Pět knih Mojžíšových/Na počátku

Pět knih Mojžíšových
	Na počátku	Jména

Údaje o textu
Titulek:	Na počátku
Podtitulek:	Genesis
Autor:	neuveden
Původní titulek:	בראשית
Zdroj:	Pět knih Mojžíšových
Vydáno:	Praha, 1932
Licence:	PD old 140
Překlad:	Isidor Hirsch (kapitoly 1-36), Gustav Sicher (kapitoly 37-50)
Licence překlad:	PD old 70
Licence k překladu se vztahuje na kapitoly 1-36
Dílo ve Wikipedii: Genesis

العربيةбългарскиEnglishespañolEsperantoeuskarafrançais한국어עבריתLatinapolskiportuguêsрусскийslovenščinaсрпски / srpskiукраїнськаTiếng Việt

Kapitola I.

¹ Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. ² A země byla houšť a poušť — a tma byla nad propastí, a duch Boží vznášel se nad vodami. ³ I pravil Bůh: budiž světlo! — I bylo světlo. ⁴ I viděl Bůh světlo, že jest dobré, a oddělil Bůh světlo ode tmy. ⁵ A nazval Bůh světlo dnem a tmu nazval nocí; a byl večer a bylo ráno, den jeden. ⁶ I pravil Bůh: budiž obloha uprostřed vod a [ta] nechť odděluje vody od vod. ⁷ I udělal Bůh oblohu a oddělil vody pod oblohou od vod nad oblohou — a stalo se tak. ⁸ I nazval Bůh oblohu — nebem; a byl večer a bylo ráno: den druhý. ⁹ I pravil Bůh: nechť se shromáždí voda pod nebem na místo jedno a nechť se zjeví souš; a stalo se tak. ¹⁰ I nazval Bůh souši zemí a shromáždění vod nazval mořem, a viděl Bůh, že to je dobré. ¹¹ I pravil Bůh: zploď země rostliny: zeliny rozsévající sémě, strom plodný, nesoucí ovoce podle druhu svého, ve kterém jest sémě jeho na zemi; a stalo se tak. ¹² Vyhnala země rostliny, zeliny rozsévající sémě podle druhu svého, a strom, který nosí ovoce podle druhu svého, ve kterém jest sémě jeho. A viděl Bůh, že jest to dobré. ¹³ I byl večer a bylo ráno: den třetí. ¹⁴ A řekl Bůh: buďtež světla na obloze nebeské, aby oddělovala den od noci a aby byla znameními [určujíce] doby, dny a léta; ¹⁵ a aby byla světly na klenbě nebeské, aby svítila na zem; a stalo se tak. ¹⁶ I učinil Bůh dvě světla veliká: světlo větší, aby ovládalo den, a světlo menší, aby ovládalo noc, i hvězdy. ¹⁷ A vsadil je Bůh na oblohu nebeskou, aby svítila na zem, ¹⁸ a aby ovládala den a noc a oddělovala světlo ode tmy. A viděl Bůh, že je to dobré. ¹⁹ I byl večer a bylo ráno: den čtvrtý. ²⁰ A pravil Bůh: nechť hemží se vody hemžením bytostí živých a ptactvo nechť lítá nad zemí u oblohy nebeské. ²¹ I stvořil Bůh velryby veliké a všeliké živočichy plazivé, jimiž vody se hemžily dle druhů jejich, a všeliké ptactvo s křídly dle druhu jeho. A viděl Bůh, že je to dobré. ²² I požehnal jim Bůh řka: ploďte se a množte se a naplňte vodu v mořích a ať se rozmnožuje ptactvo na zemi. ²³ A byl večer a bylo ráno: den pátý. ²⁴ I pravil Bůh: nechť vydá země bytosti živé dle druhu jejich: dobytek, plaz a zvěř polní dle druhu jejího — i stalo se tak. ²⁵ I učinil Bůh zvěř polní dle druhu jejího a dobytek dle druhu jeho a všeliký zeměplaz dle druhu jeho — a viděl Bůh, že je to dobré. ²⁶ I pravil Bůh: učiňme člověka k obrazu svému podle podobenství svého, aby panoval nad rybami mořskými a nad ptactvem nebeským a nad dobytkem a nad [zvířaty] celé země a nad veškerým plazem, který se plazí po zemi. ²⁷ I stvořil Bůh člověka k obrazu svému; k obrazu Božímu stvořil ho; muže i ženu — stvořil je. ²⁸ A požehnal jim Bůh a řekl jim Bůh: buďte plodnými, a množte se a naplňte zemi a podmaňte [si] ji, a panujte nad rybami mořskými a nad ptactvem nebeským a nad všelikým živokem, který se plazí po zemi. ²⁹ A Bůh pravil: hle, dávám vám všechny zeliny rozsévající sémě na povrchu celé země, a každý strom, na němž jest plod stromu, který vydává sémě, vám budiž k jídlu; ³⁰ a všem zvířatům země a všemu ptactvu nebeskému a všemu, co se plazí po zemi, v němž jest duše živá, [dal jsem] všelikou bylinu zelenou ku pokrmu. A stalo se tak. ³¹ I viděl Bůh vše, co učinil, a hle, bylo to velmi dobré. A byl večer a bylo ráno: den šestý.

Kapitola II.

¹ A dokonána byla nebesa a země a veškeren zástup jejich. ² I dokončil Bůh v den sedmý dílo své, které byl učinil, a odpočinul dne sedmého ode všeho díla svého, které udělal. ³ A požehnal Bůh dni sedmému a posvětil jej, neboť v něm odpočinul ode všeho díla svého, které Bůh stvořil vykonav je. ⁴ Tyto jsou vzniky nebes a země, když stvořeny byly; v den, když učinil Hospodin Bůh zemi a nebe, ⁵ ještě nebylo žádného křoví polního na zemi a žádná rostlina polní ještě nerostla, neboť Hospodin Bůh nedal pršeti na zem a nebylo člověka, aby vzdělával půdu; ⁶ ale výpar vystupoval ze země a napájel celý povrch půdy. ⁷ I utvořil Hospodin Bůh člověka z prachu země a vdechl do nosu jeho dech života a stal se člověk bytostí živou. ⁸ A Hospodin Bůh štípil zahradu v Édenu na východ a usadil tam člověka, kterého byl utvořil. ⁹ Hospodin Bůh dal vyrůsti ze země všelikým stromům, milým na pohled a chutným k jídlu, a stromu života uprostřed zahrady a stromu poznání dobra a zla. ¹⁰ A řeka vycházela z Édenu, aby napájela zahradu, a odtud dělí se a stává se čtyřmi hlavními [řekami]: ¹¹ Jméno jedné je Píšon, ta, která obtéká celou zemi Chavíly, kde jest zlato, ¹² a zlato země této jest dobré; tam jest [také] bedolach [pryskyřice] a kámen šoham [beryl]; ¹³ a jméno řeky druhé je Gíchon, ta, která obtéká celou zemi Kůš; ¹⁴ a jméno řeky třetí je Chidekel [Diklat-Tigris], ta, která teče na východ Assyrie, a řeka čtvrtá jest Prat [Eufrat]. ¹⁵ I vzal Hospodin Bůh člověka a usadil ho do zahrady Éden, aby ji vzdělával a hlídal, ¹⁶ a přikázal Hospodin Bůh člověku řka: s každého stromu zahrady smíš jísti, ¹⁷ ale se stromu poznání dobra a zla, nejez s něho, neboť v den, kdy s něho jísti budeš, zemřeš. ¹⁸ I pravil Hospodin Bůh: není dobře, aby byl člověk samotný; učiním mu pomoc po boku jeho. ¹⁹ I utvořil Hospodin Bůh ze země všechna zvířata polní a všecko ptactvo nebeské a přivedl [je] k člověku, aby viděl, jak je pojmenuje; a jak pojmenuje člověk každou bytost živou, takové bude jméno její. ²⁰ Tak volal člověk jménem veškerý dobytek a ptactvo nebeské a veškerá zvířata polní, ale pro člověka nenalezla se pomocnice po boku jeho. ²¹ I seslal Hospodin Bůh na člověka tvrdý spánek, takže usnul, a odňal mu jedno ze žeber jeho a vložil na místě jeho maso. ²² A utvořil Hospodin Bůh ze žebra, které odňal člověku, ženu, a přivedl ji člověku. ²³ Tu řekl člověk: teď tato jest kosť z kostí mých a maso z masa mého, budiž nazvána mužatka [žena] [išah], neboť z muže [iš] byla tato odňata. ²⁴ Proto opustí muž otce svého i matku svou a lpí na ženě své a [oba] stanou se tělem jedním. ²⁵ Oba, muž a žena jeho, byli nazí a nestyděli se.

Kapitola III.

¹ A had byl lstivější než všechna zvířata polní, která byl učinil Hospodin Bůh, a řekl ženě: což pak pravil Bůh: nesmíte jísti s každého stromu zahrady? — — ² I odpověděla žena hadovi: z plodů stromů zahrady smíme jísti, ³ ale z plodů stromu, který jest uprostřed zahrady — řekl Bůh —: nejezte s toho, ani nedotkněte se ho, abyste nezemřeli. ⁴ Had však řekl k ženě: [tím] zajisté nezemřete; ⁵ ale Bůh ví, že v den, ve který budete s něho jísti, otevrou se vaše oči a budete jako Bůh, poznajíce dobré i zlé. ⁶ Když viděla žena, že strom jest lahodný k jídlu a že jest rozkoší očím a že strom jest žádoucný pro zmoudření, vzala z plodu jeho a jedla a dala také muži svému sebou — a on jedl. ⁷ Otevřely se oči obou a poznali, že jsou nazí; a sešili si listí fíkové a udělali si zástěrky. ⁸ I slyšeli hlas Hospodina Boha, procházejícího se po zahradě za denního vánku, a skryl se člověk a žena jeho před Hospodinem Bohem mezi stromy zahrady. ⁹ Tu volal Hospodin Bůh na člověka a řekl mu: kde jsi? ¹⁰ I odpověděl: slyšel jsem hlas tvůj v zahradě a ulekl jsem se proto, že jsem nahý, a skryl jsem se. ¹¹ Pravil [Bůh]: kdo ti řekl, že jsi nahý? Zda jedl jsi se stromu, s něhož jísti jsem ti zapověděl? ¹² I řekl člověk: žena, kterou jsi mně dal, dala mně se stromu — a jedl jsem. ¹³ I řekl Hospodin Bůh ženě: co's to udělala? Žena odpověděla: had svedl mne, a jedla jsem. ¹⁴ Tedy řekl Hospodin Bůh hadovi: poněvadž jsi učinil toto, budiž proklet ze všeho dobytka a z veškeré zvěře polní; po břiše budeš se plaziti a prach budeš požírati po všechny dny života svého. ¹⁵ A nepřátelství způsobím mezi tebou a ženou a mezi potomstvem tvým a potomstvem jejím; on poraní tobě hlavu a ty jej poraníš na patě. ¹⁶ K ženě pravil: velice rozmnožím obtíže tvé a těhotnost tvou; s bolestmi budeš roditi děti a po muži tvém bude touha tvá — a on vládnouti bude nad tebou. ¹⁷ A k Adamovi pravil: poněvadž jsi uposlechl hlasu ženy své a jedl jsi se stromu, který jsem tobě zakázal, řka: nejez s něho! — budiž prokleta půda pro tebe! Namáhavou prací budeš se živiti z ní po všechny dny života svého. ¹⁸ Trní a bodláky bude ti ploditi a budeš jísti byliny polní. ¹⁹ V potu tváře své budeš jísti chléb, až se navrátíš do země, neboť z ní byl jsi vzat; neboť prach jsi a v prach se navrátíš. ²⁰ Nazval pak člověk ženu svou „Chavah“ [život], neboť ona stala se matkou všech živých. ²¹ Učinil pak Hospodin Bůh Adamovi a ženě jeho šaty kožené a přioděl je. ²² I pravil Hospodin Bůh: hle, člověk stal se jako jeden z nás, že zná dobré i zlé; a nyní — [způsobím], aby nevztáhl ruku svou a nevzal též se stromu života a nejedl a nežil [pak] věčně! ²³ Vyhnal ho tedy Hospodin Bůh ze zahrady Éden, aby vzdělával zemi, ze které vzat byl; ²⁴ a zapudil člověka a usídlil východně od zahrady Éden Keruby a plamen meče vířícího se, hlídati cestu ku stromu života.

Kapitola IV.

¹ A člověk poznal. Chavu, ženu svou; počala a porodila Kajina a řekla: „Kaníti“, nabyla jsem muže Hospodinem. ² A opět porodila bratra jeho, Hebela. A stal se Hebel pastýřem ovcí a Kajin stal se zemědělcem. ³ A událo se po nějaké době, že Kajin přinesl z plodů polních oběť Hospodinu, ⁴ a také Hebel přinesl [oběť] z prvorozených ovcí svých a [sice] z tuku jejich. A vzhlédl Hospodin [milostivě] na Hebela i na oběť jeho, ⁵ ale na Kajina a na oběť jeho nevzhlédl. I mrzelo to Kajina náramně a tvář jeho opadla. ⁶ Tu řekl Hospodin Kajinovi : proč tě mrzí a proč opadla tvář tvoje? ⁷ Zdaliž není [to tak]: budeš-li jednati dobře, můžeš [jí] pozdvihnouti; a nebudeš-li jednati dobře, [pak] u dveří hřích číhá a po tobě bude touha jeho, ty však máš jej ovládati. ⁸ I řekl Kajin Hebelovi, bratru svému — [jděme na pole!] a když byli na poli, povstal Kajin proti Hebelovi, bratru svému, a zabil ho. ⁹ Tu řekl Hospodin Kajinovi: Kde jest Hebel, bratr tvůj? I [ten] řekl: nevím! zdali jsem hlídačem bratra svého? ¹⁰ I řekl [Hospodin]: co jsi učinil? hle hlas [prolité] krve bratra tvého křičí ze země ke mně! ¹¹ A teď budiž proklet zemí, která otevřela ústa svá, aby přijala z ruky tvé krev bratra tvého: ¹² Budeš-li vzdělávati půdu, nedá ti více sílu svou; tulákem a poběhlíkem budeš na zemi. ¹³ I řekl Kajin k Hospodinu: příliš velká jest vina má, abych mohl ji snésti. ¹⁴ Hle, vyhnal's mne dnes pryč od povrchu země a před tváří tvou mám se skrývati; a budu tulákem a poběhlíkem na zemi — a pak stane se, [že] kdokoli potká mne, zabije mne! ¹⁵ I řekl mu Hospodin: proto, kdo by Kajina zabil, sedmeronásobně pomstěno by bylo. A vtiskl Hospodin Kajinovi znamení, aby ho nezabil nikdo, kdo by ho potkal. ¹⁶ I odešel Kajin pryč od Hospodina a usadil se v zemi „Nod“, východně od Édenu. ¹⁷ [Poté] poznal Kajin ženu svou; [ta] počala a porodila Chanocha. A vystavěl město a pojmenoval město podle jména syna svého „Chanoch“. ¹⁸ Chanochovi narodil se Írad; a Írad zplodil Mechujaela; a Mechujael zplodil Metušaéla a Metušaél zplodil Lemecha. ¹⁹ Lemech vzal si dvě ženy: jméno jedné Adah a jméno druhé Cillah. ²⁰ Adah porodila Jabala; ten stal se otcem majitelů stanů a stád. ²¹ A jméno bratra jeho [bylo] Jůbal; ten stal se otcem všech, kteří hrají na harfu a flétnu. ²² A také Cillah porodila — Tubal-Kajina, jenž tepal všelijaké nástroje z mědi a železa. Sestra Tubal-Kajinova byla Naamah.

²³ I pravil Lemech k ženám svým:

Ado a Cillo, slyšte hlas můj!
Ženy Lemechovy, poslyšte řeč mou!
Neb muže zabiju za ránu mně [zasazenou],
a hocha za bouli mně [učiněnou]
²⁴ Neboť sedmeronásobně bude pomstěn Kajin,
ale sedm a sedmdesáteronásobně — Lemech!

²⁵ Adam poznal opět ženu svou a [tato] porodila syna a nazvala jméno jeho Šét [Sazenice], neboť [řekla]: Bůh vštípil mně jiného potomka místo Hebela, kdyžtě Kajin ho zabil. ²⁶ Také Šétovi se narodil syn; a nazval jméno jeho Enóš. Tehdáž začalo vzývání jména Hospodinova.

Kapitola V.

¹ Tato jest kniha rodů Adama. V den, kdy stvořil Bůh člověka, učinil ho ku podobenství Božímu, ² muže a ženu stvořil je a požehnal jim a nazval jméno jejich člověk v den, ve který byli stvořeni. ³ Když prožil Adam sto třicet let, zplodil [syna] ku podobenství svému a k obrazu svému, a nazval jméno jeho Šét. ⁴ Adam, zplodiv Šéta, žil [ještě] osm set let a zplodil syny a dcery. ⁵ Všech dnů, které Adam prožil, bylo devět set třicet let, a zemřel. ⁶ Když bylo Šétovi sto pět let, zplodil Enoše, ⁷ A žil Šét, když byl zplodil Enoše, [ještě] osm set sedm let a zplodil syny a dcery. ⁸ Všech dnů Šétových bylo devět set dvanáct let, a zemřel. ⁹ Enóš prožil devadesát let, a zplodil Kénana. ¹⁰ A žil Enóš, když byl zplodil Kénana, ještě osm set patnáct let, a plodil syny a dcery. ¹¹ Všech dnů Enóšových bylo devět set pět let, a zemřel. ¹² Kénan žil sedmdesát let, a zplodil Mahalaléla. ¹³ A žil Kénan, když byl zplodil Mahalaléla, ještě osm set čtyřicet let a plodil syny a dcery. ¹⁴ Všech dnů Kénanových bylo devět set deset let, a zemřel. ¹⁵ Mahalalél žil šedesát pět let, a zplodil Jereda. ¹⁶ A žil Mahalalél, když byl zplodil Jereda, ještě osm set třicet let a zplodil syny a dcery. ¹⁷ Všech dnů Mahalalélových bylo osm set devadesát pět let, a zemřel. ¹⁸ Jered žil sto dva a šedesát let, a zplodil Chanocha. ¹⁹ A žil Jered, když byl zplodil Chanocha, ještě osm set. let a zplodil syny a dcery. ²⁰ Všech dnů Jeredových bylo devět set dva a šedesát let, a zemřel. ²¹ Chanoch žil šedesát pět let, a zplodil Metušelacha. ²² A kráčel Chanoch s Bohem, když byl zplodil Metušelacha, ještě tři sta let a zplodil syny a dcery. ²³ Všech dnů Chanochových bylo tři sta šedesát pět let. ²⁴ Chanoch kráčel s Bohem a nebylo ho [více], neboť Bůh vzal ho [k sobě]. ²⁵ Metušelach žil sto osmdesát sedm let, a zplodil Lemecha. ²⁶ A žil Metušelach, když byl zplodil Lemecha, ještě sedm set dva a osmdesát let, a zplodil syny a dcery. ²⁷ Všech dnů Metušelachových bylo devět set šedesát devět let, a zemřel. ²⁸ Lemech žil sto dva a osmdesát let, a zplodil syna. ²⁹ A nazval jména jeho „Noach“ řka: „Zeh jenachaménu“ — ten potěší nás v práci naší a při námaze rukou našich se zemí, kterou Hospodin proklel. ³⁰ A žil Lemech, když byl zplodil Noacha, ještě pět set devadesát pět let a zplodil syny a dcery. ³¹ Všech dnů Lemechových bylo sedm set sedmdesát sedm let, a zemřel. ³² Noachovi bylo pět set let, tu zplodil Noach Šéma, Chama a Jefeta.

Kapitola VI.

