Psohlavci (Čermák)

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Psohlavci
Autor: Bohuslav Čermák
Zdroj: Posudky a referáty. Rozhledy literární, červen 1886, roč. I., čís. 2, s. 42–44. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Související: Psohlavci – Jiráskův román

Psohlavci. Historický obraz od Aloise Jiráska. V Praze. Tiskem a nákladem knihtiskárny Fr. Šimáčka. 1886. Spisovatel jest belletrista u nás velmi oblíbený, nadán vlohou nevšední, jež podepřena znamenitou pílí, snahou po dokonalosti, a neobyčejnou plodností. Povahou jeví se co epik čistozrný, prost lyrismu a reflexí, objektivní a klidný, v komposicích prostý, v detailu bohatý a dikcí jasný. Sloh jeho má vždy jaksi ráz střízlivosti, neb poesie skladeb jeho visí spíše na ději a jeho představitelích, osobách jednajících, na líčení, jdoucím do nejmenší podrobností, krajinomalbě, jež nenádherná, však barvou sytá a účinná, a různých přízdobách nejvíce typických, studovaných. Postavy jeho jsou určité, plastické, zříme je živě jako na plátně štětcem malířovým i vnitro jejich nám jasno, ač je spisovatel nepytvá a nerozbírá. Z dialogu, z pohnutí, z děje známe je, jednajíť konsekventě vždy a vystupují i po přestávkách individuelně typicky. A typy své dovede Jirásek najíti vždy, on umí je dobře předvésti a zvlášť dovedně ovládati, že na rázovitosti nikdy netratí. Proto vystupují vždy pevné, svěže a vzbuzují účin jim přidělený. V ději a postavách těchto jeví se květ tvorby jeho, nikoli v květnatém slohu, jenž zhusta chudé kostry, neb mlžiny přikrývá. Drobného kvetu v detailech rozsívá kromě toho dosti. Však všude vidna u něho přísná umělecká snaha držeti detail co takový a obmezovati či rozvinovati jej dle potřeby, nikdy nad potřebu, neb jemný smysl pro ladnost celkové tvorby jeví se při něm nezkalen. Víť dobře, že malíř krásně postiženou rukou figury nezachrání, je-li skreslena, že třeba postihnouti celek a každou čásť v témž poměru, jaký má k celku. Proto dochází v pracích svých onoho sličného učlenění, kterého jinde zhusta postrádáme. V tom ohledu kromě jiných, jsou právě „Psohlavci“ vzorem. Zde jeví se vše i komposice dějinná i osobnosti v ní předvedené, krajinomalba, líčení, dialog a drobnější ozdoba v takém lahodícím spojení, že obraz celkový téměř homerickou plastičností a jasnotou vyniká. Šťastné okolnosti přispěli nemálo k dokonalosti díla, k nimž počítati sluší hotovou skoro niť hlavní děje, hojnosť tradic kolujících o reku a podrobnostech boje, určitosť místa přírodou poetického, rázovitosť dodnes se zachovavší v Chodech, kroj, podřečí, snadnější badání archivární, což vše i munificencí Svatoboru podepřeno. Leč všecky tyto okolnosti, ač vážné, nebyly nic bez tvůrčí duše spisovatelovy, jenž ovšem pobytem na místě a jinak mnoho získal, však přece obraz, jak nám jej předvádí se všemi skvělými podrobnostmi sám zosnovati, neb chceme-li jen upraviti a umělecky provésti musel na základě obraznosti vlastní. A obraz tento, znázorňující boj statného, o svých právech tvrdé přesvědčeného, však přece jen slabého lidu proti mocnému a zchytralému protivníkovi, má tolik síly, tolik krásných, prostých, tklivých i bouřlivých i tragických momentů, že srdcem každého člověka, najmě pak Čecha mocně zachvěti musí. Prostředky, jichž spisovatel užil, jsou co možno nejprostší. Maje podrobný materiál pohromadě, počal od reka, líče obšírně a jasně původ a průběh chodské bouře, rozpisuje se v přestávkách o súčastněném v ní lidu, o jeho tradicích, zvycích a povaze, jakož kde se událo, o životě protivníka, jeho rodině, o vojsku a důstojnících, o různých prokuratorech, o soudu appelačním v Praze atd. Reku Janu Sladkému, jinak Kozinovi přáno arci nejvíce místa. Ten zřejmý nám co otec, co syn, co zastance práv chodovských, kontrastuje živě umírněností svou s Přibkem a s druhé strany s Lammingerem. Vedle něho skupeno spisovatelem hojně portraitů chodských, mužských valněji než ženských, jež dej oživují. Zvlášť sympatické jsou postavy: veselého dudáka Jiskry Řehůřka, mladého Šerlovského, zmíněného Přibka, jeho stařičkého otce, Krištofa Hrubého, Syky prokuratora, Ecla Čtveráka, matky Kozinovy, jeho ženy Hančí a Manky ženy Řehůřkovy. Krajinomalba, málo črtami zachycena, tvoří buď ovzduší, buď kontrastuje s dějem, jsouc typicky přesná a účinná, vůbec s dějem v souvislosti. Kde do podrobností zasáhnuto, viděti vždy ruku umělou a jistotu, vyplývající ze studia. Alonžový