Pták, který mluví/Janský vypravuje o Jakovi

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Pták, který mluví
Autor: František Hrnčíř
Zdroj: Blahé zlaté mládí. Album původních prací pro českou mládež. Ročník prvý. Pardubice: F. & V. Hoblík, 1884. s. 19–21.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Pan Janský také někdy přicházíval na Bukovinu, obyčejně s Julinkou. Mohl svou hájovnu bez starosti opustiti, protože měl doma hospodyni, starou to, velice opatrnou a hodnou ženu, která mu domácí práci obstarávala a vařila pro něj i pro Julii.

Jako pana Janského ovšem rád viděl. Děti obyčejně sběhly se nahoru do pokoje, pan Janský chtě nechtě musel tam s nimi k papouškovi, který se vždy vesele smál, když jej spatřil.

„Ale čím to je, pane Janský, že papoušek vydrží zimu? Vždyť pochází přece z horkých krajin?“ ptal se jednou Josef.

„Všickni papouškové snesou zimu, ba i silný mráz,“ vysvětloval pan Janský. „Když je papoušek zdráv a je dobře vykrmen, neškodí mu zima nijak. Mají všickni spodní prachové peří velmi husté a i svrchní, krycí peří, chrání je s dostatek před mrazem. Mimo to krev jejich obíhá velmi rychle, čímž způsobuje se velké vnitřní teplo u papoušků. Náš Jako však je trochu zimomřivý. Na cestě vždycky skrýval se u Julinky pod teplou přikrývkou.“

„Byla jsem ráda, když byl u mne,“ pravila Julie. „Byl vždy tak teplý, že jsem se od něho až ohřála.“

„Jako jest jediný z papoušků, který dává přednosť teplému pokoji před studeným lesem. Ostatní papouškové raději prohánějí se v zimě po lesích, než aby uzavřeni byli třeba v teplé kleci,“ dokládal pan Janský.

„Mají všickni papouškové takovou barvu, jako má náš Jako?“ ptala se Klárka.

„Nikoli!“ řekl pan Janský. „Jako má ze všech papoušků nejchudší šat. Většinou mají papouškové peří nádherných a živých barev. Jedné barvy jsou zřídka kdy; obyčejně mají pestré peří červené, zelené, fialové, bílé, žluté, modré, černé.“

„A co jí nejraději papoušek?“ ptal se Jeník.

„Skoro všecko, co jedí lidé,“ odpověděl pan Janský. „Obyčejně jsme jej krmili na tvrdo vařenou rýží, salátem, kapustou a ovocem. Mimo to jí i oves a semenec. Dávají-li se mu sladké věci, tu zmlsá.“

„Ale Jako není mlsným?“ tázala se Klárka.

„Nikoli,“ řekl opět pan Janský. „Náš Jako musel se spokojiti skrovnou stravou. Jen někdy dostával cukr, na kterém si rád pochutnává!“

„Maminko, prosím tě, dej mi kousek cukru, dám jej Jakovi!“ prosil Jeník.

Matka dala mu cukr. Jeník donesl ho Jakovi, který chutě do něho se pustil. Za okamžik schroupal celý kus.

„Prosím — píť!“ zvolal pak, když dojedl.

Dali mu do misky vodu. kterou brzy vypil.

„Pije papoušek jenom vodu?“ ptal se Josef.

„Pije všecky nápoje jako člověk,“ odpovídal pan Janský. „Ba nepohrdne ani pivem a vínem. Zvykne si brzy na všecko.“

Jeník zase chtěl na tatínkovi, aby dal Jakovi napiti se piva. Ale pan Janský řekl: „Papoušek nesmí si zvykat na pivo. Mohl by se opiti.“

Piva tudyž Jako nedostal.

„Papoušek mohl by se také snadno otráviti,“ řekla Julinka, která se velice bála o svého miláčka. „Kdyby snědl hořkou mandli nebo petržel, tedy by umřel.“

„To musíme dáti pozor, aby mu jich nikdo nedal!“ řekl moudře Jeník.