¹ I stalo se, když začali se lidé množiti na zemi a dcery se jim narodily, ² tu viděli synové Boží dcery lidí, že byly krásné, a vzali si za ženy, kterékoli si vyvolili. ³ I pravil Hospodin: nebude rozhodovati duch můj v člověku navždy, ježto on přece maso jest; nechť trvá věk jeho [k pokání a polepšeni] sto dvacet let. ⁴ Obrové byli na zemi za oněch dnů a také potom, když vcházeli synové Boží k dcerám člověka a [tyto] jim rodily — to jsou ti hrdinové pradávna, muži proslulí. ⁵ Když viděl Hospodin, že veliká byla zlomyslnost člověka na zemi a že byl všechen výtvor myšlenek srdce jeho jen zlý — po celý čas, ⁶ litoval Hospodin, že byl udělal člověka na zemi a rmoutil se v srdci svém. ⁷ I pravil Hospodin: vyhladím člověka, kterého jsem stvořil, s povrchu země: jak člověka, tak dobytek, a plaz a ptactvo nebeské, neboť lituji, že jsem je učinil. ⁸ Noach však nalezl milost před Hospodinem. ⁹ Tyto jsou příběhy Noachovy: Noach byl mužem spravedlivým, dokonalým ve svém věku; s Bohem kráčel Noach. ¹⁰ Noach zplodil tři syny: Šéma, Chama a Jefeta. ¹¹ I byla zkažena země před Bohem a země byla plná násilím. ¹² A viděl Bůh zemi a hle, byla zkažena, neboť zkazil každý tvor svůj způsob [života] na zemi. ¹³ Tu řekl Bůh Noachovi: konec všech tvorů nastal přede mnou, neboť plna jest země násilím jejich; a hle, zkazím je se zemí. ¹⁴ Udělej si koráb z dříví cypřišového, komůrky zdělej v korábu a zalep jej vnitř a vně smolou. ¹⁵ A tak učiň jej: tři sta loket [budiž] délka korábu, padesát loket šířka jeho a třicet loket výška jeho. ¹⁶ Učiň korábu světlík a ukonči jej nahoře až na loket a dvéře korábu zasaď na straně jeho, dolní, druhé a třetí patro zděláš v něm. ¹⁷ A já, hle já přivedu potopu, vodu na zemi, abych vyhladil veškeré maso, ve kterém jest dech života, pod nebem; vše, co jest na zemi, zajde. ¹⁸ S tebou však učiním smlouvu svou, a vejdeš do korábu: ty a synové tvoji, žena tvá a ženy synů tvých s tebou, ¹⁹ a ze všeho živého, ze všech tvorů uvedeš do korábu po dvou ze všech, abys [je] s sebou zachoval na živu, samec a samice buďtež; ²⁰ ze ptactva dle druhu jeho a z dobytka dle druhu jeho, z veškerého plazu země dle druhu jeho, po dvou ze všech nechť vejdou k tobě, abys [je] zachoval na živu. ²¹ A ty vezmi si z veškeré potravy, která se jí, a nashromáždi [ji] u sebe, aby byla tobě a jim ku pokrmu. ²² Noach učinil — docela, jak mu přikázal Bůh, tak učinil.

Kapitola VII.

¹ I řekl Hospodin Noachovi: vejdi, ty a celý dům tvůj, do korábu, neboť tebe uznal jsem za spravedlivého před sebou v pokolení tomto. ² Z veškerého čistého dobytka vezmi si po sedmi, samce a samici [jeho], a z dobytka, který není čistý, po dvou, samce a samici [jeho]; ³ také z ptactva nebeského po sedmi, samce a samici, aby se zachovalo símě [jejich] na povrchu celé země. ⁴ Neboť po dnech ještě sedmi sešlu dešť na zemi čtyřicet dnů a čtyřicet nocí a vyhladím všecku bytost, kterou jsem učinil, s povrchu země. ⁵ I učinil Noach vše tak, jak mu Hospodin přikázal. ⁶ A Noachovi bylo šest set let, když byla potopa, voda na zemi, ⁷ Tu vešli Noach a synové jeho, a žena jeho a ženy synů jeho s ním do korábu před vodami potopy. ⁸ Z dobytka čistého a z dobytka, který není čistý, z ptactva a ze všeho, co se plazí po zemi, ⁹ po dvou vešlo k Noachovi do korábu: samec a samice, jak Bůh přikázal Noachovi. ¹⁰ Stalo se po sedmi dnech, že voda potopy byla na zemi. ¹¹ Roku šestistého věku Noachova, měsíce druhého, sedmnáctého dne měsíce, dne tohoto, vyrazily všecky prameny veliké propasti a otvory nebe se otevřely. ¹² A byl déšť na zemi čtyřicet dnů a čtyřicet nocí. ¹³ Právě dne tohoto vešli Noach a Šém a Cham a Jefet, synové Noachovi, a žena Noachova a tři ženy synů jeho s nimi do korábu, ¹⁴ oni a všeliká zvěř dle druhu svého a všeliký dobytek dle druhu svého a všeliký plaz, který se plazí po zemi, dle druhu svého a všeliké ptactvo dle druhu svého, všechna ptáčata, všichni okřídlenci, ¹⁵ vešli k Noachovi do korábu, po dvou ze všelikého těla, ve kterém jest dech života; ¹⁶ a ti, kteří vešli, samec a samice ze všeho těla vešli, jak mu přikázal Bůh. A zavřel Hospodin za ním. ¹⁷ A byla potopa čtyřicet dnů na zemi; přibývalo vody, která vyzdvihla koráb, takže se povznášel nad zemí. ¹⁸ Voda silně stoupala a přibývalo jí velice na zemi; a koráb plul na povrchu vody. ¹⁹ Voda stoupala mohutně víc a více nad zemí a byly pokryty všeckny hory vysoké, které [jsou] pod celým nebem. ²⁰ Patnáct loket do výše stoupala voda a hory byly pokryty. ²¹ A zahynulo všechno tělo, které se hýbe na zemi, ptactvo, dobytek, zvířena, a všechen hmyz, který se plazí po zemi, a všichni lidé; ²² vše, v jehož nose byl dech života, ze všeho co [žilo] na souší, — umřelo. ²³ A vyhubil [Bůh] všecku bytost na povrchu země od člověka až do dobytka, až do plazu a až do ptactva nebeského — [vše] bylo vyhubeno se země. A zbyl jen Noach a co bylo s ním v korábu. ²⁴ Silně stoupala voda nad zemí sto padesát dnů.

Kapitola VIII.

¹ Tu vzpomněl Bůh na Noacha a na všechna zvířata a na všechen dobytek, který byl s ním v korábu, a přivedl Bůh vítr nad zemí, a voda opadávala. ² Uzavřeny byly prameny propasti a otvory nebeské, a přestál déšť s nebe. ³ Voda se ztrácela s povrchu země stále a ubývalo vody po sto padesáti dnech. ⁴ A stanul koráb v sedmém měsíci sedmnáctého dne měsíce tohoto na pohoří Araratském. ⁵ A vody ubývalo stále až do desátého měsíce. V desátém [měsíci], prvního [dne] měsíce tohoto objevily se vrcholy hor. ⁶ Po čtyřiceti dnech otevřel Noach okno korábu, které byl udělal, ⁷ a vypustil krkavce; a [ten] létal ven a zpět, až vyschly vody se země. ⁸ Tu vypustil holubici [pryč] od sebe, aby poznal, zdali ubylo vody s povrchu země; ⁹ ale holubice nenašla místa, kde by spočinula noha její. Tu navrátila se k němu do korábu, neboť [ještě] byla voda na povrchu celé země. Vztáhl [tedy] ruku svou, uchopil ji a vnesl ji k sobě do korábu. ¹⁰ A čekal ještě sedm dnů dalších a vypustil opět holubici z korábu. ¹¹ I přiletěla k němu holubice k večeru, a hle: utržený list olivový v zobáku jejím. Tu poznal Noach, že ubylo vody s povrchu země. ¹² A počkal ještě sedm dnů dalších a vypustil holubici, ale ta se nenavrátila již k němu. ¹³ Roku šestistého prvního, v prvním [měsíci] prvního [dne] měsíce vyschla voda s povrchu země. Tu sňal Noach střechu korábu a viděl: hle oschlý byl povrch země. ¹⁴ A druhého měsíce, sedm a dvacátého dne měsíce oschla země. ¹⁵ I pravil Bůh k Noachovi řka: ¹⁶ Vyjdi z korábu: ty a žena tvá, synové tvoji a ženy synů tvých s tebou. ¹⁷ Všelikou zvěř, která jest s tebou, ze všelikého těla, z ptactva a z dobytka a ze všelikého plazu, který se plazí po zemi, vyveď s sebou, aby se plodila a množila na zemi. ¹⁸ I vyšli Noach a synové jeho, žena jeho a ženy synů jeho s ním. ¹⁹ Všechna zvěř, všechen plaz a všecko ptactvo, vše, co se hýbe na zemi, dle druhů svých, vyšlo z korábu. ²⁰ Noach vystavěl oltář Hospodinu a vzal ze všeho čistého dobytka a ze všeho čistého ptactva a přinesl oběti zápalné [Olah] na oltář. ²¹ A cítil Hospodin libou vůni i řekl Hospodin sobě: nebudu již klnouti půdě pro člověka, poněvadž myšlení srdce člověka jest zlé od mládí, a nebudu opět bíti vše živé, jak jsem [to] učinil. ²² Po všecku dobu trvání země, setba a žeň, mráz a žár, léto a zima, den i noc nadále nepřestanou.

Kapitola IX.

¹ A požehnal Bůh Noachovi a synům jeho a řekl jim: ploďte, množte se a naplňte zemi. ² Bázeň z vás a strach před vámi nechť spočívá na všech zvířatech země a na veškerém ptactvu nebeském, na všem, co se hýbe na zemi, a na všech rybách mořských — do vašich rukou jsou dány. ³ Vše, co se hýbe a žije, vám budiž ku pokrmu, jako [dříve] zelenou bylinu, dávám vám všecko. ⁴ Ale masa [zvířete] v životě jeho, krev jeho nesmíte jísti. ⁵ Avšak krve života vašeho budu požadovati, od každého zvířete budu ji požadovati a od [každého] člověka, od bratra každého [člověka] budu požadovati život člověka. ⁶ Kdo prolévá krev člověka, člověkem bude prolita krev jeho, neboť k obrazu Božímu stvořil [Bůh] člověka. ⁷ Vy však ploďte a množte se, rozplozujte se na zemi a rozmnožujte se na ní. ⁸ I pravil Bůh k Noachovi a synům jeho s ním řka: ⁹ Já však, hle, učiním smlouvu svou s vámi a s potomstvem vaším po vás, ¹⁰ a se všemi živými tvory, které jsou u vás, z ptactva, z dobytka a ze všech zvířat země u vás, ze všeho, co vyšlo z korábu, ze všech zvířat země. ¹¹ A učiním smlouvu svou s vámi, že žádné tělo nebude zase vyhlazeno vodou potopy a že nebude již potopy, jež by zkazila zemi. ¹² I pravil Bůh: toto jest znamením smlouvy, kterou činím, mezi mnou a vámi a všemi živými tvory, které jsou u vás, do pokolení věčných: ¹³ Duhu svou vsadím do mraku a bude znamením smlouvy mezi mnou a zemí. ¹⁴ I bude, když přivedu mračna nad zemí a se zjeví duha v mraku, ¹⁵ pak vzpomenu na smlouvu svou, která jest mezi mnou a vámi a všelikou bytostí živou ze všeho těla, a nikdy již nestane se voda potopou, aby zahubila všechno tělo. ¹⁶ [Až] bude duha v oblaku, popatřím na ni, abych se rozpomenul na věčnou smlouvu mezi Bohem a každou živou duší všeho těla, které jest na zemi. ¹⁷ I řekl Bůh Noachovi : toto jest znamení smlouvy, kterou jsem učinil mezi sebou a všelikým tělem, které jest na zemi. ¹⁸ A byli synové Noachovi, kteří vyšli z korábu: Šém a Cham a Jefet; a Cham byl otcem Kenaana. ¹⁹ Tito tři [jsou] synové Noachovi a jimi [vzniklo] rozptýlení všeho lidstva země. ²⁰ Noach započal [jako] rolník a štípil vinici. ²¹ Když pil [trochu] vína, opil se a obnažil se ve stanu svém. ²² I viděl Cham, otec Kenaanův, nahotu otce svého a řekl [to] oběma bratřím svým venku. ²³ Tu vzali Šém a Jefet šat, položili [jej] na ramena svá; šli, obrátivše se zády a přikryli nahotu otce svého; tvář jejich [byla odvrácena] nazad, takže nahotu otce svého neviděli. ²⁴ Když se probudil Noach po víně, dozvěděl se, co mu učinil nejmladší syn jeho, ²⁵ a řekl: proklet [budiž] Kenaan! služebník služebníků budiž bratrům svým! ²⁶ a řekl [dále]: pochválen [budiž] Hospodin, Bůh Šémův! a Kenaan budiž mu služebníkem. ²⁷ Nechť rozšíří Bůh Jefeta, nechť bydlí ve stanech Šémových a Kenaan budiž mu služebníkem. ²⁸ Noach žil po potopě tři sta padesát let. ²⁹ Všech dnů Noachových bylo devět set padesát let — a zemřel.

Kapitola X.

¹ Tito jsou rodové synů Noachových: Šem, Cham a Jefet; narodili se jim synové po potopě. ² Synové Jefetovi [jsou]: Gomer, Magog, Madaj, Javan, Tubal, Mešekh, Tyras: ³ a synové Gómerovi: Aškenaz, Rifat a Togarma; ⁴ a synové Javanovi: Elišah, Taršíš, Kitští a Dodanští. ⁵ Od těch rozvětvili se [obyvatelé] ostrovů národů v zemích svých, každý podle jazyka svého, podle rodů svých v národech svých. ⁶ Synové Chamovi: Kůš, Micrajim, Půt a Kenaan. ⁷ Synové Kůšovi: Seba, Chavílah, Sabtah, Ramah a Sabtechá; a synové Ramahovi : Šeba a Dedan. ⁸ A Kůš zplodil Nimroda; ten začal býti rekem na zemi; ⁹ on byl silným lovcem před Hospodinem, proto se říkává: silný lovec před Hospodinem jako Nimrod. ¹⁰ začátek království jeho byl [v městech]: Babel, Erek, Akad a Kalnéh v zemi Šinearské. ¹¹ Ze země této odešel do Assyrie a vystavěl Nynevéh a město Rechobot a Kelach; ¹² a Resen mezi Nynevéh a Kelach, t. j. veliké město [Nynevéh]. ¹³ Micrajim [Egypt] zplodil Ludské, Anamské, Lehebské a Naftuchské, ¹⁴ Patrusské a Kasluchské, ze kterých vyšli Filištínští a Kaftorské. ¹⁵ Kenaan zplodil Cidona, prvorozeného svého, a Chéta, ¹⁶ pak Jebusa, Emora, Girgaše, ¹⁷ Chívího, Arkského a Sínského, ¹⁸ Arvadského a Cemarského a Chamatského, a poté rozšířila se pokolení Kenaanská; ¹⁹ a bylo území Kenaanské od Cídonu směrem do Geraru až do Ázy, směrem do Sedonu a Amóry a Admy a Cebojimu až do Lašy. ²⁰ Tito jsou synové Chamovi dle rodů svých, dle jazyků svých v zemích svých, v národech svých. ²¹ A také Šémovi, praotci všech synů Éberových, staršímu bratru Jefetovu, narodily se [děti]: ²² Synové Šémovi: Élam, Ašur, Arpachšad, Lůd a Aram. ²³ A synové Aramovi :Ůc, Chůl, Geter a Maš; ²⁴ A Arpachšad zplodil Šelacha a Šelach zplodil Ébera. ²⁵ A Éberovi narodili se dva synové: jméno jednoho Peleg, neboť za dnů jeho bylo rozděleno [obyvatelstvo] země, a jméno bratra jeho bylo Joktan. ²⁶ Jokan zplodil Almodada a Šelefa, Chacarmaveta a Jaracha, ²⁷ Hadorama, Ůzala a Diklaha, ²⁸ Obala, Abimaéla a Šeba, ²⁹ Ofira, Chavílaha a Jóbaba; všichni tito jsou synové Joktanovi. ³⁰ Bydliště jejich bylo od Méšy směrem do Sefaru k pohoří východnímu. ³¹ Tito jsou synové Šémovi dle rodů svých, dle jazyků svých, v zemích svých dle národů svých. ³² Tito jsou rodové synů Noachových dle potomků svých v národech svých a od těchto rozvětvili se národové na zemi po potopě.

Kapitola XI.

¹ A byla na celé zemi jedna řeč a stejná slova. ² Když pak táhli od východu, nalezli údolí v zemi Šinarské a usadili se tam. ³ I pravil jeden druhému: nuže, dělejme cihly a vypalme [je] ohněm. A byla jim cihla kamenem a hlína byla jim maltou. ⁴ A řekli: nuže, stavme si město a věž, jejíž vrchol [budiž] až k nebi, a učiňme si jméno, abychom se ne. rozptýlili po celé zemi ⁵ I sestoupil Hospodin, aby viděl město a věž, kterou stavěli synové lidští, ⁶ a řekl Hospodin: hle [jsou] lidem jedním a všichni mají řeč jednu, a toť začátek konání jejich; a nyní — nemělo by býti jim bráněno v ničem, co by si umínili dělati? ⁷ Nuže, sestupme a zmařme tam řeč jejich, aby nerozuměl jeden řeči druhého. ⁸ A rozptýlil je Hospodin odtud po celé zemi a přestali stavěti město to. ⁹ Proto nazvali jméno jeho Babel [zmatek], neboť tam zmátl Hospodin řeč [obyvatelů] celé země a odtud rozptýlil je Hospodin po celé zemi. ¹⁰ To jsou rodové Šémovi: Šém byl sto let stár a zplodil Arpachšada, dvě léta po potopě. ¹¹ Šém žil, když byl zplodil Arpachšada, [ještě] pět set let a plodil syny a dcery. ¹² Arpachšad žil třicet pět let a zplodil Šelacha. ¹³ Arpachšad žil, když byl zplodil Šelacha [ještě] čtyři sta tři léta a plodil syny a dcery. ¹⁴ Šelach žil třicet let a zplodil Ébera. ¹⁵ Šelach žil, když byl zplodil Ébera, [ještě] čtyři sta tři léta a plodil syny a dcery. ¹⁶ Éber žil třicet čtyři léta a zplodil Pelega. ¹⁷ Éber žil, když byl zplodil Pelega, čtyři sta třicet let a plodil syny a dcery. ¹⁸ Peleg žil třicet let a zplodil Reůa. ¹⁹ Peleg žil, když byl zplodil Reůa, [ještě] dvě stě devět let a plodil syny a dcery. ²⁰ Reů žil dva a třicet let a zplodil Serůga. ²¹ Reů žil, když byl zplodil Serůga [ještě] dvě stě sedm let a plodil syny a dcery. ²² Serůg žil třicet let a zplodil Nachóra. ²³ Serůg žil, když byl zplodil Nachora [ještě] dvě stě let a plodil syny a dcery. ²⁴ Nachor žil dvacet devět let a zplodil Teracha. ²⁵ Nochor žil, když byl zplodil Teracha, [ještě] sto devatenáct let a plodil syny a dcery. ²⁶ Terach žil sedmdesát let a zplodil Abrama, Nachora a Harana. ²⁷ Tito jsou rodové Terachovi: Terach zplodil Abrama, Nachora a Harana, a Haran zplodil Lota. ²⁸ Haran zemřel za života Teracha, otce svého, v zemi rodné své, v Uru Kaldejských. ²⁹ Abram a Nachor vzali si ženy: jméno ženy Abramovy [bylo] Saraj a jméno ženy Nachorovy [bylo] Milka, dcera Harana, otce Milky a otce Jisky. ³⁰ A Saraj byla neplodná, neměla dítka. ³¹ I vzal Terach Abrama, syna svého, a Lota, syna Haranova, vnuka svého, a Saraj, snachu svou, ženu Abramovu, syna svého, a vyšli spolu z Ur-Kasdim, aby šli do země Kenaanské, a když přišli až do Charanu, usídlili se tam. ³² Když bylo Terachovi dvě stě pět let, zemřel Terach v Charanu.

