Příběhy Odysseovy/Vstup

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Vstup
Autor: Jan Šafránek
Zdroj: ŠAFRÁNEK, Jan. Příběhy Odysseovy. Praha : Jos. R. Vilímek, 1887. s. 15–21.
Licence: PD old 70

Zalétneme, čtenáři milý, do čarovné říše poesie. Pohřížíme ducha svého v šedou dávnověkosť a vypravovati si budeme o hrdinách i skutcích, které jméno národa hellenského proslavily a které ještě po tisíciletích připomínány a čítány jsou se zalíbením. Jak Řekové statečností a láskou k vlasti vynikli, ze všech europských národů věku starého nejprve, jak v bojích a krutých zápasech proti nadvládě perské závodili vítězně a životy své obětovali za blaho otčiny: o tom na věky hlásati budou svědectví nejvýmluvnější jména: Marathón,[1] Salamis, Mykalé, Plataje.

Jak Řekové prací a důmyslem svým prospěli lidstvu a řádů společenských, zřízení obecního i ústavního učiteli byli všem národům, odvádějíce ducha jejich od hroudy zemské ku věcem a předmětům vyšším: o tom památka na slavné národa toho syny vypráví podnes. Kdož by neznal jména státníkův a řečníků, jakými byli: Lykurgos, Solón, Kleisthenés, Themistoklés, Periklés, Démosthenés; kdo by nevěděl, že prosluli ve vědě Thalés, Pythagoras, Sókratés, Platón, Aristotelés?

Ale řečtí myslitelé nehledali výhradně vědecké pravdy; oni vedle pravdy, po které ovšem bažili horoucně, hledali a nalezli také krásu. Byla pak to krása, která šlechtí srdce lidské, bystří ducha, tříbí vkus, kterou lze vtěliti stejně dovedně v libě spořádaná rythmická slova, vyjadřující vznešené myšlénky, jako ve hmotu tvrdého kamene, z níž pod umělcovým dlátem vzniká výtvor obdivuhodný. Řekové zajisté lidstva majitkem uměleckou krásu učinili a to majitkem velice vzácným. V jich národě vynikli básníci: Homéros, Kyklikové, Alkaios, Pindaros, Simonidés, Aischylos, Sofoklés, Euripidés; z jejich středu vzešli stavitelé a sochaři, malíři a rytci, jako: Feidias, Polykleitos, Myrón, Apellés, Skopas, Praxitelés; dějepisci: Hérodotos, Thukydidés, Xenofón.

Památky veleduchů těch dochovány jsou až na časy naše a není vzdělaným mužem, kdo s nimi aspoň jen povšechně se neseznámil.

Z nepřebraného posud toho množství památek starověkých jednou se tuto budeme obírati a to takovou, z níž prýští blahodatný zdroj krásy nehynoucí. Pravíť náš Slavík nad Otavou, básník A. Heyduk:

„Dvé sluncí plane v nebi ideálův
ty z dávných věků čarovně se jasní,
jen těmi život obrodí se básní. — —
Ta slunce dvě, toť Pravda jesti s Krásou,
k těm skřivánky se vzneste, české děti,
na křídlech písně s oslněnou řasou.“

A dí dobře. Vždyť pro školu života vedle dobra vychová nás pravda a krása! Tak býval ve starověku i jinoch hellénský pro školu života odchováván a knihou při výchově té byl mu národní básník a jeho zpěvy. Který to básník? tážeš se, čtenáři milý? Dím prostě: Homéros.

Jméno jeho zná každý vzdělanec; pod jeho jménem zachované básně přes vysoký věk svůj nesestárly, nezvetšely, nýbrž posud trvají ve své platnosti a po třech tisících let zdrojem pravé poesie, pravého uměleckého vkusu býti nepřestaly. A podivno! Kdo by ten Homéros byl, jaké měl osudy, odkud pocházel, kdy se narodil — na řadu takových otázek ani Hellénové sami odpověď dáti neuměli! Více než sedm měst hlásilo se za jeho rodiště: v nich zbudovány mu oltáře, chrámy. Nejčastěji se uvádějí jako domov Homérův: Smyrna, Rhodos, Kolofón, Kos, Chios, Argos, Athény. Povídá se dále, že byl stár a slepec! Jeho tvůrčímu duchu připisovali dvě veliké starořecké básně výpravné, jichž jména jsou: Ilias a Odysseia.

A o této bude náš rozhovor. Rozdělena na dvacetčtyři zpěvy a má ku 12.000 veršů!

Možno věřiti, by slepec tak ohromnou spoustu veršův obsáhnouti mohl pouhou pamětí? Sami se zastavíme a pokrčíme rameny. Všaktě již ve starém věku chorizonté tvrdili, že Ilias a Odysseia nejsou jednoho a téhož původu! Ta myšlénka stále byla přetřásána, až teprve koncem minulého století platně jest vyřízena. Dnes víme, že stará národní báseň, Odysseia, není dílem jednoho smrtelníka, nýbrž je dílem přemnohých pěvců, plodem několika staletí. Jádro její, osudy Odysseovy, ten obecný a společný majitek, tu onde byl pozměňován, doplňován tak dlouho, až různé písně sloučeny byly v jeden celek a ustáleny písmem.

