Psohlavci/Kapitola XXI.

Psohlavci Alois Jirásek
Kapitola XX.	Kapitola XXI.	Kapitola XXII.

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola XXI.
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois. Psohlavci. Praha : Albatros.
Licence:	PD old 70

Děsivá ta novina vyburcovala již celý Oujezd v tu časnou chvíli ranního šera.

Účinek její byl tí větší, poněvadž Oujezdští počali věřit, že koutský správce jenom naplano hrozil. Teď bylo patrno, že se Koš na tu ránu jenom připravoval, aby ji tím více cítili. Ještě štěstí, že na radu Přibkovu do poslední chvíle bedlivě ponocovali a měli hlídky také mimo ves. A tak Konopníkův Matěj, jenž chodil v polích, v tu stranu k městu, zaslechl ještě za tmy jakoby vojenské troubení; to mu nedalo a šel blíž, chtěje se přesvědčit, až vtom potkal člověka, jenž od města přicházel, a ten mu pověděl, že právě teď, v tu chvíli přitrhlo tam vojsko znenadání a že chystá se na další pochod.

»Chlapec« jen do vsi doběhl a všecek uřícen a bez dechu tu novinu ohlásil, ajiž přichvátal z města jiný posel, kterého nějaký dobrý soused tajně na Oujezd poslal, aby se měli na pozoru, že na ně vojsko táhne. Nikdo již o pravdivosti té smutné noviny nepochyboval. Jakže tak mohli pomýšlet, že by Koš jen naplano hrozil! Toť by ani Lamminger nebyl, aby se jim za to nepomstil, že se nechtěli dát oloupit o ta psaní! Hlele, vojsko si na ně objednal a dá je vydrancovat a jim všecko pobrat, aby zkrotli.

První pomyšlení jednoho každého bylo, aby zachránil, co se dalo zachránit.

Ženské, jež tou novinou nejvíce byly poděšeny a rozvahy pozbývaly, bezděky se chápaly peřin, potravin, šatu a zásob. Nářek jejich bylo slyšet odevšad a všude: ve světnicích, na komorách, na dvoře i v chlévech, kdež dobytek odvazovaly. Nastala hrozná chvíle zmatku a zděšení.

Všecka ves byla vzhůru; ve staveních, mezi nimi, na návsi, všude přebíhání, hemžení, jako když se včely rojí, a všude hluk, všude křik. Děti z tvrdého spánku náhle vyburcované hlasitě plakaly. S bědováním žen slyšet křik a volání rozkazujících mužů, řehtot koní, řvaní dobytka, řinčení vazáků, skřípot vozů, jež chlapci nebo děvky poloustrojené na dvorce nebo před stavení vystrkují.

Tam už prchají! Ti, kteří nejméně měli nebo kteří byli nenadálou hrůzou nejvíce zmateni, uzly v rukou, uzly na zádech. Tu vede klučina mečící kozy, tam výrostek krávu s velikým namáháním, neboť dobytče se plaší a na provaze sebou škube. Průhonem vyrojilo se stádo ovcí; běží, utíkají za splašeným beranem, nedbají křiku a klení svého ovčáka, unikají ve sloupích prachu.

»K Hamrům! Do lesa k Hamrům!«

Pokřik ten, jako dané heslo, letěl celou vsí od stavení ke stavení, od statku ke statku. Nikdo se netázal, od koho to heslo, je-li dobře nikdo neuvažoval, každý poslouchal a chvátal, snažil se, aby již již byl tam dole pod horou Hrádkem ve stínu ochranného lesa, jenž se černal široko daleko velikým pruhem skoro až do města, kolem Havlovic se samými Hamry a dál obloukem po hranicích, chráně cestu do nedalekých Bavor.