Kapitola XII.

¹ I řekl Hospodin Abramovi : odebeř se ze země své, z rodiště svého a z domu otce svého do země, kterou ti ukáži. ² A učiním tebe národem velkým a požehnám ti a zvelebím jméno tvé, a staň se požehnáním. ³ Požehnám těm, kteří tobě žehnají, a kdo tebe proklíná, tomu budu zlořečiti; a požehnána budou tebou všecka pokolení země. ⁴ I šel Abram, jak Hospodin mu pravil, a šel s ním Lot; a Abram byl pět a sedmdesát let stár, když vyšel z Charanu. ⁵ Abram vzal [sebou] Saraj, manželku svou, a Lota, syna bratra svého, a všechen majetek jejich, kterého nabyli, a osoby, které si získali v Charanu; a vyšli, aby se odebrali do země Kenaanské a přišli do země Kenaanské. ⁶ Abram táhl zemí až k místu Šechemu, až k háji Móreh a [kmen] Kenaanský byl [již] tehdáž v zemi. ⁷ I zjevil se Hospodin Abramovi a pravil: potomstvu tvému dám zemi tuto. I vystavěl tam oltář Hospodinu, jenž se mu zjevil. ⁸ Odtud posunul se nahoru, východně od Bét-Élu a postavil stan svůj; [měl] Bét-Él na západ a Aj na východ; a vystavěl tam oltář Hospodinu a vzýval jméno Hospodina. ⁹ Abram dal se na cestu a táhl pořád dále k jihu. ¹⁰ A byl hlad v zemi a Abram sestoupil do Egypta, aby tam pobyl, neboť hlad byl těžký v zemi. ¹¹ Když na cestě se blížil Egyptu, řekl k Saraj, manželce své: hle, vím, že jsi žena krásného vzezření. ¹² A stane se, když uvidí tebe Egypťané a řeknou: tahle jest jeho žena, že zabijí mne a tebe nechají na živu. ¹³ Řekni tedy, že jsi moje sestra, aby se mně dobře dařilo pro tebe a abych zůstal živ k vůli tobě. ¹⁴ Když pak přišel Abram do Egypta, viděli Egypťané, že ta žena jest překrásná, ¹⁵ a uviděli ji knížata Faraona a vychvalovali ji Faraonovi: i byla vzata žena ta do domu Faraonova. ¹⁶ A Abramovi činil dobro k vůli ní, takže se mu dostalo bravu, skotu a oslů, služebníků a služek, oslic a velbloudů. ¹⁷ Hospodin však poranil Faraona a [lidi] domu jeho těžkými ranami pro Saraj, manželku Abramovu. ¹⁸ I zavolal Farao Abrama a pravil: Co jsi mi to učinil? Proč jsi nepověděl mně, že ona jest tvoje manželka? ¹⁹ Proč jsi řekl: jest moje sestra, takže vzal jsem si ji za ženu. Nyní, hle, zde je žena tvá, vezmi [ji] a jdi. ²⁰ I ustanovil o něm Farao muže, aby vyprovodili ho, manželku jeho a všechen majetek jeho.

Kapitola XIII.

¹ [Tak] táhl Abram se svou manželkou a s celým majetkem svým — a také Lot s ním — vzhůru z Egypta k jihu [Palestiny], ² a Abram byl velmi bohat na dobytek, na stříbro a na zlato — ³ táhl [dřívějšími] cestami svými od jihu až k Bét-Élu, až k místu, na kterém byl stan jeho zpočátku, mezi Bét-Élem a 'Ajem, ⁴ k místu oltáře, který tam byl postavil zprvu, — a vzýval tam Abram jméno Hospodinovo. ⁵ Ale také Lot, který šel s Abramem, měl brav a skot a stany; ⁶ a země jich neunesla [nepostačovala jim], aby bydleli spolu, neboť měli majetku [stáda] mnoho, a nemohli spolu bydleti. ⁷ A byl spor mezi pastýři stáda Abramova a mezi pastýři stáda Lotova — a Kenaanští a Perizští tehdáž bydleli v zemi. ⁸ Tedy řekl Abram Lotovi: nebudiž sporu mezi mnou a mezi tebou, mezi pastýři mými a mezi pastýři tvými, neboť muži příbuznými jsme. ⁹ Není-liž celá země před tebou? Odluč se, prosím, ode mne: Půjdeš-li v levo, půjdu v pravo; půjdeš-li v pravo, půjdu v levo. ¹⁰ I pozdvihl Lot očí svých a viděl celý kraj Jordanský, že je docela zavlažený [úrodný], dříve než zničil Hospodin Sodom a Amoru, jako zahrada Hospodinova, jako země Egyptská směrem k Coaru. ¹¹ A zvolil si Lot celý kraj Jordanský a Lot táhl na východ; tak odloučili se, jeden od druhého. ¹² Abram bydlel v zemi Kenaanské a Lot bydlel v městech kraje [Jordanského] a stavěl stany své až k Sodomu. ¹³ Lidé Sodomští však byli velmi zlí a velice hříšní proti Hospodinu. ¹⁴ I řekl Hospodin Abramovi, když Lot byl se odloučil od něho: pozvedni, prosím, oči své a pohlédni s místa, kde se nalézáš, k severu a k jihu, k východu a k západu, ¹⁵ neboť celou zemi, kterou vidíš, tobě dám a potomstvu tvému na vždy, ¹⁶ a učiním potomstvo tvé jako prach země, takže, může-li někdo sečísti prach země, také potomstvo tvé bude sečteno. ¹⁷ Nuže, projdi zemi tuto po její délce a šířce, neboť tobě ji dám. ¹⁸ Abram stavěl stany své, přišel a usadil se u dubů Mamrého, které byly u Chebronu, a vystavěl tam oltář Hospodinu.

Kapitola XIV.

¹ Za dnů Amrafela, krále Šinearu, Arjocha, krále Elasaru, Kedorlaomera, krále Élamu, a Tidala, krále Gojimu, ² vedli [tito] válku proti Beraovi, králi Sodomu, a proti Biršaovi, králi Amory, [proti] Šinabovi, králi Admy,a [proti] Šemeberovi, králi Cevojimu, a králi Bely, to jest Coar. ³ všichni tito spojili se [k výpravě] do údolí Sidim, to jest moře solné. ⁴ Dvanáct let sloužili Kedorlaomerovi, v třináctém roce vzbouřili se, ⁵ a v čtrnáctém roce přišli Kedorlaomer a králové, kteří byli s ním, a pobili Refajské v 'Ašterot-Karnajimě a Zuzské v Hamě a Emské v rovině Kirjatajimské, ⁶ a Chorské v jejich horské krajině Séír až do Él-Paranu, který [leží] u pouště. ⁷ Poté se obrátili a přišli k Én-Mišpatu [prameni soudu], to jest Kadéš, pohubili celé území Amalekských, a [pobili] také Emorské, kteří bydleli v Chacacon-Tamaru. ⁸ Tu vytáhli král Sodomu a král Amory a král Admy a král Cebojimu a král Bely, to jest Coaru, a řadili se proti nim k bitvě v údolí Sidim: ⁹ proti Kedorlaomerovi, králi Élamu, a [proti] Tidalovi, králi Gojimu a [proti] Amrafelovi, králi Šinaru a [proti] Arjochovi, králi Elasaru: čtyři králové proti pěti ¹⁰ a údolí Sidim [bylo plno] jam hlinitých — i utekli králové Sodomu a Amory, a padli do nich, kdežto ostatní utekli do hor. ¹¹ [Oni vsak] pobrali všechen majetek ze Sodomu a Amory a veškerou potravu jejich a odtáhli. ¹² A vzali [též] Lota, synovce. Abramova, a majetek jeho, [neboť] on bydlel [tehdáž] v Sodomě, a odtáhli. ¹³ I přišel pak uprchlík a vyprávěl [to] Abramovi, Ebrejci, jenž bydlel u dubů Mamrého Emorského, bratra Eškolova a bratra Anorova, a ti byli spojenci Abramovi. ¹⁴ Když uslyšel Abram, že jeho bratranec byl zajat, vypravil své vycvičené [lidi], kteří se narodili v domě jeho: tři sta osmnáct [mužů], a pronásledoval [je] až k Danu. ¹⁵ On a sluhové jeho dělili se [na oddíly] proti nim v noci, a porazil je a pronásledoval je až k [městu] Choba, které leží v levo [severně] od Damašku. ¹⁶ A vrátil všechen majetek, také Lota, bratrance svého, a majetek jeho, také ženy a lid přivedl zpět. ¹⁷ I vyšel mu vstříc král Sodomský, když se vrátil, poraziv Kedorlaomera a krále, kteří byli s ním, — do údolí Šavéh, to jest údolí královské, ¹⁸ a Malki — Cedek, král Šalemský, dal vynésti chléb a víno, a on byl knězem Boha Nejvyššího, ¹⁹ a požehnal mu, řka: Požehnán budiž Abram Bohem Nejvyšším, stvořitelem nebe a země, ²⁰ a pochválen budiž Bůh Nejvyšší, jenž vydal nepřátele tvé v moc tvou. A [Abram] dal mu desátek ze všeho. ²¹ I řekl král Sodomský Abramovi: dej mi osoby a statek vezmi sobě. ²² Abram však řekl králi Sodomskému: Zvedám ruku svou k Hospodinu, Bohu Nejvyššímu, stvořiteli nebe a země, ²³ že ani níti ani řeménku obuvi nevezmu, vůbec ničeho z toho, co ti patří, abys neřekl: já jsem obohatil Abrama! ²⁴ Nic pro mne! Jen co strávili hoši, a podíl mužů, kteří táhli se mnou: Anér, Eškol a Mamré — nechť vezmou podíl svůj.

Kapitola XV.

¹ Po těchto událostech bylo slovo Hospodinovo Abramovi ve vidění a znělo: Neboj se, Abrame! Já jsem štítem tvým. Odměna tvá [bude] velmi hojná. ² Tu pravil Abram: Pane Bože! Co chceš mně dáti, když kráčím [životem] bezdětný? a správcem domu mého jest Eliézer z Damašku. ³ Abram pravil [dále]: Hle, nedal's mi potomstva, a hle, domorodý, [služebník] můj bude dědic můj. ⁴ A tu bylo k němu slovo Hospodinovo, které znělo: nikoliv tento bude děditi po tobě, nýbrž ten, jenž bude z rodu tvého, bude děditi po tobě. ⁵ Pak vyvedl ho ven a řekl: Pohleď k nebi a sečti hvězdy, můžeš-li sečísti je; a řekl mu: tak [nesčetné] bude potomstvo tvé! ⁶ Uvěřil v Hospodina a [Hospodin] mu to pokládal za ctnost. ⁷ A řekl mu: Já jsem Hospodin, který jsem vyvedl tebe z Uru Kaldejských, abych ti dal zemi tuto do vlastnictví. ⁸ I pravil [Abram]: Pane Bože! po čem poznám, že obdržím ji? ⁹ Řekl mu: Přines mi tříletou jalovici, tříletou kozu, tříletého berana, hrdličku a holoubátko. ¹⁰ [Abram] přinesl mu všechna tato [zvířata], rozřízl je v prostřed a dal jednu polovici naproti druhé, ale ptáky nerozřízl. ¹¹ Tu sletělo dravé ptactvo na mrchy, ale Abram zahnal je. ¹² Když slunce zapadalo, padl tvrdý spánek na Abrama, a hle, hrůza, čirá tma padla na něho. ¹³ Tu řekl [Hospodin] Abramovi: věz, že potomci tvoji budou cizinci v zemi, která nepatří jim, budou jim [obyvatelům země] sloužiti a [ti] budou je utiskovati čtyři sta let; ¹⁴ ale také národ, kterému budou sloužiti, budu souditi já a vyjdou s majetkem velikým. ¹⁵ Ty však půjdeš k otcům svým v míru, budeš pohřben v šťastném stáří. ¹⁶ [Teprve] čtvrté pokolení vrátí se sem, neboť až posud [ještě] nebyla dovršena vina Emorských. ¹⁷ Zapadlo slunce a nastala čirá tma: a hle, byla kouřící pec a ohnivá pochodeň, která planula mezi těmito kusy. ¹⁸ Onoho dne sjednal Hospodin smlouvu s Abramem a řekl: potomstvu tvému dávám zemi tuto od řeky Egypta až k veliké řece, řece Eufrat; ¹⁹ [a národy]: Kénského, Kenízského, Kadmonského, ²⁰ Chetského, Perizského, Refajského, ²¹ Emórského, Kenaanského, Girgašského a Jebuského.

Kapitola XVI.

¹ Saraj, manželka Abramova, neporodila mu (dětí) měla však egyptskou služku, která se jmenovala Hagar. ² I řekla Saraj Abramovi: hle, Hospodin odepřel mně poroditi. Vejdi k služce mé; snad budu míti od ní rodinu. A uposlechl Abram hlasu Sarajina. ³ Tu vzala Saraj, manželka Abramova, Egypťanku Hagar, služku svou — když uplynulo deset let, ve kterých pobyl Abram v zemi Kenaanské — a dali ji Abramovi, manželi svému, za manželku. ⁴ I vešel k Hagaře, která počala. Když pozorovala, že obtěžkala, klesla paní její v očích jejích. ⁵ Tu řekla Saraj Abramovi: křivda se mně stala tebou; já jsem dala služku svou v objetí tvé, a když pozorovala, že jest těhotná, klesla jsem v očích jejích. Ať soudí Hospodin mezi mnou a tebou. ⁶ Abram řekl Saraji: hle, služka tvá jest v moci tvé, učiň jí, co se ti líbí. Saraj trápila ji, [takže ona] utekla od ní. ⁷ Anděl Hospodinův nalezl ji u pramene vody v poušti, u pramene na cestě do Šůru, ⁸ a pravil: Hagaro, služko Sařina, odkud jsi přišla a kam půjdeš? Tu pravila: od Saraji, paní své, utíkám. ⁹ Tu řekl jí anděl Hospodinův: vrať se k paní své a podej se moci její. ¹⁰ [Dále] řekl jí anděl Hospodinův: velice rozmnožím potomstvo tvé, [takže] nebude sečteno pro množství. ¹¹ [A dále] řekl jí anděl Hospodinův: ty's těhotná a porodíš syna, a nazvíš jméno jeho: Jišmaél, neboť „Hospodin slyšel“ bídu tvou. ¹² On vsak bude divokým člověkem: ruka jeho [bude] proti všem a ruka každého proti němu a proti všem bratrům svým bude bydleti. ¹³ I nazvala jméno Hospodina, jenž mluvil s ní: „Ty's Bohem vidění,“ neboť pravila: Zdali jsem [ho] viděla také zde, když jsem [ho] viděla [již dříve]? ¹⁴ Proto nazvali studni „studní Živého, mne vidoucího“.Hle [ta jest] mezi Kadešem a Beredem. ¹⁵ A porodila Hagar Abramovi syna a Abram nazval syna svého, kteréhož porodila Hagar, jménem Jišmaél. ¹⁶ Abram byl stár šest a osmdesát let, když porodila Hagar Jišmaéla Abramovi.

Kapitola XVII.

¹ Když bylo Abramovi devadesát devět let, zjevil se Hospodin Abramovi a řekl mu: Já jsem všemohoucí Bůh: Kráčej přede mnou a budiž dokonalým! ² A učiním smlouvu svou mezi sebou a tebou a rozmnožím tebe velmi velice. ³ Tu padl Abram na svou tvář a Bůh mluvil s ním, řka: ⁴ Já nyní [udělám] smlouvu svou s tebou a budeš otcem národů mnohých. ⁵ A nebude více zníti jméno tvé Abram, [nýbrž] jméno tvé bude Abraham, nebol otcem národů mnohých ustanovil jsem tebe. ⁶ Učiním tebe nad míru plodným a udělám z tebe národy, i králové budou míti původ svůj od tebe. ⁷ Ustanovím smlouvu svou mezi sebou a tebou a mezi potomstvem tvým po tobě pro pokolení jejich jako smlouvu věčnou, že budu tobě Bohem i potomstvu tvému po tobě. ⁸ A dám tobě a potomstvu tvému po tobě zemi pobytu tvého, celou zemi Kenaanskou v majetek věčný, a budu jim Bohem. ⁹ Bůh řekl Abrahamovi [dále]: ty pak zachovávej smlouvu mou, ty a potomstvo tvé po tobě pro pokolení jejich. ¹⁰ To jest smlouva má mezi mnou a vámi a mezi potomstvem tvým po tobě, kterou máte zachovávati: obřezán budiž u vás každý mužského pohlaví. ¹¹ Obřežte maso předkožky a bude to znamením smlouvy mezi mnou a mezi vámi. ¹² Každý mužského pohlaví, jemuž jest osm dní, budiž obřezán u vás, v pokoleních vašich: v domě rozený nebo ten, kdo byl za peníze koupen od kteréhokoli cizince, který není z potomstva tvého. ¹³ Obřezán buď, kdo se narodil v domě tvém nebo kdo byl koupen za tvé peníze — a budiž smlouva má na vašem těle smlouvou věčnou. ¹⁴ Neobřezanec mužského pohlaví, který nebude obřezán na mase předkožky své — tato osoba bude vyhlazena z lidu svého: smlouvu mou rušila. ¹⁵ Bůh řekl Abramovi [dále]: Saraj manželku svou nenazývej jménem Saraj, nýbrž Sara budiž jméno její. ¹⁶ I požehnám jí a dám ti také z ní syna; a požehnám jí: stane se [matkou] národů; králové národů vzejdou z ní. ¹⁷ Tu padl Abraham na tvář svou a usmál se, myslil si: zda stoletému narodí se [syn], nebo zda Sara, devadesátiletá, porodí? ¹⁸ I řekl Abraham Bohu: Kéž by žil Jišmaél před tebou! ¹⁹ Bůh odvětil: však jistě porodí ti Sára, manželka tvá, syna, a nazveš ho Jicchak; ujednám s ním smlouvu svou jakožto smlouvu věčnou pro potomstvo jeho po něm. ²⁰ I ohledně Jišmaéla vyslyšel jsem tebe: hle, požehnal jsem mu, učiním ho plodným a rozmnožím ho nad míru; dvanáct knížat zplodí a učiním ho národem velikým. ²¹ Avšak zjednám smlouvu svou s Jicchakem, kteréhož porodí tobě Sara v tento [určitý] čas roku. příštího. ²² Když přestal mluviti s ním, vznesl se Bůh od Abrahama. ²³ Abraham vzal Jišmaéla, syna svého, a všechny zrozené v domě svém a všechny koupené za své peníze, každého mužského pohlaví z mužů domu Abrahamova, a obřezal maso předkožky jejich právě v tento den, jak mluvil Bůh s ním. ²⁴ A Abrahamovi bylo devadesát devět let, když byl obřezán na mase předkožky své; ²⁵ a Jišmaélovi, synu jeho, bylo třináct let, když byl obřezán na mase předkožky své. ²⁶ V tentýž den byli obřezáni Abraham a Jišmaél, syn jeho, ²⁷ a všichni muži domu jeho: zrození v domě a koupení za peníze od cizince, byli obřezáni s ním.

Kapitola XVIII.

