Ptáčníkova dceruška/21.

Ptáčníkova dceruška Josef Kajetán Tyl
20.	21.	22.

Údaje o textu
Titulek:	21.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 83–89. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Ve skvostné komnatě, na hebkých peřinách, ležela ptáčníkova dceruška v bělounkém domácím živůtku z nejtenčího plátna; hlavinka její, v malém pěkném čepečku s drahými kraječkami, spočívala na jemné podušce s okrajem ze zeleného hedbáví. Tílko bylo přikryto takovou též pokrývkou.

Tváře její vypadaly jako dva vybledlé růžové lupeny. To nebyla ta srnka, která běhávala křovím a po lukách — to bujné, rozkošné kvítí, které se dařilo na božím slunci, na větru i mrazu. Toť bylo se sebe — alespoň se to tak zdálo — všechen pozemský lesk setřelo, že na něm nic nezbylo, nežli co pocházelo z výšin nadvětrných, a zářilo nyní jakousi tichostí jasných, po trpkém zkoušení k věčnému životu vyvolených duchů.

Při samé posteli, u nohou svého milého dítěte, seděl starý otec se sklopenou hlavou; tíže minulých dní mu ji byla sehnula, jakoby na ni mnoholetá starost byla ulehla. Tvář jeho byla popsána písmem hlubokého žalu.

Na svém starém místě u okna stál Ludvík, kalným okem hledě na letní, veselou krajinu.

Nyní se dívka poněkud pohnula, otevřela oči a upnula je na otce. Usmála se — ale jaký to rozdíl mezi jejím bývalým a tímto smíchem; — asi jako mezi večerními červánky a poledním paprskem; usmála se a vztáhla po otci ruku.

Vědělať již, kde se nachází; ale její pohled a to pohnutí ruky bylo jako patrným znamením, že chce odtud pryč, a že nechce už nikde pobývat, nežli v srdci otcovském. Starý Mareš to také vskutku cítil, a když ji vzal za ruku, vstoupily mu dvě veliké slzy do očí.

Při prvním procitnutí z horečného zápalu nevěděla dívka, kde je a co se to s ní děje. Nebyloť jí v prvním okamžení jinak, než jakoby byla hrobní branou do jiných končin odputovala, kdežto se na ni teď celý jiný svět díval. Teprva pozvolna vracela se jí pamět, a když jí otec napověděl, co ji bylo potkalo, vstoupila jí celá událost živě před oči. Slyšela zase otcovu zprávu z Horinova pramene, viděla se na veřejné silnici, viděla Ludvíka v panském kočáře, a nyní byla v jeho domě.

„Oklamal mě, oklamal!“ zašeptala třesoucíma se rtoma a dala se do hořkého pláče, jako dítě, když se mu nejmilejší hračka pokazí.

Ludvík se přibližoval k posteli, ona kývala prudce rukou a vší silou obrátila se na druhou stranu.

Lékař zapovídal všeliké pohnutí, a tudíž se muselo všecko vzdálit. Jen otec tu seděl jako železná socha. Klášterní poklid rozhostil se zase po komnatě.

Dívka upadla do tichého spaní, z něhož na počátku vykřikovala; ale zpovolna se tišila, až docela utichla. Když procitla, dala si ještě jednou od otce všecko povídat, a velmi pozorně poslouchala. Pak se najednou na polo vzchopila.

„Ale proč nejdeme domů? — v mé malé tiché komůrce bude mi volněji, tam budu mezi svými.“

„Ó, já bych tě odnesl na rukou, zlaté dítě!“ zvolal starý otec; „ale zlý doktor mi nechce dovolit a on také ne; nazývají mě tvým vrahem.“

„Vrahem?“ opakovala dívka po krátkém zamlčení. — „A tebe? Nu, tedy zde zůstanem; vždyť to snad nebude už tak dlouho trvat.“

Z celé bytosti její vysvítala nyní jemná trpělivost a měkká povolnost; všecko jí bylo vhod… všecko tak, jakoby pražádného práva neměla něco očekávati a jakoby vskutku i nic neočekávala. Jen malá starost o starého otce ji klíčila.

