Psohlavci/Kapitola VIII.

Psohlavci Alois Jirásek
Kapitola VII.	Kapitola VIII.	Kapitola IX.

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola VIII.
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois. Psohlavci. Praha : Albatros.
Licence:	PD old 70

Mráz té noci uhodil. Nejvíce ho cítili v zámku trhanovském chodští vězňové. V pusté bírdovně beze všeho nábytku choulili se staří z Oujezda, s nimi rychtář a mladý dudák Řehůřek, Jiskra. Kupili se na černé podlaze kolem starého Přibka, jemuž na klíně ležela lesklá jeho čekana, pěkně kovaná. Zvečera ještě, jak je sem zavedli, dost hovořili. Mluvili o Matěji Přibkovi, a ještě více o mladém Kozinovi, o jeho smělosti, statečné řeči, o všem jeho dnešním jednání, které každého překvapilo. Jen Jiskra Řehůřek se přitom divně usmál a pravil:

„Ha žádný mi napřed nechtíl věřit, že je dobrý chlap.“

Než nejsmutnější bylo, že pravdu děl starý Váchal:

„Ha nač tuto všechno platno, nač trpíl Kozina, ty, lychtáři, ha tu Přibkovo Matěj, hdyž tuten znamenaný vlk vzel naše majestáty.“

Cítili všichni slov těch tíhu. Zamlčeli se pak a každý se oddal myšlenkám. I dudákovi nebylo do hovoru jako jindy. - Pozdě z večera otevřely se dveře znenadání. Vešel dráb, nesa velikou svítilnu, a za ním dva pacholci. Jeden z nich nastlal na podlahu slámy, druhý přinesl chléb a vodu. Pak zase odešli. Vězňové, usednuvše na stlaní, dali se do večeře; jedině rychtář Syka a starý Přibek svého dílu se ani netkli. Nebylo jim do jídla a zůstali také oba vzhůru, když pak ostatní se natáhli, aby spali.

Noc byla tichá a jasněla. Do bírdovny padal její zásvit dvěma nevelikými okny, jimiž bylo viděti ven na tmavé, dřímající lesy. Na nich tkvěly zrakové obou Chodů. Rychtář Syka se ozval tlumeným hlasem:

„Tuty buly všechny náše -“

„Jau,“ přisvědčil stařec. „Ešče dědek v nich chodil kerak ve svým, ha bul tu pánem, ha my nynčko se na ně díváme z harestu.“

Opět se zamlčeli, až po chvíli rychtář, zase k lesům pohlédnuv, vztáhl kvapně pravici a ven ukazuje pravil:

„Hele, Přibku, hin zrovna nad lesem, tuta hvězda!“

Přibek tam upřel své zraky a pokřižoval se.

„Chometa,“ pravil zvolna, „nějaký boží znamení!“

Nad táhlým hřebenem černého lesa zářila na tmavomodrém nebi vlasatice dlouhého ohonu k vrcholu nebes obráceného.

„Kerak je veliká!“ opakoval Syka.

Tu již všichni na ni hleděli; někteří klečíce, jiní povstavše. Vstali, všechno slyšeli, neboť nezahmouřili ani oka.

„Každá chometa něco znamená,“ pravil Přibek. „Vidíl jsem jich huž několik, ha dycky pak bula vojna nebo hlad a mor. Hale tuta! Tak velkú jsem ešče nevidíl jak tenkráte - to ešče jsem byl pohůnek - tenkráte před tú vojnú, co třicet let trvala. Pamatuju to, kerak dnes bz bulo. Sedíli jsme vně před okny ha dívali se na nebe. Můj nebožtík dědek dobře prorokoval, že bude zle, tuze zle. Von bul ešče s tich dobrých časů ha nosil ešče zlatý prymky na županu i lajbu, nám zbuly len tuty černý. Ha pak, chudák stará, sám se toho dočkal, haby vidíl, že pravdu prál. Ešče na svý oči vidíl, kerak císařský vojsko nám všechno pobralo, haž nebulo ani kůzlete v mařtali, hani škejby chleba v domě. Von ešče zamlada v zlatejch prymách, ha pak na starý kolena, kerak žebrák votrhanej, hladovej! Ha nezbulo mu nic než tuta čakana!