¹ Hospodin se mu zjevil u dubů Mamré, an seděl u vchodu stanu, když byl parný den. ² Pozdvihl očí svých a viděl; hle, tři muži stáli před ním. Když [je] spatřil, běžel od vchodu stanu jim vstříc a poklonil se k zemi ³ a pravil: Pane můj! nalezl-li jsem přízeň v očích tvých, nejdi mimo, prosím, od služebníka svého. ⁴ Nechť se přinese trochu vody, a umyjte nohy své a odpočiňte pod stromem. ⁵ Přinesu kousek chleba, a občerstvěte se, potom odejdete, neboť z tohoto důvodu šli jste okolo služebníka svého. I pravili: učiň tak, jak jsi řekl. ⁶ Abraham pak pospíšil do stanu k Saře a řekl: pospěš! [vezmi] tři míry mouky jemné, hněť a udělej koláče. ⁷ A ke skotu běžel Abraham, vzal křehké a dobré mladé dobytče a dal [je] hochovi, který pospíšil připravit je, ⁸ pak vzal smetanu a mléko a mladé dobytče, které dal připraviti a předložil jim [to]; on však stál u nich pod stromem, a oni jedli. ⁹ I pravili mu: kde jest Sara, manželka tvá? Řekl: je ve stanu. ¹⁰ Nato řekl [jeden z nich]: navrátím se k tobě v tuto dobu za rok, a hle, tvoje manželka Sára bude míti syna. A Sara slyšela [to] u vchodu stanu, který byl za ním. ¹¹ A Abraham a Sara byli staří, pokročilého věku; přestalo u Sary, jak bývá obyčejně u žen. ¹² Sara se smála v nitru svém a myslila: když jsem uvadla, měla bych míti rozkoš? a pán můj jest stár. ¹³ Tu řekl Hospodin Abrahamovi: proč se smála Sara, myslíc: zdali opravdu porodím, když jsem [tak] stará? ¹⁴ Zda jest Hospodinu něco nemožno? V tuto dobu za rok navrátím se k tobě — a Sara bude míti syna. ¹⁵ Sara však popřela, řkouc: nesmála jsem se! neboť se bála; on však řekl: nikoli, smála jsi se. ¹⁶ A zvedli se oni mužové odtud a hleděli na krajinu Sodomskou. A Abraham šel s nimi, aby doprovodil je. ¹⁷ Hospodin však myslil; mám zatajiti Abrahamovi, co učiním? ¹⁸ Ježto Abraham bude zajisté národem velikým a mocným a požehnáni budou jím všichni národové země. ¹⁹ Neboť poznal jsem ho, že přikáže synům svým a domu svému potomně, aby zachovávali cestu Hospodinovu: konati spravedlnost a právo, aby Hospodin plnil Abrahamovi, co o něm pravil. ²⁰ Tedy pravil Hospodin: naříkání na Sodom a Amoru věru se rozmohlo a hřích jejich jest velmi těžký. ²¹ Sestoupím tedy a uvidím, zda konali [bezpráví] podle naříkání na ně, které proniklo ke mně — [pak] zničení: pakli ne, chci to věděti. ²² Muži se obrátili odtud a šli do Sodomu, Abraham však ještě stál před Hospodinem. ²³ I přistoupil Abraham a pravil: zdali také zahubíš spravedlivého se zlosynem? ²⁴ Snad jest padesát spravedlivých v městě, zdali také zahubíš a neodpustíš místu tomu k vůli těm padesáti spravedlivým, kteří v něm jsou? ²⁵ Nedůstojné by bylo tebe, jednati způsobem tímto, abys usmrtil spravedlivého se zlosynem, aby byl spravedlivý jako zlosyn. Nedůstojno by to bylo tebe! Což soudce veškeré země nejednal by po právu? ²⁶ I pravil Hospodin: naleznu-li v Sodomě padesát spravedlivých uvnitř města, odpustím celému místu k vůli nim. ²⁷ A odvětil Abraham, řka: hle, prosím, začal jsem mluviti k Pánu svému, ačkoliv jsem prach a popel. ²⁸ Snad nedostává se do padesáti spravedlivých pět. Zdali zničíš pro těch pět celé město? Odpověděl: nezničím, najdu-li tam čtyřicet pět. ²⁹ Mluvil dále k němu a řekl: snad bude tam nalezeno [jen] čtyřicet? Odpověděl: neučiním pro těch čtyřicet. ³⁰ Tu řekl:, nechť nerozhněvá se Pán můj! Chtěl bych mluviti: snad bude tam nalezeno [jen] třicet. Odpověděl: neučiním, naleznu-li tam třicet. ³¹ A řekl: hle, prosím, [již] jsem začal mluviti k Pánu svému. Snad bude tam nalezeno [jen] dvacet? Odpověděl: nezničím pro těch dvacet. ³² Pak řekl: ať nerozhněvá se Pán můj, chtěl bych mluviti jen [ještě] tentokrát: snad bude tam nalezen [jen] deset. Odpověděl: nezničím pro těch deset. ³³ I odebral se Hospodin, když domluvil, k Abrahamovi a Abraham vrátil se na místo své.

Kapitola XIX.

¹ Přišli pak ti dva andělé večer do Sodomu a Lot seděl v bráně Sodomu. Lot spatřil [je] a vstal, [šel] jim vstříc, poklonil se tváří k zemi ² a pravil: prosím, pánové, uchylte se do domu služebníka svého, přenocujte, umyjte nohy své, pak vstaňte časně z rána a jděte svou cestou. I řekli: nikoliv, nýbrž venku budeme přenocovati. ³ On však velmi naléhal na ně, [takže] se uchýlili k němu a vešli do domu jeho. Připravil jim hostinu, upekl nekvašené chleby — a jedli. ⁴ Dříve než ulehli, obklíčili lidé města, lidé Sodomští, dům: mladí a starci, veškeren lid ze všech končin [města], ⁵ a volali na Lota a řekli mu: kde jsou muži, kteří přišli k tobě v této noci? Vyveď je k nám, abychom je poznali. ⁶ I vyšel Lot k nim ku vchodu, ale dvéře zavřel za sebou. ⁷ a řekl: bratři moji, prosím, nespáchejte zlo! ⁸ Hle, mám dvě dcery, které nepoznaly muže; vyvedu je k vám; čiňte s nimi, jak se vám libí; jen těmto mužům nedělejte ničeho, neboť proto vešli do stínu krovu mého. ⁹ [Oni] však pravili: ustup dále! a řekli: Takový jeden přišel [sem], aby [zde] pobyl — a chtěl by býti soudcem; a teď naložíme s tebou hůře než s nimi. Naléhali silně na tohoto muže, na Lota, a přistoupili, aby vypáčili dvéře. ¹⁰ Tu vystrčili muži ruce své [ven], a vtáhl Lota k sobě do domu a dvéře zavřeli; ¹¹ lidi však, kteří byli u vchodu domu, ranili slepotou, mladé a staré, takže se marně namáhali nalézti vchod. ¹² I řekli oni mužové Lotovi: Koho zde ještě máš: zetě, syny a dcery své, každého [příbuzného], kterého máš ve městě — vyveď z místa tohoto; ¹³ neboť zničíme místo toto, poněvadž veliký jest nářek na ně před Hospodinem, takže Hospodin nás poslal, abychom zničili je [město]. ¹⁴ Tu vyšel Lot a pravil k zeťům svým, kteří si brali dcery jeho, a řekl: vstaňte, odejděte z místa tohoto, neboť Hospodin ničí město toto. Zdálo se však jeho zeťům, jako by žertoval. ¹⁵ A jakmile denice vzešla, naléhali andělé na Lóta a řekli: nuže! vezmi manželku svou a obě dcery své, kteří [tu] se nacházejí, abys nebyl zničen pro vinu města. ¹⁶ On však váhal; tu chopili muži ruku jeho a ruku ženy jeho a [ruce] dvou dcer jeho — poněvadž Hospodin se smiloval nad ním — vyvedli ho a pustili ho [teprve] za městem. ¹⁷ Když vyvedli je ven, pravil [jeden z nich]: zachraň život svůj, neohlížej se za sebou a nezastav se v celém kraji. Na horu uteč se, abys nebyl zahuben. ¹⁸ I řekl jim Lot: nikoliv, prosím, Pane! ¹⁹ Hle, služebník tvůj nalezl přízeň v očích tvých a ty's zveličil milost svou, kterou jsi mi prokázal, že jsi mne zachoval na živu; ale já nemohu utéci se na horu, aby mne nestihlo neštěstí a zemřel bych. ²⁰ Hle, prosím, toto město jest blízké, abych utekl tam, a jest maličké, utekl bych se tam, vždyť je malé, abych zůstal na živu. ²¹ A odpověděl mu: hle, beru zřetel na tebe také v této věci, abych nevyvrátil město, o kterém jsi mluvil. ²² Pospěš, uteč tam, neboť nemohu nic učiniti, dokud nedojdeš tam. Proto pojmenovali město: Coar (maličké). ²³ Slunce vyšlo nad zemí, když Lot přišel do Coaru. ²⁴ A Hospodin seslal na Sodom a Amoru déšť síry a ohně od Hospodina s nebe — ²⁵ a vyvrátil města tato a celý kraj, všechny obyvatele měst a rostliny země. ²⁶ I ohlédla se žena jeho, [která byla] za ním, a stala se sloupem solným. ²⁷ I vstal Abraham časně z rána a [odebral se] na místo, na kterém byl stál před Hospodinem. ²⁸ a hleděl na rovinu Sodomskou a Amorskou a na celý povrch [země] kraje, a viděl, že vystupoval kouř ze země jako kouř z peci. ²⁹ Když Bůh ničil města kraje, rozpomenul se Bůh na Abrahama a vyslal Lota ze záhuby, když vyvrátil města, ve kterých Lot bydlel. ³⁰ Lot táhl z Coaru nahoru a usadil se v pohoří a obě dcery jeho [byly] s ním, neboť bál se bydleti v Coaru, a [tak] bydleli, on a obě jeho dcery, v jeskyni. ³¹ I řekla starší k mladší: náš otec jest stár a [již] není muže v zemi, který by vešel k nám po způsobu všeho světa. ³² Pojď, opijme otce svého vínem a lehněme k němu, abychom dali život potomstvu ze svého otce. ³³ Tedy opily otce svého v oné noci vínem. Vešla starší a ulehla k otci; on však nepozoroval nic, když lehla a když vstala. ³⁴ Na zejtří řekla starší dcera mladší: hle, ležela jsem včera v noci u otce svého. Opijme ho vínem také v této noci; jdi a lehni k němu, abychom daly život potomstvu z otce svého. ³⁵ A opily otce svého vínem také v oné noci, mladší vstala a ulehla k němu; on však nepozoroval, když lehla a když vstala. ³⁶ Obě dcery Lotovy počaly z otce svého. ³⁷ Starší porodila syna a nazvala ho Moab [od otce], on jest praotcem Moabských až podnes. ³⁸ A také mladší porodila syna a nazval ho Ben-Ami, [syn lidu mého]; on jest praotcem Amonských až podnes.

Kapitola XX.

¹ Abraham táhl odtud do jižní [krajiny] země, usídlil se mezi Kadešem a mezi Šurem a bydlel v Geraře. ² Pravil Abraham o Saře, manželce své: sestra moje jest! Tedy poslal Abimelech, král Gerarský, a vzal Saru. ³ Bůh však zjevil se Abimelechovi ve snu [v] noci a řekl mu: hle, umřeš pro ženu, kterou jsi vzal, [neboť] ona jest vdaná za muže. ⁴ Abimelech však se k ní nebyl přiblížil a pravil: Pane, chceš-li usmrtiti také spravedlivý národ? ⁵ Vždyť on sám mně řekl: jest to moje sestra! a také ona sama řekla: on jest můj bratr! v prostotě srdce svého a v čistotě rukou svých učinil jsem to. ⁶ Bůh řekl mu [dále] ve snu: také já vím, že jsi to učinil v prostotě srdce svého, a [proto] také já jsem ti bránil, abys nezhřešil proti mně; proto jsem nepřipustil, aby ses jí dotkl; ⁷ a nyní, navrať manželku muže, neboť jest prorokem, a bude se modliti za tebe, abys zůstal na živu; jestliže však [jí] nenavrátíš, věz, že [jistě] umřeš — ty a všichni, kteří patří tobě. ⁸ I vstal Abimelech časně z rána, a zavolal všechny služebníky své a promluvil před nimi všechna slova tato — a muži ti velmi se báli. ⁹ Abimelech však dal zavolati Abrahama a řekl mu: co jsi nám učinil? čím jsem se prohřešil proti tobě, že jsi uvalil na mne a na říši mou veliké prohřešení? Skutky, které se nekonají, konal jsi proti mně. ¹⁰ I řekl Abimelech Abrahamovi [dále]: co jsi pozoroval [u nás] že jsi učinil tuto věc? ¹¹ Abraham odpověděl: poněvadž jsem myslel, [že] není nižádné bázně Boží na místě tomto a [že] zabijí mne ne dcera matky mé — a [tak] stala se manželkou mou. ¹² Jest také v pravdě moje sestra: dcera otce mého, jen ne dcera matky mé — a (tak) stala se manželkou mou. ¹³ A když Bůh dal mně blouditi [cestou] z domu otce mého, řekl jsem jí: prokaž mi tuto milost. Na každém místě, kam přijdeme, řekni o mně: můj bratr to jest. ¹⁴ Tu vzal Abimelech brav a skot, služebníky a služky a dal [je] Abrahamovi a vrátil mu Saru, manželku jeho. ¹⁵ Pak pravil Abimelech: hle, moje země jest před tebou; usaď se, kde se ti líbí; ¹⁶ a Saře řekl: hle, dal jsem bratru tvému tisíc stříbrných; hle, to ať slouží ti na závoj očí pro každého kdo u tebe jest, a vůči všem budeš ospravedlněna. ¹⁷ Abraham modlil se k Bohu a Bůh vyléčil Abimelecha a manželku jeho, a služky jeho, [takže] rodily; ¹⁸ neboť Hospodin byl uzavřel každý [mateřský] život v domě Abimelechově pro Saru, manželku Abrahama.

Kapitola XXI.

¹ Hospodin pamatoval na Saru, jak byl pravil, a Hospodin učinil Saře, jak byl řekl. ² Sara počala a porodila Abrahamovi syna ve stáří jeho v týž čas, který Bůh naznačil. ³ Abraham nazval jméno syna svého, jenž se mu narodil, kterého mu Sara porodila: Jicchak. ⁴ Abraham obřezal Jicchaka, syna svého, když mu bylo osm dní, jak mu přikázal Bůh. ⁵ Abraham byl stár sto let, když se mu narodil Jicchak, syn jeho. ⁶ I pravila Sara: posměch způsobil mně Bůh, každý, kdo [to] uslyší, bude se mně smáti; ⁷ a pravila [dále]: kdo by byl řekl Abrahamovi, [že] kojiti bude Sara děti? neboť porodila jsem syna ve stáří jeho. ⁸ A rostlo dítě a bylo odstaveno. Tu připravil Abraham velikou hostinu v den, když byl Jicchak odstaven. ⁹ Sara pak viděla, že syn Hagary, Egypťanky, kterého porodila Abrahamovi, si tropí posměšky. ¹⁰ A řekla Abrahamovi: vyžeň tuto služku a syna jejího, neboť syn služky této nemá děditi se synem mým, s Jicchakem. ¹¹ Tato řeč velice mrzela Abrahama pro syna jeho. ¹² Bůh však řekl Abrahamovi: nermuť se pro chlapce a pro služku svou; ve všem, co ti řekne Sara, poslouchej hlasu jejího, neboť Jicchakem bude ti povoláno potomstvo; ¹³ ale také syna služky učiním národem, neboť jest potomkem tvým. ¹⁴ Tu vstal Abraham časně zrána, vzal chléb a měch s vodou a dal [to] Hagaře, vložil to a [také] dítě na rameno její a propustil ji. Ona odešla a bloudila v poušti Beér-Šeba. ¹⁵ Když došla voda v měchu, pohodila dítě pod jedno ze křoví; ¹⁶ a odešla a usedla si naproti, asi na vzdálenost dostřelu luku, neboť pravila: nechci se dívati, jak dítě umírá; usedla tedy naproti a pozdvihla hlasu svého a plakala. ¹⁷ I slyšel Bůh hlas chlapce a anděl Boží volal s nebes na Hagaru a řekl jí: co jest ti, Hagaro? neboj se, neboť Bůh vyslyšel hlas chlapce tam, kde jest. ¹⁸ Vstaň, vezmi chlapce a uchop ho rukou svou, neboť národem velikým učiním ho. ¹⁹ Tu otevřel Bůh oči její a spatřila studnu vody; a šla a naplnila měch vodou a napojila chlapce. ²⁰ A Bůh byl s chlapcem, [takže] vyrostl, bydlel v poušti a stal se lučištníkem. ²¹ Bydlel [totiž] v poušti Paranské a vzala pro něho matka jeho ženu ze země Egyptské. ²² Stalo se v této době, že pravili Abimelech a Pichol, vojevůdce jeho, Abrahamovi řkouce: Bůh jest s tebou ve všem, co činíš; ²³ a nyní přísahej mně zde při Bohu, že neobelžeš mne, ani potomky, ani vnuky mé; [nýbrž] milost, kterou jsem prokázal tobě, prokážeš mně a zemi, ve které byl jsi pohostinu. ²⁴ I řekl Abraham: já přísahám. ²⁵ Abraham pak činil výtky Abimelechovi pro studnici vody, kterou urvali služebníci Abimelechovi. ²⁶ Tu řekl Abimelech: nevím, kdo učinil tuto věc; ani tys mi to neřekl, ani já neslyšel jsem [o tom] vyjma dnes. ²⁷ Tedy vzal Abraham brav a skot, dal [je] Abimelechovi a oba učinili smlouvu. ²⁸ A postavil Abraham sedm jehňat ze stáda zvláště. ²⁹ I řekl Abimelech Abrahamovi: co [znamená] těchto sedm jehňat, která jsi postavil zvláště? ³⁰ Odpověděl: těchto sedm jehňat přijmi z ruky mé, aby mi [to] bylo svědectvím, že já jsem vykopal tuto studnu. ³¹ Proto nazvali to místo Beér-Šeba [studně přísahy], neboť tam přísahali oba. ³² Učinili [tedy] smlouvu v Beér-Šeba — a Abimelech a Pichol, vojevůdce jeho, vstali a vrátili se do země Filištínské. ³³ Tu zasadil [Abraham] tamaryšek v Beér-Šeba — a vzýval tam jméno Hospodina, Boha věčného. ³⁴ Abraham pobyl v zemi Filištínské dlouhý čas.

Kapitola XXII.