Ze všech nejklidnějším zůstal a nejvíce rozvahy zachoval Matěj Přibek. Na první pokřik vyskočil z lože a mžikem se ustrojil. Starý otec jeho, jenž v tu chvíli již nespal, zabědoval na posteli nad tou novinkou. Matěj však jako by neslyšel, vyšel ven budit dceru a čeládku. Manka napolo oblečená vycházela z komory. Zkrátka jí pověděl, jaký to hluk, a poručil jí, aby se připravila na cestu, na dědka pamatovala a jídla sebou vzala. Nežli ostatním nařídil, přísně pasákovi poručil, aby hned, co možná nejrychleji, jako kulka letěl do Draženova s novinou, že vojsko jde, aby utekli, sedláci pak a chlapci aby přišli ozbrojeni na Houvězdo, anebo, kdyby se tam už nemohli dostat, k Hamrům.

Pak teprve Přibek poručil pacholkovi, aby koně zapřáhl a na vůz aby něco obilí naložil a starého hospodáře, ostatní ať se o dobytek starají. To všecko odbyl za krátkou chvíli, a to tak přísně a určitě, že čeládka neměla ani kdy se děsit, a klidem hospodářovým povzbuzena vykonala všechny přípravy na útěk beze všeho zmatku.

Nežli se však dali pořádně do práce, byl už Přibek ze statku, za vsí, stoje na návrší s dvěma sousedy, upíraje zraky své vpřed k městu i dolů k Havlovicům. Svítalo teprve a všechen kraj ještě odpočíval.

Ranní vítr vál zaroseným, zrajícím obilím a vzdouval bílé šerky pozorujících Chodů. Všude ticho, nikde ani hlesu, ani hnutí. Po vojsku ani památky.

»Ešče jsú hin v městě, haby se na nás posilnili. Nu, zatím se můžeme teky přichystat,« pravil Přibek, obraceje se ke vsi, odkud hluk a křik zaznívaly. »Hale někoho tu necháme, haby hlídal.«

Vrátiv se do vsi, chodil velikým krokem od stavení ke stavení, volaje na lidi, aby se tak neděsili, že vojska dosud není ani vidět, aby s rozumem utíkali.

»Ha vy, chlapi, nehutíkejte! Se mnú! Zdržíme je, haby náši mohli hutíkat, haby je vojáci nemordovali na potkání kerak vovce. Chutě, chlapi, chutě se mnú! Hukažme, že jsme ešče praví Chodováci! Berte čekany, kyjany, ha nejlepší, hdo má flintu. Chutě, chlapci, chutě!«

Tak volal Matěj Přibek velikým hlasem. Tvář jeho, jindy zasmušilá a vážná, neobyčejně oživla, záříc odvahou a bojovností. Oči mu jen hořely. Kráčel nadobyčej rychle a svižně; hromový jeho hlas přehlušoval křik a vřavu, z níž zřetelně bylo slyšet, jak volal, mezi stavení zacházeje: »Chutě, chlapci! Se mnú! Vemte kyjany, flinty! Chutě, Chodováci!«

Jen u jednoho stavení se nezastavil; to u Kozinova statku, kdež, jak dobře věděl, mebylo mužských nazbyt. Nebylo, ba nedostávalo se jich. Jediný čeledín v tu chvíli horzného zmatku a chvatu nestačil, zvláště když také hospodyně byla strachem jako přemožena. Ne o sebe, ne o statek, ale o děti. Jak se onen pokřik strhl, zbledla jako stěna a první bylo, že skočila pro děti. Objavši Hanálku a vlekouc za ruku Pavlíka, letěla ven, až ji na dvoře Janova matka zastavila. Stará selka se rozhněvala, že je Hančí tak strašliva; ne bez odporu přiměla ji, aby se jinak na útěk připravila. Chvějíc se, ubledlá, poslechla mladá hospodyně, ale dětí svých ani na okamžik z oka nespustila.

