První president republiky československé Masaryk

Údaje o textu
Titulek:	První president republiky československé Masaryk
Podtitulek:	Revue bleue ze dne 28. června 1919
Autor:	Ernest Denis
Zdroj:	DENIS, Ernest. První president republiky československé Masaryk. Praha : Šolc a Šimáček, 1919. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jindřich Vančura
Licence překlad:	PD old 70
Související:	Autor:Tomáš Garrigue Masaryk

Jakkoli jsme přivykli od r. 1914 událostem nejpodivnějším, jmenování Masarykovo presidentem republiky Československé je s to, aby vzbudilo některé překvapení. Nástupcem posledního potomka Habsburků, nejstarší dynastie v Evropě, je profesor pražské university, jenž do těchto posledních let byl obecně znám jen docela úzkému kruhu. Byl zvolen bez soka jednomyslným souhlasem, kdežto straně realistické, kterou založil, dostalo se vždy nejmenšího počtu hlasů při volbách; nad to od svého příchodu do Prahy roku 1882 Masaryk neustále byl předmětem nejzuřivějších útoků; několikrát denní tisk prohlásil ho za zrádce a odpadlíka zakoupeného ministerstvem vídeňským, aby na svůj národ kydal hanbu a potupu. Prostřed divokých bojů, jež se rozpoutaly o jeho osobu, shromáždil kolem sebe oddané, však nečetné žáky a většina jich se odděluje od něho, jakmile opustili školní lavice. Není ani prvotřídním řečníkem, ani vynikajícím spisovatelem. Jeho slovo, vážné, metodické, přesně spjaté s fakty, má malý účinek na lid a jeho díla vznítila spíše polemiky než vzbudila nadšení. Z myšlenek, jež šířil, jemu nejdražší a jím s největší vytrvalostí a přesvědčením hájené, na příklad jeho filosofie českého národa, setkaly se u odborníků s odporem téměř jednomyslným a námitky, jež vzbudily, jsou zvláště vážné a nesnadno je vyvrátit. Své hlavní úsilí věnoval tomu, aby kolem sebe vyvolal probuzení náboženské, a jeho přátelé nejmilejší musí přiznat, že jeho kázání zůstala téměř bez ozvěny; nanejvýš dosáhl toho, že se běžný skepticism a obecná lhostejnost jeví méně útočnými a staví se méně samolibě na odiv. Jak lze si za těchto podmínek vysvětlit souhlas sympatií, kterým se kupí kol něho představitelé všech tříd společenských, všech stran politických, všech odstínů myšlení?

Abychom tomu porozuměli, třeba si nejprve připomenout, že podnět k tak prudkým polemikám dávají pouze muži, jichž myšlení není všední, a kteří se nespokojují kráčet vyšlapanými cestami. Ale především čelit tolika útokům a nebýt jimi ani přemožen ani roztrpčen, snášet po léta neustále obnovovaný nával pomluv a záští a zachovat si neporušeně svou odvahu a svou víru, kráčet svou cestou, aniž se zdá, že pozoruje překážky a nástrahy, jimiž jest pokryta, zůstat v sedmdesáti letech po dráze prošlé tak hroznými bouřemi tak mladým jako v prvních dnech a tak horlivým v zápase, nikdy nepochybovat o vítězství, i když se zdálo, že nepřítel vítězí a že vládne zdrcující převahou sil, ku provedení takového úkolu je třeba duše hrdinské. — První, kdo byl králem, byl šťastný voják. — Masaryk je především neohrožený vojín, vojín myšlení a práva. Hlásal vždy, že ku přemožení osudu stačí mít věc spravedlivou a nepochybovat o vítězství dobra.

Nikdo nebyl méně nežli on překvapen náhlým obratem, který ho vyzdvihl na první místo, právě proto, že jeho osobní úspěch byl mu vždy naprosto lhostejný.