¹ Po těchto událostech zkoušel Bůh Abrahama a řekl mu: Abrahame! a ten pravil: zde jsem. ² [Bůh] řekl: vezmi syna svého, jedináčka svého, kterého miluješ, Jicchaka, a odebeř se do krajiny Morijy a obětuj ho tam jako oběť [zápalnou] na jedné z hor, kterou ti povím. ³ Tedy vstal Abraham časně z rána, osedlal osla svého a vzal oba hochy [mladé čeledíny] své s sebou, a Jicchaka, syna svého, pak rozštípal dříví pro oběť, vstal a šel k místu, které Bůh mu oznámil. ⁴ Třetího dne pozdvihl Abraham očí svých a viděl místo to z daleka. ⁵ Tu řekl Abraham hochům svým: zůstaňte vy zde s oslem, já pak a chlapec půjdeme až tam; pokloníme se [tam] a navrátíme se k vám. ⁶ Abraham vzal tedy dříví pro oběť, vložil [je] na Jicchaka, syna svého, vzal do ruky oheň a nůž, a šli oba spolu. ⁷ I řekl Jicchak Abrahamovi, otci svému, a pravil: Otče můj! a ten odpověděl: zde jsem, synu můj! a [onen] řekl: zde jest oheň a dříví, ale kde jest jehně k oběti? ⁸ Tu pravil Abraham: Bůh vyhlédne si jehně k oběti, synu můj! a šli oba [dále] spolu. ⁹ Když přišli k místu, které mu Bůh byl oznámil, vystavěl Abraham tam oltář, a srovnal dříví a svázal Jicchaka, syna svého, a položil ho na oltář nad dřívím; ¹⁰ pak vztáhl Abraham ruku svou a vzal nůž, aby zařízl syna svého. ¹¹ Tu zavolal na něho anděl Hospodinův s nebe a pravil: Abrahame! Abrahame! Ten řekl: zde jsem! ¹² Tu pravil: nevztáhni ruky své na chlapce a neučiň mu ničeho, neboť nyní poznal jsem, že jsi bohabojný a neodepřel jsi mně syna svého, jedináčka svého. ¹³ Tu pozdvihl Abraham očí svých a spatřil a hle, beran byl v pozadí, zachytil se svými rohy v křoví. I šel Abraham, a vzal berana a obětoval ho jako oběť místo syna svého. ¹⁴ A Abraham nazval jméno onoho místa: „Hospodin vyhlédne“, takže se říká ještě dnes: na hoře Hospodinově bude vyhlédnuto. ¹⁵ I zvolal anděl Hospodinův na Abrahama po druhé s nebe ¹⁶ a pravil: při sobě [samém] přísahal jsem — pravil Hospodin — že poněvadž jsi učinil tuto věc a neodepřel jsi [mně] syna svého, jedináčka svého: ¹⁷ že požehnám ti a rozmnožím potomstvo tvé jako hvězdy nebe a jako písek, který jest na břehu moře, a že potomstvo tvé dobude brány [města] nepřátel svých. ¹⁸ A požehnáni budou potomstvem tvým všichni národové země, protože jsi uposlechl hlasu mého. ¹⁹ Abraham se navrátil k hochům svým, pak zvedli se a šli spolu do Beér-Šeba a Abraham usadil se v Beér-Šeba. ²⁰ Po těchto událostech bylo Abrahamovi oznámeno a hlášeno: hle, také Milka porodila syny Nachorovi, bratru tvému: ²¹ Uce, prvorozeného jeho a Buza, bratra jeho a Kemuéla, otce Arama, ²² Keseda a Chazoa a Pildaše a Jidlafa a Betuéla. ²³ A Betuél zplodil Rivku. Těchto osm porodila Milka Náchorovi, bratru Abrahamovu. ²⁴ A ženina jeho, která se jmenovala Reůma, také [ona] porodila Tebacha, Gachama, Tachaše a Maachu.

Kapitola XXIII.

¹ [Doba] života Sary byla sto dvacet sedm let, [to jsou] léta života Sary. ² I zemřela Sara v „Kirjat-Arba“, t. j. Chebron, v zemi Kenaanské, a Abraham přišel naříkat nad Sarou a oplakávat ji. ³ Abraham pak vstal, [vzdálil se] od své zesnulé [ženy] a mluvil k synům Chetským a řekl: ⁴ Cizincem a osadníkem jsem u vás; dejte mi dědičné pohřebiště u vás, abych pochoval svou zesnulou [ženu] [pryč] od tváře své. ⁵ I odpověděli synové Chetští Abrahamovi, řkouce mu: ⁶ Slyš nás, pane [můj]: Ty's kníže Boží mezi námi. V nejlepším z hrobů našich pochovej zesnulou svou; nikdo z nás neodepře ti hrobu svého, abys pochoval svou zesnulou [ženu]. ⁷ Tu vstal Abraham a poklonil se lidu země, synům Chetským, ⁸ a mluvil s nimi, řka: máte-li na mysli, abych pochoval svou zesnulou [ženu] [pryč] od tváře své, slyšte mne a přimluvte se za mne u Efrona, syna Cochara, ⁹ aby dal mně jeskyni v Machpéla, která mu patři, která [se nalézá] na konci pole jeho. Za plnou [cenu] stříbra ať mi ji dá uprostřed vás jako dědičné pohřebiště. ¹⁰ Efron však bydlel uprostřed synů Chetských. Tedy odpověděl Efron Chetský Abrahamovi před ušima synů Chetských, před všemi, kteří vcházejí do brány města jeho [k soudu], řka: ¹¹ Nikoliv, pane můj! slyš mne! pole daruji ti a jeskyni, která na něm jest, daruji ti ji; před očima synů lidu svého daruji ti ji; pochovej svou zesnulou! ¹² Tu poklonil se Abraham před lidem země. ¹³ a mluvil k Efronovi u přítomnosti lidu země, řka: kéž jen bys mne slyšel! Dávám peníze za pole, přijmi [je] ode mne, abych pochoval tam svou zesnulou. ¹⁴ Tu odpověděl Efron Abrahamovi a řekl mu: ¹⁵ Pane můj, slyš mne: pozemek za čtyry sta šekelů [mincí] stříbrných — co je to mezi mnou a tebou? pochovej [jen] svou zesnulou! ¹⁶ A Abraham uposlechl Efrona a Abraham odvážil Efronovi stříbro, o němž mluvil u přítomnosti synů Chetských: čtyry sta šekelů stříbrných, které jsou v oběhu u kupců. ¹⁷ [Tak] připadlo pole Efrona, které bylo v Machpéla naproti Mamré — pole s jeskyní, která byla v něm, a všechny stromy, které byly na poli, které stály kolkolem v celém jeho obvodu, ¹⁸ Abrahamovi jako majetek před očima synů Chetských, před všemi, kteří vcházeli do brány města jeho. ¹⁹ A poté pochoval Abraham Saru, manželku svou, v jeskyni pole Machpély naproti Mamré, t. j. Chebron, v zemi Kenaanské. ²⁰ A tak připadlo pole s jeskyní, která byla v něm, jako dědičné pohřebiště od synů Chetských.

Kapitola XXIV.

¹ Abraham byl kmet pokročilého věku a Hospodin požehnal Abrahamovi ve všem. ² Tu řekl Abraham služebníku svému, staršímu domu svého, jenž spravoval vše, co mu patřilo: polož ruku svou pod bedro mé, ³ abych tě zavázal přísahou při Hospodinu, Bohu nebe a Bohu země, že nevezmeš pro syna mého ženu z dcer Kenaanského lidu, mezi nimž bydlím; ⁴ nýbrž do vlasti mé a do rodiště mého jdi a vezmi ženu pro Jicchaka, syna mého. ⁵ Tu řekl mu služebník: snad nebude chtíti žena jíti za mnou do země této; mám [pak] vésti syna tvého zpět do země, ze které jsi vyšel? ⁶ I řekl mu Abraham: chraň se, abys nevedl tam zpět syna mého. ⁷ Hospodin, Bůh nebe, jenž mne vzal z domu otce mého a z rodné vlasti mé, jenž mně řekl a jenž mně přísahal, řka: potomstvu tvému dám zemi tuto: — On pošle anděla svého před tebou, a vezmeš ženu synu mému odtud. ⁸ Nebude-li však chtíti žena jíti za tebou, budeš zproštěn této mé přísahy; jen neuveď syna mého tam zpět. ⁹ Tu položil služebník ruku svou pod bedro Abrahama, pána svého, a přísahal mu v této věci. ¹⁰ Služebník vzal deset velbloudů z velbloudů pána svého a šel [maje] všeliké drahocenné věci pána svého v ruce své; vstal a šel do Aram-Naharajim [Aram mezi řekami t. j Mezopotámie], do města Nachorova. ¹¹ Dal odpočívati velbloudům před městem u studny vody zpodvečera, v čas, kdy dívky vycházejí čerpat [vodu], ¹² a pravil: Hospodine, Bože Abrahama, pána mého! dejž, aby se mi podařilo dnes a prokaž milost Abrahamovi, pánu mému! ¹³ Hle, já stojím u pramene vody a dcery lidí města vycházejí čerpat vody. ¹⁴ Nuže, dívka, kteréž řeknu: „nachyl, prosím, džbán svůj, abych pil,“ a která řekne: „pij!, a také velbloudy tvé napojím“ — tuto jsi určil Jicchakovi, služebníku svému, a jí poznám, že jsi prokázal milost pánu mému. ¹⁵ Stalo se, sotva že domluvil, tu vyšla Rivka, která se narodila Betuélovi, synu Milky, manželky Nachora, bratra Abrahamova, a [měla] džbán svůj na rameni svém. ¹⁶ A ta dívka byla velmi krásná na pohled, panna, žádný muž jí [ještě] nepoznal; a sestoupila k pramenu, naplnila džbán svůj a vystoupila. ¹⁷ Služebník běžel jí vstříc a řekl: dej mně, prosím, srkati malý doušek vody ze džbánu svého. ¹⁸ I pravila: pij, pane můj! a rychle spustila džbán svůj na ruku svou a dala mu píti. ¹⁹ Když mu byla dala napíti se do syta, pravila: také pro velbloudy tvé načerpám, až by se dost napili. ²⁰ Rychle vylila džbán svůj do žlabu, běžela opět ke studni čerpat a čerpala pro všechny velbloudy jeho. ²¹ A muž tento žasl nad ní mlčky, aby poznal, zdali Hospodin dal zdar cestě jeho čili nic. ²² Když velbloudi se napili do sytosti, vzal muž zlatý prsten [na nos], který vážil „beka“ [půl šekelu], a dva náramky na ruce její, které vážily deset zlatých [šekelů], ²³ a pravil: čí dcera jsi? pověz mi, prosím. Zdali jest místo v domě otce tvého, abychom přenocovali? ²⁴ I řekla mu: jsem dcera Betuéla, syna Milky, kterého porodila Nachorovi. ²⁵ A řekla mu [dále]: i slámy i píce hojně máme, také místo k přenocování. ²⁶ Tu poklonil se muž ten a klaněl se Hospodinu — ²⁷ a pravil: Pochválen budiž Hospodin, Bůh Abrahama, pána mého, jenž neodňal milosti a věrnosti své pánu mému! Jsem na cestě [pravé], kterou mne vedl Hospodin do domu příbuzných pána mého. ²⁸ Tu běžela dívka a vyprávěla rodině matky své tak, jak se to stalo. ²⁹ Rivka však měla bratra, jenž se jmenoval Laban, a Laban běžel k muži ven, k pramenu, ³⁰ když byl viděl prsten a náramky na rukou sestry své a když byl slyšel slova Rivky, sestry své, ana pravila: takto mluvil ke mně muž tento. — Přišel k muži tomu a hle, on stál [ještě] u velbloudů u pramene, ³¹ a pravil: vejdi, požehnaný Hospodinův! proč stojíš na ulici? vždyť jsem uklidil dům a místo pro velbloudy. ³² Tedy vešel muž ten do domu, odsedlal velbloudy i dal slámu a píci velbloudům a vodu, aby on a muži, kteří byli s ním, umyli nohy své. ³³ A předložili mu jídlo, on však pravil: nebudu jísti dříve než povím věc svou. [Laban] řekl: mluv. ³⁴ Tu pravil: jsem služebníkem Abrahamovým, ³⁵ a Hospodin hojně požehnal pánu mému, takže stal se velikým a dal mu brav a skot, stříbro a zlato, služebníky a služky, velbloudy a osly — ³⁶ a Sara, manželka pána mého, porodila, když sestárla, syna pánu mému, a tomu dal vše, co má. ³⁷ I zapřísahal mne pán můj, řka: nevezmi synu mému ženu z dcer Kenaanských, v jejichž zemi bydlím; ³⁸ nýbrž půjdeš do domu otce mého a k rodině mé a vezmeš [tam] ženu synu mému. ³⁹ Tu řekl jsem pánu svému: snad nepůjde ta žena se mnou? ⁴⁰ On však řekl mně: Hospodin, před kterýmž jsem kráčel, pošle anděla svého s tebou a dá zdar cestě tvé, abys vzal synu mému ženu z rodiny mé a z domu otce mého. ⁴¹ [Jen] tehdáž budeš zproštěn přísahy mé: přijdeš-li k rodině mé a nedají-li [ji] tobě, pak budeš prost přísahy mé. ⁴² A [tak] přišel jsem dnes k pramenu a pravil jsem: Hospodine, Bože Abrahama, pána mého! kdybys chtěl, poštěsti cestu mou, kterou jdu. ⁴³ Hle, já stojím u pramene vody; dívka, která vyjde čerpat a ke které řeknu: dej mi, prosím, píti trochu vody z džbánu svého, ⁴⁴ a která řekne mně: pij ty a také velbloudům tvým načerpám — to jest ta žena, kterou určil Hospodin synu pána mého! ⁴⁵ Ještě jsem nedomluvil v srdci svém, tu vyšla Rivka a měla džbán svůj na rameni svém, sestoupila k pramenu a načerpala. Tu řekl jsem ji: dej mi, prosím, píti! ⁴⁶ Rychle spustila džbán svůj se sebe a řekla: pij a také velbloudy tvé napojím. I pil jsem a také velbloudy napojila. ⁴⁷ A ptal jsem se jí, řka: čí dcera jsi? i řekla: dcera Betuéla, syna Nachorova, kterého porodila mu Milka. Tu položil jsem prsten na nos její a náramky na ruce její, ⁴⁸ poklonil jsem se a klaněl jsem se Hospodinu a velebil jsem Hospodina, Boha Abrahama, pána mého, jenž vedl mne pravou cestou, abych vzal dceru příbuzného pána svého pro syna jeho. ⁴⁹ A nyní, povězte mi, chcete-li prokázati milost a věrnost pánu mému; pakli ne, oznamte mi, abych se obrátil na pravo nebo na levo. ⁵⁰ Tu odpověděli Laban a Betuél, řkouce: Od Hospodina vyšla tato věc; nemůžeme ti říci, ni zlého, ni dobrého. ⁵¹ Hle, Rivka jest před tebou, vezmi [ji] a jdi; nechť stane se manželkou syna pána tvého, jak pravil Hospodin. ⁵² Když slyšel služebník Abrahamův slova jejich, poklonil se Hospodinu až k zemi. ⁵³ Pak vyňal služebník stříbrné a zlaté šperky a oděvy a dal [je] Rivce; a skvosty dal jejímu bratru a matce její. ⁵⁴ Pak jedli a pili: on a muži, kteří byli s ním, a přenocovali; vstali ráno a [služebník Abrahamův] pravil: propusťte mne k pánu mému! ⁵⁵ Tu řekli bratr její a matka její: ať zůstane dívka u nás několik dní nebo deset, poté ať jde. ⁵⁶ On však jim řekl: nezdržujte mne, ježto Hospodin dal zdar cestě mé. Propusťte mne, abych šel k pánu svému. ⁵⁷ Tu řekli: zavoláme dívku a zeptáme se jí samé. ⁵⁸ Zavolali tedy Rivku a řekli jí: chceš jíti s mužem tímto? i řekla: půjdu! ⁵⁹ Tedy propustili Rivku, sestru svou, s chůvou její a služebníka Abrahamova s lidmi jeho, ⁶⁰ a požehnali Rivce, řkouce jí: sestro naše! staň se [pramátí] tisíckrát deseti tisíců; kéž zaujme potomstvo tvé brány nepřátel svých! ⁶¹ I zvedla se Rivka a její dívky, jely na velbloudech a následovaly za mužem. A [tak] vzal služebník Rivku a odešel. ⁶² A Jicchak byl přišel z cesty od studny „Žijícího, který mne vidí“, on [totiž] bydlel v jižní [části] země. ⁶³ Když vyšel Jicchak k večeru na pole přemýšlet, tu pozdvihl očí svých a viděl: hle, velbloudi [nějací] přicházejí. ⁶⁴ Když pozdvihla Rivka očí svých a spatřila Jicchaka, spustila se s velblouda, ⁶⁵ a řekla služebníku: kdo jest ten muž tam, který jde po poli nám vstříc? A služebník pravil: to jest pán můj! Tu vzala závoj a zahalila se. ⁶⁶ A služebník vypravoval Jicchakovi všechny věci, které vykonal. ⁶⁷ Jicchak uvedl ji do stanu Sary, matky své, pojal Rivku a ona stala se manželkou jeho a on ji miloval. [Tak] utěšil se Jicchak po [smrti] matky své.

Kapitola XXV.

¹ Abraham vzal si opět ženu, jejíž jméno bylo Ketura, ² a porodila mu Zimrana, Jokšana, Medana, Midjana, Jišbaka a Šuacha. ³ Jokšan zplodil Šebu a Dedana; a synové Dedanovi byli Ašurité a Letušité a Leumité. ⁴ A synové Midjanovi [byli]: Éfah, Éfer, Chanoch, Abida a Eldaah. Všichni tito jsou potomci Ketury. ⁵ Abraham dal vše, co měl, Jicchakovi; ⁶ ale synům ženin, které Abraham měl, dal Abraham dary a odeslal je, dokud ještě žil, od Jicchaka, syna svého, na východ, do země východní. ⁷ A tyto jsou dnové let života Abrahamova, které prožil: sto sedmdesát pět let. ⁸ Abraham skonal a umřel v dobrém stáří, stár a uspokojen a byl shromážděn k lidu svému — ⁹ a pochovali ho Jicchak a Jišmaél, synové jeho, v jeskyni Machpély, na poli Efrona, syna Cochara, Chetského, které jest naproti Mamré — ¹⁰ [na] poli) které koupil Abraham od synů Chetských; tam byli pochováni Abraham a Sara, manželka jeho. ¹¹ Po smrti Abrahamově požehnal Bůh Jicchakovi, synu jeho, a Jicchak bydlel u studnice [zvané u] „Žijícího, jenž mne vidi“. ¹² Tito jsou rodové Jišmaéla, syna Abrahamova, kterého porodila Hagar, Egyptská, služka Sařina, Abrahamovi, ¹³ a tato jsou jména synů Jišmaélových podle jmen, podle rodů jejich: prvorozený Jišmaélův Nebajot, [pak] Kédar, Adbeél a Mibsam. ¹⁴ Mišma, Dumah a Massa, ¹⁵ Chadad a Téma: Jetúr, Nafíš a Kédemah. ¹⁶ Tito jsou synové Jišmaélovi a tato jsou jména jejich ve dvorcích jejich a v táborech jejich, dvanáct knížat podle kmenů jejich. ¹⁷ A tato jsou léta života Jišmaélova: sto třicet sedm let; skonal, zemřel a byl připojen k lidu svému. ¹⁸ [Jišmaélité pak] sídlili od Chavily až do [města] Šur, které jest východně od Egypta, směrem do Ašur; před všemi bratry svými usídlil se [Jišmaél]. ¹⁹ A tito jsou rodové Jicchakovi, syna Abrahamova: Abraham zplodil Jicchaka. ²⁰ Jicchakovi bylo čtyřicet let, když si vzal za manželku Rivku, dceru Betuéle, Aramejského z Padan-Aramu [Mezopotamie], sestru Labana, Aramejského. ²¹ Jicchak prosil úpěnlivě Hospodina za manželku svou, neboť byla neplodná; a Hospodin dal se uprositi jím, a Rivka, manželka jeho, počala. ²² Když vrážely děti do sebe v jejím tele, pravila: je-li [tomu] tak, proč jsem [to žádala]? I šla tázat se Hospodina. ²³ Hospodin řekl jí: dva národové jsou v životě tvém, dva kmenové odloučí se z lůna tvého; kmen jeden bude silnější než druhý, a starší bude sloužiti mladšímu. ²⁴ Když se naplnily dni, aby porodila, a hle, byla dvojčata v životě jejím. ²⁵ Vyšel první zrzavý, všechen jako plášť srstnatý, a nazvali jméno jeho Ésav [chlupatý]. ²⁶ Poté vyšel bratr jeho a rukou svou držel patu Ésavovu, [proto] nazvali jméno jeho Jaakob [jenž dřží patu]. Jicchakovi bylo šedesát let, když [ona] je porodila. ²⁷ Chlapci rostli. Ésav stal se mužem, znalým lovu, mužem [potulujícím se po] poli, Jaakob však mužem prostým, bydlícím ve stanech. ²⁸ Jicchak zamiloval si Ésava, neboť [přinesl mu] zvěřinu na pokrm, ale Rivka milovala Jaakoba. ²⁹ [Kdysi] vařil Jaakob jídlo, tu přišel Ésav z pole a byl zemdlen. ³⁰ I řekl Ésav Jaakobu: dej mi přece, abych polknul [něco] z rudého, tady toho rudého [jídla], neboť jsem umdlen. Proto pojmenovali ho Edóm [ruďoch]. ³¹ Jaakob však řekl: prodej mi ihned své právo prvorozenství. ³² Tu řekl Ésav: hle, já jdu vstříc smrti a k čemu mně tedy právo prvorozenství? ³³ Jaakob řekl: přísahej mi ihned! Tak přísahal mu a prodal své [právo] prvorozenství Jaakobu. ³⁴ Jaakob dal Ésavovi chléb a pokrm z čočovic; ten jedl a pil, vstal a odešel; [tak] pohrdl Ésav prvorozenstvím.

