Psohlavci/Kapitola II.

Psohlavci Alois Jirásek
Kapitola I.	Kapitola II.	Kapitola III.

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola II.
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois. Psohlavci. Praha : Albatros.
Licence:	PD old 70

Stará Kozinová, zhasivši zvečera světlo, ulehla, ale nespala. Pak přišli pojednou ti dva hosté, které syn její, mladý hospodář, pozoroval, a vyvolali ji, aby otevřela. Hodivši na sebe dlouhý kožich hnědým suknem potažený, beránkem podšitý, odemkla.

„Roužni,“ ozval se jeden z obou mužů přede dveřmi a stará selka poznala po hlase svého bratra.

Byl to Kryštof Hrubý, rychtář z Draženova, muž vysoké postavy, poněkud dopředu nachýlené, v širokém plášti. V pravici držel mohutnou čakanu, jejíž žluté kování ve světle rozžaté louče se jen svítilo.

Vstoupiv do světnice, postavil dubovou truhlici dobře kovanou, již pod pláštěm nesl, na bílou javorovou tabuli nevelikého stolu vyřezávaných trnožů. Jak smekl vysokou beranici, bylo jasně vidět jeho vráskovitou, svěží však ještě tvář, výrazu vážného. Vlasy, valně již bílé, padaly mu až po ramena, jsouce jen nad čelem, do něhož padaly, rovně zastřiženy. Pěkně zahnutý nos, jasné dosud oči, z nichž mluvily pevnost a sebevědomí, dodávaly statnému starci rázu jakoby zemanského.

Vedle vysoké postavy jeho ve tmavém plášti tím více se lišil společník jeho, oujezdský rychtář Jiří Syka, muž nevelké, jadrné však a ramenaté postavy, v bílém šerkovém županu černě lemovaném. Zpod velikého a těžkého širáku jeho splývaly k ramenům tmavokaštanové vlasy.

„Vejmluvnice“ ve starém, dlouhém kožichu, na němž bylo ještě znát stopy květů pestře vyšívaných, hleděla překvapena na pozdní a nenadálé hosty. Nicméně klidně očekávala, až sami začnou. Bratr její dal se také bez okolků do výkladu. Stručně pověděl, jak byl dnes ve městě a jak se tam ode dvou konšelů najisto dověděl, že vrchnost poptávala se po chodských psaných právích, domnívajíc se, že městský úřad je uschovává, jakož před lety na chodském hradě byla. Vrchnost že se skrze správce svého Koše tajně vyptávala, ale dotčení konšelé, nemajíce trhanovskou vrchnost jako všickni ve veliké lásce, svěřili se s tím ochotně starému rychtáři. Ten pak nezamířil domů, ale rovnou cestou do Oujezda, kdež skryt byl u rychtáře, odedávna na Chodsku nejváženějšího, poklad Psohlavců, privilegia jejich, a to od těch časů, kdy byli nebožtíku starému Lammingerovi prodáni. Tenkráte několik starších chodských, mezi nimiž byl také děd mladého Koziny, včas sobě vzpomenuvše na svá práva, kvapem odešli do města, žádat domažlických pánů, aby jim vydali privilegia.

„Vás nám vzali - tu si je vezměte. Raději ať vy je máte nežli ten Němec!“ řekli páni konšelé a dovolili Chodům otevříti sklepení na jejich hradě, kdež byla truhlice „věcí chodovských“. Od těch časů potulovala se pro bezpečnost po chodských vesnicích, když nová německá vrchnost, ač privilegií uznat nechtěla, po nich přece se sháněla. Nevelká ta truhlice, v níž byla zlatá svoboda uzavřena, byla brzo u toho, brzo u onoho rychtáře v úkrytu, ale nejčstěji v Oujezdě, a tam také zůstala od onoho času osudného, kdy Chodům poručeno perpetuum silentium, až po dnešní den.