Jedna myšlenka ho ovládá: konat svou povinnost. Napsal: nepoddávám se nikomu; právě tak dobře mohl vzít za heslo: sloužím, jenom že neuznávám jiného pána než pravdu. Právě tímto naprostým nedostatkem sobectví, touto rozhodnou přímostí, touto přísností svědomí zvítězil nad odporem a shromáždil kolem sebe i ty, kdo se nesdílejí vším jeho přesvědčením, kdo se obávají jeho idealismu a kdo se zarážejí nebo děsí smělostí jeho myšlenek. Když na počátku války přišel dokazovat Evropě potřebu rozbití Rakouska, narazil nejprve na skeptickou lhostejnost. Předvídal odpor zastaralého návyku, neústupnost předsudků. Brzo však svou vážností, svým přesvědčením nejprve vzbudil pozornost, potom získal sympatii. Vysoký, hubený, s hlavou lehce kupředu skloněnou mluvil bez vášně, bez hněvu, bez nenávisti. V jeho šedých, hlubokých, pronikavých očích četl jsi dokonce jakousi něžnou soustrast k onomu nešťastnému a neblahému rodu Habsburskému, který měl zahynout, jsa obětí své nevyléčitelné chudoby ducha i srdce. Zdál se jako představitelem rozsudku prozřetelnosti boží.

Posmívají se rádi psychologům, kteří nám mluví o duši slovanské a o jejích tajemstvích nevyzpytných našemu latinskému racionalismu, a připouštím ochotně, že se snadno zneužívá této dosti pošetilé rhapsodie. Tato obecná místa, hlučná a nejasná, jsou zvláště dětinská, jde-li o Čechy, kteří tak hluboce podlehli západní vzdělanosti a kteří od staletí žili v těsném styku vnitřním s Německem.

Masaryk však je rodem Slovák^[1] a zdá se vskutku, že svým původem má některé význačné rysy své duševní a mravní povahy, houževnatost přecházející často až v umíněnost, odvahu zocelenou dlouhými tradicemi utrpení a boje a též onu nás poněkud zarážející směs hlubokého realismu a idealismu, jehož nadšení se blíží mysticismu.

Masaryk vždy odmítal, že by byl mystikem, ale zda se i těm z nás, kdo se co nejopravdověji snaží poznat sebe samy, podaří kdy proniknout až do hlubin vlastního ducha? Vzdělán v nejpřísnějších metodách současného myšlení, s jasnou vůlí být učencem, bedlivě střehoucí a krotící výstřelky své fantasie, zda Masaryk dovedl potlačit vnitřní náklonnost své bytosti a atavické pudy své duše? Slováci, kteří velmi málo podlehli cizím vlivům, zajisté ze všech Slovanů ještě nejvěrněji představují prvotní typ kmene: s tohoto hlediska jeví nápadnou obdobu s Velkorusy. Jako všickni sedláci ve světě Slovák nebo Rus shrben nad hroudou bezprostředními potřebami denního života, vůbec nedbá dosti úvah o veřejném řádu a jeho chování bývá obyčejně určováno jeho přímým prospěchem; jeho zdravý smysl praktický nechrání ho však vždy od nebezpečných překvapení nejpošetilejší obrazotvornosti a jeho těžký spánek se osvětluje často nádhernými viděními a znepokojivými přeludy, nikde duše nejsou tak přístupny kázáním milenárním a nikde proroci nenacházejí posluchačů tak dychtivých a tak vnímavých.

Masaryk studoval Rusko tak důkladně, s tak daleko sahající pílí a tak vášnivou sympatií, že neunikl vlivu jeho myslitelů. Jeden z prvních odhalil svým krajanům ducha Tolstého, ale nad něho výše cení ještě Dostojevského. Myslím, že nepřeháním, řeknu-li, že to je jeho zvlášť oblíbený spisovatel. Věnoval mu nejdojemnější stránky, jež máme od něho; mluví-li o něm, neštítí se ani superlativů, což u něho nebývá téměř obvyklé:

„Dostojevský je muž nejhodnější úcty, jakou náš duch může vyjádřit… V naší době nebylo lepšího křesťana. Když Kant nám mluví o lidské přirozenosti radikálně špatné, nerozruší nás tak, jako to činí Dostojevský. Jenom evangelium působí v nás podobné pohnutí… Je to epický básník citů a myšlenek, odhalil nám filosofii moderního člověka. Bratří Karamazovi jsou největším dílem literatury; nic vznešenějšího nebylo nikdy napsáno.“

Řekni mi, koho miluješ!… Naši kritikové ve Francii štědře vzdali Dostojevskému zasloužený hold obdivu; nevím však, že by některý z nich o něm mluvil tímto tónem. Tak se vyjadřuje pouze žák úplně odevzdaný inspiraci svého učitele. Proto také Masaryk, jakkoli přísně ostříhá své obraznosti, konec konců zůstává přede vším mužem citu.

„Nejhlubší badání,“ napsal sám, „neotevrou nám tajemství světa, známe jen povrch věcí, nepronikáme až k jejich podstatě. Náš rozum je jen slabou jiskérkou světlušky, světlem bez tepla, jež ozařuje jen místo, kde poletuje světluška. Člověk není jen bytostí myslící, ale má také cit a vůli; ve svých činech jest určován spíše svými dojmy, svými přáními a svými pudy, nežli přemítáním. Rozum nepostačuje k životu, nestačí uspokojit rozum, třeba uspokojit srdce.“

Masaryk je racionalista svou vůlí, přemítáním, vychováním; nedostává se mu, smím-li v podobné věci takto mluvit, boží milosti; nebyl racioalista pudem, rodem, povoláním: stal se jím. Jeho upřímnost je naprostá a můžeme být jisti, že nikdy nezradí toto náboženství vědecké jistoty, k němuž se povznesl mocným úsilím svého ducha; ale jeho bdělost podřimuje někdy a Slovan proráží z profesora, který konal studie ve Vídni a dokončil je v Lipsku. Tento apoštol realismu a zkušenosti neuchrání se vždy ilusi optimismu, ba někdy připouští i vývody, jež nevyplývají jasně z návět, jež dokázal. Však i tenkrát jeho poctivost je zřejmá, i když nechceme ho následovat, vzdáme úctu jeho vznešenému duchu a jeho skvělým tužbám.

Zdá se mi, že bych všem, kdo ho neznají, učinil dosti jasnou představu o něm, srovnám-li ho s naším Quinetem. Jejich dílo literární je zajisté velice různé a jejich tvůrčí obrazotvornost je rozdílné povahy, ale podobají se všeobecným směrem svých nauk, povahou svých snah a vlastností svých duší. Jsou ukuty z téhož kovu, pevného a ryzího; působí podobnou přitažlivostí; jsou jak neobyčejně jednoduché, tak nekonečné složitosti. Oba, ač nesmiřitelní individualisté, mají na nejvýše vyvinutý smysl pro bratrství, vážnost k národu a náklonnost k demokracii. Věří však, že vítězství demokracie nesmí záležet pouze, ba ani ne především, ve zlepšení hmotného stavu národa, nýbrž v povznesení jeho mravní úrovně, protože není horšího otroctví nad nízkost duševní. Jsou oživeni výstředním vlastenectvím a hotovi ke všem obětem, ale to je proto, že ve svobodném vývoji národů vidí jednu z podmínek pokroku lidstva, a věří, že budoucnost jejich národa těsně souvisí s vyplněním úkolu, jaký mu vykázala Prozřetelnost.