Kapitola XXVI.

¹ Když byl hlad [nový] v zemi mimo hlad dřívější, který byl za dnů Abrahamových, odebral se Jicchak k Abimelechovi, králi Filištýnských, do Geraru. ² Tu zjevil se mu Hospodin a pravil: nejdi dolů do Egypta! bydli v zemi, kterou ti oznámím. ³ Přebývej v zemi této; a budu s tebou a požehnám ti, neboť tobě a potomkům tvým dám všecky země tyto a splním přísahu, kterou jsem přísahal Abrahamovi, otci tvému. ⁴ A rozmnožím potomstvo tvé jako hvězdy na nebi a dám potomstvu tvému všechny země tyto a požehnáni budou potomstvem tvým všichni národové země — ⁵ a proto, že Abraham uposlechl hlasu mého a zachovával nařízení mé: přikázání má, zákony mé a nauky mé. ⁶ [Tedy] bydlel Jicchak v Geraru. ⁷ I ptali se muži města ohledně manželky jeho, a odpověděl: jest to sestra moje; neboť bál se říci: „žena má“, [mysle si], aby mne nezabili muži místa pro Rivku, neboť byla krásného zjevu. ⁸ Když tam zůstal dlouhý čas, vyhlídl [jednou] Abimelech, král filištýnský, oknem a viděl, že Jicchak se laskal s Rivkou, manželkou svou. ⁹ Tu zavolal Abimelech Jicchaka a řekl: vždyť jest to manželka tvá; jak jsi mohl říci: jest to sestra má! Jicchak mu odpověděl: neboť myslil jsem si: musil bych [snad] zemříti pro ni. ¹⁰ Tu řekl Abimelech: cos nám učinil? snadno by byl mohl jeden z lidu ležeti s manželkou tvou a byl bys uvalil na nás vinu! ¹¹ I přikázal Abimelech všemu lidu, řka: kdo se dotkne tohoto muže nebo manželky jeho, bude [jistě] usmrcen. ¹² Jicchak rozséval v zemi oné a sklidil v roce onom stonásobně Tak požehnal mu Hospodin. ¹³ I zbohatl a bohatl vždy více, až byl velmi bohat: ¹⁴ měl stáda ovcí a stáda skotu a četné služebnictvo a záviděli mu Filištínšti. ¹⁵ A všechny studně, které vykopali služebníci otce jeho za dnů Abrahama, otce jeho, zasypali Filištínští a naplnili je zemí. ¹⁶ I řekl Abimelech Jicchakovi: odejdi od nás, neboť stal jsi se mnohem mocnějším než my. ¹⁷ I odešel Jicchak odtud a utábořil se v údolí Gerarském a bydlel tam. ¹⁸ Jicchak zase vykopal studně vody, které byli kopali za dnů Abrahama, otce jeho, a [které] zasypali Filištínští po smrti Abrahamově, a pojmenoval je jmény podle jmen, kterými je pojmenoval otec jeho. ¹⁹ Služebníci Jicchakovi kopali v údolí a nalezli tam studnici vody živé. ²⁰ Tu se hádali pastýři Gerarští s pastýři Jicchakovými, řkouce: nám [patří] voda tato! Tedy nazval jméno studnice Esek [svár], neboť svářili se s ním. ²¹ I vykopali jinou studnici a hádali se také o ni. Nazval jméno její: Sitna [spor], ²² Hnul se odtud a kopal studnici jinou, o kterou [již] se nehádali, a nazval jméno její: Rechobót [prostranství], řka: neboť nyní opatřil nám Hospodin prostor a zmůžeme se v zemi. ²³ I táhl odtud vzhůru do Beér Šeba. ²⁴ Tu zjevil se mu Hospodin v noci oné a pravil: Já jsem Bůh Abrahama, otce tvého; neboj se, neboť jsem s tebou; a požehnám ti a rozmnožím potomstvo tvé pro Abrahama, služebníka svého. ²⁵ Vystavěl tam oltář, vzýval jméno Hospodinovo a rozbil tam stan svůj, a služebníci Jicchakovi vykopali tam studnici. ²⁶ A Abimelech přišel k němu z Geraru a Achuzat, přítel jeho, a Fichol, vojevůdce jeho. ²⁷ I řekl jim Jicchak: proč přišli jste ke mně? vždyť nenávidíte mne a odeslali jste mne od sebe. ²⁸ Odpověděli: dobře jsme viděli, že Hospodin byl s tebou. Tu řekli jsme: budiž přísaha mezi námi, [totiž] mezi námi a tebou, a ujednejme smlouvu s tebou: ²⁹ že neučiníš nám ničeho zlého, jako my jsme se nedotkli tebe a jak jsme učinili tobě jen dobré a propustili jsme tebe v míru. Tys nyní Hospodinem požehnaný! ³⁰ I připravil jim hody; a jedli a pili, ³¹ a vstali z rána a přísahali, jeden druhému, pak propustil je Jicchak a odešli od něho v míru. ³² Ještě téhož dne přišli služebníci Jicchakovi a povídali mu o studnici, kterou byli vykopali a řekli mu: nalezli jsme vodu. ³³ Nazvali ji [studnici] Šibah [Šebua — přísaha]; proto [jest] jméno města: Beér-Šeba [studně přísahy] až do dnešního dne. ³⁴ Když bylo Ésavovi čtyřicet let, pojal za manželku Jebudit, dceru Beériho Chetského, a Bosmat, dceru Élona Chetského, ³⁵ a [tyto] zarmoutily mysl Jicchaka a Rivky.

Kapitola XXVII.

¹ Když Jicchak byl zestárl a oči jeho se zakalily, takže neviděl, zavolal 'Ésava, staršího syna svého, a řekl mu: synu můj! a [tento] odpověděl mu: zde jsem! ² I pravil: hle, jsem stár a neznám dne smrti své. ³ Vezmi teď své [lovecké] náčiní, toulec svůj a luk svůj, jdi na pole a ulov mi zvěřinu, ⁴ a připrav mně pochoutku, jak ji mám rád, a přines mi ji; rád bych jedl, aby požehnala tobě duše má dříve než zemru. ⁵ A Rivka slyšela, když Jicchak mluvil s Ésavem, synem svým. Když tedy šel Ésav na pole lovit zvíře, aby [je] přinesl, — ⁶ tu pravila Rivka Jaakobovi, synu svému, řkouc: hle, slyšela jsem otce tvého, an mluvil k Ésavovi, bratru tvému, řka: ⁷ Přines mi zvěřinu a připrav mně pochoutku, abych jedl, a požehnám ti před Hospodinem dříve než umru. ⁸ A nyní, synu můj: poslechni hlasu mého v tom, co ti přikazuji. ⁹ Jdi k stádu a přines mi odtud dvě pěkná kůzlata a připravím je jako pochoutku otci tvému, jak ji má rád, ¹⁰ pak přineseš [ji] otci svému a bude jísti, aby požehnal tobě dříve než zemře. ¹¹ Jaakob však řekl Rivce, matce své, hle, Ésav, bratr můj, jest mužem chlupatým, a já jsem mužem hladkým. ¹² Snad bude mne ohmatávati otec můj, pak byl bych v očich jeho jako podvodník a uvedl bych na sebe kletbu a nikoliv požehnáni. ¹³ Ale matka jeho řekla mu: na mne [přijdiž] kletba tvá, synu můj! jen poslechni hlasu mého, jdi a přines mi! ¹⁴ Šel, vzal a přinesl matce své; matka jeho připravila pochoutku, jak otec jeho měl rád. ¹⁵ Pak vzala Rivka skvostné šaty Ésavovy, staršího syna svého, které byly u ní v domě, a oděla [jimi] Jaakoba, mladšího syna svého, ¹⁶ a kůžemi kůzlat ovinula ruce jeho a hladký krk jeho, ¹⁷ pak dala pochoutku a chléb, které připravila, do ruky Jaakoba, syna svého. ¹⁸ A přišel k otci svému a pravil: otče můj! [ten] odpověděl: zde jsem! kdo jsi ty, synu můj? ¹⁹ I řekl Jaakob otci svému: já jsem Ésav, prvorozený tvůj; učinil jsem, jak jsi mně řekl; vstaň, prosím, a přisedni a pojez ze zvěřiny mé, aby mně požehnala duše tvá. ²⁰ Tu řekl Jicchak synu svému: jak jsi tak rychle nalezl, synu můj? Odpověděl: poněvadž Hospodin, Bůh tvůj, způsobil, aby se mně nahodilo. ²¹ I řekl Jicchak Jaakobovi: přistup, prosím, abych tě ohmatal, synu můj, jsi-li ty to syn můj Ésav nebo ne. ²² Tedy přistoupil Jaakob k Jicchaku, otci svému, a ten ho ohmatal a řekl: hlas jest hlas Jaakobův, ale ruce jsou ruce Ésavovy. ²³ A nepoznal ho, neboť ruce jeho byly jako ruce Ésavovy srstnaté — a tedy požehnal mu; ²⁴ ale řekl: tys to syn můj Ésav? a odpověděl: já jsem to. ²⁵ I pravil: podej mi, abych jedl ze zvěřiny syna svého, aby ti požehnala duše má. A podal mu a jedl, přinesl mu víno a pil. ²⁶ Tu řekl mu Jicchak, otec jeho: přistup a polib mne, synu můj! ²⁷ Tedy přistoupil a líbal ho, a když cítil zápach šatů jeho, požehnal mu a řekl: hle: vůně syna mého jest jako vůně pole, kterému požehnal Hospodin. ²⁸ Dejž tobě Bůh z rosy nebeské a z tučnosti země a hojnost obilí a moštu. ²⁹ Sloužiti budou tobě národové a klaněti se budou kmenové tobě; budiž pánem bratrů svých, nechť se ti klaní synové matky tvé; kdo klne tobě, proklet [buď]; kdo požehná tobě, požehnán! ³⁰ Když přestal Jicchak žehnati Jaakobovi a právě když odešel Jaakob od Jicchaka, otce svého — přišel Ésav, bratr jeho, z lovu svého. ³¹ Také on připravil pochoutku a přinesl [ji] otci svému a řekl otci svému: ať vstane otec můj a pojí ze zvěřiny syna svého, aby mně požehnala duše tvá. ³² I řekl mu Jicchak, otec jeho: Kdo jsi ty? I odpověděl: já jsem syn tvůj, tvůj prvorozenec Ésav. ³³ Tu zděsil se Jicchak přemocným zděšením a pravil: Kdopak byl ten, jenž ulovenou zvěřinu mi přinesl? Jedl jsem ze všeho, dříve než jsi přisel; a požehnal jsem mu; také požehnán bude. ³⁴ Když slyšel Ésav slova otce svého, dal se do křiku hlasitého a hořkého a řekl otci svému: požehnej také mně, otče můj! ³⁵ I řekl: přišel bratr tvůj lstivě a vzal požehnání tvé. ³⁶ Tu pravil [Ésav]: Právem nazvali jméno jeho Jaakób [lstivost], již dvakrát přelstil mne: prvorozenství mé vzal a hle, nyní vzal požehnání mé. Pak pravil: zdali neponechal jsi pro mne požehnání? ³⁷ Jicchak odpověděl a řekl Ésavovi; hle, ustanovil jsem ho za pána nad tebou a všechny bratry jeho dal jsem mu za služebníky, obilím a moštem jsem ho zaopatřil — a co pak mohl bych učiniti tobě, synu můj? ³⁸ Tu řekl Ésav otci svému: máš-li jen to jediné požehnání, otče můj? Požehnej také mně, otče můj! A Ésav pozdvihl hlasu svého a plakal. ³⁹ I odpověděl Jicchak, otec jeho, a řekl mu: hle, [vzdáleno] od tučnosti země bude bydliště tvé a [vzdáleno] od rosy nebeské s hůry; ⁴⁰ mečem svým budeš žíti a bratru svému budeš sloužiti; když budeš se potulovati [volně] svrhneš jho jeho s šíje své. ⁴¹ Ésav choval záští proti Jaakobovi pro požehnání, kterým mu požehnal otec jeho, a myslil si Ésav v srdci svém: blíží se doba, kdy budou truchliti nad otcem mým, pak zabiji Jaakóba, bratra svého. ⁴² Když byla Rivce sdělena slova Ésavova, staršího syna jejího, poslala a povolala Jaakoba, mladšího syna svého, a řekla mu: hle, Ésav, bratr tvůj, těší se tím, že tě zabije. ⁴³ A nyní, synu můj, poslechni hlasu mého, seber se a uteč k Labanovi, bratru mému, do Charanu, ⁴⁴ a zůstaň u něho nějakou dobu, až přestane zlost bratra tvého, ⁴⁵ až se odvrátí hněv bratra tvého od tebe a on zapomene na to, co jsi mu učinil; pak pošlu a vezmu tě odtamtud! Proč mám býti zbavena vás obou v jeden den? ⁴⁶ I pravila Rivka k Jicchakovi: mrzí mne život pro dcery Chetské; kdyby pojal Jaakób ženu z dcer Chetských, jako jsou tyto, z dcer země — k čemu mně život?

Kapitola XXVIII.

¹ Tu povolal Jicchak Jaakoba a požehnal mu a přikázal mu a řekl mu: neber si ženu z dcer Kenaanských. ² Vzchop se, jdi do Padanu Aramského, do domu Betuéla, otce matky tvé, a vezmi si odtud ženu z dcer Labana, bratra matky své. ³ A Bůh všemohoucí požehnej tobě, učiň tebe plodným a rozmnož tebe, aby ses stal shromážděním národů. ⁴ Dejž ti požehnání Abrahamovo, tobě a potomstvu tvému s tebou, abys zdědil zemi pobytu svého, kterou Bůh dal Abrahamovi. ⁵ I propustil Jicchak Jaakoba a tento šel do Padanu Aramského k Labanovi, synu Betuéla Aramejského, bratru Rivky, matky Ésavovy a Jaakobovy. ⁶ Když však pozoroval Ésav, že Jicchak požehnal Jaakóbovi a poslal ho do Padánu Aramského,aby si vzal odtud ženu, že požehnaje mu přikázal mu řka: nevezmi ženy z dcer Kenaanských, ⁷ a že uposlechl Jaakob otce svého i matky své a že odešel do Padanu Aramského, ⁸ a když viděl Ésav, že dcery Kenaanské nelíbily se Jicchaku, otci jeho: ⁹ šel Ésav k Jišmaélovi a vzal si Machalat, dceru Jišmaéla, syna Abrahamova, sestru Nebojotovu, k ženám svým za manželku. ¹⁰ Jaakob vyšel z Beér-Šeba a šel do Charanu. ¹¹ I dorazil na místo a přenocoval tam, neboť slunce zapadlo; a vzal [jeden] z kamenů místa a položil jej pod hlavu svou a ulehl na místě tomto. ¹² A snil: hle, řebřík postaven na zemi a vrch jeho dotýká se nebe, a hle, andělé Boží vystupuji a sestupují po něm; ¹³ a hle, Hospodin stál nad ním a pravil: já jsem Hospodin, Bůh Abrahama, otce tvého, a Bůh Jicchakův; zemi, na které ležíš, tobě dám a potomstvu tvému. ¹⁴ A bude potomstvo tvé jako prach země; budeš se rozšiřovati na západ a na východ, na sever a na jih, a požehnány budou všechny rodiny země tebou i potomstvem tvým. ¹⁵ A hle, já jsem s tebou a budu tě chrániti, kamkoliv půjdeš, a přivedu tě zpět do země této, neboť neopustím tebe, až provedu, co jsem ti slíbil. ¹⁶ Jaakób procitl ze spánku [svého] a řekl: zajisté, Hospodin jest [přítomen] na místě tomto a já jsem [to] nevěděl. ¹⁷ I bál se a řekl: jak hrůzné jest místo toto: zde jest zajisté dům Boží a zde jest brána nebeská. ¹⁸ I vstal Jaakób časně z rána a vzal kámen, který byl položil pod hlavu svou a postavil jej jako pomník a vylil olej na něj svrchu. ¹⁹ I nazval jméno místa toho: Bét-Él [dům Boží] ale Lůz bylo jméno města zprvu. ²⁰ Tu slíbil Jaakob slib řka: bude-li Bůh se mnou a bude-li chrániti mne na cestě této, na které kráčím, a dá-li mně chléb ku pokrmu a šaty k odění, ²¹ a navrátím-li se ve zdraví do domu otce svého: bude Hospodin mým Bohem, ²² a kámen tento, který jsem postavil jako pomník, bude domem Božím a ze všeho, co mně dáš, budu ti dávati desátek.

Kapitola XXIX.

¹ Jaakób vstal a šel do země synů východu; ² a viděl: hle studnice na poli, a hle tři stáda ovcí byla rozložena u ní, neboť ze studně této napájeli stáda; kámen však na otvoru studně byl veliký. ³ Když se shromažďovala tam všechna stáda, odvalili kámen s otvoru studně a napojili ovce; pak vrátili kámen zpět na otvor studně, na místo jeho. ⁴ I řekl jim Jaakób: bratří, odkud jste? a odpověděli: jsme z Charanu. ⁵ A řekl jim: znáte Labana, syna Nachorova? a odpověděli: známe [ho]. ⁶ I řekl jim: daří se mu dobře? odpověděli: dobře! a hle, Rachel, dcera jeho, právě přichází s ovcemi. ⁷ I pravil: hle, den jest ještě dlouhý; [ještě] není čas, aby byl dobytek přihnán; napojte ovce, jděte a paste [dále]. ⁸ Tu odpověděli: nemůžeme, až budou shromážděna všechna stáda, a odvalí kámen od otvoru studně, pak napojíme ovce. ⁹ Když ještě mluvil s nimi, přišla Rachel ovcemi otce svého, byla totiž pastýřkou. ¹⁰ Jakmile Jaakób spatřil Rachel, dceru Labana, bratra matky své, a ovce Labana, bratra matky své, tu přistoupil Jaakób a odvalil kámen s otvoru studně a napojil ovce Labana, bratra matky své; ¹¹ políbil Jaakób Rachel, pozdvihl hlasu svého a zaplakal. ¹² Jaakob vyprávěl Rachel, že jest příbuzným otce jejího, a že jest synem Rivky. I běžela a vyprávěla [to] otci svému. ¹³ Když uslyšel Laban zvěst o Jaakobovi, synu sestry své, běžel mu vstříc a objal ho, políbil ho a uvedl ho do domu svého. A [Jaakob] vyprávěl mu všechny příběhy tyto. ¹⁴ Tu řekl mu Laban: věru, tys z kosti mé a z masa mého. [Tak] pobyl u něho celý měsíc. ¹⁵ Tu řekl Laban Jaakobovi: zda proto, žes příbuzným mým, měl bys mně sloužiti zadarmo? Pověz mi, jaká [má býti] mzda tvá? ¹⁶ A Laban měl dvě dcery: jméno starší bylo Lea a jméno mladší Rachel. ¹⁷ Oči Leiny byly mdlé, ale Rachel byla krásné postavy a krásná na pohled. ¹⁸ Jaakob miloval Rachel a pravil: budu ti sloužiti sedm let za Rachel, mladší dceru tvou. ¹⁹ Laban odvětil: lépe, dám-li ji tobě, než abych ji dal muži jinému, zůstaň u mne. ²⁰ [Tak] sloužil Jaakob za Rachel sedm let; a bylo to v očích jeho, jakoby to bylo několik dnů, protože ji miloval. ²¹ [Poté] řekl Jaakob Labanovi: dej [mi] ženu mou, neboť uplynul čas [můj], abych vešel k ní. ²² I shromáždil Laban všecky lidi místa a připravil hostinu; ²³ a večer vzal Léu, dceru svou, a přivedl ji jemu, a on vešel k ní. ²⁴ Laban dal jí Zilpu, služku svou, Lée, dceři své, za služku. ²⁵ Zrána však — hle, byla to Léa! Tu řekl Labanovi: co jsi mně to učinil? Zda nesloužil jsem u tebe za Rachel? proč jsi mne podvedl? ²⁶ Laban odvětil: nedělá se to tak v místě našem, že provdáme mladší před starší. ²⁷ Doplni [svatební] týden s touto, pak dáme ti také onu za službu, kterou budeš u mne konati ještě sedm let dalších. ²⁸ I učinil Jaakob tak a doplnil [svatební] týden s touto; pak dal mu Rachel, dceru svou, jemu za manželku. ²⁹ Laban dal Rachel, dceři své, Bilhu, služku svou za služku ³⁰ Vešel pak [Jaakob] také k Rachel a miloval také více Rachel než Léu, a sloužil u něho ještě sedm let dalších. ³¹ Když viděl Hospodin, že Léa byla v nelásce, otevřel klín mateřský její; Rachel však byla neplodnou. ³² Léa počala, porodila syna a nazvala jméno jeho Reůbén, neboť pravila: Hospodin viděl bídu mou; neboť teď bude mne milovati muž můj. ³³ Počala opět, porodila syna, a pravila: Protože Hospodin slyšel, že jsem v nelásce, dal mně také tohoto, i nazvala ho Šimon. ³⁴ Počala opět a porodila syna a pravila: tentokráte přilne ke mně muž můj, neboť porodila jsem mu tři syny; proto nazval [Jaakób] ho: Léví. ³⁵ Počala opět a porodila syna a pravila: tenkrát chci děkovati Hospodinu; proto nazvala ho: Jehuda. Pak přestala roditi.