Vše u Kozinů dálo se teď po vůli staré. Ona samojediná se pamatovala a nedala se hrůzou pomást. Na všecko vzpomněla, co by s sebou měli vzít. Ale kam s tím! Komu co dát? Kde by se rukou nabrali? Hančí přichystala jídla a peřin pro děti do uzlů; ty a děti sama ponese, ale kam se podějí s veškerým dobytkem?

Hančí, všecka trnouc, pobízela k rychlému již odchodu; stará pak chtěla co nejvíce zachránit, proto váhala a scháněla pomoc. Ale jak by se dovolala sousedské lásky nyní, v ten okamžik, kdy žádný si ani se svým nevěděl rady? Co naplat, nežli mnoho tu zanechat a oželet?

Již vyváděla děvečka jen ty nejkrásnější kusy, již Hančí s dětmi u vrat stanula, vtom jimi vstoupil Jiskra Řehůřek, nesa dva veliké uzly, nejlepší svůj majetek, a veda dvě kozy. Za ním Dorla, žena jeho, s děckem, vedouc za ruku slepého tchána, jenž dudy a housle unášel.

»Deme vám pomoct!« volal Jiskra. »Počkejte! Nic se necintuj, selka! Ešče je čas!« Odevzdav svůj náklad Dorle, pomohl čeledínovi zapřáhnout.

Hančí se valně uvolnilo a nahlas nenadálým pomocníkům děkovala. Hned všude bylo znáti dělné ruce dudáčkovy. Na vůz naloženy nejnutnější věci, peřiny a zásoby jídla, též něco nádobí, pak tam usadili slepého otce Jiskrova, Dorlu s nemluvnětem a Hanálku s Pavlíkem. Hančí, majíc je ve spolehlivých rukou, dala se do jiné práce.

Vůz vyjížděl zvolna ze dvora. Vedle něho u krav Hančí, vedouc Jiskrovi kozy. Za vozem Jiskra a pomocnice jeho s dobytkem, jenž bučel a řval, odpovídaje na žalostné bečení několika uvolněných ovcí, jež vzíti nebylo možná a jež jako by tušily, že zůstanou v plen hrabivým vojákům. Vedle vozu kráčel starý Vlk; hlasno štěkal a po dětech na voze se ustavičně ohlížel, poskakuje k nim do výše.

Stará Kozinová neměla pro samou starost a práci kdy, aby se zármutku oddávala. Ale když jako štvaní z rodného statku odcházeli, kdy stanula ve bráně, sevřelo se jí nitro. Ohlédla se ještě jednou po dvorci a staveních a bezděky vztáhla ruku do výše, jako by se s nimi loučila nebo jako by jim žehnala, aby uchráněny byly od škody a zhouby.

Hluk a ryk uvítal prchající. Všude ho, všude plno lidí utíkajících, i dobytka i vozů. Cesta netrhla a místem ani nestačila. Vůz Kozinův nemohl na chvíli v tlačenici dále. Lidé na sebe křičeli, k postupu se pobízeli, psi štěkali, dobytek se plašil, koně vzpínali.

Krokem jen postupovali Kozinovi a Jiskrovi v tlačenici, až teprve dál na návsi se jim uvolnilo. Chodská ves byla jako změněna. Zdálo se, že se vrátily staré časy. Hle, tu shluk mužů, chlapů starších i »chlapců«! A všichni ozbrojeni kyjany, čekanou a mnozí z nich také puškami dlouhými i krátkými. Dva z nich, kteří stáli opodál, hlídali panského purkrabí, jejž na rukou spoutaného na rozkaz Přibkův sem přivedli, aby jej do lesů vzali jako rukojmí. Úředník panský byl strachem bled, čekaje každou chvíli, že se rozzuření sedláci na něj oboří.

»Šak tuto je pro tebe všecko!« křičeli na něj.

