Pták z říše bájí

Údaje o textu
Titulek:	Pták z říše bájí
Podtitulek:	Ze života chudých lidí
Autor:	Ladislav Stroupežnický
Zdroj:	STROUPEŽNICKÝ, Ladislav. Z Prahy a venkova. Praha: Československý spisovatel, 1949. s. 38–46. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Po malostranském trhu kráčel vysoký, hubený, asi dvaapadesátiletý muž, chudě oděný. Na hlavě měl cylindr, který patrně prošel již mnohou bouří života, neboť jeho faldy určitě dosvědčovaly, že nebyl s to odolati dojmům, které kdysi za nepamětných dob shůry prudce působily na jeho dýnko. Od čistě nového cylindru se rozeznával ostatně také nejednou dosti obšírnou lysinou. Zpod cylindru vyčnívaly vlasy, které patrně narostly na docela jiné lebce než na té, jíž nyní poskytují ochranu proti zimě i horku a proti dobrým i špatným vtipům o pleších. A pluh času a utrpení mu vyoral do oholené popelavé tváře notné brázdy. Mdlé oči jeho se skrývaly hluboko v důlkách.

Ale celý zevnějšek tohoto člověka jevil jistou pečlivost i čistotu v úpravě, — kteráž však nebyla s to zakrýti ctihodné stáří i chatrnost jeho obleku; muž tento jistě nebyl prvním obyvatelem svého černého šosatého kabátu, jehož lokty se už pořádně blyštěly. Světlé jeho kalhoty byly tak široké, že se zdálo, jako by byl jejich nynější obyvatel do nich zabloudil nějakým nedopatřením. Boty jeho neměly podpatků; ohlodaly je dva ostré zuby: zub času a zub pražské dlažby.

O hůl se opíraje kráčel volně a podíval se občas na své staromódní tumpachové hodinky, — potom zase zabloudil jeho pohled mezi baby na trhu a utkvěl skoro truchlivě a snivě na oškubaných husách, jejichž podřezané krky smutně visely dolů na dlažbu. — Muž tento jest umělec, — ano, velký umělec: dovede totiž ze svého měsíčního platu čtyřiceti zlatých poctivě a bez dluhů uživiti sebe, svoji ženu a dvě dítky a přitom ještě ušetří měsíčně dva zlaté, jež ukládá dětem do spořitelny. To jest jistě velké umění!

Právě přemýšlí o novém, těžkém problému svého života, totiž o tom, bylo-li by možná koupiti husu a dvě hlávky zelí, — ale ovšem bez překročení měsíčního rozpočtu, který jest přesně ustanoven na poslední půlkrejcar. Tato odvážná myšlenka zaměstnává starého diurnistu již po tři týdny ve dne i v noci; s tužkou v ruce reviduje vždy znova a znova měsíční preliminář, škrtá některá vydání, jiná redukuje, jen aby sehnal kapitál, potřebný ku provedení tak výstřední myšlenky. Ale k tomuto přání ho nesvádí nikterak choutka labužnická, naopak touha tato vzniká z důvodu ušlechtilého: z lásky k dítkám.

Asi před měsícem přišly totiž obě dítky starého diurnisty, sedmiletý Frantík a osmiletá Kačenka s pláčem ze školy a naříkaly si, že se jim děti cestou posmívaly, když se jim přiznaly, že ještě nikdy nejedly pečenou husu.

Matka, obstárlá hubená osoba, která právě kouzelnou svou jehlou vyčarovala ze starých manželových letních kalhot nový zimník pro svého synka, konejšila dítky své tvrzením, že si mohou husu koupiti jen lidé velmi bohatí.

Ale starý písař se při těch slovech zahloubal v truchlé myšlenky; miloval vroucně své dítky, — vždyť byly jedinou jeho radostí v přítomnosti a jedinou nadějí do budoucnosti. Jejich pláč jej zarmoutil do hloubi duše.

Jest to jistě velmi smutné, že moje děti dosud ani nevědí, jaká pochoutka je pečená husa, — opakoval si stále. A vznikla v něm smělá myšlenka, aby jim přece jednou koupil husu. Ale ihned se ulekl té myšlenky, jako by se mu bylo zjevilo nějaké strašidlo. Ale myšlenka ta se nedala více zapuditi a starý písař počal zcela vážně přemýšleti o tom, jak by ji provedl. Celé tři týdny spřádal nejrůznější finanční kombinace. Konečně si umínil, že nebude celý měsíc šňupati a tím že ušetří denně dva krejcary, tedy úhrnem šedesát krejcarů. Ale za ty přece nekoupí husu!