Kapitola XXX.

¹ Když viděla Rachel, že nerodila Jaakobovi, záviděla Rachel sestře své a řekla Jaakobovi: dej mi děti! pakli ne, jsem [jako] mrtvá. ² Tu rozhněval se Jaakób na Rachel a pravil: zdali jsem na místě Božím, jenž ti odepřel plodu života? ³ Ona vsak řekla: zde jest Bilha, služka má; vejdi k ní, aby rodila na kolenou mých, abych i já z ní dostala dítek. ⁴ I dala mu Bilhu, služku svou, za ženu a Jaakob vešel k ní. ⁵ Bilha počala a porodila Jaakobovi syna. ⁶ Tu pravila Rachel: po právu učinil mi Bůh a vyslyšel také hlas můj a dal mi syna; proto nazvala ho Dan. ⁷ Bilha, služka Rachelina, počala opět a porodila Jaakobovi druhého syna. ⁸ Tu pravila Rachel: boje Boží jsem bojovala se sestrou svou a také jsem zvítězila; proto nazvala ho Naftali. ⁹ Když Léa viděla, že přestala roditi, vzala Zilpu, služku svou a dala ji Jaakobovi za ženu. ¹⁰ A Zilpa, služka Leina, porodila Jaakobovi syna. ¹¹ Tu pravila Léa: přišlo štěstí a nazvala ho Gad. ¹² Zilpa, služka Léina, porodila Jaakobovi syna druhého. ¹³ Tu pravila Léa: pro blaho mé! neboť blahoslavily mne ženy; a nazvala ho Ašér. ¹⁴ Když šel Reůben v době žně pšenice, nalezl milostná jablka na poli a přinesl je Lée, matce své. Tu řekla Rachel k Lée: dej mi, prosím, z milostných jablek syna svého. ¹⁵ Odpověděla jí: jest to málo, žes vzala muže mého, chtěla bys mi také vzíti milostná jablka syna mého? I řekla Rachel: nechť tedy leží u tebe v tuto noc za milostná jablka syna tvého. ¹⁶ Když pak přišel Jaakob večer s pole, šla mu Léa vstříc a pravila: ke mně pojď: neboť najala jsem tebe za milostná jablka syna mého. I spal u ní v noci této. ¹⁷ A Bůh vyslyšel Léu; počala a porodila Jaakobovi syna pátého. ¹⁸ I řekla Lea: Bůh dal mi odměnu [za to], že dala jsem služku svou muži svému, a nazvala ho Jisachar. ¹⁹ Opět počala Léa a porodila Jaakobovi syna šestého. ²⁰ I pravila Lea: obdařil mne Bůh krásným darem; nyní bude muž můj dlíti u mne, neboť porodila jsem mu šest synů; i nazvala ho Zebulůn. ²¹ Poté porodila dceru a nazvala ji Dina. ²² I vzpomněl Bůh na Rachel a vyslyšel ji Bůh a otevřel mateřské lůno její. ²³ Počala a porodila syna a řekla: Bůh odňal hanbu mou; ²⁴ a nazvala ho Jóséf — řkouc: kéž přidá mně Hospodin ještě jiného syna! ²⁵ Když porodila Rachel Josefa, řekl Jaakob Labanovi: propusť mne a půjdu do rodiště svého, do vlasti své. ²⁶ Vydej [mi] ženy mé a děti moje, za které jsem ti sloužil a já půjdu, neboť znáš službu mou, kterou jsem ti konal. ²⁷ I řekl mu Laban: kéž bych našel přízeň v očích tvých! Tušil jsem, že požehnal mi Hospodin k vůli tobě. ²⁸ Pravil [dále]: ustanov mně mzdu svou; dám ti [ji]. ²⁹ Tu řekl mu: ty víš sám, jak jsem ti sloužil a v jakém stavu byl dobytek tvůj u mne; ³⁰ neboť málo bylo, co jsi měl dříve než jsem přišel a rozmnožilo se ohromně a Hospodin požehnal tobě příchodem mým; a nyní, kdy učiním také já něco pro dům svůj? ³¹ [On však] řekl: co mám ti dáti? Jaakob odpověděl: nemusíš mně dáti ničeho; jestliže uděláš mně tuto věc, chci opět pásti [a] hlídati ovce tvé. ³² Projdu dnes [prohlížet] veškeré stádo tvé; odděl odtud každé jehně tečkované a strakaté, a každé jehně načernalé mezi ovcemi a [co jest] strakaté a tečkované mezi kozami budiž mzda má. ³³ Nechť svědčí pro mne moje poctivost příštího dne: přijdeš-li [dívat se] na mzdu mou, která [se nalézá] před tebou, pak jest vše u mne, co není tečkované a strakaté mezi kozami a načernalé mezi ovcemi, [jako] kradené. ³⁴ I řekl Laban: nuže, nechť jest podle slova tvého. ³⁵ Odloučil tohoto dne kozly pruhované a strakaté a všechny kozy tečkované a strakaté, všechno, na čem bylo něco bílého a všechno, co bylo načernalé mezi ovcemi, a předal [je] synům svým. ³⁶ Určil pak vzdálenost tří dnů mezi sebou a Jaakobem; Jaakob pak pásl ostatní ovce Labanovy. ³⁷ Jaakob vzal čerstvé pruty topolové, zelené a ořechové a kaštanové, oloupal s nich proužky bílé, odhaluje bílé [místo] na prutech; ³⁸ pak postavil pruty, které oloupal, do žlabů, do koryt [vody], kam přicházívaly ovce pít, před ovce, aby říjely, když přicházejí pít. ³⁹ Tu říjely ovce před pruty a vrhly ovce [jehňata] pruhovaná, tečkovaná a strakatá. ⁴⁰ Jehňata však odloučil Jaakob a postavil ovce k pruhovaným a ke všemu, co bylo načernalé mezi ovcemi Labanovými; svá stáda však postavil zvláště a nedal je k ovcím Labanovým. ⁴¹ Kdykoli říjely silné ovce, postavil Jaakob pruty před oči ovcí do žlabu, aby říjely u prutů; ale když byly ovce sláby, nepostavil [jich]; tak dostaly se slabé Labanovi a silné Jaakobu. ⁴² [Tak] zbohatnul muž tento nad míru a měl mnoho stád, služky a služebníky, velbloudy a osly.

Kapitola XXXI.

¹ Zaslechl slova synů Labanových [kteří] řekli: Jaakob vzal vše, co [náleželo] otci našemu, a z toho, co [patřilo] otci našemu, získal si všecko bohatství toto. ² A Jaakob pozoroval na tváři Labanově, že se nechoval k němu jako včera a předvčírem. ³ Tu řekl Hospodin Jaakobovi: vrať se do země otců svých a do rodiště svého — a budu s tebou. ⁴ Tu poslal Jaakob a povolal Rachel a Léu na pole k stádu svému ⁵ a řekl jim: vidím na tváři otce vašeho, že není ke mně jako včera a předevčírem, ale Bůh otce mého byl se mnou — ⁶ Vy však víte, že celou silou svou sloužil jsem otci vašemu; ⁷ ale otec váš oklamal mne a změnil mzdu mou desetkrát. Bůh však nedopustil mu, aby mně učinil něco zlého. ⁸ Pravil-li takto: tečkované budou mzdou tvou, rodily všechny ovce tečkované; řekl-li však takto: pruhované budou mzdou tvou, rodily všechny ovce pruhované; ⁹ a [tak] odňal Bůh otci vašemu majetek a dal [jej] mně. ¹⁰ I stalo se, když říjely ovce, že pozdvihl jsem ve snu oči svých a viděl jsem, že berani, kteří skočili na ovce, byli pruhovaní, tečkovaní a strakatí. ¹¹ A anděl Boží řekl mi ve snu: Jaakobe! Odpověděl jsem: zde jsem! ¹² A řekl: pozdvihni očí svých a viz: všichni berani, kteří skočili na ovce, jsou pruhovaní, tečkovaní a strakatí;neboť viděl jsem vše, co Laban ti dělá. ¹³ Já jsem Bůh z Bét-Élu, kde jsi olejem pomazal pomník, kde jsi mně složil slib; nyní vstaň, vyjdi ze země této a navrať se do rodiště svého. ¹⁴ Tu odpověděly Rachel a Léa a řekly mu: což máme ještě podíl a dědictví v domě otce svého? ¹⁵ Zda nebyly jsme za cizinky považovány u něho? neboť prodal nás, ba utratil také kupní cenu za nás. ¹⁶ Neboť všecko bohatství, které Bůh odňal otci našemu, patří nám a dětem našim. A nyní vše, co Bůh ti řekl, učiň. ¹⁷ Tu vypravil se Jaakob, posadil děti a ženy své na velbloudy. ¹⁸ a hnal všecko stádo své a veškeren majetek svůj, který získal, stádo majetku svého, kterého nabyl v Padanu Aramském, aby se ubíral k Jicchakovi, otci svému, do země Kenaanské. ¹⁹ Laban však odešel stříhat ovcí svých; tu ukradla Rachel [domácí] modly, které patřily otci jejímu. ²⁰ Jaakob však oklamal mysl Labana Aramejského, neoznámiv mu, že chce utéci; ²¹ a [tak] utekl se vším, co mu patřilo; vydal se na cestu, přepravil se přes řeku a bral se směrem k hoře Gilad. ²² Třetího dne bylo Labanovi oznámeno, že Jaakob utekl. ²³ Tu vzal příbuzné své s sebou, pronásledoval ho cestou sedmi dnů a dohonil ho u hory Gileadské. ²⁴ Ale Bůh zjevil se Labanovi Aramejskému ve snu noci a řekl mu: měj se na pozoru, abys nemluvil s Jaakobem ani dobré ani zlé. ²⁵ Když Laban dostihl Jaakoba — rozbilť Jaakob stan svůj na hoře, kdežto Laban rozbil stan se svými příbuznými na hoře Gileadské— ²⁶ řekl Laban Jakobovi: co jsi učinil, ze jsi oklamal srdce mé a že jsi odvedl dcery mé jako zajaté mečem! ²⁷ Proč jsi tajně utekl a oklamal jsi mne a neřekl jsi mně [ničeho]? Byl bych tě propustil s radostí a s písněmi, bubnem a harfou. ²⁸ A nenechal jsi mne, abych políbil vnuky a dcery své; teď pošetile jsi jednal. ²⁹ Bylo by v moci mé, abych učinil vám zle, ale Bůh vašeho otce pravil mně ve včerejší noci takto: chraň se, abys nemluvil s Jaakobem ani dobré ani zlé. ³⁰ A nyní odebral jsi se na cestu, poněvadž houževnatě toužil jsi po domě otce svého, [ale] proč jsi ukradl bůžky mé? ³¹ Tu odpověděl Jaakob a řekl Labanovi: protože jsem se bál, neboť myslil jsem, že bys mně násilně odňal dcery své. ³² U koho však nalezneš bůžky své, [ten] nezůstane živ; u přítomnosti příbuzných našich prohlédni si, co jest u mne [ze tvého] a vezmi si. Jaakob totiž nevěděl, že Rachel je ukradla. ³³ Tu vešel Laban do stanu Jaakobova a do stanu Léina a do stanu obou služek a nenalezl [ničeho]; vyšel pak ze stanu Léina a vešel do stanu Rachelina. ³⁴ Rachel však vzala bůžky a vložila je do polštáře v sedle velblouda a posadila se na ně; a Laban prohmatal celý stan a nenalezl ničeho. ³⁵ I řekla otci svému: nechť nehněvá se pán můj, že nemohu povstati před tebou, neboť přihodilo se mi po způsobu žen; hledal [tedy], ale nenalezl bůžků. ³⁶ I rozhněval se Jaakob a hádal se s Labanem. Jaakob začal [tedy] a řekl Labanovi: jaký jest zločin můj, jaký hřích můj, že mne zuřivě stíháš? ³⁷ že prošťáral jsi všechno náčiní mé? co jsi nalezl ze všeho náčiní domu svého? Polož [to] sem před příbuzné mé a příbuzné své; nechť rozhodnou mezi námi oběma. ³⁸ Po dvacet let byl jsem u tebe; ovce a kozy tvoje nezmetaly a beranů ze stáda tvého jsem nejedl; ³⁹ roztrhané jsem ti nepřinesl, sám musil jsem to nahraditi; z ruky mé jsi to žádal, co bylo ukradeno ve dne a co bylo ukradeno v noci. ⁴⁰ Byl jsem [k službám]: ve dne trápilo mne vedro a mráz v noci, a prchal spánek z očí mých. ⁴¹ Po dvacet let sloužil jsem ti v domě tvém: čtrnáct let za dvě dcery tvé a šest let za ovce tvé; ty však změnil jsi desetkrát mzdu mou. ⁴² Kdyby nebyl Bůh děda mého, Bůh Abrahama, a Ten, kterého se bojí Jicchak, k pomoci mé —zajisté byl bys mne propustil teď s prázdnem. Bídu mou a námahu rukou mých viděl Bůh a rozhodl včera v noci. ⁴³ I odpověděl Laban a řekl Jaakobovi: dcery jsou dcery moje a synové jsou synové moji a ovce jsou ovce moje a všecko, co vidíš, jest moje: — a co bych mohl učiniti teď těmto dcerám svým anebo dětem jejich, které porodily? ⁴⁴ Pojď tedy, učiňme smlouvu: já a ty — nechť ona je svědectvím mezi mnou a tebou. ⁴⁵ Tu vzal Jaakob kámen a vyvýšil jej za pomník; ⁴⁶ a řekl Jaakob svým soudruhům: sbírejte kamení! i vzali kamení a udělali hromadu [kamení] a jedli tam u hromady. ⁴⁷ Laban nazval ji: „Jegar Sahaduta“ [hromada svědectví] a Jaakob pojmenoval ji: „Galéd“ [hromada svědectví.] ⁴⁸ Laban pravil [totiž] hromada tato [nechť jest] svědectvím mezi mnou a tebou dnes; proto nazval ji Galéd, ⁴⁹ a [také] Micpah [stráž], neboť pravil: nechť je Hospodin na stráži mezi mnou a tebou, když budeme oddáleni druh od druha. ⁵⁰ Budeš-li trápiti dcery mé nebo vezmeš-li si [jiné] ženy vedle dcer mých, není nikoho u nás; viz, Bůh jest svědkem mezi mnou a tebou. ⁵¹ [Dále] řekl Laban Jaakobovi: hle hromada tato a hle pomník, který jsem postavil, mezi mnou a tebou — ⁵² svědectvím budiž hromada tato a svědectvím pomník tento, že nepůjdu k tobě za hromadu tuto a že nepůjdeš ke mně za hromadu tuto a za pomník tento ke zlému. ⁵³ Bůh Abrahamův a Bůh Nachorův, Bůh otce jejich, — nechť soudí mezi námi! Tu přísahal Jaakob u Toho, kterého se bojí Jicchak, otec jeho. ⁵⁴ I obětoval Jaakob [dobytče] na hoře a pozval soudruhy své, aby pojedli [z hodů]; a pojedli [z hodů] a přenocovali na hoře.

Kapitola XXXII.

¹ I vstal Laban časně z rána, políbil vnuky a dcery své a požehnal jim, pak odešel Laban a navrátil se do bydliště svého. ² Jaakob však šel cestou svou. Tu potkali ho andělé Boží. ³ I řekl Jaakob, když je spatřil: tábor Boží jest zde! A nazval místo toto: Machanajim [dvojtábor]. ⁴ I poslal Jaakob posly před sebou k Esavovi, bratru svému, do země Séír, do krajiny Edomské, ⁵ a přikázal jim, řka: takto řekněte pánu mému, Esavovi: tak praví služebník tvůj Jaakob: u Labana dlel jsem a zdržoval jsem se [tam] až dosud; ⁶ dostalo se mi volů a oslů, ovcí a služebníků a služek, a poslal jsem [posly], to oznámit pánu svému, abych našel přízeň v očích tvých ⁷ Poslové navrátili se k Jaakobovi a řekli: přišli jsme k bratru tvému, k Ésavovi, ale již jde tobě vstříc a čtyři sta mužů s ním. ⁸ Tu bál se Jaakob velmi a bylo mu úzko; i rozdělil lid, který byl s ním, brav a skot a velbloudy na dva tábory, ⁹ a pravil: kdyby přišel Ésav k táboru jednomu a pobil jej, pak tábor zbývajicí unikne. ¹⁰ Pak řekl Jaakob: Bože děda mého, Abrahama, a Bože otce mého, Jicchaka, Hospodine, jenž pravil jsi ke mně: navrať se do země své a do rodiště svého, a dobře učiním tobě! — ¹¹ jsem nepatrným pro veškeré laskavosti a pro veškerou věrnost, kterou jsi prokázal služebníku svému; neboť holí svou překročil jsem Jardén tento a nyní stal jsem se (pánem) dvou táborů! ¹² Zachraň mě, prosím, z ruky bratra mého, z ruky Ésavovy, neboť bojím se ho, aby nepřišel a nepobil mne, matku s dětmi. ¹³ Ty však pravil jsi: budu ti prokazovati dobro a učiním potomstvo tvé jako písek moře, který nelze počítati pro hojnost! ¹⁴ I přenocoval tam v noci oné a vzal z toho, co měl po ruce, dar pro Ésava, bratra svého: ¹⁵ koz dvě stě a kozlů dvacet, ovcí dvě stě a beranů dvacet, ¹⁶ velbloudů kojících a mláďat jejich třicet, krav čtyřicet a býků deset, oslic dvacet a oslátek deset, ¹⁷ a odevzdal [je] služebníkům svým, každé stádo zvlášť a řekl svým služebníkům: jděte přede mnou a nechte mezeru mezi stádem a stádem. ¹⁸ Přikázal prvnímu, řka: potká-li tebe Ésav, bratr můj, a zeptá-li se tebe takto: komu náležíš a kam jdeš a komu náležejí tyto [ovce] před tebou? ¹⁹ pak rci: služebníku tvému, Jaakobovi; jest to dar poslán pánu mému, Ésavovi, a hle, také on jest za námi. ²⁰ Přikázal také druhému, také třetímu, také všem, kteří šli za stády: těmito slovy mluvte k Ésavovi, když ho zastihnete. ²¹ A řekněte: hle, také Jaakob, služebník tvůj, jest za námi, neboť řekl: chci usmířiti ho darem, který jde přede mnou a poté chci ho vítati, snad přijme mne pak přívětivě. ²² [Tak] předcházel dar před ním; on však přenocoval v noci oné v táboře. ²³ I vstal v noci oné, vzal obě ženy své a obě služky své a jedenáct dětí svých a překročil brod Jabokský; ²⁴ vzav je, převedl je přes ruku a převedl [všecko], co mu náleželo. ²⁵ I zůstal Jaakob samoten. Tu zápasil někdo s ním, až vyšla jitřenka. ²⁶ Když viděl, že ho nepřemůže, dotekl se [příhbí] kyčle jeho a vyšinul se kloub kyčle Jaakobova, když zápasil s ním. ²⁷ Tu řekl: pusť mne, neboť vyšla denice. On však odpověděl: nepustím tebe, leč bys mne žehnal. ²⁸ I řekl mu: jaké jest jméno tvé? Odpověděl: Jaakob. ²⁹ Tu pravil: jméno tvé nebude více nazváno Jaakob, nýbrž Jisraél [Boží bojovník] neboť bojoval jsi s Bohem a s lidmi a přemohl jsi. ³⁰ Pak ptal se Jaakob řka: pověz, prosím, jméno své. On vsak řekl: proč se ptáš po jménu mém? a požehnal mu tam. ³¹ Jaakob nazval jméno místa „Peniél“ [tvář Boží], neboť [řekl]: viděl jsem božstvo tváří v tvář a život můj byl zachráněn. ³² A zazářilo mu slunce, když přecházel Peniél; on však kulhal na kyčli svém. ³³ Proto nejedí synové Jisraele až podnes svazové žíly, která jest na kyčli, neboť dotekl se kyčle Jaakobovy, svazové žíly.

