Psohlavci/Kapitola VI.
Psohlavci Alois Jirásek | ||
Kapitola V. | Kapitola VI. | Kapitola VII. |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Kapitola VI. |
Autor: | Alois Jirásek |
Zdroj: | JIRÁSEK, Alois. Psohlavci. Praha : Albatros. |
Licence: | PD old 70 |
Nebylo to vojsko, jak hlas oznamoval, ale jen houf jezdců kyrysníků. V čele jejich jelo několik pánů, patrně důstojníků, v bělavých pláštích. Na hlavách neměli jako mužstvo hřebenaté přilbice, než černé klobouky třírohé, zlatem premované. Přijížděli od Domažlic. Že tam však žádné posádky nebylo, každý snadno uhodl, že jsou z posádky plzeňské.
Hned jak houf do vesnice vjížděl, oddělovali se jezdci jednotlivě i po dvou od něho a zajížděli do průhonů i mezi stavení, obsazujíce každý východ ze vsi. Ostatní pak zarazili na návsi nedaleko rychty. Již prve poplašilo těch několik kyrysníků celý Oujezd, teď pohnutí všech vzrostlo valem novou, nečekanou návštěvou. Šum a hluk četného zástupu před rychtou umkl náhle, když přibylí jezdci na daný povel najednou a rázem vytasili své palaše. Jak kovové pochvy zařinčely, jak nahá zbraň vzduchem se zaleskla, v zástupu jako by uťal. Ženy hleděly ustrašeně, muži zamlkli pochmurně.
Jak přední dva důstojníci z koňů slézali, ozval se v lidu výkřik, živý výraz úžasu: „Uj, hin teky tranovský pán!“
Sotvaže se zraky všech na ten hlas udaným směrem obrátily, někdo jiný zvolal: „Ha ten správčí Koš zez Kúta!“
Věru sám Maxmilián Lamminger, svobodný pán z Albenreuthu, toho času heltman kraje Plzeňského, Dva vyšší důstojníci ubírali se po jeho boku a za nimi správce Koš. Pán Chodů, muž postavy prostřední, asi padesátiletý, kráčel s hlavou vztyčenou, jistě a pevně; bledě modré, chladné oči jeho hleděly jako lhostejně, ale pozorně na shromážděný lid. Chladný vítr povíval zlehka jeho pláštěm z ramenou volně visícím i hojnými kadeřemi zarudlé barvy v jeho alonžové paruce.
Trhanovský správce chvatně a přísně poroučel davu, aby se rozestoupili a cestu uvolnili. Lamminger kráčel zamlklým lidem, hledě před se; u samých dveří setkal se jeho zrak s pohledem jiskrným, ale zamračeným, jenž na jeho přibledlé, pihovaté tváři pevně utkvěl.
Mladý sedlák statné postavy, maje hlavu bílým šátkem zavázanou, na něj se tak podíval. To nebyl zrak bojácného, ustrašeného robotníka, ale hrdý pohled svobodného, sebevědomého muže. Lammingerovy běložluté řasy bezděky prudce zamrkaly.
V ten okamžik, jak šlechtic s důstojníky vstupoval do síně, dudák Jiskra Řehůřek, přitočiv se k Přibkovi, jenž stál vedle mezi dvěma kyrysníky, ukázal po zarudlých kadeřích trhanovského pána, ušklíbl se a pravil:
„Pánbůh ho nadarmo neznamenal.“
„Každá šelma svůj cejch má,“ odvětil Přibek zkrátka a suše. Vtom poroučel trhanovský správce surovým hlasem oběma Přibkům, mladému Kozinovi a několika sedlákům, nejstarším ze vsi, kteří tu stáli již vybráni, aby vstoupili do světnice. Kozina, než vešel, se ohlédl; zrak jeho hledal ženu a děti. Spatřil ji bledou, uplakanou.
Tlačila se za ním, a div, ten trhanovský správce, jenž zůstal u dveří, ji pustil i starou matku s dětmi, i ženy všech těch, kteří zavedeni byli právě do rychtářovy veliké světnice, i mladou Přibkovu Manku, směle až sem se protlačivší.