Ó vím, kerak vždycky sluzíl, jak si jen na tu vězdu vzpomíl, ha hdyž se řečílo vo tutich starejch časích. Hale co von! Bulo mu zle, hale co by tepřiva nynčko říkal?! Tenkráte ešče jsme míli náději, hale nynčko - Tuta hvězda -“ a starci se hlas silně zachvěl, „co tuta nese.“

„Nám nic, na nás pánbůh huž zapomíl,“ posteskl starý Váchal. Zraky všech se na něj upřely.

Bylo to těžké slovo a jindy by je, jelikož rouhavé, pokárali, ale v tuto chvíli nikdo ani nehlesl. Zdálo se, že mlčky souhlasí.

Matěj Přibek, co otec jeho starostně pozoroval zlověstnou hvězdu, ležel natažen v tmavé šatlavě a spal, maje svůj těžký širák pod hlavou. Ruce již neměl provazy svázány. Sen obrovitého Choda, spočívajícího na tvrdé studené zemi, nebyl tuze příjemný, neboť přes tu chvíli sebou prudce trhl a ze spaní vykřikoval. I ve snu dále zápasil a nanovo se zlobil, že s ním tak zákeřnicky jako s lotrem nějakým jednali, z ničeho jej na rychtě přepadli a provazy svázali.

Ve vedlejší cele, ne méně nepřijemné, seděl Kozina na červotočivém trámci u zdi položeném. Opíraje raněnou hlavu o drsnou a studenou stěnu, obrátil zrak zamyšleně na proužek hvězdnatého nebe, jež bylo viděti rezavou mříží malého okénka. Dlouho přemýšlel o tom, co se dnes událo. Nebyl nijak sklíčen nebo snad zdrcen.

V nitru jeho se uhostil klid. Klid rozhodnutí a hotové události. Vyjasnilo se mu. Zmizelať nejistota a dusná tíseň blížící se bouřky. Uhodilo, ale tí také zmizel mrak, jenž dlouho již tížil mysl mladého muže, dbajícího své cti. Očistilť jej dnešek a ukázal, jaké je pravé jeho smýšlení, že není tím, žač jej všude měli, i vlastní matka. Také se veřejně stvrdilo, več sám věřil, že práva chodská dosud platila a platí, přes to panské popírání i jejich perpetuum silentium. Co se stalo, nebo co se děje, že Lamminger pojednou stojí tak o majestáty? A teď by se mu měly bez boje nechat?

Vzpomněl na děti, na matku. Jak tam na rychtě se na něj podívala, když jí dal znát, že ví o jejím tajemství, a pak, když ho sem večer na zámek odváděli! Teď jistě jsou všechny pohromadě - děti asi spí, a Hančí, ta ubohá pláče. To se asi děti po něm poptávaly, Pavlík, Hanálka, ta milá hlavička - Zemdlené víčko Kozinovo klonilo se, až je spánek sklopil. Mysl však neznavená zabíhala z vězení ven, přes les, až stanula u lože pod nebesy prostě malovaného, na němž odpočívaly dvě rozmilé děti, klouče boubelaté a plavovlasé děvčátko, nad nímž sklání se mladá žena, pozorujíc blaženě svá dvě poupátka.

Příštího dne odpoledne zavedl Lamminger hosty své, plukovníka hraběte Stampacha a mladého rytmistra hraběte z Vrtby a Freudenthalu do zámecké kanceláře.

V prostranné jizbě, čistě vybílené, bylo příjemně. Hořelť v krbu veliký oheň. Blíže něho usadili se šlechtici do kožených křesel a pokračovali v hovoru, který už cestou sem zapředli. Trhanovský pán měl slovo.

„Nepřestali by, dokud by kousek pergamenu v rukou měli. Jsou zchytralí, proto teď dlouho mlčeli; ale jak by se jen trochu naskytla příležitost - Neznáte jich, pánové, jaký to tvrdý, houževnatý lid. Lpějí na všem, nač jen trochu uvykli. Vím, jak bylo se zbraní, když ji musili za mého otce odevzdati. Dost se také bránili, než staré ty pušky a pistole vydali. A ještě ne najednou. Co bylo dohánění, hrozeb, i trestů!“

„Nu, a zvykli si také beze zbraně,“ pravil s úsměvem hrabě Stampach.

„Zvykli, ovšem, a tak bude také s těmi listinami.“

„Což byli ti chámové tak po vojensku zřízeni?“ ptal se mladý rytmistr.