„Je ti už dlouhá chvíle, tatínku, viď?“ ptala se ho nyní — ale stařec zavrtěl hlavou. — „Nu, jen se již potěš; dlouho zde meškat nebudem. Je mi tak lehko, jako by mi byly peruti narostly.“

„A těmi bys mi chtěla ulítnout, duše moje?“ zvolal nyní Ludvík, blíže přicházeje. „O ne, ne! Těmi tě obdařilo nebe, abys poletovala okolo mne a ochvívala moje prahnoucí prsa.“

„Ah, pan hrabě!“ zašeptala dívka, sotva že první zvuk řeči jeho zaslechla, a sklopila oči. „Děkuji vám za vaši laskavou neunavnou péči, ale byla bych teď ráda s otcem o samotě.“

„Lidmilo! má drahá dívko!“ zvolal Ludvík, ruce na prsou spínaje. „Zasloužil jsem toho od tebe? Duše moje tone ve smrtných starostech, práhne po útěše, a ty mě odháníš od pramene, z něhož jedině bych mohl posily nabyt?“

„Pane hrabě,“ zašeptala dívka, a lehounkým ruměncem obarvily se tváře její; „prosím vás, odejděte jenom na chvilku; já se pokusím, budu-li moci povstat, abych dům váš déle neobtěžovala.“

Ludvík upřel na ni ještě dlouho trvající pohled, pak zavrtěl žalostně hlavou a vyšel do předního pokoje. Tam nařídil služkám, aby si hleděly nemocné.

Za malé půl hodinky stála již dívka u okna, skrze něžto ji lahodivý letní vzduch ochvíval; ale nebyla to na první pohled ptáčníkova dceruška, ne! to byla rozená slečna. Stála tu v bílém podomáckém oděvu, jak jej umělé ruce zámeckých ženštin co nejpěkněji zhotoviti dovedly; i stála tu, jakoby v tom drahém, vkusném rouchu odjakživa byla chodila. Stála a pohlížela v stranu, kde myslela, že leží Podlesí. — Opodál stály služky a divily se její spanilé postavě; ale starý Mareš vrtěl hlavou; on by byl své dítě raději v prosté sukni a živůtku viděl.

Služky odešly, a Ludvík zase vešel. On sám pozastavil se nad podivnou dívčí proměnou; nikdy se mu nebyla stará, duchaprázdná průpovídka, „že dělá šat člověka“, v tak úplném světle potvrdila, jako zde. Prsa jeho vydmula se rozkoší a blahou nadějí.

„Kdyby ji takto matka viděla!“ myslil; „zdaž by mohla vzdorovat?“ Ten bláhovec!

„Moje Lidmilo!“ promluvil hlasem, který jindy celé srdce dívčí pronikal, a pospíšil k ní s rozepjatýma rukama. Ona se obrátila, jakoby ji byla elektrická jiskra projela, a tak stáli nyní ztuha před sebou. On chtěl důvěrně ruku okolo tílka jejího položit; ona však ustoupila.

„Nechtě mě, pane hrabě!“ promluvila šeptavě, a ty tmavé, jindy tak jiskrné, blahozářivé oči upřely se teď na něho tak prosebně, že mu hned všecka naděje míjeti začala. „Tak mě již nenazývejte. Co mě potkalo na mém milém hradě, čeho jsem se dočkala pod boží oblohou a v naší tiché chaloupce, to všecko potkalo mě jako zlatý sen, jako krásná pohádka, jako dílo laskavé kouzelnice, a já to nebudu příště za nic jiného považovati. Sladký omam pominul, nerušte mi alespoň památku.“

„Ale pro živý Bůh, Lidmilo!“ zvolal nyní stísněný Ludvík, „co se s tebou stalo? Odkud tento převrat? Proč odtrhuješ ode mne srdce své?“

„Proto že jsi lhal!“ zašeptala dívka s velikou, skoro hrobovou vážností. „Já ti nevěřím!“

„Já nelhal!“ zvolal Ludvík živě. „Ty sama přispěla jsi k tomu omylu, a moje celá vina je ta, že jsem tě dříve z bludu nevyvedl, ačkoli bych to byl již brzo učinil.“