kroj, domácnosť Lammingerova až na nepatrné clavicembalo o tom svědčí. Lyrické i tragické momenty, scény malebné i poetické tiché obrázky postiženy dikcí jemně a dovedně. Celkem vyzírá z práce, kromě zdařilé komposice a výrazu jejího, nálada neobyčejně šťastná, která práci v celkovém souhrnu dodává jasu vítězícího umění nad látkovým změtem. Děj jest stručně asi tento. Chodové co královští poddaní, privilegiemi nadaní pocítili těžce katastrofu bělohorskou, jsouce již r. 1630. v dědičný majetek prodáni Volfu Vilému Lammingerovi, svobodnému pánu z Albenreuthu. Nový pán nechtěl ovšem uznati jich svobod a privilegií a nakládal s nimi, jako s robotníky. Skoro půl století do r. 1668. hájili práv svých, však nadarmo. Syn Volfův Maxmilian při vyhrál. Chodská privilegia byla annulována a držitelům jich uloženo perpetuum silentium, kteréž také dlouhý čas zachovali. Teprv as r. 1690., tedy deset let po všeobecné selské rebelii, vzbuzena u Chodů znovu důvěra k starým listinným dokumentům, když po nich pátráno. Mladý Jan Sladký, jinak Kozina, žil tehdy cele pro ženu a dítky, takže vlastní matka, žijící na statku výměnkem, neměla dosti důvěry k němu, aby mu pověděla, že u ní draženovský rychtář Krištoť Hrubý a oujezdský Jiří Syka truhlici s privilegiemi schovali. Kozina to tušil a bolela jej nedůvěra matčina nemálo, takže k starému příteli dudákovi Řehůřkovi zašel, aby si mu postěžoval. Cestou potkali Přibka, jenž Kozinovi sdělil, že lípu na jeho poli, která po léta mezníkem byla, panští lidé podtínají a řežou. I letěli oba, aby tomu zabránili a bili se s panskou čeledí, již pomocí Přibka zahnali. Za to vrazili kyrysníci do Oujezda a Kozinu s jinými jali, hledajíce majestáty, jež také našli a spolu s vězni do Trhanova odnesli. Lamminger jásal, neb zničením privilegií doufal Chody na dobro opanovati. I pozval je do své kanceláře, obstoupen důstojníky a svými lidmi a okázav jim vzácnou kořisť, dal list po listu páliti, aby věděli, že jsou nyní bezbranní. Však Kozina, jehož ráznosť a výmluvnosť Chody nadchla, nabyl skutkem tím přesvědčení o vážnosti privilegií a poněvadž dvě nejdůležitější listiny matka jeho uchovala, hledal prokuratora, který by se o práva jejich u císaře zasadil. I získal k tomu cíli domažlického měštěnína Justa, jenž za dobrý peníz záležitosť Chodů podporoval a jim též ve Vídni výtečného advokáta, jakéhosi Strausse získal. Psůtka postřekovský, Němec z Medákova a pocínovský Pajdar zvoleni co delegáti, aby ve Vídni věc vedli, i zdařilo se jim pomocí Straussovou, že ustanovena komise k vyšetření stížností jejich. Zvěsť o tom naplnila Chody nemalou radostí, a že byl právě masopust, svedla Klenečské k pychu, že již pochovávali panský karabáč. Vsak známostmi u dvora a penězy, jimiž podplacen Strauss od Lammingera, vzala věc špatný obrat. Komise byla zrušena a Chodům nařízeno, aby pánu svému poddanosť a člověčenství slíbili. To tito ovšem neučinili, ale pracovali dále ve Vídni, až císař akta do Prahy k appelačnímu soudu zaslati dal. Tento soud měl konečný právoplatný rozsudek vynésti. Sedm delegátů bylo k němu z Chodska vypraveno a sice: Kozina, Syka, Jiří Péč, Němec, Brychta, Ecl. Čtverák a Krištof Hrubý. Však u appelací, které předsedal Václav Vojtěch ze Šternberka, vedlo se Chodům zle. Místo majestátů musili hájiti sebe. Zatím v Chodsku zjevná vzpoura povstala hlavně přičiněním Přibka, který v ní též zahynul. Vojsko leželo všade. I vypraveni tři z delegátů, Syka, Pajdar a Brychta, aby krajany utišili. Přišli pozdě. Ty, které na svou stranu přivedli, nepotěšili, neb všickni museli poddanost a člověčenství Lammingerovi slíbiti, ostatní zhynuli buď v boji u Pocínovic, neb se do Bavor utekli. Bouře tato nenadálá stížila i postavení zbylým v Praze delegátům, neb i na nich, již vězněných, žádána přísaha člověčenství. I poslechli kromě Koziny a Krištofa Hrubého, který brzy ve vězení zemřel. Zbývala jediná tvrdá hlava Kozinova. Ta nepovolila. Myslilť nebohý, že kdyby on věc zadal, že by Chodové na vždy svých práv pozbyli, naopak on-li vytrvá, že potomci přece k nim mohou se táhnouti. Pro toto své přesvědčení, pro dobro svých krajanů, zemřel v Plzni na šibenici. V posledním okamžiku před popravou volal Lammingera do roka před soudnou stolici boží. A ku podivu, zchytralý, bezcitný tento pán nedožil ani roku, raněn jsa mrtvicí. Za Kozinu slouženy mše za mrtvé po celém Chodsku, smrti Lammingerovy nedbal nikdo.