„I prapor svůj měli i praporečníka.“

„Aj!“

„Ten veliký Chod, který tam na rychtě všechny o hlavu převyšoval, to je poslední jejich praporečník. Ten jej tu odevzdával. Prapor nejpozději odevzdali. Skrývali jej dlouho, až se přece vyneslo, kde je. Byl na Újezdě jako včera ty listiny, u otce toho velikého sedláka. Když jsem tam mušketýra vyslal, nevydali ho, a teprve když jim zle pohrozeno, přinesli jej sami. To byla podívaná, ctní pánové! Sám Přibek, ten veliký, jej nesl, a s ním přišla skoro celá ves; otec jeho, rychtář, konšelé a všichni mužové. To byl čestný průvod toho praporu!“ dodal Lamminger s uštěpačným úsměvem. „A když ho tu na kanceláři odevzdávali, dal se ten starý Přibek do pláče a nejeden z těch paličáků si oči utíral.“

„Jako staří vojáci,“ podotkl plukovník.

„A je ten prapor ještě na světě, či je zničen?“ ptal se rytmistr.

„Někde tu asi je, mezi starým haraburdím. Správcezajisté o něm ví. Přáli byste si snad, pánové?“

Oba přisvědčili, že by ten selský praporec rádi si prohlédli. Lamminger zazvonil na správce. Ten čekal už venku. Na rozkaz svého pána přinesl chodský praporec. Stál za velikou, tmavou skříní, sloužící za registraturu; správce ne bez namáhání jej z toho nehodného kouta dobyl, a venku ho oprášiv, přinesl jej pak před pány.

„Žerď je silně nalomena,“ pravil rozbaluje prapor, kolem něhož se šlechtici postavili. Byl kdysi bílý, černým pruhem lemovaný, nyní však valně zašlý a tu a tam potrhaný.

„To není zpuchřelost, to jsou čestné rány,“ pravil plukovník, kloně se k trhlinám.

„A tu erb - psí hlava!“ zvolal mladý hrabě z Vrtby, ukazuje na zašlé, vybledlé vyšívání.

„Býčí hlavu by spíše zasloužili!“ dodal Lamminger posměšně. Obrátil se ke správci, tázal se ho, jak si Chodové vedli.

„Stejně jako včera. Kozina a Přibek, ba ani ten dudák nehlesli, když je mušketýr lískovkou vyplácel.“

Lamminger neodvětiv, obrátil se k důstojníkům:

„Libo-li, pánové?“

„Ano, můžeme začíti,“ odvětil plukovník. Lamminger pokynul správci a ten, opřev se prapor chodský o zeď blíže krbu, odešel ven. Za chvíli se vrátil s koutským kolegou a dvěma panskými úředníky, za nimiž pak vstoupili vezňové, napřed Přibek s Kozinou; postavili se půlkruhem před pány. Správce, věda už o zámyslu svého pána, postavil truhlici „chodských věcí“ na stůl před Lammingera. Jak ji starý Přibek a rychtář Syka zahlédli, trhli sebou. Matěj Přibek však upíral zamračené své zraky na starý prapor.

„Znáte ji?“ začal Lamminger ledově, ukázav na truhlici. „Majestáty vaše jsou v ní také.“

Správce, na ta slova otevřev víko, vybíral listinu za listinou, a to tak, že všichni je viděli.

„Jsou všechny!“ jen jakoby maně podotkl a pohlédl na Syku, rychtáře. Ten zamžoural očima.

„Všechny, milostivý pane.“

„Nu tak se s nimi rozlučte!“ odvětil správce, a vzav veliké nůžky, ustřihl ode všech pečetě, jež házel do ohně v krbu planoucího, a za nimi majestát po majestátu. Plameny zasyčely a výše vyšlehly. Okamžikem byly zničeny záruky svobod a práv, jež ctilo a uznávalo několik století. Chodové, kteří na skázu jejich hleděli, nikdy neužili jejich dobrodiní a výhod, vyjma starého Přibka. Znali zlatou svobodu toliko z vypravování starých; ale každý z nich věděl a věřil, že ten poklad jejich nadobro není zmařen, že kouzelným prutem k němu jsou ty staré listiny po předcích zděděné. A teď je plamen hubil, teď v hrstku popela se rozpadnou - a s nimi zachází navždycky poslední naděje v úlevu a vykoupení z nehodného člověčenství!