Vrchnost jakoby pak nedbala, nebo zapomněla; až pojednou zčista jasna znovu po nich se shání. O tom teď „na vejmluvě“ hovořili oba rychtářové chodští se starou selkou, která napjatě naslouchala oběma, kdykoliv se kdo z nich slova ujal. Ve vážné tváři stařenině, po níž bylo možná poznati, že je sestrou starého Kryštofa Hrubého, nezračil, se v tu chvíli strach nebo leknutí. Naopak: líce se jí vyjasnilo a ve zraku zasvitl zážeh radosti.

„Nu tak přece něco platí,“ ozvala se a divný úsměv přelétl jí po rtech. „Dobře jste hudělali. Ha mně, ženský, jste je přinesli. Nu, co škodí, shovám je dobře, ha na mou chalupu žádnej nepomyslí.“

Zatím Syka, vytáhnuv z vesty klíček, byl skříňku otevřel a vyňal nejprve pečeť jako tolar velikou na krátkém řetízku stříbrném. Rychtář draženovský i sestra jeho, nachýlivše se, hleděli na pergamenové listiny, jež tu pěkně urovnány a zabaleny ležely. Syka pak jal se jednu po druhé vybírat a na stůl klást. Onť je odevzdával, a proto jako na přesvědčenou sobě i přítomným je vykládal, zbaviv je nejprve papírového obalu. Sám po mnoho let je uschovával a nejednu hodinu noční ve přístěnku tajně u nich strávil, obíraje se jimi tak, až přečetl všechny, jež česky psány byly, i překlady latinských, pořízené již dříve, před lety, za lepších, volnějších časů.

Písmík Syka, jenž mezi svými považován byl jako za prokurátora, položil psané ty svobody a stvrzení jejich pořadem od nejstaršíh až do posledního Matyášova. Tu ležely v prosté světnici v záři borové louče staré pergamenové listy, dobře složené, pentlemi ovázané, zažloutlé, s hnědými skvrnami po krajích a v rozích ohmatané. Veliké pečeti visely u nich na šňůrách hedvábných barvy někdy červené a bílé; několik však století barvu bílou na žlutavou zbarvilo a družce její jasnou rudost vysálo. Pečeti byly dobře zachovány, i ta nejstarší z vosku nebraveného, na níž zobrazen byl král Jan Lucemburský v plné zbroji rytířské na koni v kropíři, maje v pravici meč na řetízku a štít na levici, i pečeti všech ostatních králů, Karla, Václava, Jiříka, Vladislava, Ferdinanda, Maxmiliána, Rudolfa i Matyáše; těch rděly se nejjasněji.

Na chvilku zavládlo světničkou ticho.

Oba Chodové i stařena mlčky hleděli na osudné listiny, jež staletí a lepší, blaženější časy pamatovaly i svědkem ponížení a utrpení se staly. Syka přelétl ještě jednou jeden list po druhém, jakoby je počítal, pak obrátiv se ke Hrubému pravil:

„Hani jeden nechybá.“

Stařec jen pokývl hlavou. Přisvědčil tak, neboť znal listy také dobře z let dřívějších. Syka pak dodal:

„Buly to jinčí časy, hdyž tuty perkameny ha majestáty platily.“

„Ha což neplatí?“ ozvala se kvapně stařena.

„Platí? Platí, ha esli nynčko ne, budú jindá,“ odvětil určitě, ano ostře starý Hrubý. „Tuto je náše právo, ha to je selno kerak dub, ha žádnej ho nezmiklá, hani Lomikarovo správčí, hani sám Lomikar! Naši králové buli jinčí páni, jejich slovo tuto psaný víc snad platí nežli tuhoto Němce přistěhovalce.“

„Tak, tak,“ svědčil Syka. „To by on chtíl, habychom mu je dali, haby je pak spálil. Pak by tepřiva vzal bječ a křičíl: »Skákejte, chlapi!« Hale ešče tuto nesmazáno!“ a rozhrnuv latinskou listinu Jiříka krále, ukázal na překlad do ní na listu vložený, zrovna na místo podtržené:

