Blahé zlaté mládí/1884/Pták, který mluví/Jako provádí šibalství

Pták, který mluví František Hrnčíř
Janský vypravuje o Jakovi	Jako provádí šibalství	Osudy Jakovy

Údaje o textu
Titulek:	Pták, který mluví
Autor:	František Hrnčíř
Zdroj:	Blahé zlaté mládí. Album původních prací pro českou mládež. Ročník prvý. Pardubice: F. & V. Hoblík, 1884. s. 21–22. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Když neviděl papoušek dlouho Julii, stával se mrzutým a nedůtklivým. Ačkoliv i děti pana lesního měl rád a často se s nimi bavil, tož přece nemohly mu nahraditi jeho miláčka. Snažili se sice všickni jako o závod, aby jeho rozmarům, často dosti podivným, učinili zadosť, ale Jakovi ani to mnohdy nedostačovalo.

Nejmilejší „zábavou“ jeho bylo roztloukati nádobu, kterou měl ve své kleci na vodu. Když se napil, tu buď nádobku převrhl, anebo ji dvířkami z klece vyhodil. Největší radosť měl, když se nádoba roztloukla. Smál se vždy hlasitě svému šibalství. Ale hned se vzpamatoval a sám se napomínal: „Jako, to není dobře! Jako, z čeho teď budeš píti? Nedáme ti píti! Budeš míti žízeň!“ Byla to ovšem slova, která k němu mluvil buď pan lesní, buď jeho děti.

Aby nádoby rozbiti nemohl, přivázali ji provázkem ku kleci. Ale Jako brzy věděl, jak poříditi si novou zábavu. Zobákem svým obratně rozvázal uzel, a za chvíli potkal nádobku týž osud jako všecky ostatní. Byl však za svou nepravosť potrestán! Místo porculánové nádobky dostal plechovou, které rozbiti nemohl. Divil se tomu Jako! Mrštil jí přece vší silou na podlahu, a ona zůstala celá! „Čím to asi jest?“ myslil pták. Kousal potom do ní, až byla všecka zpřehýbána.

Jednou když byl v pokoji sám, vyletěl z klece a odnesl v zobáku nádobku, kterou položil na trámec u stropu. Pak vletěl do klece zpět. Když mu chtěly děti dát píti, hledaly nádobku v kleci. Ale kde nic, tu nic. Čtverák hleděl na ně a smál se jim. Hledaly pod postelí, pod skříněmi, ale marně. Papoušek, jakoby nic, smál se dále. Skoro se na něj rozhněvaly, ba zavolaly i tatínka, aby si na starého šibala postěžovaly. Tatínek přišel, hledal s dětmi, ale nenalezl také ničeho. Na trámec nikdo nevzpomněl.

A papoušek, jakoby věděl, co hledají, volal ustavičně: „Jako chce píti! Jako má žízeň! Píti! Píti!“

„Je to čtverák!“ smál se pan lesní. „Beztoho si nádobku někam schoval sám, a teď se nám posmívá. Ale počkej!“

A pan Březina vzal džbán s vodou, postavil jej do klece a řekl: „Tu máš vodu a pij!“

Papoušek hleděl udiveně svýma moudrýma očima na lesního. Pak vstrčil hlavu do džbánu a smočil si ve vodě zobák i peří na krku. Ale nelíbilo se mu takto píti. Vylétl najednou z klece a přímo ku trámci. Chopil zase plechovou nádobku a odnesl ji do klece.

„Aha, hleďme, chytrého ptáčka!“ smál se Josef. „Teď když vidí, že je zle, přinese sám nádobku. A nechal nás tak dlouho hledati!“

Papoušek nedbal však žaloby synkovy, postavil nádobku na dno klece a volal: „Jako chce píti! Jako chce píti! Jako má žízeň! Píti! Píti!“

Pan lesní nabil mu ze džbánu do nádobky vody, a Jako hltavě pil. Měl opravdu velikou žízeň. Ale pamatoval si dobře, jak byl vytrestán, a vícekráte nádoby ani nevyhazoval z klece, ani ji neodnesl a neuschoval.