Šťastná náhoda mu pomohla dále: sepsal totiž žádost nějaké „partaji“, která se u úřadu něčeho domáhala, a toto „vinklování“ mu vyneslo dva zlaté. Kapitál na koupení husy, zelí a piva měl tedy v své tobolce! Ta radost!

Jeho rodina však neměla o blížící se velké události ani tušení. Ale když se vrátil včera — bylo to v pátek — z kanceláře domů, ulekl se velice; velký jeho záměr se mu rázem rozplýval v pouhý přelud; zpozoroval totiž, že má jeho žena ovázánu hlavu šátkem.

„Pro pána boha, Kačenko, co je ti?“ tázal se starostlivě.

„Bolí mě strašně hlava!“ zasténala žena.

„A mě také,“ kvílel v koutku Frantík.

To nemohu zítra tu husu koupiti, — budu snad potřebovati těch peněz pro doktora, pomyslil si starostlivý otec.

Noc ztrávil zčásti přikládáním studených obkladů na rozpálené hlavy svých milých, dílem pak sněním o huse, kterou viděl odlétati zpět do dálné říše bájí, z níž na chvilku zalétla v ovzduší trudného života starého písaře.

Když se příštího jitra paprsek slunce odrážel ode zdi domu proti okénkům písařovým a mdlým odleskem osvítil chudičkou jeho světničku, tázal se ustaraný manžel své seschlé družky:

„Nu, Kačenko, co říká dnes hlava?“

„Zaplať pán bůh, — už nebolí.“

„Ukaž, je-li ještě horká?“

A zvadlou rukou se dotkl jejího čela, aby vyzkoumal, může-li dnes koupiti tu husu.

„Horkost se ztratila,“ přisvědčil a dodal: „Ukaž mi ještě jazyk.“ — Žena vyplázla jazyk.

„Má zdravou barvu,“ zjistil písař a ptal se potom ospalého Frantíka, sedícího v košilce na starém divanu, jenž mu byl lůžkem:

„A což tvoje hlava?“

„Taky už nebolí, tatínku, — půjdu do školy.“

„A jazyk?“

Klouček vyplázl jazyk.

„Červený, jak májová řetkvička,“ liboval si otec a prohlédl pro jistotu ještě jazyk Kačence, které ostatně pranic nescházelo. Potom si řekl v duchu: „Dnes tu husu koupím.“

Zdravá barva těch tří jazyků rozhodla.

Tentokrát se vydal starý diurnista na cestu do svého úřadu dříve než obyčejně, aby se poptal na trhu po cenách hus. —

„Pánbu dobrýtro,“ pozdravil tučnou babu a vyhlédnuv si pěknou husičku, dovolil si „vtipnou“ otázku:

„Nu, mnoho-li bych tak dal za tohoto vrabčíka?“

„Dva zlaté a čtyřicet krejcarů.“

„No…, no…, no…‚“ usmíval se opatrný kupec chytrácky. A to znamenalo: Však vy byste dala tu husičku laciněji.

Potom šel dále a ptal se po ceně husy tučnější.

„Tři zlaté.“

„Ó! ó! ó! ó!“ zvolal táhlým tónem a odtrhl prudce ruku od husy, jako by si byl o ni prsty spálil. A škrábal se vyzáblým ukazováčkem za uchem. To jeho Ó! Ó! znamenalo: Milá babko, vy mě chcete přivést na mizinu. A ježto několik dní předtím pro informaci pilně pročítal v ‚Pražském deníku‘ tržní ceny drůbeže, řekl babě: „Nu, ale vždyť stojí v „Pražském deníku“, že jsou husy taky po jednom zlatém a osmdesáti krejcarech.“

„Tak si ji jdou koupit do ‚Pražského deníku‘!“ odsekla baba a přidala několik jadrných hrubostí a nadávek.

„No, no, no…‚“ bručel nevrle starý písař a odešel z trhu do kanceláře.

Muž ten, vždycky tak pilný a přesný, byl dnes neobyčejně roztržitý; nechť pohlédl do kteréhokoli fasciklu, nebo do kalamáře, nebo do protokolu, anebo do tváře svého šéfa, pana rady, všude viděl jen samé oškubané husy s podříznutými krky.