»Ha esli nám vojsko jen došek zapálí, ty, Lomikarovo slúho, budeš visít kerak krákorka.«

Vyděšený purkrabí se zachvěl, když houf ozbrojených Chodů strhl pojednou hlučný pokřik. Vítali jím vůdce, Matěje Přibka, jenž byl do svého dvorce na chvilku odběhl a nyní se vracel. Vlastně však vítali ani ne tak jeho, jako to, co nesl. Byla to žerď starodávného chodského praporu, kterou Matěj tenkráte při výslechu, když Lamminger privilegia jejich pálil, zachránil. Dlouho odpočívala na půdě Přibkově, lépe uložená nežli předtím; až ji nyní v tu rozhodnou chvíli snesl, obvázav ji tuho na místě nalomeném. Však nenesl jen dřevo, nýbrž prapor celý. Byla to sněhobílá plachta, přivázaná k žerdi ozdobené dvěma černými fábory. Prapor v barvách chodských, ale bez znaku, prostý, jednoduchý; nicméně ho Chodové hlučně vítali. Byla podívaná na posledního chodského praporečníka, jak se blížil s rozvinutou zástavou, vesele povívající v ranním větru.

Kozinovi jeli právě kolem a viděli ještě, jak Přibek, dav prapor jednomu z jonáků podržet, uděloval rozkazy. Purkrabí veden směrem, kterým se brali všichni uprchlíci. Jeden ze synků chvátal znovu do Draženova, několik jich posláno před ves směrem k městu a k Havlovicům, s ostatními pak Matěj Přibek zůstal ve vsi, rovnal zmatek mezi prchajícími, zaváděl pořádek a staral se, aby všichni včas se pryč dostali a pokud možná co nejvíce zachránili. Poroučel, velel, kde třeba bylo, zahřměl a zahromoval; stará dubová čekana Přibkova rodu blyštěla se mu v ruce, jak jí mával, ukazoval a poroučel. Všichni ho poslouchali na slovo, jako by byl jejich vyvoleným vůdcem.

Zavesnicí uvolnilo se proudu prchajících. Tam se také rozplynul a jako v přečetné prameny a potůčky rozběhl. Hledalť každý nejkratší cestu; a také cesta a chodníky nestačily. Z výšiny oujezdské, ze stráně hory Hrádku chvátali, hnali se uprchlíci. Nejlépe bylo těm, kteří jen uzly nesli; hůře se měli, kteří dobytek vedli. Tu tam kráva nebo hříbě se utrhly a pobíhaly poplašeny trávníkem a lánem klasů.

Také lidé už na stezky nehleděli. Ty dobytek, ony chvat a spěch zavedly do hustého, zlatého obilí, jež se rychle jako pod kosou sklánělo, zdupáno, zničeno.

Na východě rděly se červánky, pak zlatý, zářivý pruh nad lesy zašlehl, šířil se po modrojasném nebi, na němž od zoře zardělé mráčky již bledly nebo zahořely jako živé, skvoucí se zlato. Když slunce z té záplavy záře a světla se vyhouplo, byli již Oujezdští u Hamrů, kdež je hustý les přijal ve svou ochranu.

Proud se tu nezarazil, ale utichl, zvláště když zanedlouho přibyla posila, veliký houf Draženovských. Mužští všichni byli ozbrojeni. V lese nastal neobyčejný ruch. Lidé, které útěk rozvedl, shledávali se, rodiny hledaly sobě příhodný místa, děti plakaly, křičely, dobytek uvázaný u stromů bučel nebo se pásl na lesním podrostu. Na kraji lesa stála řada vozů; z nich skládali staré, neduživé, děti i všecky zásoby. V lese i na jeho pokraji ležel ještě hluboký stín. Ostatní krajiny, chlumy a vrchy byly v zátopě zlatého světla a v něm se také zbraň zablyštěla naproti na hoře Hrádku.

To se pušky a čekany Přibkova houfu leskly v ranním slunci.