„- urození pak či vladykové nesmějí nikterak jimi (Chody) vládnouti, neb si je přivlastňovati, nebo mezi nimi se usazovati.“

„Ha tuto teky ešče platí!“

A nahnuv se k listu Matyáše krále, okamžik na něj hleděl, až pak, když žádané místo našel, jal se čísti:

„- Přikazujíce přitom všem obyvatelům ze všech stavů Království našeho českého, obzvláště pak radám našim komory české, nynějším i potomním, věrným našim milým, abyjste již jmenované Chody, k zámku aneb k hradu našemu domažlickému příslušející, nynější i potomní, při tomto našem takových jich privilegií, majestátů a svobod obnovení, schválení a potvrzení, pokudž tíž listové jich svědčí, nyní i na časy budoucí a věčné neporušitedlně měli, drželi a pokojně zachovali, žádných jim v tom překážek nečiníce ani jiným činiti dopouštějíce pod uvazováním hněvu a nemilosti naší královské i budoucích našich králů českých.“

Syka, pozvednuv hlavu od listiny, obrátil se k Hrubému a jeho sestře a pravil:

„Slyšíli jste? Ha »věrní milí« říkali v tutich listech králové za stara našim otcom, ha teď každej písař dá nám chlapů ha chámů robotnejch ha myslí vo sobě čerta kus. Hale tuty na ně,“ a ukázal na privilegia. „Hdybychom jenom tuty dva listy míli, nic bychom se nemuseli cintovat, že huž po všom. Dost by jich bulo před právo ha soud. Naše právo je v nich všecko.“

„Zrovna tak to říkávali náš nebožtík táta,“ odvětila selka. „Víš Krisl, když tuten truhlík ešče hu nás bul.“

„Habych nevěděl,“ přisvědčil Hrubý. „Hale huž čas, habychom listy skryjli.“

„Chutě tera pote!“ zvolala stařena.

Oba mužové urovnali listy do skříňky.

Když ji Syka zavřel a se stolu bral, starý rychtář draženovský povzdechl. Sestra jeho kolem se ohlédla, zvláště po oknech, pak šla napřed do sousedních nízkých dveří, v nichž pojednou stanula. Bratr ji zastavil.

„Snad jsme míli teky zavolát Jana?“

Myslil tím synovce svého, Sladkého, mladého hospodáře. Syka na tu otázku upřel oči na stařenu, čekaje patrně napjatě, co odpoví. Okamžik mlčela, pak odvětila:

„Ne, tak je to zrovna dobře.“

Syka pokývl, jako spokojeně, svou vlasatou hlavou.

Stařena pak zmizela ve dveřích vedoucích do vedlejší komory a za ní oba její společníci.

Ve světnici bylo prázdno a ticho. Jen okna se lehounko otřásla, když vítr venku hučící prudčeji zalehl; tu také zamrkal živěji rudý plamen borové louče, jejíž řeřavý uhel se kroutil, na konci černaje.

V tu chvíli zjevila se venku v okně něčí tvář. Vynořila se pojednou, než nezmizela, patrně proto, že ve světnici nikoho nebylo. Sám mladý hospodář to pátravě hleděl do světnice své matky. Hosté, jež byl prve zahlédl, zmizeli, i okovaný truhlík. Z komory však vedle světničky ozval se temný ohlas pádných úhozů, ale jen několika.

Pak nastalo ticho.

Když po chvíli vešel zase starý Hrubý, bělovlasou hlavu shýbaje v nízkých dveřích, a za ním Syka s výměnicí, tvář mladého hospodáře v okně rázem zmizela.

Draženovský měl se ihned k odchodu. Syka již u samých dveří ještě jednou se obrátil a pravil:

„Nu tak pamatuj, sleka, cos slíbila.“

„Lidičky boží, slíbila jsem rukú dáním před pánembohem,“ odvětila stařena vážně a ne bez výčitky.