Než o druhé hodině odpoledne opustil kancelář, vzal si čtyři archy velkých erárních blanketů a pospíšil zase na trh. Husa, již zrána cenila prodavačka na dva zlaté čtyřicet krejcarů, byla dosud na skladě. Nabídl za ni jeden zlatý třicet krejcarů, načež mu baba prostě řekla:

„Oni jsou nějaký blázen!“ A ze zlosti, že si někdo troufal tak podceňovati její zboží, šňupla si ze své tabatěrky, aby se trochu vzpamatovala. Obě hlavně jejího dlouhého nosu byly dobrým rapé notně nabity na ostro.

„Vědí co, dám tedy zlatý padesát,“ nabízel písař.

„Hlouposti!“ odsekla baba a zároveň se dostavil účinek černého prášku, — baba vypálila obě hlavně téměř najednou.

„Pozdrav pámbu!“

„Dejž to pámbu!“ odsekla nedbale a hned se ozvala ještě opožděná rána z levé hlavně. Po dlouhém smlouvání, které vyneslo písaři několik jadrných nadávek a jež vyslechl bez odmluvy, shodli se na ceně jeden zlatý osmdesát krejcarů, načež koupil písař dvě hlávky zelí a zabaliv svou kořist do c. k. blanketů, ubíral se domů.

Byt písařův, malý pokojík a ještě menší kuchyňka, byl v domě při úpatí Petřína v uzoučké uličce, a toť se rozumí, že ve čtvrtém poschodí, vlastně v podkroví. Jakož známo, mají chudí lidé zvlášť vášnivou zálibu pro byty v podkroví.

S podivením a zvědavostí vítala dnes rodina svého náčelníka, — vlastně oba jeho balíčky.

„Hádejte, děti, co vám tuhle nesu?“ oslovil otec svoji rodinu tónem žertovným a radostným zároveň.

„Brambory!“ vzkřikl mudrc Frantík.

„Starý papír z kanceláře na podpalování!“ hádala Kačenka na základě některých zkušeností.

Matka mlčela — forma balíku byla jí příliš podivná a přece jaksi známá.

Písař rozbalil vážně první balík a vyzdvihl husu za krk do výše.

„Husa! To je husa!“ vzkřikly děti.

Matka úžasem přímo pozbyla řeči, — husa v jejich světničce byla pro ni zjevem téměř nadpřirozeným.

Teprve když se dotkla studené mrtvoly vzácného toho ptáka, počala věřiti, že to není pouhý přelud, ale ze své poloviční mrákoty procitla teprve, když potěžkala obě hlávky zelí.

„A teď s chutí do práce, staroušku,“ vybízel písař, — „zítra bude u nás oběd jako u některého místodržitelského rady. “

Po tomto vyzvání se jala celá rodina za osobního řízení otcova oškubávati zbytky peří a chmýří husy. Otec si vzal na starost krk, na levém křídle operovaly malé prstíčky Kačenčiny, na pravém křídle se statečně přičiňoval Frantík a matka oškubávala biskupa s okolím.

„Co myslíš, maminko, kolik jsem dal za toho špačíčka?“ tázal se písař, jejž až do vtipkování rozjařil pohled na radující se rodinu.

„No — tak dva zlaté.“

„Ó, ó, ó! — Jeden zlatý osmdesát.“

„To jsi ovšem koupil dobře,“ uznávala matka.

„Tak málo že stojí husa?“ tázal se v hloupém úžasu Frantík; „já myslil, že stojí nejméně dvacet zlatých.“

Rodiče se dali do srdečného smíchu a prohodili, že je Frantík ještě hloupý, což hošíka tak urazilo, že se rozhněval, zalezl do koutka a nechtěl dále spoluúčinkovati při čištění husí kůže. Teprve vyhrůžka, že dostane zítra k obědu pouze brambory, jej dohnala k dalšímu operování na pravém křídle.

Za hodinu byla husa prosta všeho chmýří, jako by ji byl nejobratnější holič namydlil a oholil břitvou.

Za velké zvědavosti dětí rozřízla matka husu, aby ji vykuchala. Děti byly náramně zvědavy poznati vnitřní zařízení toho vzácného ptáka. Velice byly překvapeny, když matka vyňala z husy vnitřnosti; Frantík totiž myslíl, že je husa uvnitř dutá, kdežto Kačenka myslila, že je husa vycpána trávou, kterou požírá na pastvě.

