Ptáčníkova dceruška/8.

Ptáčníkova dceruška Josef Kajetán Tyl
7.	8.	9.

Údaje o textu
Titulek:	8.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 34–39. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Lehounký, létavý závoj růžových červánků vznášel se po údolí, a vrcholy jedlí na hradním vrchu hořely zlatem zapadajícího slunce. Na blízké mezi tloukla křepelka.

U ptáčníkovy chaloupky, pod javorem, seděli ještě tři šťastní lidé — Mareš, Liduška a Ludvík.

Poslední se najednou vzchopil. Do proudu sladkých hodin, kdežto byl všecko se sebe svlékl, co naň byla náhoda od narození zavěsila, a kde na sebe pouhého člověka obléknul — do počtu blahých, jitřenkou nového života ozářených dnů, ježto ztrávil po boku dvou divných lidí, padlo zpomenutí na domov jako sprostý oblázek mezi skvostné perly.

„Nyní musím na zámek, nežli se docela setmí!“ řekl nyní. „Na zámek?“ divila se Liduška, jakoby se to všemu očekávání jejímu příčilo. „Ach, je pravda! Já bláhová na to docela zapomněla; jakobys tu měl už na vždycky zůstati.“

„Kdyby to bylo možná!“ řekl Ludvík významně a chopil ji prudce za ruku. „Kdo by si to mohl vřeleji přát!“

„Nu, nu!“ usmál se starý otec, jejžto Ludvíkova horlivost opětně nepokojila; „mně se zdá, kdybyste měl pod slaměnou střechou zůstávat, že by vás to omrzelo. Ostatně máte dobře — chcete-li dnes ještě do Volšova, musíte si přispíšit, zvláště nejste-li cest povědom.“

„To nejsem,“ dosvědčoval Ludvík. „A jak vidím, přišel jsem na hrad docela jinou stranou.“

„To nic neškodí,“ řekl Mareš. „Okolo Podlesí běží dobrá vozovka a pak se dáte pěšinou v pravo — nu, vždyť vás vyprovodíme, až se na dělanou cestu dostanete. Ta jde pak jako šňůra do zámku.“

I vzchopili se konečně všickni a dali se na cestu. Liduška se zavěsila Ludvíkovi na loket a šla s ním dva, tři kroky napřed. Radostná mysl ji poháněla. Starý otec šel za nimi. Oči jeho spočívaly na spanilém párku s potěšením, ale v srdci se mu hnízdil nepokoj.

A lidé z Podlesí, kteří šli s pole nebo louky k domovu a které Liduška dětinsky vesele pozdravovala, ti hleděli dlouho, dlouho za černohlávkem a jeho statným průvodcem, i lámali si hlavu, kdo by to asi byl — a hádali, až přišli také na svatební věnečky.

Ale ty dvě mladé, šťastné duše o tom nevěděly. Okolo nich obláčela se země jako ku plesu a slavnosti a usmívala se na ně nevídanou krásou. Až posud byly oči jejich zavřeny, dnes teprva se otevřely, aby všem divům světa cestu k srdci připravily.

Byl to utěšený večer!… ach, vždyť mi zajisté rozumíte! —

Nad utichlou krajinou — nad ouvalem, v jehož saduplném lůně se klidná vesnice kryje — nad ním stojí vážná hora, a čelo její začíná se lesknout stříbrným paprskem luny. Z vesnice zaznívá klekání.

Liduška umlkla mezi sladkým štěbotem a… sepnula ruce. Oči její utkvěly na okamžik na tváři Ludvíkově a pak letěly k nebes klenutí, na němžto zlaté večerní lampy se rozsvěcovati začínaly. Starý Mareš obnažil šedivou hlavu a modlil se. I Ludvíka uchvátila pobožná chvíle, a duše jeho povznesla se vzhůru, k zřídlu té blahosti, z níž tak čistý a hojný pramen dnes jeho prsa zatopil.

Několik okamžení trvalo mezi všemi třemi hluboké ticho, až je posléze starý ptáčník přerušil.

„Odtud nemůžete zabloudit,“ řekl k Ludvíkovi; „tahle cesta vás povede přímo k Volšovu.“

Všickni tři se pozastavili.

„Tedy dobrou noc!“ zvolal Ludvík hlasem polodušeným a chopil zas Lidušku za ruce.

„Dobrou noc!“ šeptala dívka, a celá duše její rozplývala se v těchto krátkých slovech.

On přitiskl ruce její k srdci svému a nakloniv hlavu, políbil prsty její.

„Zejtra ráno přijdu na hrad!“ šeptal při tom.

Dívkou to trhlo. Jiskra nevýslovné rozkoše, jakési poloúzkostné tušení posud nepocítěného blaha roznítilo duši její, a sladké trnutí proniklo tělo její. Rozumělať slovům Ludvíkovým, a to bylo jako první tajemství života jejího.

Neodpověděla mu sice — to divné, živé děvče nemohlo na těch několik slov odpověděti! — ale v jemném tisknutí ruky její spočívala mnohovýznamná, všeslibná odpověď.

Rozloučili se; jako nejbližší, dávno známí, drahými svazky opoutaní sousedé v naději brzkého shledání rozešli se vespolek.