Všichni Oujezdští byli již dole v ochraně hustého hvozdu, jen oni tam ještě vydrželi nad opuštěnou, jako vymřelou vesnicí. Však hle! Již také sestupují; chvátají směrem k Hamrům. Vojsko se blížilo. Proto Přibek ustoupil, aby nebyl se svým sborem zaskočen. Vedlať do města přes Havlovice cesta zrovna pod výšinami oujezdskými a horou Hrádkem mělkým a dosti širokým ouvalem, jenž jmenované výšiny od Hamrů, ji naproti ležících, a lesů za Hamry odděloval.

Nahoře někde před Oujezdem ozvala se polnice a po ní rachot bubnů. Ranní vítr zanášel zvuky ty jasným, zářícím vzduchem až na dol. Vojsko však dosud nebylo vidět. Ale na tvrdé, vyschlé cestě, vedoucí dolem od Havlovic, zazvonily podkovy a zbraň se zablyštěla. Císařští jezdci, kyrysníci! Hnalli se ouprkem; když zahlédli, že houf Chodů, silnici včas přešed, již k Hamrům opodál dochází, zarazili se. Silnici však zcela neopustili.

Rozdělivše se, přijížděli na úpatí výšin v pásmu, jímž sotva kdy kdo od Hamrů prorazil, kdyby chtěl nahoru do Houvězda. Na to však žádný v tuto chvíli nepomyslil. Ale zraky všech mužů v Hamrech a uprchlíků na pokraji Zelenovského lesa se tam upřely. Na výšině oujezdské poznovu zablyštěla zbraň. Hlídky pěšího vojska tam stály.

Ostatní vojsko se utábořilo ve vsi, kterouž jen částečně od Hamrů bylo viděti. »To tam asi hospodaří! Dost a dost tam ještě zbylo, a co nebude jim k potřebě, to zničí,« pomýšleli uprchlí venkované a hleděli úzkostně ke vsi, nevystoupí-li tam oblak dýmu, nevyšlehnou-li rudé plameny, ničící jejich přístřeší a všecken majetek. Nebe však, všude modrojasné, bez mráčku, ani nad Oujezdem se nezasmušilo kouřem požáru.

Několik dřevěných stavení na malém návrší nad potokem u samého lesa, to byly opuštěné, osamělé Hamry. Širý byl odtud rozhled na Čerchov a jiné velikány Českého lesa a Šumavy, i kolkolem krajinou vršinatou a hojně lesnatou.

Ozbrojení Chodové, z Oujezda a z Draženova, kteří místo obsadili, jen po výšinách naproti strmících a po silnici kyrysníky opanované se rozhlíželi a každé hnutí tam pozorovali. Nic nebyli zaraženi, nic se vojska nelekali. Krev jejich byla pobouřena hněvem nad jednáním Lammingerovým.

To zase on! To on si pozval krajského hejtmana, svého důvěrného známého, aby je ztrestal a pokořil. Když ne jinak, tedy tak, a byť i o všechno přišli. Co mu na tom, zničí-li jejich majetek, budou-li žebráky! Jen když se mu poddají a budou robotníky! Teď by to chtěl, kdy u dvora sami dávají zkoumati jejich stížností, jež jinde na jiných panstvích ani přednésti nesmějí.

Chce je vojskem zastrašit, aby přilezli a sami ještě prosili. Ó, pane Lomikare, toho Chodové neučiní, a kdybys i poručil na ně udeřit a do nich střílet. Pak si zodpovíš! Vojsko i prolitou krev! U dvora jistě nic nevědí o tom, co se tu děje. A proč by také císař vojsko posílal?! Co vyvedli? Čím se provinili? Za to, že se nechtěli dát okrást tím zlořečeným Košem? Ne, ne, nedají se, a kdyby je přitom postříleli!