Lamminger si Chody přehlížel. Ve chladném jeho zraku zasvitl zážeh škodolibé, sobecké radosti. Vidělť, že se nemýlil a dobře rozhodl! Konečně! Včera ještě vzdorovali, i když jim vojskem hrozil a šibenicí. A teď! Hle, jak jim poklesly tvrdé hlavy, jak černě, zasmušile hledí na zhoubné ty plameny, i ten ramenatý Přibek. A ten - jakže! Kozina ani bitím nezkrocen, ani tímto pohledem, že by se mohl usmát? A přece se usmá, ano, a s pohrdáním! Ó, však ho už brzy přejde smích! Hluboké ticho panovalo v kanceláři, jak správce majestáty házel do plamenů. Jediné sykot jich a ruchnutí, když pergamen nebo pečeť v něm zapadly, rušily je. Nežli poslední listinu hodil v osudnou výheň, obrátil se správce k Chodům.

„Máte po majestátech. Nyní, když před vysoce urozenými pány (uvedl jejich tituly), před pány úředníky naší milostivé vrchnosti i před vašima očima byly zničeny, snad rozumu nabudete a nebudete se jich už dovolávati.“

Již chtěl i poslední list na oheň uvrhnout; vtom zpozoroval, že pán hodlá promluvit. I počkal, drže pergamen v pozdvižené ruce.

„Konejte teď povinnosti své pořádně, jak se patří na robotníky a poddané, abyste si své postavení nezhoršili,“ pravil přísně Lamminger. „Vidíte, že je všecko marno.“

Pokynul, žlutavý pergamen mihl se nad krbem, zapadl v něm; vtom sebou všichni prudko hnuli. Chodský prapor v ten okamžik svezl se náhle ze zdi, o kterou opřen, a s rachotem padl přes mřížku krbovou k plamenům. Ale vtom už také Matěj Přibek jediným, velikým skokem tam se octl a prudko vytrhl prapor, aby ho zkázy odohně uchránil. Bylo však už pozdě. Chytlť, a jak Přibek rychle praporec vztyčil a jím tak bezděky zamával, byl v jednom plameni.

Lamminger, důstojníci a všichni ve zmatku ustupovali. Kancelář naplnila se dýmem, jímž šlehali plameny ohnivého praporu chodského. Matěj Přibek ho k zemi obrátil a chtěl pravicí svou plameny udusit. Bylo však už pozdě. Přibkovi zůstala v levici jen holá žerď. Nadarmo si pravou ruku popálil. Ale aspoň zašel chodský praporec v jeho rukou a nezůstal pro posměch tutěm panským karabáčníkům. Dým i zápach po tom požáru urychlily jednání, samo sebou ke konci spějící.

Lamminger požádal hostů svých do vedlejší komnaty, zlobě se i na správce i na toho „cháme selského“, kterého se však plukovník žertuje zastal, že má dobrou, vojenskou krev a že kdyby ten velikán byl jenom o něco mladší, že by si ho vzal najisto k pluku, v němž by se mu žádný nevyrovnal. -

Asi za půl hodiny poté vyjížděla obě hrabata se svým průvodem kyrysnickým ze zámku trhanovského a mířili zpět k Oujezdu. Pozdě pak odpoledne vycházeli z nádvoři zámeckého až do té chvíle věznění staří Chodové oujezdští. Poslední z brány vykročil starý Přibek, opíraje se o mohutnou čekanu, a vedle něho syn jeho Matěj, nesa na ramenou žerď z chodského někdy praporu. Nechali mu ji pro smích. Trhanovský správce chtěl mu ji sice na kanceláři vzít, koutský kolega jeho Koš, zasmáv se, pravil:

„Nech mu ten skolek pro památku, ať mají aspoň něco ze své panské slávy!“

Když vycházel, ještě se panská čeládka na nádvoří tomu jeho praporu smála. On však ani brvou nepohnul a hleděl do země, ne ze studu, ale z opatrnosti, aby snad, kdyby se ohlédl, ještě více se nepopudil a nerozehnal tu panskou chasu a neztrestal pro její potupný smích.

Rychtář Syka, jda vedle Koziny, několikrát na něj pohlédl, jako by čekal, že něco prohodí. Ale mladý hospodář jako by těm tázavým pohledům nerozuměl, mlčel. Byl to smutný návrat. Ani slova nepromluvili, jen jednou se ozval starý Váchal:

„Te hamen, te hamen!“