Zraky všech utkvěly na pánech, kteří stanuli, pláště odloživše, v rohu u velikého rychtářského stolu vyřezávaných trnožů a vespolek živě přitlumeným hlasem hovořili.
Mezi důstojníky v bílých kabátech a v červených spodkách lišil se Lamminger v rudém kabátě širokých tuhých šosů, lesknoucím se vpředu portami i zlatým vyšíváním. Vpravo od pánů, kteří všichni měli vysoké jízdecké boty, stanul koutský správce Koš, jenž tu kvůli vrchnosti sňal svůj klobouk z hlavy. Na správcově postavě i na všem jeho chování bylo vidět, že to starý voják. Tomu také nasvědčovala tmavorudá široká jizva nad pravým okem, kterou si odnesl památkou na bitvu pod Vídní, když tam před devíti lety pomáhal ve vojsku Leopoldově porážet sílu tureckou.
Poblíže zavedených sem Chodů, o samotě však, stál Jiří Syka, rychtář, „prokurátor“, jak mu říkali; popzoroval chytře pány po očku i otáčel vlasatou svou hlavou po ostatních krajenech. Jiskra Řehůřek, jenž stál v pozadí, dobře pozoroval, že rychtář opatrně a pomaloučku opouští své stanoviště a že se snaží, aby se dostal ke svým, kterým snad chce něco napovědět nebo pošeptat, že však velikou překážkou v tom je mu hlídka, hranatý kyrysník v černém pancíři, držící obnažený mohutný palaš.
Staří sousedé násilím sem zavedení hleděli na pány upřeně, někteří ne bez zaraženosti. Většina však sice chmurně, ale klidně očekávala, co nastane, zvláště Matěj Přibek, jenž všechny o hlavu převyšoval. Hůře bylo starému otci. Kmeta stání namáhalo a sednouti si nebylo možná. Jedinou úlevou byla mu mohutná, stará čekana, o níž se žilovité jeho ruce opíraly.
Jen mladý Kozina byl nějak nepokojný; tu na pány zraky své upřel, tu na Syku, a hned se zas ohlédl, pak hlavou zakýval, ne na ženu, ale na matku. Zpozorovala a dotlačila se až k němu. Vtom, jak pánové ustali v hovoru, začal koutský správce Koš na pokynutí svého pána hřmotným hlasem, úsečně sedlákům čísti z nějaké listiny.
Stará Kozinová však prvních slov jeho neslyšela. Bylať v ten okamžik jako vyjevena. Několik slovíček synových ji tak vzrušilo.
„Mámo, páni nejdú pro mne, hale pro majestáty,“ šeptem a chvatem jí pověděl. „Dobře jste je hukrýli?“
To řekl a více nic. Stará Kozinová však měla toho dost.
On ví, že jsou majestáty u ní! Kdo mu to řekl? Syka jistě ne. Tedy je pozoroval tenkráte. A mlčel, jako dub mlčel. Až teď, že má o ně strach. Ty myšlenky mihly se šedou hlavou staré Chodky. „Co dělat, co myslí?“
Zrak její pln úžasu tkvěl na statném synovi. On však se již neobrátil, ale pozorně naslouchal, co Koš, stoje zrovna jako sloup, přísným hlasem předčítal. Ve světnici panovalo hluboké ticho. Koutský správce připomenul, že po ohavné a zuřivé rebelii selské před dvanácti lety vydán byl nejvyšší patent, kterým byly všechny výsady a privilegia před tím povstáním vydané zrušeny a zkasírovány, protože všecky spory a soudy poddaných s vrchností skrze tyto svobody a privilegia vznikly a původ svůj měly. Nicméně že tu tam, jakož i v těchto chodských vesnicích psaných těch práv, ačkoliv už neplatných, nevydali, jsouce toho bláhového domnění, jako by jimi ještě něco mohli vyříditi, ano že, jakož se právě v této vesnici stalo, mnozí robotní lidé násilí se dopouštějí a ruky své na ouředníky Jeho Milosti urozeného pana Lammingera, hejtmana kraje Plzeňského, nanejvýše trestuhodným způsobem vztáhli, na stará práva a majestáty se odvolávajíce.