„Brzo? to jsi měl hned učinit; a myslíš-li vskutku, že to byla věc nepatrná, tím spíše mohl jsi mi pravdu pověděti. Ale já ti povím, v čem tvá vina leží. Ty jsi se styděl — snad za mne i před sebou —“

„Lidmilo!“

„Nechtě mě domluvit, pane hrabě! — Ty jsi se styděl — ostýchal a bál jsi se.“

„Co ti to napadá! Koho bych se bál?“

„Sebe, svého rodu, svých přátel — to nevím, ale předce se nemýlím; a ty nebudeš chtít dále lhát. Já ti otevřela svou celou duši, ani dost malého místečka v ní nezůstalo, abych ti je nebyla okázala; a ty jsi nebyl s to říci: Já jsem ten a ten! a mluvil jsi se mnou o budoucnosti, kterou jsi mi při svém stavu nikdy podat nemohl. Byla-li jsem ti tuze nízká, proč jsi hned nezkřikl: Chraň se!“

„Ty mi činíš křivdu, Lidmilo, a tvůj otec ti vyjeví moje smýšlení, já se mu upřímně svěřil.“

„Můj otec mi neřekne, co bych sama nepozorovala.“

„Ty mi tedy nedůvěřuješ?“

„Ty jsi lhal —“

„Ó tys mě nikdy nemilovala!“ zvolal Ludvík, opravdivou bolestí uchvácen.

Lidmila sebou trhla, polotemně vykřikla a sáhla si rychle k srdci. Tam ji to bolestně bodlo, smrtná bledost jí pokryla tváře a mrákota zastřela zrak její. Při tom se zabarvily rty její krví. Bylť to smutný následek rány, která ji byla na silnici porazila a útlým částkám vnitřku jejího uškodila.

„Lidmilo!“ zkřikl Ludvík poděšeně a pochytil klesající v náruč.

„Mé dítě! má zlatá děvečko!“ bědoval starý otec, a dera se k dceři, odstrkoval nešťastného milence skoro nevlídně.

Rychle zavolán lékař; tento ale dováděl:

„Nedáte-li tomu dítěti pokoj, najměte si černokněžníka, aby vám je vyléčil. Ne jenom tělesní, i duševní pohnutí jí posud škodí, a to druhé snad ještě víc. Pryč odtud, pryč, pane hrabě! Co vy zde vyjednávat máte, to vám neuteče; ale mně by tu mohlo zatím něco uprchnout.“

Ludvík se vzdálil. Dívka se zotavila. Druhý den byla zase na nohou, a krásný den ji vyvábil do zámecké zahrady. O loket otcův opřena zanesla se volným krokem pod zelený baldachýn kmenovitých stromů. Služka ji opodál provázela.

Čerstvým vzduchem a jemným pohybováním rozkvetly poněkud tváře její. Dlouhý čas nemluvila, tiše tonouc v bolnosladké rozkoši.

„Ó, kýž jsem pod naším javorem,“ zašeptala konečně s toužebným zrakem, „anebo ve svém milém koutečku na starém hradě!“

„A ba, milé dítě, já bych tam už také raději byl,“ prohodil stařec nepozorně. „Tu nás beztoho vyhánějí.“

Dívka pevně na něho hleděla; stařec viděl, že se podřekl.

„Nemysli na omluvu, milý otče!“ řekla dívka velmi klidně, „a pověz upřímně, co se ti přihodilo.“

Starý popisoval výjev u hraběnky; dívka pozorně poslouchala. Ani dost malé trhnutí jejích tváří neprozradilo, že by se při tom nějak horšila. Jenom ku konci zakmitlo se jí lehounké usínání okolo rtů.

„Ta bláhová osoba!“ řekla po krátké přestávce, „ježto myslí, že ji nebe jen proto mezi své vyvolené přijalo, že ji panská chůva nosila. Ani vidět ji nechci, abych se za ni stydět nemusila, nemá-li sama kus takového citu. Víš-li co, milý otče! — jdi, objednej na zejtřek vůz a nech jej někde asi čtvrt hodiny za zámkem stát. My sejdeme zase do zahrady — Bůh dá, že bude zas tak pěkné povětří — já pošlu panskou do zámku, pak dáme pozor, aby nás nikdo nepozoroval, a šťastně odejdem. Ten kus cesty až k vozu mi neuškodí.“