Kapitola XXXIII.

¹ Jaakob pozdvihl oči své a viděl: hle, Ésav přichází a s ním čtyři sta mužů! Tu rozdělil děti [odkazuje se] k Lée a Racheli a k oběma služkám, ² a postavil služky a děti jejich do předu, Léu a děti její za ně, Rachel a Josefa naposled. ³ On však šel před nimi a poklonil se k zemi sedmkrát, až došel k bratru svému. ⁴ Běžel mu Ésav vstříc, objal ho, a padl mu kolem krku a políbil ho a plakali. ⁵ Když pak pozdvihl očí svých a viděl ženy a děti, pravil: kdo jsou tyto u tebe? Odpověděl: děti, kterýmiž milostivě obdaroval Bůh služebníka tvého. ⁶ Tu přistoupily služky, ony a děti jejich, a poklonily se; ⁷ pak přistoupila také Léa a děti její a poklonily se; poté přistoupil Josef a Rachel a poklonili se. ⁸ Tu řekl [Ésav]: co je ti ten celý tábor, který jsem potkal? i pravil: abych nalezl milost před očima pána svého ⁹ Ésav však pravil: mám mnoho! bratře, nechť zůstane tvoje, co máš. ¹⁰ Jaakob pravil: nikoliv! nalezl-li jsem přízeň v očích tvých, přijmi dar můj z ruky mé, protože jsem viděl tvář tvou, jak vidíme tvář Boží, a přijal jsi mne vlídně. ¹¹ Přijmi, prosím, můj dar [uvítání], který byl ti přinesen, neboť Bůh prokázal mně milost a ježto mám vše. Tak naléhal na něho a on to přijal. ¹² Pak řekl: vytáhněme a jděme! půjdu po boku tvém. ¹³ I řekl mu: pán můj ví, že děti jsou útlé a ovce i krávy cucavé mám na starosti, a kdyby [pastýři] je uhnali [jen] jeden den, pohynuly by všechny ovce. ¹⁴ Nechť táhne pán můj před služebníkem svým a já se budu ubírati volně krokem stáda, které jest přede mnou, a krokem dětí, až dojdu k pánu svému do Séíru. ¹⁵ I řekl Ésav: chtěl bych zanechati u tebe některé lidi, kteří jsou se mnou. [Jaakob] však odvětil: k čemu to? Kéž bych nalezl milost u pána svého. ¹⁶ Tak navrátil se Esav tohoto dne cestou svou do Séíru. ¹⁷ Jaakob však táhl do Sukkot a vystavěl si dům a dobytku svému udělal stany, proto nazval [jméno] místa: Sukkot [stany]. ¹⁸ I přišel Jaakob ve zdaru do města Šechem, které jest v zemi Kenaanské, když přišel z Padanu Aramského, a utábořil se před městem; ¹⁹ a koupil díl pole, na kterém postavil stan svůj, od synů Chamóra, otce Šechemova, za sto kesít [mincí]; ²⁰ a postavil tam oltář a nazval ho: Všemohoucí, Bože Israele!

Kapitola XXXIV.

¹ I vyšla Dina, dcera Léy, kterou porodila Jaakobovi, aby shlédla dcery země. ² Tu uzřel ji Šechem, syn Chamora Chavajského, knížete země, unesl ji, a spal s ní a znásilnil ji. ³ Lnul srdcem svým k Dině, dceři Jaakobově; miloval dívku tuto a vemlouval se v srdce dívčino. ⁴ I pravil Šechem Chamorovi, otci svému, takto: vezmi mi dívku tuto za manželku. ⁵ Jaakob vsak slyšel, že [Šechem] zhanobil Dinu, dceru jeho. — Synové jeho byli s dobytkem jeho na poli — a mlčel Jaakob, až do příchodu jejich. ⁶ I vyšel Chamor, otec Šechemův, k Jaakobovi, aby s ním promluvil. ⁷ A synové Jaakobovi přišli s pole, když to uslyšeli. I rozhněvali se muži a mrzelo je velice, že učinil hanebnou věc v Jisraeli, že spal s dcerou Jaakobovou — a nemělo se to státi. ⁸ Tu mluvil Chamor s nimi a řekl: Šechem syn můj touží po dceři vaší; dejte mu ji, prosím, za manželku. ⁹ Sešvakřete se s námi; dcery své budete dávati nám a dcery naše budete bráti sobě; ¹⁰ a s námi budete bydleti, a země bude vám přístupná, usaďte se a cestujte po ní a získejte majetek v ní. ¹¹ Šechem. pak řekl k otci jejímu a k bratrům jejím: Kéž bych nalezl přízeň v očích vašich! A co mi řeknete, dám. ¹² Uložte mi veliké věno a mnoho darů a dám je jak mně řeknete, jen dejte mi dívku tu za ženu. ¹³ Tu odpověděli synové Jaakobovi Šechemovi a Chamorovi, otci jeho, lstivě; mluvili [tak], poněvadž zhanobil Dinu, sestru jejich, ¹⁴ a řekli jim: nemůžeme věc tuto udělati, abychom dali sestru svou muži neobřezanému [za ženu], neboť bylo by to pro nás hanba; ¹⁵ ale vyhovíme vám s podmínkou: budete-li jako my, že bude každý mužský z vás obřezán, ¹⁶ [pak] dáme vám dcery své a vezmeme si dcery vaše, budeme bydleti s vámi a budeme [s vámi] jeden národ. ¹⁷ Jestliže však neuposlechnete nás, abyste se dali obřezati, vezmeme dceru svou a odejdeme. ¹⁸ I líbila se slova jejich Chamórovi a Šechemovi, synu Chamorovu, ¹⁹ a jinoch neváhal vykonati věc takto, neboť měl náklonnost k dceři Jaakobově; a on byl vážen více než všichni lidé jeho otcovského domu. ²⁰ I přišli Chamor a Šechem, syn jeho, k bráně města svého a řekli lidu města svého takto: ²¹ Muži tito smýšlejí mírně s námi, nechť bydlejí v zemi a procestují ji, neboť hle, země rozsáhlá po všech stranách leží před nimi; dcery jejich vezmeme si za ženy a dcery své dáme jim; ²² avšak jen touto podmínkou vyhoví nám muži tito, aby bydleli u nás a aby stali se [s námí] jedním národem: bude-li obřezán každý mužský z nás, jak jsou oni obřezáni. ²³ Stádo jejich a majetek jejich a všechen dobytek jejich — zdali nebude pak náš? nuže, vyhovme jim, aby bydleli u nás. ²⁴ I uposlechli Chamora a Šechema, syna jeho, všichni, kteří vycházejí z [radní] brány města jeho, a obřezáni byli všichni mužští, všichni, kteří vycházeli z [radní] brány města jeho. ²⁵ Dne třetího však, když měli bolesti, vzali dva synové Jaakobovy: Šimon a Lévi, bratři Dinini, [každý] svůj meč a napadli město v jistotě a pobili všechny muže, ²⁶ a zabili Chamora a Šechema, syna jeho, ostřím meče, a vzali Dinu z domu Šechema a odešli. ²⁷ Synové Jaakobovi přišli na zabité a vydrancovali město, poněvadž tito zhanobili sestru jejich; ²⁸ ovce, skot a osly jejich a to, co bylo v městě a co bylo na poli, vzali, ²⁹ a všechno jmění jejich a všechny děti a ženy jejich odvedli a vydrancovali, a vše, co bylo v domech. ³⁰ Tu řekl Jaakob Šimonovi a Lévimu: zarmoutili jste mne že jste mně připravili špatnou pověst u obyvatelů země, u Kenaanských a Perizských; já mám jen malý hlouček lidí — shromáždí-li se proti mně, pobijí mne a budu zničen, já a rodina moje. ³¹ Oni však pravili: zda směl učiniti sestru naši takořka nevěstkou?

Kapitola XXXV.

¹ I řekl Bůh Jaakobovi: vstaň, táhni do Bét-Élu a usaď se tam, a udělej tam oltář Bohu, jenž se zjevil tobě, když jsi prchal před Ésavem, bratrem svým. ² Tedy řekl Jaakob rodině své a všem, kteří byli s ním: odstraňte bůžky cizí, které jsou mezi vámi, očisťte se a vyměňte roucha svá! ³ Vzchopme se a jděme na horu Bét-Élu, a vystavím tam oltář Bohu, jenž mne vyslyšel v den bídy mé a byl se mnou na cestě, kterou jsem šel. ⁴ I odevzdali Jaakobovi všechny [modly] bůžků cizích, které byly v majetku jejich, a náušnice, které byly v jejich uších, a Jaakob zakopal je pod dubem, který byl u Šechemu. ⁵ Poté odtáhli a hrůza Boží [ulehla] na města, která byla vůkol nich, že [obyvatelé jejich] nepronásledovali synů Jaakobových. ⁶ Tak přišel Jaakob do Lůzu, které jest v zemi Kenaanské, t. j. Bét-Él, on a všechen lid, jenž byl s ním, ⁷ a vystavěl tam oltář a nazval místo: Él Bét-Él [Bůh Bét-Élu], neboť tam byl se mu zjevil Bůh, když prchal před bratrem svým. ⁸ Tu zemřela Debora, kojná Ribčina, a byla pochována pod Bét-Élem, pod dubem a ten nazvali dubem pláče. ⁹ I zjevil se Bůh Jaakobovi opět, když přišel z Padanu Aramského a požehnal mu. ¹⁰ I řekl mu Bůh: jméno tvé jest Jaakob, ale nebude již nazváno jméno tvé Jaakob, nýbrž Jisraél bude jméno tvé. I nazval jméno jeho Jisraél. ¹¹ Bůh řekl mu [dále] Já jsem Bůh všemohoucí! Ploď se a množ se; národ a shromáždění národů bude z tebe a králové vyjdou z beder tvých; ¹² a zemi, kterou jsem dal Abrahamovi a Jicchakovi, dám tobě, a potomstvu tvému po tobě dám zemi tuto. ¹³ I vznesl se od něho Bůh na místě, na kterém mluvil s ním. ¹⁴ Jaakob postavil pomník na místě, na kterém byl s ním mluvil, pomník z kamene, a vylil na něj oběť nálevní a polil jej olejem. ¹⁵ I nazval Jaakob jméno místa, na kterém byl s ním mluvil Bůh, Bét-Él. ¹⁶ Pak odtáhli od Bét-Élu, a byl ještě kus země [dojíti] do Efraty, tu porodila Rachel a měla těžký porod. ¹⁷ Když těžce trpěla při porodu, řekla jí porodní bába: neboj se, neboť také tentokrát máš syna. ¹⁸ Když pak odcházela duše její, neboť umírala, nazvala jméno jeho: Ben-Oní [syn bolesti mé], ale otec jeho jmenoval ho: Binjamín [syn stěstí]]. ¹⁹ I zemřela Rachel a byla pochována na cestě do Efratu, to jest Bét Lechem. ²⁰ Jaakob postavil pomník nad hrobem jejím, to jest pomník hrobu Rachelina podnes. ²¹ A Jisraél odtáhl a rozbil stan svůj daleko za Migdal Éderem. ²² Když bydlel Jisraél v zemi této, šel Reůbén a ulehl k Bilhě, ženině otce svého, a Jisraél [o tom] slyšel — A bylo synů Jaakobových dvanáct: ²³ Synové Léiny: prvorozený Jaakobův Reůbén, a Šimon a Lévi a Jehuda a Jisachar a Zebulun. ²⁴ Synové Rachelini: Josef a Binjamin; ²⁶ a synové Bilhini, služky Racheliny: Dan a Naftali; ²⁶ a synové Zilpini, služky Léiny: Gad a Ašer. Tito jsou synové Jaakobovi, kteří se mu narodili v Padanu Aramském. ²⁷ I přišel Jaakob k Jicchakovi, otci svému, do Mamré, do Kirjat-Arba, to jest Chebron, kde bydleli Abraham a Jicchak. ²⁸ A bylo dnů Jicchakových sto osmdesát let. ²⁹ I skonal Jicchak; zemřel a byl připojen k předkům svým stár a syt dny; a pochovali ho Ésav a Jaakob, synové jeho.

Kapitola XXXVI.

¹ A tito jsou rodové Ésavovi, to jest Édom. ² Ésav vzal si ženy své z dcer Kenaanských: Adu, dceru Élona, Chetského a Oholibamu, dcery Any, vnučku Cibona Chivejského, ³ a Basemat, dceru Jišmaélovu, sestru Nebajotovu. ⁴ Ada porodila Ésavovi Elifaze a Basmat porodila Reůéla; ⁵ a Oholibama porodila Jeůše a Jalama a Koracha. Tito jsou synové Ésavovi, kteří se mu narodili v zemi Kenaanské. ⁶ Ésav vzal ženy své, syny a dcery své a všechny osoby domu svého a stádo své a veškeren dobytek svůj a všechen majetek svůj, který byl získal v zemi Kenaanské, a odebral se do země [jiné] pryč od Jaakoba, bratra svého; ⁷ neboť majetek jejich byl příliš veliký, aby mohli spolu bydleti; nemohla země pobytu jejich snésti jich pro dobytek jejich. ⁸ I usídlil se Ésav v pohoří Séír, to jest Edom. ⁹ A tito jsou rodové Ésavovi, praotce Edoma [Idumejských] v pohoří Séírském. ¹⁰ Tato jsou jména synů Ésavových: Elifaz, syn Ady, manželky Ésavovy, Reuél, syn Basmatin, manželky Ésavovy. ¹¹ Synové Elifazovi byli: Téman, Omar, Cefó, Gatam a Kenaz. ¹² A Timna byla ženina Elifazova, syna Ésavova; porodila Elifazovi Amaléka. Tito jsou synové Ady, manželky Ésavovy. ¹³ A tito jsou synové Reůélovi: Nachat a Zerach, Šama a Mizah; tito byli synové Basmaty, manželky Ésavovy. ¹⁴ A tito jsou synové Oholibamy, dcery Any, vnučky Cibóniny, manželky Ésavovy; porodila Ésavovi Jé-uše, Jalama a Koracha. ¹⁵ Tito jsou knížata synů Ésavových: synové Elifaza, prvorozeného Ésavova: Kníže Téman, kníže Omar, kníže Cefó, kníže Kenaz; ¹⁶ Kníže Korach, kníže Ga'tam, kníže Amalék; tito jsou knížata Elifazova v zemi Edomské, tito jsou synové Ady. ¹⁷ A tito jsou synové Reůéla, syna Ésava: kniže Nachat, kníže Zerach, kníže Šamma, kníže Mizzah; tito jsou knížata Reůélovi v zemi Edomské; tito jsou synové Basmaty, manželky Ésavovy. ¹⁸ A tito jsou synové Oholibamy, manželky Esavovy: Kníže Jeůš, kníže Jalam, kníže Korach; tito jsou knížata Oholibamy, dcery Any, manželky Ésavovy. ¹⁹ Tito jsou synové Ésavovi a tito jsou knížata jejich, t. j. Édóm. ²⁰ Tito jsou synové Séíra, Chorího [původní] obyvatelé země: Lotan, Šobal a Cibon a Ana. ²¹ a Dišón a Écer a Díšan; tito jsou knížata Chorího, synové Séírovi v zemi Edomské. ²² A synové Lotanovi byli Chorí a Hémam, a sestra Lotana [byla] Timna. ²³ A tito jsou synové Šóbalovi: Alvan a Manachat a Ébal; Šefó a Onam. ²⁴ A tito jsou synové Cibonovi: Ajjah a Anah; to jest Anah, jenž nalezl horké prameny v poušti, když pásl osly Cibona, otce svého. ²⁵ A tito jsou synové Anahovi: Dišon a Oholibama, dcera Any. ²⁶ A tito jsou' synové Dišanovi: Chemdan a Ešban a Jitran a Cheran. ²⁷ A tito jsou synové Écerovi: Bilhan a Zaavan a Akan. ²⁸ Tito jsou synové Dišanovi: Ůc a Aran. ²⁹ Tito jsou knížata Chorští: Kníže Lotan, kníže Šobal, kníže Cibon a kníže Ana, ³⁰ kníže Dišon, kníže Écer, kníže Dišan; tito jsou knížata Chorští, dle knížectví svých v zemi Séírské. ³¹ A tito jsou králové, kteří panovali v zemi Édomské, dříve Jisraelských. ³² V Edomu panoval Bela, syn Beorův a jméno města jeho Dinhaba. ³³ I zemřel Bela a panoval na místě jeho Jobab, syn Zerachův z Bocry. ³⁴ I zemřel Jobab a panoval na místě jeho Chušam ze země Témanské. ³⁵ I zemřel Chušam a panoval na místě jeho Hadad, syn Bedadův, jenž pobil Midjana na poli Moabském a jméno města jeho Avít. ³⁶ I zemřel Hadad a panoval na místě jeho Samlah z Masréky. ³⁷ I zemřel Samlah a panoval na místě jeho Šaůl z Rechotu nad řekou. ³⁸ I zemřel Saůl a panoval na místě jeho Baal-Chanan, syn Achborův. ³⁹ I zemřel Baal-Chanan, syn Achbora a panoval na místě jeho Hadar a jméno města jeho Paů a jméno manželky jeho Mehétabél, dcera Matrédy, dcery Mézahaby. ⁴⁰ A tato jsou jména knížat Ésavových dle rodů jejich dle míst jejich se jmény jejich: kníže Timna, kníže Alva, kníže Jetét, ⁴¹ kníže Oholibama, kníže Éla, kníže Pinon, ⁴² kníže Kenaz, kníže Téman, kníže Mibcar, ⁴³ kníže Magdíél, kníže Iram; to jsou knížata Edomští, dle sídel jejich v zemi, kterou měli v držení. To jest Ésav, praotec Edomských.