Nicméně že Jeho Milost v laskavosti své a milosti ráči pro tentokráte odpustiti vzpurným a zapomenuvšim se Janu Sladkému, nazvanému Kozinovi, a těm, kteří mu pomáhali, že však jakožto hejtman kraje Plzeňského ve jménu nejmilostivější vlády přísně naříditi a poroučeti ráčí, nabyv toho přesvědčení, že jen ta domnělá privilegia toho byla příčinou, aby tyto jmenované majestáty a pergameny, kterých nikde jinde, jak vyšetřeno, není, jen tu v Oujezdě, aby všechny do jednoho bez průtahu a dobrovolně byly vydány, jinak že mocí svého úřadu všechny neposlušné a odporné donutí a co nejpřísněji potrestá. - Pravice Košova, rozkaz ten držící, poklesla. Správce upřel své pichlavé oči na sedláky, jako by se chtěl přesvědčit, jak slova jeho účinkovala.
Lamminger jakoby lhostejně naslouchal, přehlížeje přitom chladně Chody před ním stojící. Častěji však než na kohokoliv z nich upřel svůj zrak na mladého Kozinu.
Jakmile Koš dočetl, nastalo na okamžik hluboké, mrtvé ticho. Účinek čteného rozkazu byl patrný. Ti, které prve vojsko, řinčení obnažené zbraně i důstojníci s krajským hejtmanem tak nenadále se zjevivším zarazili, upřeli zraky s úzkostným napětím ke stolu, k trhanovskému pánu.
Kozina však ohlédl se po Sykovi, jako by čekal, že „prokurátor“ se ozve. Ale ten mlčel. Mladý hospodář dlouho se nerozmýšlel a promluvil:
„Tuto je pravda, co pan správčí čtali, že jsem se rval s panskými pacholky i se správčím, hale správčí káceli mi znamenanú lípu, ha tu jsem bránil ha bránit mušel. Co jsem na svý nohy stál, bula hinta lípa kozinovská, teky za nebožtíka táty, dědka, ba i pradědka, jak tuti staří dobře vedí. Proto děkuju za milost, hale já jsem se neprovinil. Ha vo tutich majestátech - šak páni sami dobře vědí, že ešče platí. Platí ha budú platit, protože vo tý selcký reboluci my Chodováci buli jsme ticho, hani jsme rukú nehnuli, ha tak tuten rozkaz zez Vídně neplatí vo našich právích, hale jen v tich vsích v kraji, hde se sedláci búřili.“
První slova pronesl Kozina zvolna, jako by je hledal, nebo váhal je promluviti; ale pak se mu rozproudila řeč přirozenou výmluvností a mluvil živě, s přesvědčením. Na lících proskočil mu ruměnec a oči se mu leskly. Odpověď jeho více teď působila nežli ten ostrý hejtmanův rozkaz, který byl Koš přečetl. Na prsa přítomných Chodů velikou tíhu uvalil, než Kozinova řeč všem uvolnila, mračno rozehnala. Syka pln úžasu upřel oči na smělého mluvčího, kteréhož do dneška neměl za hodna důvěry ve věcech vážných. Starý Přibek pokyvoval bílou hlavou, syn jeho, ušklíbnuv se, pohlédl ze správce na Lammingera, jako by říci chtěl: „Nadarmo ta chytrá léčka, nepůjdeme do tenat!“ Ostatní pak, kteří hlavy věšeli, vztyčili je.
Ale běložluté řasy Lammingerových očí zase zamrkaly a nezakryly pohledu, jenž zasvítil prudkou zlostí. Oba důstojníci, nemálo překvapeni, pohlédli ze smělého řečníka na krajského hejtmana.
Ten, ovládnuv nejprudší své pohnutí, promluvil: „Slyšeli jste nejvyšší rozkaz. Radím vám, aby jste poslechli. Kdo neuposlechne, bude pokládán za rebela a buřiče; podle toho bude s ním naloženo a dobře víte, jak zatvrzelí buřiči byli nedávno potrestáni.“
Na přízvuku jeho bylo znát, že český jazyk není jeho mateřštinou. Domluviv několik slov, pokynul správci Košovi a ten jal se jednoho po druhém z Chodů vyptávat, ví-li o majestátech a kde jsou. První stařeček, napolo slepý, odvětil:
„Milosti, nevím.“
Zrovna tak druhý, třetí, a rovněž tak starý Přibek odpověděl. Pak došlo na jeho velikého syna. Klidně pohlédl správcovi do zarudlé, rozhněvané tváře a pravil: „Nevím, ha kdybych teky vědíl, mlčíl bych.“
Správce, zaklev polonahlas, stanul u mladého Koziny a usmál se posupně, když i ten své „nevím“ rozhodně pověděl, jakož pak i poslední - rychtář Syka.