Když se sklánělo slunce za Petřín, ležela husa na pekáči uprostřed stolu, jako na katafalku, připravena jsouc na cestu do pece ohnivé. Starý písař rozkrouhal potom sám obě hlávky zelí na pěkné pravidelné nudličky a sesypal je do kastrolu. Tím se skončily rozčilující události památného toho dne. Rodina potom požila večeři — v dávkách skrovničkých, jako by byly připraveny v lékárně, — načež po hlasité modlitbě se uložila k spánku, nejprve děti a brzy po nich rodiče.

Ale fantasie těchto chudých lidí, zvyklých jednotvárnému, každý den stejnému životu, byla událostmi tohoto mimořádného dne velice rozjítřena a způsobila jim zvláštní sny. —

Frantíkovi se zdálo, že škube husy velké jako koně a Kačenku zase stále oblétali andělíčkové strážci s oškubanými křídly. Otec obdržel ve snu měsíční přídavek desíti dobře vykrmených hus, kdežto matce se zdálo, že se má dostati za kuchařku k nějakému ministrovi.

Jsouc si vědoma velkého úkolu, který dnes musí skvěle splniti, vstala písařova žena již o páté hodině. Nejprve uvařila k snídaní popelavou bryndu ze zamodralého mléka a špatné cichorie, — bryndu, která jest v této rodině pode jménem „kafe“ u velké vážnosti; potom za přítomnosti celé rodiny předsevzala slavnostním způsobem nasolení chladné a jako sníh bílé husí mrtvoly…

Před osmou odešel otec do kanceláře. O deváté hodině praskal v chatrné rozpukané plotně mohutný plamen, — plotna syčela, hučela a sténala, neboť tak prudký žár již dávno nezuřil v jejích útrobách.

Písařova žena si umínila, že provede — z nedostatku lepší příležitosti — na té huse mistrovský kousek svého kuchařského umění, které mnohá léta hynulo v zapomenutí; před lety v něm ovšem vynikala, — byla kuchařkou v šlechtickém domě.

Aby si zajistila pomoc Prozřetelnosti, požehnala se zbožně znamením svatého kříže. Touž ochrannou známku nakreslila huse na hřbet, načež slavila husa slavnostní vjezd do rozpálené trouby.

Když zmizela husa za zavřenými dvířky, řekla matka dětem:

„Až bude bíti desátá, počne husa z trouby líbezně vonět.“

Jak dlouhou se zdála ta hodina oběma dítkám. Neustále se dívaly na začaděný ciferník starých, věkem sešlých hodin, a když počalo v nich chrastit, vrčet, skřípat, chraptit, sténat a syčet a když sebralo bicí jejich ústrojí všecky své síly a počalo koktat deset, vdechovaly děti dlouhými tahy výpary, ucházející z propálených dvířek trouby, a jásaly radostí, jak to výtečně voní. Jejich úcta a vážnost k vědomostem matčiným i k její moudrosti vzrůstala v pravý obdiv, protože opravdu na minutu předpověděla, že to o desáté začne z trouby líbezně vonět.

O jedenácté hodině byl obličej matčin z horka už tmavě červený jako nejkrásnější pivoňka, čemuž se děti náramně divily; jaktěživy by si byly nepomyslily, že by suché a vybledlé tváře jejich maminky mohly takhle nádherně zčervenati!

Čím dále tím silnější vůně se proudila z trouby, — výpar z dušeného zelí jí dodával pikantní příchuti, — děti byly tou vůní přímo omámeny.

Radostí a horkem zářící matka vyndala o půl dvanácté výborně vypečenou husu z trouby.

„Ó! ó! ó!“ zvolal radostně otec, jenž právě vstupoval do dveří; vždy zasmušilý jeho obličej zářil v té chvíli na okamžik milým úsměvem blahé spokojenosti.

Také on, zamhouřiv oči jako ve sladkém snění, vdechl dlouhým tahem několik krychlových metrů omamující vůně do svých vyprahlých, kancelářským prachem vyhlodaných plic a opakoval několikráte s rozkoší:

„Á! á! á! á!“

A zase hltal dlouhými doušky vůni do sebe, jako by měl plat od sáhu. A volal:

„Výborně… Znamenitě. To je pečínka!“

Potom sám rozřezal husu podle nejpřesnějších kuchařských regulí a s obratností, která dosvědčovala, že měl v dřívějších dobách jistě dosti příležitosti se vzdělávati v tomto umění.

Oběd byl zahájen modlitbou, kterou však dítky odříkávaly jen nedbale a roztržitě. Lákavým pozemským požitkem zavánějící pečínka odvracela příliš mocnou silou jejich ducha od zbožných věcí nebeských.