Za chvilku poté stanuly oba rychtářové zase před chalupou na dvoře. Ve statku bylo tma a ticho. Váha na staré studni pod lipou rachotila a vrzala. Rychtářové jak tajně přišli, tak odešli, ne však nepozorovaně. Ale o tom ani tušení neměli. Jak ven vykročili před statek, vítr zanesl k nim několik veselých zvuků.

„Vítr mi nese muziku do huší,“ pravil Syka, přidržuje si svůj širák. „Toť jistě po přáskách.“

Přistoupiv k ozářenému oknu sousedního statku, nahlížel dovnitř. Tam ve prostorné světnici bylo živo a veselo.

Bylo opravdu po přástkách. Mužští, hlavně chlapci, kteří se tu sešli, nechali přebírání ječmene k setí i draní a každý chopil se své dívčí, vřetánko a kužel opustivší, a dal se „do kolečka“. Jiskra Řehůřek, maje čepici v týle a vlasy v čele, stál vprostřed světnice, nadýmal statečně měch svých dud, jenž „dělá duch“, a hrál, až se všecko rozléhalo. A nejen svou muzikou do tance zval a nutil, ale i svými pohyby pobízel a rozehříval. Nadouvaje tváře smál se pitvorně, oči mhouřil, zavíral a zase ke stropu obracel. Sám na jednom místě se otáčeje, kolena ohýbaje, do taktu přešlapoval a často zadupal; pak sebou pojednou z boku do boku škubl, zaklátil, na jedné noze pohoupal, až znovu zadupal.

Staří se smáli, mladí všichni náruživě tančili, křepčili kolem ječivých dud, až děvčatům vrkoče i sukně poletovaly.

Rychtář oujezdský vrátil se zase k Hrubému, jenž hudby sobě nevšímaje, zvolna do tmy kráčel.

„Hin jsú veselí! Hdyby vedíli!“ pravil Syka.

„Šak se teky doví,“ odvětil vážně starý draženovský rychtář. Když pak ho Syka zval, aby tu na rychtě přes noc zůstal, že je pozdě a za té tmy zlá cesta, odmítl.

„Haby někdo zvedíl, že jsem tu bul! Tmy se nebojím. Dej ti pánbůh dobrú noc.“

Syka zamířil ke svě rychtě. Hrubý ke Draženovu a zanikl brzo ve tmách.

V tu chvíli, kdy oba rychtářové se rozcházeli, vystoupil mladý hospodář z černého stínu v koutku u zděné brány svého statku. Stal chvíli, jak by hleděl za odcházejícími, jako by krokům jejich naslouchal. Pak obrátiv se kráčel volným, tichým krokem do statku. Veselých zvuků, jež za ním ze sousedství se nesly, nedbal. Ani jich neslyšel. Nepozorovaně vešel zase do světnice a tiše ulehl. Bylo slyšet pokojný dech ženin a dětí tiše dřímajících. Několik hlubokých povzdechů hospodářových však znělo hlasitěji.

Stará Kozinová po ránu zatápěla, majíc šedé vlasy ještě šátkem zavinuty. Vtom syn, hospodář, přišel.

Bylo záhy a málokdy v ten čas přicházíval podívat se k matce. Pozdraviv, usedl na lavici, hleděl oknem ven na zatažené nebe, pak na matku, kteráž se ho na děti tázala, na Hanálku a Pavlíka, jakže za toho vichru spali.

„Bobře. Ha vy jste, matičko, záhy šly spát.“

„Záhy.“

„Hale pak jste zase svítily. Vidíl jsem zář.“ Pohlédl pátravě na matku.

„Bul ten vichr. Bála jsem se, kdyby tak něco se stálo.“

To řekla docela klidně, lhostejně.

Syn ještě chvíli pobyl a čekal. Ale matka se ani slovem o včerejšku nezmínila, hovoříc o věcech obyčejných. Sám se toho také ani slůvkem nedotkl.

Odešel zklamán a roztrpčen pomyslil:

„Hani vlastní máma tě nevěří!“