Lammingerovo pihovaté líce pobledlo. Oba důstojníci, neústupností sedláků popuzeni, jali se k němu polonahlas, zprudka promlouvat. On však, postoupiv něco málo vpřed, promluvil hlasem už se třesoucím: „Ty své staré papíry a pergameny přece vydáte, ale až bude pozdě, až poslední halíř a sousto vezme vojsko, které tu zůstane, až vy všichni, co tu stojíte, budete v železech a jeden z vás nebo dva na šibenici!“
Pohlédl na mladého Kozinu, který ani teď očí svých před pánem nesklopil.
Lamminger domluviv, pokynul vojákovi, aby podal pláště, a řekl správci Košovi hlasitě již na odchodu:
„Teď konejte svou povinnost, máte plnou moc.“
Stará Kozinová toho všeho již neslyšela ani neviděla. Prve hned, jak správce Koš jal se čísti o těch majestátech, odevzdala Pavlíka jeho matce, a proklouznuvši vojáky a lidem, brala se chvatem domů do statku. Za chvíli pak, když se zase vracela, potkala u samých vrat Řehůřka Jiskru, jenž vrazil do dvora jako divý.
„Co se díje?“ ptala se stařena.
„Zle je. Syka mi chtíl něco povědět, hale nebulo možná. Jen tulik jsem zaslech, že budú ve statcích hledat, habych ti tuto, selka, řek. Hani bych bul ven nepřišel, hale nynčko hin se tlačili, hdyž tuti oficíři ha tranovský pán na kůň vsedali.“
„Pryč jeli?“
„Pryč, do Tranova, hale vojsko vostálo, ha ten správčí zez Kúta zle hrozí Sykovi ha Janovi.“
Stařenou to škublo.
„Ha co chce?“
„Co by chtíl, majestáty. Hu Suků huž hledají, všecko rub na líc - tuti vojáci, ha Hančí hin běduje -“
„Ha Jan?“
„Kerak dub.“
„Kerak dub.“
Kozinová již dále nemluvila. Jako mladice pustila se k rychtě. Hluk a křik už opodál bylo slyšeti. Houf vesničanů před rychtou byl neobyčejně pohnut. Dobíhajíc, zahlédla ženu jednu, která, vyběhnuvši ze stavení, rukama lomila vykřikujíc:
„Panenko Marja, co se tu děje! Uj, nechčasný ženy! Kozinová! -“ vykřikla zhlédnuvši stařenu, „chutě běž, syna tě hin mordujú!“
V prostorné světnici rychtářově bylo v tu chvíli volněji, zato úzko na pohled. Páni odjeli a něco kyrysníků s nimi průvodem.
Když stařena vrazila všecka vzrušená do světnice, zahlédla smutné divadlo. V koutě stál Matěj Přibek, provazy svázaný, vedle svého starého otce. U nich stála Manka, tulíc k sobě Kozinova vyděšeného Pavlíka, kdežto matka jeho, vinouc Hanálku k svým ňadrům, klečela před koutským správcem, prosíc o milost pro svého muže. Stranou v druhém koutě doráželi dva kyrysníci plochými šavlemi na rychtáře Syku, aby pověděl. Totéž do té chvíle dělo se mladému Kozinovi, až věrná jeho žena na okamžik přerušila to katanství, jež na něm páchali.
„Hančí, staň, hani nepros, nepovolím v ničom,“ volal Kozina, ale vtom už mu selhal hlas, jak zahlédl starou matku svou, právě chvatně vkročivší.
Stařena, majíc šedivé vlasy nad čelem pocuchány, stanula jako ohromena. Viděla týraného syna, viděla, jak obvazek mu z hlavy stržen a jak z rány sotva zacelené krev po skráni se řine - a vtom snacha všecka bledá, všecka od sebe k ní přiskočila, probůh jí prosíc, aby Janovi domluvila, aby na děti a na sebe pamatoval.