Tak mluvili všichni Chodové v Hamrech shromáždění na dvorci jednoho stavení u studně s vahou a bidlem pod starou hrušní, kdež byla do země zaražena také chodská korouhev. Všichni byli na Lammingera rozjitřeni, všichni pevně odhodláni. Nade všechny Matěj Přibek. Mnoho nemluvil, ale jen hlavou pokyvoval, a teprve když došlo k úradě, co a jak, začal on. Návrhy jeho byly takové, že všichni je uznali a přijali. Především hlídky o dvou, o třech jonácích, puškami ozbrojených, rozeslali celou čarou od Hamrů nahoru i dolů podél lesa, aby pozorovaly každé hnutí vojska. Poslové rozběhli se do sousedních vesnic lesními stezkami se žádostí, aby všichni mužští ve zbrani se dostavili.

Ještě nežli se slunce rozbřesklo, přichvátalo na dvacet chlapů starých i mladých ze Stráže za lesem, před polednem ještě dostavili se Tlumačovští a z Mrákova; ti měli cestu lesy do tábora Oujezdských nejvolnější. Záhy odpoledne přišli oklikou přes lesy Postřekovští a Klenečtí najednou, po dvacítce Chodovských, kteří měli blíž.

Matěj Přibek si vydechl.

Byloť jeho jedinou obavou, že vojsko na ně bez prodlení udeří. Takové ráně, se silou tak malou, jakou měli záhy zrána, když sem na Hamry přibyli, takové ráně odolati nebylo by možná. Ale nyní, když houf Oujezdských a Draženovských rostl, když napočetli ještě odpoledne na dvě stě ozbrojených mužských, mizela chmura z jeho čela. Odpoledne měli již něco přes tři sta chlapů a ještě jich přibylo. Před slunce západem ještě Kýčovstí dorazili a hned poté, když Přibek se staršími některými vycházel z Hamrů do lesa, do tábora se podívat, přicválalo proti němu od lesa několik jezdců puškami a jinak dobře ozbrojených. Nejpřednější z nich byl mladý Šerlovský, ženich Mančin, jenž s koně se vyhoupnuv, starým oznamoval, že ostatní, sedláci i chlapci pocínovští se lhotskými, dobře ozbrojeni, dorazí sem jetě dnes. Dříve že nemohli, poněvadž jich poselství došlo pozdě. Jen domluvili a již stranou před Hamry trouba zahlaholila, a vtom také mladý Chod ze stráže přibylý oznamoval, že císařský oficír chce mezi ně, promluvit se staršími.

»Uj, co by chtíl!« pravil Přibek. »Co jinačího, než habysme šli dym ha prosili ešče, haby nám vodpustili.«

»Ha pak na robotu,« dodal starý Brejcha postřekovský posměšně.

»Habysme s tím panem oficírem hani nemluvili,« mínil Přibek.

Ostatní však tak odmítavě nechtěli jednat.

Usneseno, že ho sice k sobě nepustí, ale že mu půjdou sami vstříc. Všichni dobře ozbrojeni, majíce v průvodu asi dvacet »chlapců«, vešli kus před Hamry na lučinu, kdež na ně u chodské stráže čekal důstojník s trubačem.

Vyřizoval jim ve jménu krajského hejtmana Hory, aby především purkrabího vydali, pak aby se rozešli každý do své vesnice a byli své zákonité vrchnosti poslušni.

Křik Chodů nedal mu domluvit. Stěží jen slova se domohl, aby jim vyložil, co svedou proti vojsku, že nadarmo budou krev prolévat, a že všechen statek jejich je v nebezpečenství.

»S tím nám nechoďte, pane oficír!« zvolal Přibek, rudna ve tváři. »Šak my dobře víme, hdo vás poslali. My sme našeho královo, ale ne Lomikarovo, ha proto se nebojíme, třeba vy ste tomu rasovi pomáhali ha chtíli nás humlátit. Budeme se teky bránit.«

Souhlasný pokřik a hluk všeho ozbrojeného zástupu byl důstojníkovi znamením, že všichni tak myslí. Odešel s nepořízenou.

