Ptáčníkova dceruška/23.

Ptáčníkova dceruška Josef Kajetán Tyl
22.	23.

Údaje o textu
Titulek:	23.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 92–96. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Jasně hořela denní zlatá lampa na modrém nebes oblouku, když hraběnka Zalužanská s Hortensií jela na Volšov. Byl to milokrásný, veselý den — jako duše panské dcery, která si potají přála, aby nalezla v ptáčníkově dceři dívku, ježto by Ludvíka zasluhovala. Její lehounké sny o jeho milosti rozprášily se v této romantické žádosti jako ranní rosa na slunečním paprsku.

Byla to vlastně dobrá, šlechetná — trochu přepjatá — duše, snad s ní hrála také malá marnivost, a tudy si rodohrdé, v samé konvenienci zletilé dámy špatnou pomocnici zvolily.

Ludvík se přicházejícím hostům podivil, ale obratnost jeho nedala nic znát a rozprostřela před nimi lahodnou hostinnost v nejskvělejším světle.

Hortensie ho pozorovala s velikým účastenstvím. Na ubledlých jeho tvářích spočíval tak hluboko vrytý žal, že se nedal sebe větším líčením zakrýti.

„Pane hrabě!“ začala k němu hlasem důvěrným, když byli o samotě, „vy tu máte ještě jiné hosti. Není-li pravda?“

Ludvík na ni bystře pohlédnul.

„Víte-li to z úst mojí matky, tedy se divím, že se po tak nepatrných osobách ptáte.“

„Žádné hořkosti, milý hrabě! Přišlať jsem, abych je poznala.“

„To je mi líto, že jste konala cestu nadarmo. Moji hosté již tady nejsou.“

„Jak? — již tedy uzdravena —?“

„To pochybuji; spíše tuším, že jim tu panské povětří škodilo; proto odešli.“

„A vy jste je — pustil?“

„Oni neuznali za dobré u mne se opovědít, když můj dům opouštěli.“

„A vy zde stojíte?“

„Mám snad muky Tantalovy snášet? anebo vraždu spáchat? Ano, divte se, milá hraběnko! Náš bázlivý doktor myslí, že bych svou přítomností pokazil, co on napraví.“

Na to vypravoval obšírněji. Hortensie poslouchala s celou duší.

„Tedy pojedu do Podlesí,“ řekla na to. „Co mám Lidmile vyřídit?“

„Vy — hraběnko?“

„Nevěříte mi?“ ptala se Hortensie s planoucím zrakem. — „Myslíte, že jsem společnice matek našich, ježto nám nerozumějí? — Co mám Lidmile vyřídit?“

„Poznejte ji — pak poznáte velikost mého neštěstí a budete vědět, co jí říci!“ zvolal Ludvík a stisknuv ruku její, odkvapil, aby ukryl slzy, ježto se mu na mužnou tvář vyhrnouti hrozily.

„Vyhráno!“ plesala dívka v duchu, dala hned zapřáhnout a jela do Podlesí.

Tam se ovšem takové návštěvy nenadáli.

Šťastně byli Mareš a dcera jeho z Volšova uklouzli, a když vešla Liduška do své tiché komůrky, dala se sladkou bolestí do tichého pláče. Pak se uložila na smrt umdlena.

Za několik hodin na to přijel za nimi zámecký lékař s potřebnými léky a ponaučením. Při tom huboval, mluvil o nebezpečí a varoval před nepozorností. Ale stařec i dívka ho poslouchali, ani neodpovídajíce, a když odešel, z hluboka si oddechli. Vždyť byli doma, kde se ničeho nestrachovali.

Druhého dne oblíkala dívka sváteční šaty. Nevěděla ani, proč to činí; ale ono ji to těšilo. Vždyť se jí už po nich stýskalo. — Potom se postavila k oknu a pohlížela na zámecký vrch.

„Můj zlatý tatínku!“ promluvila sladce prosebným hlasem, „já bych ráda na hrad. Dovedeš mě tam?“

„Milá děvečko, to tě tuze unaví,“ namítal starostlivý otec; brzo ale dívce povolil, ježto se za dosti silnou považovala a radostí z té procházky si mnoho slibovala; i vydal se sní na cestu.