Není-li tedy skladatelem básně té onen v šedé dávnovékosti roucho zahalený Homéros, jak povstala jemu přisuzovaná báseň: Odysseia?

Odpovíme takto: Základem jejím dějinná jest udalosť. Různosti, které se jevily v národní povaze europských Řeků a maloasijských Troův, byly nepochybně podnětem k půtkám válečným. Troja padla vyvrácena byvši řeckou zbraní a vítězové na to domů se rozjeli. Na cestě kdosi z nich nevrátil se do otčiny, nýbrž zmítán byl na moři bouřemi a bloudil. O příhodě či události té rokovali živě a hovořili vrstevníci. Ten přidal to, onen ono a byla tu již pověsť o bloudícím hrdinovi, který z Troje se vracel a daleko zahnán byl od domova, k národům cizím. Povésti té chopil se pěvec; ten látky svého zpěvu nevymýšlel, nýbrž pouze ji vyšperkoval a vyložil příčiny těch osudů, kterých bloudící hrdina zakusil. Zanevřel prý bůh, vládce moře, Poseidon na něho, neboť mu v odvaze své hrdina oslepil syna Kyklópa Polyféma; od té doby mstil se Poseidón neustále; odňal hrdinovi loďstvo, soudruhy jeho zahubil, ztroskotal mu i vor pracně zrobený. Hrdina pak snášeje boží hněv slul Hněvsou, t. j. Odysseem. A píseň o něm: Odyssejí.

Dar básnický pokládán byl ve starém věku za dar boží; jím obdaření smrtelníci zváni jsou miláčky bohův a zpěvu jejich naslouchali shromáždění Hellénové se zalíbením. Tak na Ithace — skalnatém ostrůvku moře ionského, kde byla Odysseova vlasť — žil Fémios t. j. Hlasatel, pěvec proslavený; u Faiáčanův na Scherii, jiném to ostrově v západních končinách středomořských, žil pěvec Démodokos; o obou těch pěvcích budeme vypravovati. Zpěvem a hrou na sedmistrunnou lyru bavil se sám Achilleus, rek ze všech Achajských nejstatečnější; pěvci svěřil hrdinný Agamemnon dohled nad manželkou a domácím hospodářstvím, když odjížděl na výpravu trojskou.

Bylo-li zaměstnání pěvecké čestno i vzácno, pochopíme, proč záhy povstaly školy pěvecké u jednotlivých kmenův řeckých. A tak pěvci Aiolští líčili osudy Odysseovy na moři, přibásnili dobrodružství jeho u Faiáčanů kde osudy své jim Odysseus vypravoval; jiní chtěli míti více romantického živlu, přikouzlili tedy jak sličná Nausikaa zbědovaného cizince zachránila, přidali dobrodružnou plavbu skrze Skyllu, Charybdu a když dle zpěvu jejich domů se dostal Odysseus: tuť ho proměnili v žebráka, by nepoznán jsa zkoumati mohl věrnosť své manželky Penelopy a t. d.

Mezi kmenem dórským pěli zase s velikým zalíbením o cestách syna Odysseova Telemacha, který se vydal do ciziny hledat otce, prodlel v Pýlu, hostem byl na dvoře Menelaově ve Spartě, dověděl se o záhubě Agamemnonově a podobné.

A pěvci iónští, zejména attičtí, rádi líčili pomoc bohyně Athény, která ochraňovala jak Odyssea, tak Telemacha, zvláště pak byla pomocnicí velevydatnou při potrestání zpupných záletníků. O slavnostech pak a svátcích, kdy shromažďován býval celý národ a hrami, závoděním, společnou modlitbou a obětí udržoval povědomí společného, jednoho původu: zpívány bývaly písně takové řadou, že mezi nimi dbáno posloupnosti dějové. Tak ponenáhlu zaokrouhlila se látka jedné epopeje a přecházela s pokolení na pokolení v ústech lidu; našliť se vycvičení zpěváci a dobrou pamětí i hlasem obdaření deklamatoři — rhapsodové — kteří k písním těm vlastního již nic nepřičinili, nýbrž od pěvců složené obrazy, úryvky (rhapsodie) ve shromážděních řadou přednášeli. A tak můžeme říci, že kolem 8. století př. Kr. byla již Odysseia ve hlavním jádře hotova, pak skoro 2 století zachovávali ji rhapsodové v paměti národa, až v 6. století př. Kr. když znalosť písma již značně byla rozšířena po vší Helladě, byly básně Homérovy Ilias i Odysseia k rozkazu athénského vládce Peisistrata sebrány a redakci čtyř básníků znalců ku konečnému upravení i zaznamenání písemnému svěřeny.[2] V metropoli kmene ionského, v Athénách tedy, Konchyllos, Onomakritos, Orfeus a Zópyros z rozličných rhapsodií o Odysseovi a jeho dobrodružstvích sestavili a napsali Odysseji.

