví tedy Telemachos hoře své. Žádá si zpráv po otci a posteskne si o tom, jak záletníci statku jeho ujídají a milé mateři stále se vnucují. Pravda, že poslední z reků trojských domů se vrátil Menelaos, než na cestách samých nemnoho zvěděl. Co však ví, to jemu Proteus, věštný bůh moře, pověděl a to všecko Telemachovi vypoví:

Na cestě své dostal se až do Aigipta; proti Aigiptu je ostrov Faros a na tom zdržen byl dvacet dní pro nepohodu. Došla potrava, soudruhové chytajíce ryby ukájel tak hlad, on pak sám bloudě bez cíle potkal vílu Eidotheu, dceř Proteovu. Ta jemu pověděla, jak zví, co je příčinou božího hněvu, který nepohodu onu způsobil, a jak odtud vytáhnouti. Vládne prý tu Proteus, bůh mořský, její otec. Za poledne vynoří se z hlubin, kolem něho plno tuleňů; ti na výspě mořské ulehnou a on spočítav je, jako pastýř odpočívá mezi nimi. Té chvíle nechať se Menelaos Protea zmocní a pevně ho drží. Promění se zprvu v plazy, šelmy, pak ve vodu i oheň; ale nelekne-li se Menelaos a vytrvá-li, vezme zase na sebe podobu dřívější a bude mu věštiti. Zaradoval se hrdina a poděkoval bohyni, že mu svitl paprsek spasné naděje. Nazejtří vybrav s sebou tré spolehlivých druhů přijde Menelaos k výspě mořské. Tu zjeví mu se bohyně, vynoří čtvero koží tulenních, do těch ukryje jeho a soudruhy a aby tulenní zápach snésti mohli, kouzelné každému do nozder napustí masti. Ti pak ukryti leží pod kožemi od rána do poledne, kdy již nesnesitelný žár sluneční nastal. Již tu rozloženi tuleňové; pojednou vynoří se Proteus, obejde a sečte je, ulehne do středu jejich: v tom Menelaos a soudruzi kvapem se zmocní boha, jenž brzy ve lva, pak draka se promění, brzy je vodou, brzy stromem. Vytrvali. Vezme tedy Proteus na sebe dřívější podobu a zeptá se Menelaa, čeho si přeje. A zvěděv jeho žádosť věští mu Proteus: Nazpět aby do Aigiptu se vrátě obětmi bohův usmířil, pak že dopluje bez úrazu domů. Ptá se Menelaos dále, jaké a které jsou osudy jeho přátel, zvláště těch, kdož pluli společně s Nestorem. I to ví Proteus. Aias Oilejský pro zpupnosť proti Athéně potrestán byl Poseidonem, který ho ponořil ve hlubinách, Agamemnon utracen byl nevěrnou chotí Klytaimnestrou a Aigisthem, čímž ovšem sobě připravil los záhuby od Oresta. Ti dva zahynuli; kdo třetí ještě doma není a nezahynul posud?

„Laertův potomek to — dí Proteus — na Ithace sídlo mající,
jej spatřil sem u výspě žalostnou slzu vylévať
v jizbách víly Kalypsy lepých, jež tam velmocně
víže ho. On v rodný kraj vlasti nemůže se vrátiť;
neb lodi veslařské a družinstvo mu na snadě nejsou,
ježto by rozložitém ho provázelo po hřbetě mořském.“

Slyšel již dříve od Athény útěchu Telemachos, že otec je na živu; nyní také Menelaos výpovědí Proteovou to potvrzuje, ba udává místo, na němž Odysseus se zdržuje. Tím potěšen. Rád by tu prodlel a přání Menelaovu vyhověl, ale bojí se, aby v Pylu nečekali s netrpělivostí jeho návratu lodníci. Proto si pospíší. Za nabídnutý podar děkuje; koní a vozu vzíti si nemůže, neboť by jich doma potřebovati nemohl. Je zajisté Ithaka zemí chudičkou, krabatou, na které pro ně nedostává se píce. Zalíbí se řeč ta Menelaovi; ihned vymění podar jiný; dal mu měsidlo ze stříbra ryzího, uměle zpracované, jehož okraje skvoucím se zlatem vykládány. Byla to práce Héfaistova. Sám Menelaos dostal měsidlo ono darem od Faidima, vládce Sidonského, kdy na zpáteční cestě z Troje u něho byl hostem. Dobře se měl Telemachos na dvoře Menelaově. Ale nepřítomnosti jeho povšimli si na Ithace také záletníci. Bavili se hrou, jídlem a pitím a myslili, že nikam nejel, nýbrž kdesi na oko buď se ukrývá, nebo dlí venku u pastýře Eumaia. A zatím se zmýlili! Noémón zajisté půjčil jemu loď, které by právě potřeboval; proto se poptával u druhých, vědí-li co o návratu Telemachově. Jak je ta zpráva rozrušila! Jak se báli, aby se nestal jim metlou a to citelně kárající! Proto pojali úmysl počíhati na něho a sprovoditi ho se světa. Ale to nezůstalo tajno statečné Penelopy. Hlasatel Medón o všem ji zpravil. Ani nevěděla, že Telemachos v cizině mešká, ani netušila, co bylo cílem jeho cesty! A nyní činí mu záletníci nástrahy. Osud zbavil ji výborného chotě, osud nyní jí hrozí ztrátou jedináčka Telemacha! Zaúpí a zaběduje, proč že jí nikdo nedal o tom zprávy, že synáček odeplul? Proč bez pomoci sám a sám v cizinu se pustil? Za té okolnosti nemůže paní své nechati v úzkosti stařenka Eurykleia. Zavázala se ovšem přísahou velikou, že jedenácte dní zdrží odchod Telemachův v tajnosti; nyní však může ji potěšiti tím, že cestu onu Telemachos nastoupil v ochraně boží. Laertovi, dědovi Telemachovu, není třeba ničeho povídati, vždyť stařeček beztoho velmi se souží z nepřítomností synovy; a nyní slyšel-li by, že i Telemachos není doma, darmo by mu stěžováno bylo živobytí. Strachem sklíčenému srdci mateřskému jedinou je útěchou modlitba. A když snesl se spánek na víčka hořem unylé královny, tuť bohyně Athéna sešle k ní přízrak v podobě Ifthimy, její sestry. Přízrak ten potěší zkormoucené srdce starostlivé matky, ujistí ji, že putuje Telemachos pod ochranou vítězné Pallady Athenské. Procitla Penelopa a pookřála na mysli. Nelekla se tudy ani, když záletníci na koráb vstoupili vyčíhat vracejícího se jedináčka.