Podepřena o loket jeho kráčela vzhůru; jakési nadpozemské zanícení prochvívalo celou duší její. Bledé, přepadlé tváře její zarděly se horečným zápalem, a oči její se leskly jako leskem kovovým.

Ani jeden, ani druhý nemluvil. Oba se pohřížili v myšlenky, které jim proměnu lidských dní na mysl uváděly. U lesní kaple se Liduška zastavila, poklekla a dlouho se modlila. Když povstala, byla jako na smrt ubledlá. Otec se poděsil i chtěl ji vést nazpět; ona ale zavrtěla hlavou a pohlédla na něho tak prosebně, že jí musel býti po vůli.

„Milý tatínku!“ jala se po nějaké chvíli tichým hlasem vypravovati, „Ludvík dostane jinou nevěstu. Divíš se? Já ji viděla dnes ve spaní — a když jsem se nyní modlila, zjevila se mi zase tvář její.“

„Aj, to jsou marné sny, milé dítě!“ káral i prosil ji otec, „a kdybys na toho člověka nemyslila —“

Liduška se bolestně usmála, stiskla otci ruku a sklopila oči. Cítila, že bude muset na něho mysliti, dokud v ní krůpěje krve bude.

Když dostoupili vrchole a blížili se k oblíbenému útulku, hořely zase dívce tváře, a kolena pod ní klesala; při tom se chvěla na celém těle. Sklíčený otec počal bědovat, ale ona se jen usmívala a upínala zraky po místech, kde byla poprvé Ludvíka spatřila. Jen s velikým namáháním dovedl ji otec na drnovou pohovku. Ona na ni mdlobou sklesla a napnula se celou délkou pod zeleným krovem hustého křoví a zamhouřila oči jako v blouznivém snění. Otec si vedle ní poklekl a stíhal s bázlivou duší nestejné její oddychování.

V tom přiběhla pěšinou domácí podruhyně.

„Ach, dobře, že vás nacházím!“ volala. „Podívejte se, jaká vzácná paní se to po vás ptá!“

Liduška otevřela oči a spatřila — Hortensii. I vzchopila se dopola, zkřikla: „To je ona!“ — sáhla si k srdci — a pramen krve zabarvil jí zase ústa.

Se smrtelnou hrůzou uchvátil ji otec v třesoucí se náruč a volal s vyděšenou podruhyní k nebesům, o pomoc.

Hortensie tu stála ustrnutím jako socha.

Krev se brzo sice utišila — ale tvář dívčí potáhla se alabastrovou bělostí. V tom se ozvalo nad touto kupou žalosti a hrůzy hlasité vzkřiknutí, a nad jich hlavami stál Ludvík, jejž byla touha druhou stranou na milé místo přivedla, aniž byl tušil, k jakému divadlu se tu nahodí.

Nyní skočil se zřícenin dolů.

„Zlořečený vrahu!“ roznítil se na něho starý ptáčník, i byl by po něm rukama sáhl, kdyby nebyl nešťastné dítě v loktech držel.

Ale v tom okamžení otevřela také zas dívka oči sklenným leskem potažené a upnula na otce pohled, při němžto se všechen jeho hněv rozplynul.

„Moje Lidmilo!“ bědoval Ludvík a vrhnul se jí k nohám.

Ona pozvedla vší silou ještě ruku a podala mu ji, ledovitě studenou. Nebeský mír oslonil při tom líce její.

„Tady ponejprv a naposled,“ zašeptala. — „A nyní mě pusť a podej ruku tam té spanilé postavě — to je tvoje budoucí — já ji dnes viděla ve snu. Tvá matka se usmívá…“

V tom umlkla a klesla nazpět.

Ludvík klečel vedle ní ještě okamžení v hrozné bolesti, zakrývaje si tvář oběma dlaněma. Pak se rychle vzchopil a pobízel zoufanlivě k pomoci. Ale pobízení jeho bylo marné — a Hortensie nemohla dívce už nic vyřídit.

Ramena starcova opnula se křečovitě okolo těla nešťastného dítěte, a šedivá hlava sklesla na prsa jeho, jako vichrem zlomená koruna starého dubu.