Hlavní sila chodská zůstala v Hamrech, jež po celé odpůldne tarasili. Ostatní mužstvo, především mladší, rozešlo se na stráže, na noc zesílené a rozhojněné. Jednotlivci smělí a každého keře tu znalí pouštěli se daleko vpřed, aby pozorovali pohyb vojska.

Nepřítel, vtrhnuv do Oujezda, odtud se ani nehnul. Jen hlídky bylo na výšině a na Hradku pozorovati jakoza dne a rovněž i při silnici dole přejížděly sem tam stráže kyrysnické. Letní soumrak snesl se na všecku krajinu a houstl víc a více. Na tmavomodrém nebi zářily hvězdy. Bylo vlažno a hluboké ticho. Letní nocí ozýval se každý zvuk jasně a zřetelně, i dusot kyrysnických koní na tvrdé cestě, i z lesa temné bučení dobytka. Chvílemi bylo slyšet volání stráží vojenských i chodských.

V táboře chodském bylo hlučněji.

Na kraji Zelenovksého lesa za Hamry leželi ve vřesu a mechu Chodováci v bílých šerkách, majíce čekany po boku a pušky o kmeny opřené. Mužové ti tvořili dlouhou řadu stráží, určených hlavně les střežit a jeho uprchlíky. Ač se nebylo v těchto místech ani útoku, ani přepadu nadíti, nicméně nesedříml ze strážců ani jeden. Buď mlčky před sebe k výšinám oujezdským hleděli nebo stlumeným hlasem vespolek rozmlouvali.

Zato hloub v lese ozývaly se různé a hlučné hlasy. Odtud mezi kmeny a houštinami prorážela rudá zář ohňů, kolem nichž se uprchlíci jako u domácích krbů skupili, rodiny, příbuzní, cizí, jak se kde hodilo. Společná tíseň sblížila všecky. Za ten den nuceného v lese pobytu postavili mezi stromy mnoho bud z roští a klestí, útulek starým a dětem. Jinak byla lože porůznu mezi stromy připravena ze stlaní, z uchráněných pytlů obilí a peřin. U nich psi leželi nebo děti se na nich povalovaly, nebo starý neduživí seděli s hlavami pochýlenými, zaraženi, v tiché modlitbě. Nejživěji bylo na starém prantu, kde nejvíce ohňů hořelo a kde nejvíce hospodyň se sešlo. Vařily u ohňů prostou večeři, děti kojily nebo uspávaly; větší pacholátka, netušíce, jaká nastala vážná chvíle, dováděla. Mužských tu bylo málo; většina jich meškala v Hamrech nebo na hlídce. Jen ti, kteří nebyli ve střídě, přišli se na rodinu podívat a povečeřet. Stranou pod velikým bukem seděl u nevelikého ohně starý, bělovlasý Přibek, otec Matějův. Hlavu měl hluboko na prsa skloněnu. Zdálo se, že dříme. Ale hned hlavu vztyčil, jak vedle klestí pod nohou čísi zapraskalo. Syn, Matěj, tu stanul, veda si hosta, mladého Šerlovského. Stařec ho hned poznal a podával mladíkovi zvadlou svou pravici.

»Hde sme se to huvidíli, chlapče,« pravil. »Nu šak jsem prál, že tuta chometa - pánbůh s námi, haby to dobře skončilo! Nu! haspoň vidíš, kerak bývalo zastara, hdyž naši dědkové mušeli do lesů, ve dne v noci. Nu, nebulo to teky jen tak. Dobře si svá práva zaslúžili, ha níčkon -«

»Hde je Manka?« ptal se Matěj, přerušil otcovu řeč.

»Šla se na krávy podívat.«

Zatím sešlo se kolem několik mužských, kteří sem pospíšili kvůli Přibkovi. Mužové zasedli se starým kolem ohně. Mluvili o nepříteli, zvláště o tom, že dnešního dne je nechal s pokojem a na ně neudeřil.