Po polévce z chleba přinesla matka drůbky s nudlemi. Děti žasly, jaká je to chuť a dobrota!

Potom doběhl Frantík pro pivo a matka dala na stůl husu. —

Otec, který v této chvíli pohlížel na své radující se dítky s láskou zvlášť vřelou, spokojeně se usmíval; dal svým miláčkům nejlepší kousky masa na talíř. Děti se hladově vrhly na husu; otec je musil ovšem často napomínat, aby tak nehltaly. — Děti ovšem nejednou slyšely od věrohodných lidí, jak výtečnou chuť má pečená husa, — ale všecko jejich očekávání bylo skutečností daleko předstiženo. V té chvíli už nebyla pro ně husa ptákem z říše bájí! Jedly tak hltavě, že jim brzy vyvstávaly krůpěje potu na čele. A starý písař se rozplýval radostí, že mohl konečně dopřáti svým dětem pochoutky, kterou svým spolužákům záviděly tak často. Občas zabloudil okem k babičce svých dítek, která byla ve světničce přítomna v olejových barvách na plátně, a nejednou se mu zdálo, že se ta dobrá stařenka blaženě a spokojeně usmívá na své vnuky i na svého syna.

V té chvíli však pocítil šťastný otec velkou touhu okořeniti si svoji radostnou náladu šňupečkem tabáku, — ze starého zvyku zabloudila jeho ruka do levé kapsy kabátu, — ale náhle uvázla jako ztrnulá v kapse, — vždyť tam nenašla tabatěrku. Tu si teprve vzpomněl dobrý ten muž, že svoji šňupáckou vášeň suspendoval na několik neděl! Mráček zastínil na okamžik jeho obličej. Jaké osvěžení, jaký požitek by byl způsobil šňupečkem svému nosu, vyhladovělému tak dlouhým postem! Aby si zjednal aspoň nějakou náhradu za ztracený ráj, vyhledal si potají svoji tabatěrku, otevřel víčko a čichal k ní.

„Viď tatínku, že dušičky v nebi jedí často pečenou husu,“ vybleptl náhle Frantík, najedený jako pecka.

„To je hloupá otázka, — duše v nebi vůbec nejedí,“ — odbyl jej otec.

„Protože nemají žaludek,“ poučovala bratříčka moudřejší Kačenka; „vždyť přece víš, že dušičky mají jen kudrnaté hlavičky a pár pozlacených křidélek, ale žádné tělíčko! Což jsem ti je v kostele neukazovala?“

Toto poučení hocha neuspokojilo, — neboť si v své prostotě nebyl s to představiti nebeské blaženosti bez pečené husy! —

Na dovršení hodů dostaly děti po sklence piva, načež byla hostina ukončena krátkou modlitbičkou.

Ježto byli všichni zvyklí jísti rok za rokem ponejvíce brambory a jeli málokdy kousek masa a píti chatrnou kávu, pocítili všichni po tak znamenité hostině velkou únavu a tíži v celém těle, — žaludky jejich, nezvyklé tak těžké práci, musily sebrati všechnu sílu, aby tu husu zmohly beze vší katastrofy. — — —

Dva dni se živila rodina písařova husou, — teprve v pondělí večer hodili poslední ohryzanou kůstku do starého košíku v předsíňce.

V úterý sestoupila celá rodina z nadpozemské říše blahobytu zase v pozemskou říši brambor na loupačku. Zase žili dále chudičce, prostě a spořivě, — neminul však ani den, aby si nebyli všichni vzpomněli s nadšením na ty dva slavné dny.

Dlouhý čas potom se chlubily děti ve škole, že už taky jedly husu…‚ v jejich paměti si ta husa zachovala jakousi nesmrtelnost. —

Starý písař věrně dostál v svém slibu: celý měsíc si nekoupil tabáku. Lačný jeho nos se živil po celou tu dobu z veřejné dobročinnosti, to jest ze šňupečků, které tu a tam dostal mezi známými a v kanceláři.

A když se ho děti tázaly: „Tatínku, kdy zase budeme míti husu“, odpověděl jim: „Až zas napřesrok.“

Děti smutně sklonily hlavy.

Otec, zpozorovav to, chtěl je potěšiti; řekl:

„No, dá-li pán bůh, možná, že i dříve…“

Ale ani tento slib děti nerozveselil. Zdál se jim příliš nejistý a neurčitý.