Liduška se pozastavila a hleděla dlouho za Ludvíkem, hleděla za ním, dokud se postava jeho u večerním šeru míhala. Pak se obrátila mlčky k domovu.

Nad lesem vystupoval měsíc v úplné své kráse a po celém údolí rozlil se stříbrný proud jeho paprsků.

Mlčky, s hlavou sklopenou šel Mareš vedle dívky. Krok jeho byl volný, skoro váhavý. Něco mu leželo na srdci a zdržovalo jeho chůzi.

Najednou se zastavil, a Liduška se vytrhla z lehounkých myšlének. Zpytavě upnula na něj oči.

Otec pozvedl hlavu a pohledl jí do očí.

„Dítě,“ začal hlasem jaksi stísněným, „řekni mi, co je to s tím panem Ludvíkem?“

„Jak to myslíš, tatínku?“ ptala se dívka nevinně, bez nejmenší přetvářky.

„Nerozumíš mi?… Jak pak se to stalo, že mu tykáš?“ doložil starý trochu přísněji.

„Že mu tykám?“ opětovala dívka, jako by se měla čemu divit. „A jak bych mu netykala? jak bych s ním mohla jinak rozprávět?“

„Ale, děvče!“ namítal otec hlasem poněkud káravým, „tak se mluví s bratrem, nebo s blízkým přítelem, nebo konečně…“ Slovo mu nechtělo se rtů.

„S kým, tatínku? — s kým?“

„S milým — se ženichem!“ doložil otec nevrle, a dívka sebou radostně trhla; dech se jí tak zúžil, že musila obě ruce na prsa položit. „K tomu ke všemu je ale pan Svojetinský u nás ještě tuze cizí,“ pokračoval stařec. „Já ho neznám, ty ho neznáš… co může z takové okamžité známosti pojít?“

„To nevím,“ řekla dívka tiše, a stála tu s hlavou poloskloněnou, ruce pořád ještě na prsou složeny držíc. „Na to jsem nepomyslila. Myslíš-li ale, tatínku, že Ludvíka neznám, tedy jsi na omylu. Já znám vrch i dno duše jeho, já ho poznala v prvním okamžení, když důstojně před Horinu vstoupil a na mne se milostně pousmál, já mu nahlídla až na hlubinu srdce.“

„To máš bystrý zrak; já se nemohu chlubit, že bych byl člověka za tak krátký čas až na dno prohlídnul. Nu — zamilované oči vidí prý skrze zeď,“ zamumlal polo pro sebe. „Ale co z toho?“ doložil pak hlasitě, a hlas jeho se chvěl bolestí a mrzutostí.

„Co z toho?“ tázala se dívka po něm. „Já to nevím; o to se bude Ludvík starat.“

„Ty ho tedy — miluješ?“

„Ó neptej se mě na věci, o kterých mluviti neumím!“ prosila dívka vášnivě. „Já to nevím — já neumím pojmenovat, co ve mně obživlo; ale to vím jistě, že moje duše v jeho duši vzrostla a že bych nezůstala na živu, kdybych se od něho odtrhla!“

„Dítě, dítě!“ vzkřikl stařec hlasem se třesoucím a spráskl ruce.

„Ó nehněvej se — nehněvej!“ zvolala dívka a vrhla se mu prudce okolo krku. „Tys můj drahý otec — ale já jinak nemohu!“

Hlasitý pláč přerušil další slova její. Stařec se při tom zachvěl a otcovské srdce jeho překypovalo. I sevřel svůj drahý poklad, to skvostné, veselé dítě, jež nyní tak usedavě plakalo — sevřel je vroucně do svých loktů a políbil je v čelo.

„Nu, Bůh ti dej svého požehnání!“ šeptal při tom. „Tebe dostihla hodina tvá — jsi k tomu určena. Tvůj otec se bude s tebou veselit.“

Mlčky vraceli se na to tichou, jasně ozářenou krajinou k domovu. S jemnou rozkoší pohlížela Liduška na místa, kde Ludvík seděl, kudy chodil — okolo chaloupky, pod javorem, v domácí jizbě.

A když přišla do své komůrky, kdež v jednom koutě její čistě povlečená postýlka stála — z okna bylo do malé zahrádky a dále na tmavolesou horu vidět: tu začaly okolo ní všechny stěny znít a opakovaly Ludvíkova slova: „Či nejsi má? — Zejtra na hradě!“ — a nevýslovně sladká bolest rozehřála prsa její. Smála se potichu a slza jí stála v očích.

Potom si rozepnula živůtek, shodila svou řásnou sukničku, smekla střevíce — a poklekla vedle postele. Slov k modlitbě sice dnes nenalézala, ale předce se modlila — vřele, vroucně se modlila. Celá duše její byla u Pána a děkovala mu. Dnes teprva probudilo se v ní tušení, co lidský život obnáší.

Potom si urovnala podušky — skočila lehounce do měkkých peřin, přikryla se, sklonila hlavičku k panenským ňadrům, zamhouřila oči a zašeptala s dětinským úsměvem: „Dobrou noc… můj Ludvíku!“