»Nu, dobře vidíli, že jich není tulik kerak nás,« Přibek vysvětloval.

»Ha kolik jich hasi je?«

»Na dvě stě ha více nic, jak chlapci práli. Ha nás bude s Pocínovskými jednú tolik.«

Všichni tomu výkladu uvěřili. Jak byli přesvědčení, že vojsko přičiněním Lammingerovým bez vědomí dvora na jich vydrancování a z pomsty na ně vysláno, neuvěřili by, kdyby jim někdo v tu chvíli vyložil, že krajský hejtman má z Prahy nařízeno, aby, pokud možná, zamezil všechno krveprolití.

Matěj Přibek za chvíli vstal, aby zašel opět před les, mezi stráže a k Hamrům, nebylo již u ohně mladého Šerlovského. Ztratil se, aby vyhledal Manku.

Hloub v lese u travnatého dolu byl všechen dobytek sehnán. Děvečky a výrostkové jej hlídali a opatrovali. Manka se právě odtud na prant vracela, nesouc nádobu mléka čerstvě nadojeného; vtom jí mladý Šerlovský potkal. Sama ho nejdříve v lesním šeru v mlhavé záři ohňů již zdaleka poznala. Postavivši nádobu chvatně na zem, zavolala na něj radostně. Jako jelen skokem u ní se ocitl.

»Ty huž tu!«

»Huž chvíli, ha chvíli tě huž hledám. To mi, Manka, nikdy nepřišlo, že se budeš po nocích tak túlat,« zažertoval chlapec.

»Ha mně teky, pánbůh s námi. Co s toho bude!«

»Co by bulo, budeme se bránit.«

»Snad by ste se nedali!« odvětilo děvče zmužile. »Hale co škody všude! Zrovna níčko před žatvú.«

»Ha naše voradby!«

»Teky,« děvče povzdechlo, než ihned dodalo:

»Hale třeba ešče nebuly. Jen hdyby z tutoho co bulo, haby ten Lomikar míl huž vodehráno. Ráda bych čekála, třeba do Hiřího rosy, ha třeba rok, jen hdyby tuten - Hned bych s vámi na něho šla ha střílela!«

Zvolna se blížili k prantu. Vtom rázem oba stanuli. Dále, jistě u prandu, strhl se křik a hlahol mužských hlasů, až ozvěna jejich hlučně se nesla dřímajícím hvozdem.

»To jsú náši! Pocínovští a Lhůtští!« zvolal Šerlovský.

Nemýlil se. Když na tábořiště přišli, zahlédli houf mužů v pláštích nebo jen v šerkách, většinou puškami ozbrojených. Bylo jich aspoň padesát samých statných. Právě přibili oklikami, lesem na pomoc, usazovali se kolem ohňů, vítáni ostatními Chody, kteří tu právě meškali.

»Přijdu ešče k vohni!« pravil mladý Šerlovský, když s Mankou se rozcházeje, mířil ke svým rodákům.

V tu chvíli konejšila mladá Kozinová, sedíc na kraji prantu pod starými jedlemi, Hanálku, kterou pokřik pocínovských alhotských Chodů ze spaní probudil.

Pavlík sebou na chudém loži svém ani nehnul. Také rodina dudákova, odpočívajíc vedle, opodál ohníka, pevně spala. Jen Jiskra byl někde mezi mužskými.

Hančí, houpajíc děvčátko na kolenou, popěvovala mu tichým hlasem. Ale do pláče jí bylo při tom zpěvu. Vzpomněla, jak jindy bývalo, jak často s mužem děti ukládala, jak spolu nad nimi seděli. A teď jako cikáni v lesní pustině. Ale což to! Jen kdyby on tu byl! Jak ráda by všecko snášela! Kde asi je, co dělá? Kdy se vrátí?