Ptáčníkova dceruška/1.

Ptáčníkova dceruška Josef Kajetán Tyl
	1.	2.

Údaje o textu
Titulek:	1.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 7–9. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Musíte do lesa, na veselou paseku, tam uvidíte Lidušku, jediné dítě starého ptáčníka z Podlesí.

Je jí právě sedmnáct let. Je ohebná jako březový proutek, veselá jako skotačivá beruška, rozkošná jako slzička Panny Marie na zeleném trávníku. Její hlavička je jako zralé míšeňské jablko, tak malinká, tak kulatá, a ty oči hrajou v ní jako dvě zralé trnky. Vlasy má černé a lesklé jako havranní peruť na sněhu. V Podlesí jí říkají vůbec ptáčníkův černohlávek.

Otcova chaloupka stojí poslední ve vsi, trochu opodál, zrovna pod lesem. Starý Mareš v ní zůstává již dvacet let. Připadla mu dědictvím po svobodné sestře, a to právě toho času, když se mu začínala dlouhá služba na vojně už nechutit. Zde nalezl tedy nový domov a jistý přítulek na stará kolena.

Bylo mu skoro čtyrycet, když se oženil. Jeho denní peníz jako vysloužilého desátníka, pak kousek role a ptáčnictví byly jeho živobytí. To se rozumí: láska milé ženy náležela k tomu také a později radosti s malou Liduškou. Jen že, bohužel! milou ženu brzy pochoval — a tu se tedy zavěsilo srdce jeho na jediné dítě.

Srdce otcovské — ach, může-li býti lepšího pěstouna? Arci, tak měkce jako v náruči mateřské nedá se na něm odpočinouti, tak teplé a sladké, tak volné a blahostné hnízdečko to není jako srdce mateřské; ale za to je to pevná zlatá půda, kde se mladé kvítí jistě ujímá, je protékána věčně lahodným pramenem, jenž to mladé kvítí sílí, a je zahřáta věčně líbezným paprskem, jímž to mladé kvítí okřívá.

A pro Lidušku bylo srdce otcovské — a právě to srdce poctivého Mareše nejlepší. V něm a při něm zdařila se přeutěšeně.

Jděte do lesa na veselou paseku. Liduška tam bezpochyby sedí na měkkém mechu u bujného proutí a plete buď košík na jahody, nebo řeže malou, hebounkou klec.

Ale možná také, že sedí doma vedle chaloupky pod hustým jasanem a učí kosa novou písničku hvízdat. A to milé proužkované zvířátko hledí na ni svýma černýma očkama tak rozumně — a otvírá po ní, po té malinové hubince svůj žlutý zobáček tak ochotně, jakoby se radostně učilo. I to věřím, kdož by se u takového učitele rád neučil!

Či nesedí Liduška ani na pasece, ani pod jasanem? Tedy zaběhla hloub do lesa na vrch, kde stojí zbytky starého rytířského hradu, a sedí tam pod kamenným obloukem, pod hustým křovím na malém drnovém sedátku, ježto si vlastníma rukama udělala; — tam sedí a čte starou českou kroniku v otrhaných deskách. Jiné knihy, mimo kalendáře, stará školní evangelia a knížky modlitební nejsou v domě. Za to ale umí kroniku i s evangeliemi nazpamět.

Či není také v šedých sutinách? Tedy se honí po louce za motýlem, neboť domácí práce je hotova.

Ale což pak se nebojí? neostýchá se? A koho by se bála, koho ostýchala? Srdce její je čistý křišťál, v němžto se země i nebe se svou celou krásou zrcadlí; ono leží v kypících ňádrech jejích jako výstražné a chránivé oko boží. Mimo to je dívčí krása a panenská čistota silné kouzlo, proti němuž zlý duch tak snadno boj nezačne.

Liduška je v lese, v stinné hustině a na květnaté louce tak doma jako v sednici a kuchyni, kde je radost na ni se podívat, jako na mladou hospodyňku. Všecko se na ni směje — a ona se směje také na všecko. S děvčaty ze vsi nebo s jonáky nemá sice skoro žádné známosti, tím méně s nimi obcuje; ne snad že by byla pyšná, chraň Bůh; ale oni nejsou podle mysli její; proto však jí předce nikdo neublíží, nikdo ji nepotýrá, ani nepoškádlí; to žádnému ani nenapadne. Onať jedná, mluví s každým jako přítulné děcko — jen že je raději při svých ptácích, nebo v lesní samotě, nebo u otce, který umí podivné příhody z francouzských válek povídat.

A — podivná věc! — nevyskytnul se posud nikdo, kdo by se byl o její přízeň, její lásku ucházel? Nikdo. Jonáci ze vsi hledí za ní arci žádoucíma očima; ale ona je pro ně tuze vysoko — to všickni dobře cítí; a „do hospodářství se nehodí,“ říkají staří, ačkoli se v tom případu hrozně mýlí. A jiní lidé ji neznají. Podlesí je tuze vzdáleno, ověnčeno lesinami — a Liduška z něho nevychází. Obchod s ptactvem obstarává si starý Mareš sám.

Jeť to beztoho zvláštní spůsob ptáčnictví; jeho rukou nepřichází ani pírko o život. Tomu chlapeckému vraždění protiví se za jedno vojenské srdce jeho, a za druhé nechce, aby tomu Liduščino srdce přivyklo. K číhání na tažné ptactvo přibírá si podruha z vesnice, který se pak i o prodej v panském zámku nebo v nejbližším městečku postará. Liduška obstarává jenom jeho pernaté učenníky, kteří v komoře po stěnách, mezi okny v menších i větších klecích visí, tu kos, tu špaček, tu také hejl, tam skřivan a křepelka, nebo sedmihlásek a někdy nějaký slavík. Mareš je daleko široko v pověsti, že umí ptactvo dobře chovat a cvičit, i nachází tedy na své zpěvavé vychovance vždy dost kupců a dohazovačů.

Jen o jeho nejdražšího ptáčka, o jeho černohlávka se ještě nikdo nehlásil! — avšak starému otci to také ještě ani nenapadlo, že by mu jej mohl někdo odloudit!