„Hani slova, mámo - zařekla jste se - rukú dáním. Neposlúchajte Hančí,“ volal Kozina, jenž se zalekl, že by matka sama teď snad vyzradila, co před ním stále tak tajila.
Stará Kozinová stála okamžik jako strnulá; v srdci jejím Chodka s matkou zápasila. Pak se obrátila po Sykovi a vykřikla:
„Lychtáři, syna mi humlátí -“
„Syko, hani tobě, hani mi hlavu neroztřepí. Nech ženský bědovat,“ volal Kozina.
Kyrysníci na pokynutí správcovo ustali. Sám pak, obrátiv se ke Kozinové, pravil:
„Ty stará, víš o všem. Mluv a měj rozum, abys zachránila syna, jinak, víš, co ho čeká i vás všechny.“
Na okamžik ticho; zraky všech utkvěly na stařeně, stojící prostřed světnice. Pohlédla napravo na Syku rychtáře, nalevo na krvácejícího syna, mlčela, jako by se rozmýšlela.
„Mámo, víte, co nebožtík -,“ začal Kozina, vida matku váhající; ale než dopověděl, pevně odvětila, zachmuřený zrak na správce upírajíc:
„Nevím nic, kerak bych vedíla?“
„Mamičko!“ vykřikla Hančí.
„Že nevíš, selka?!“ rozkřikl se Koš.
„Nevím,“ opakovala temněji.
Správce nepromluviv, vyšel ven a vyhledal trhanovského svého kolegu, který právě s několika vojáky všecko přehraboval v komoře rychtářově. Oba správcové chvilku spolu hovořili ztlumeným hlasem, až pak Koš opět do světnice se navrátil; hned poté vyšel správce trhanovský z rychty ven a zamířil ke statku Kozinovu. Několik jiných kyrysníků bralo se zároveň do dvorce Přibkova.
Tou dobou také ostatní vojáci, kteří před rychtou čekali s tasenými palaši, rozjeli se po statcích, aby tu zůstali posádkou.
Den pohasínal a soumrak ukládal se na nešťastnou ves. Chvíle jindy tak tichá a klidná byla nyní plná zmatku, hoře a strachu. Ze statků ozývaly se hlasy kyrysníků i řehtot jejich koní. Početný houf lidu vesnického před rychtou zeřídl. Většina se rozběhla domů ze strachu i chránit majetku svého před hořkými, nevázanými hosty. Pustou návsí zabělal se jenom chvílemi plášť některého kyrysníka, jenž těžkopádným krokem přecházel, a zvučelo řinčení jeho mocného palaše.
Setmělo se, po nebi hnala se černá mračna v divém chvatu. Chvílemi zableskl se jimi měsíc a na okamžik prosvitlo na návsi. V takový také okamžik vyrazil houfec kyrysníků s hlučným pokřikem ze dvorce Kozinova a bral se rychlým krokem k rychtě.
V čele jeho trhanovský správce.
Za chvíli pak opět bylo před rychtou živo. Kyrysníci vyváděli odtud sedláky. V čele spoutaného Matěje Přibka a mladého Kozinu s obvázanou hlavou. Rychtář Syka kráčel hned za nimi vedle starého Přibka, jejž jeden z Chodů vedl. Všichni mlčeli, jen jejich ozbrojený průvod hlučel. Z ryku jeho a řinčení zbraně i dusotu přiváděných koní vyniklo bědování ženského hlasu a pláč. Daliť se kyrysníci v pochod a odváděli s sebou zajaté Chody. Zář měsíce jasněji prokmitla a v ní zableskly se hřebeny helmic i obnažené palaše, zabělaly se pláště vojenské i bílé šerkové župany Chodů, kráčejících mezi koňmi kyrysnickými. Průvod mířil k nedalekému Trhanovu. -
Od rychty kráčela mladá Kozinová s dětmi, všecka vyděšena; plačíc; vedle ní stará její tchyně mlčící, s hlavou pochýlenou. Za nimi Manka Přibkova a vedle ní pocínovský strýc Pajdar, mladý Šerlovský i postřekovský Psůtka, provázejíce opuštěné ženské na statek Kozinův. Nemohlať se Manka sama vrátit do otcova dvorce, kdež bylo v tu chvíli tolik nevázaných hostí.