Dle výkladu toho není báseň ona umělým výtvorem jediného básnického genia, nýbrž je samorostlým a ponenáhlu dospělým plodem rozličných činitelů národních. Hellénové sami nebyli si vědomi původu toho a chtějíce přece míti a ctíti původce její v osobnosti určité, stvořili si arcipěvce „božského Homéra“ a ratolesti slávy, kterých mnozí dobyli, svili u věnec na skráně jednoho. Teď arci rozumíme, proč tolik čelných měst o česť rodiště Homérova hádati se mohlo; vždyť všem jim vskutku Homéros, t. j. „básnictví výpravné“, se zrodil — a jisto, že názvy rodišť Homérových shodujíce se výborně s udáním letopisným, znamenají vlastně: kdy básnictví výpravné ode břehův maloasijských postupně do Hellady se dostalo a v jednotlivých městech, jež za rodiště Homérovo jmína byla, svým časem i rozkvětlo.

Víme nyní jak povstala Odysseia. O básni samé jenom několik slov. Kdo by její ceny neznal? Nahrazovalať jaksi mládeži athénské knihu školní a latinský překlad její, vykonaný Liviem Andronikem r. 240. př. Kr. byl první knihou v literatuře římské. Učili se z ní jinoši mythologii (bájesloví) a dějinám, neboť básnictví výpravné stavěli Helléni na roveň starému svému dějepisu. Nás pak zajímá především bohatý, velmi uměle sestavený obsah celku, dále líčení života lidského v pradávných dobách. Učíme se mnohým vlastnostem člověku potřebným na krásných vzorech. Věrnosť manželská, kterou Penelopa proslula, ta pracovitá, rozšafná královna skalnaté Ithaky, líbí se nám jako vděčnosť, přítulnosť, poslušnosť a hospodárnosť syna její Telemacha. A což hrdina básně, Ithačanův král, čacký Odysseus! Což jeho vroucí k otčině láska! Ani slib, že bude nesmrtelným ho nepohnul, aby zůstal v cizině u radovánek, jež mu chystala bohyně Kalypsó; sedávaje na břehu mořském zíral unylým okem do dálky a přával si postihnouti zrakem aspoň kouř z Ithaky vystupující! Odvaha jeho i rozvaha vzácná, jeho důmysl a vtip veleben je básníkem stále a stále; za zbožnosť svou, za šetrnosť k rodičům stal se miláčkem bohyně Athény. Bohův se bál, v bohy doufal, bohové také ho neopustili. S jejich pomocí vrátil se domů, nepřátely své pokořil. A což věrní jeho pastýři Eumaios a Filoitios? Jsou vzorem čeládky, oddané svému pánu.

Než vedle světla vidíme také stín. Jsou to: násilný Kyklóps, pošetilí Odysseovi soudruhové, zpupní záletníci, nevěrný Melanthios, prostořeké služky. Všem jim nebylo zbožnosti, nebylo oddanosti ve vůli boží — všickni podlehli.

Činy a osudy osob těch střídají se s popisem krajin, příbytkův a krojů lidských. Čteme tu, jak skvěl se palác Alkinoa krále honosící se zahradou čarokrásnou; onde vábí nás popis jeskyně Kyklópovy a jeho živobytí, tu zas oběti, hostiny a pohřby. Zkrátka život lidský po všech svých stránkách veselých i smutných, bojovných i klidných, vylíčen tu mistrně, plasticky.

Jak účinkovaly velebásně Homerovy na národy jiné, jak staly se zdrojem umění slovesného i výtvarného ve věku starém i nejnovějším, pověděl výborné Jindřich Niederle. K němu odkazujeme. My pak sami ku prameni nezkalenému přistoupíme, napojíme ducha svého krásami velebásně Homerovy, seznámíme-li se s ní po stránce obsahové. A tu vykládati budeme:

  1. O tom, co se dělo na Ithace, kdy Odysseus nebyl přítomen ale v cizině dlel;
  2. Jak Odysseus připlul ku Faiáčanům;
  3. Co vypravoval Odysseus Faiáčanů králi o cestách svých, příhodách a dobrodružstvech;
  4. Jak odtud na Ithaku se dostal a se synem Telemachem shledal se v jeskyni věrného pastýře Eumaia;
  5. Jak potom pomstu nad záletníky chystal a vykonav ji, manželce Penelopé poznati se dal a s národem se smířil.

  1. Pozn.: Při psaní vlastních jmen připojil jsem, kdekoli tato poprvé se vyskytují, značky na dlouhé slabiky se hláskami e, o (víť pak čtenář, jak nově se vyskytující jméno vysloviti); jinak přidržel jsem se způsobu u nás nejobvyklejšího.
  2. Srovnej výtečný článek Niederlův: „Slovo o Homérovi a jeho básních“ (Praha 1875. Zvláštní otisk z „Osvěty“ red. V. Vlčkem.) Stručný jeho výtah podal skladatel r. 1880. v knize: „Obrazy z dějin národů starověkých“ v § 29. str. 130—139.