Jak jen vkročili do dvora na zásep, již bylo vidět, jak tu prve hospodařili. Ve světnici bylo všecko zpřevráceno, truhly vypáčeny, dveře u komor vyvráceny, posekány. V tom zmatku sobě mužové ani nevšimli, že stará Kozinová vytratila se ze světnice. Přeběhla dvorem do svého výměnku. Tam ve světnici bylo zrovna tak jako ve stavení hospodářově. Než stařena toho všeho nedbajíc, vkročila chvatně, dychtivě do vedlejší komory a tu na prahu rázem stanula. V zásvitu měsíčném, jenž pronikal sem nízkým, malým oknem, bylo vidět izde spoustu kyrysníky spáchanou. Stařena však nehleděla na rozbité nářadí; zraky její upíraly se na jedno místo v podlaze. Dvě prkna ležela tu v třískách, vylomena, stranou pohozena, na jejich pak místě zel hluboký otvor, vyzděná jáma, patrně útulek z dávných, bouřlivých časů. Byla černá, prázdná.
Truhlice „věci chodovských“, chodský poklad drahocených majestátů z ní zmizel. Kyrysníci jej vybrali, odnesli.
Stará Kozinová stála s hlavou pochýlenou, s rukama sepjatýma jako nad otevřeným hrobem. Hluboký povzdech vydral se jí z prsou, pak oběma rukama sáhla si na ňadra. V ten okamžik jí svitlo v zamračené tváři a její rty pevně sevřené pohnuly se úsměvem hořkým, pohrdlivým.
- Monitoring:NavigacePaP/TITUL/=název kořenové stránky
- Monitoring:NavigacePaP/ČÁST/=název podstránky
- Monitoring:NavigacePaP/AUTOR/=plaintext autor
- Monitoring:NavigacePaP/AUTOR2/=(nevyplněno)
- Monitoring:NavigacePaP/AUTOR/ vyplněný
- Monitoring:NavigacePaP/AUTOR2/ nepřítomný
- Monitoring:NavigacePaP/DALŠÍ/ vyplněný
- Monitoring:NavigacePaP/PŘEDCHOZÍ/ vyplněný
- Monitoring:NavigacePaP/TITUL/ vyplněný
- Monitoring:NavigacePaP/TOP/ nepřítomný
- Monitoring:NavigacePaP/ČÁST/ vyplněný
- Monitoring:Wikidata:TITUL není
- Monitoring:Textinfo/TITULEK/=název podstránky
- Alois Jirásek
- Monitoring:Textinfo automaticky kategorizující stránku neobsahující kategorii autora
- Licence:PD old 70
- Monitoring:Textinfo/LICENCE/PD old 70
- Monitoring:Textinfo/AUTOR/=odkaz Autor s textem (stejné)
- Monitoring:Textinfo/AUTOR-UVEDEN-JAKO/=(nevyplněno)
- Monitoring:Textinfo/PŘELOŽIL/=(nevyplněno)
- Monitoring:Textinfo/AUTOR/ vyplněný
- Monitoring:Textinfo/AUTOR-UVEDEN-JAKO/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/EDICE/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/IMAGE/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/IMAGE-PAGE/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/INDEX/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/ISBN/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/JINÉ/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/LICENCE/ vyplněný
- Monitoring:Textinfo/LICENCE-PŘEKLAD/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/LICENCE-PŘEKLAD2/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/LICENCE2/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/ONLINE/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/ORIGINAL/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/PODTITULEK/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/POPISEK/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/POPISEK-IMAGE/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/PŘELOŽIL/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/SOUVISEJÍCÍ/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/TITULEK/ vyplněný
- Monitoring:Textinfo/VYDÁNO/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/WIKIPEDIA/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/WIKIPEDIA-DALŠÍ/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/WIKIPEDIA-HESLO/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/WIKISLOVNÍK-HESLO/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/ZDROJ/ vyplněný
- Monitoring:Textinfo @ 301241-260558
- Monitoring:Forma/1/proza