Opovrhujíce neohroženě předsudky, i když se kryjí maskou národní cti, obhajujíce nesmiřitelně svobodu ducha a zároveň ovládáni jsouce ideou náboženskou, činí náboženství základem soukromého i veřejného života, ale žádná církev nemůže je opravdu pokládati za své přívržence, a jejich víra, bez učení a bez dogmat, popuzuje věřící, zaráží nevěřící a zůstavuje lid lhostejným. Přiznávají jsoucnost Boha a nesmrtelnost duše, aniž tyto požadavky jsou jimi potřebné, protože věří v dobrotu lidskou, ve vítězství Dobra, a že ve vykonání své povinnosti nalézají dostatečný výklad svého určení a klid, jehož nezkalí žádná příhoda. Neúspěchy a zkoušky neotřesou jejich přesvědčením, ani nezaleknou jejich odvahu, protože více ještě než úspěch milují boj, a nejkrutější porážky tím, že vyvíjejí jejich odvahu, posilují v nich radost ze života; vydychují z plných plic jen na výšinách a jejich vlastnosti objeví se cele teprve, když jsou obklopeni nepřáteli nebo vehnáni v postavení, jež se zdá zoufalým. Báli by se jen jediného otroctví, otroctví zla, a jsou jisti, že jsou chráněni od jeho nátlaku: jedinou úzkostí, které by nemohli snést, je pochybnost a té nikdy nepoznali. Malomyslní a prostřední, jichž je všudy většina, nazývají je visionáři; potomstvo uzná, že to byli vidoucí, kteří s výše hory, na niž vystoupili s Mojžíšem, uzřeli zemi zaslíbenou, k níž kráčejí boží bojovníci.

* * *

Když Masaryk přišel do Prahy roku 1882 na českou universitu právě založenou, bylo mu 32 let, a jeho povaha byla zocelena nesnázemi, kterými se probíjel ve svém mládí. Pocházeje z velmi skrovné rodiny, chtěl se věnovat nejprve stavu učitelskému, ztrávil pak nějaký čas jako učedník u umělého zámečníka ve Vídni, později u kováře na Moravě. Již jako student gymnasijní živil se jen z hodin, které dával. Nadán jsa neobyčejnou pamětí, hravě se naučil vedle češtiny a němčiny, jež byly jeho jazyky přirozenými, ruštině, polštině, srbštině, francouzštině, kterou zná dokonale, ale hovoří poněkud tíže, angličtině a italštině.

Obtíže, jež mu působila jeho chudoba, stěžoval si ještě samostatností povahy a myšlenek, neznající ani smlouvání, ani zamlčování. Bylo by nesprávno říci, že je neschopen obětovat pravdu svému osobnímu prospěchu, protože svůj osobní prospěch spojil vždy s vítězstvím pravdy.

Z toho vyplývá bezprostřední vliv, kterým působil na studenty: okouzloval je svou prostotou, svou upřímností, svou naprostou přímostí, svou neohrožeností, svým idealismem a činnou sympatií jim projevovanou. Byl více než učitelem, byl správcem, jejich svědomí, přítelem; jeho vzdělání bylo rozsáhlé a ve své vědychtivosti se zabýval nejrůznějšími obory; ale zvláště poutaly ho otázky nejpůsobivější a jeho učení ovládala a oživovala jediná myšlenka: úsilí o plný vývoj osobního vědomí, potřeba odvahy; byl vždy obdivuhodným učitelem energie.

— „Mužné duše se vždy vyznamenávají jakýmsi rytířstvím; miluji přímý, otevřený boj.“ Neštěstím moderních společností je potlačení jednotlivce, strach z iniciativy, ubíhání zodpovědnosti. Nepoddávejme se mínění druhého, nedávejme se strhnouti proudem, nebuďme úzkostlivými žáky minulosti.

Včerejšek není velkou věcí, ale dnešek… Představitelé tradice vypravují nám, že jednotlivec je jen stéblo slámy, stržené přívalem času; káží nám kult minulých staletí, radí nám, abychom žili slávou svých předků, přejímajíce od nich lesk jejich ducha; není to historie, jež vytváří přítomnost, nýbrž přítomnost, osvětlujíc historii, tvoří ji… Každý veliký člověk je silou působící za sebou jako před sebou.

Většina mužů, kteří tehdáž v Praze udávali tón, byli ducha bázlivého; poněkud unavení, navyklí tlumit svůj hlas a odměřovat svá gesta; kráčeli bázlivě a při svých nejodvážnějších vzpourách šetřili pohodlí. Mezi těmito podporami společnosti, profesory zralého věku, řečníky při zavřených dveřích, dobře vychovanými kritiky, kázání obrazoborce, jako byl Masaryk, způsobilo ohromné pohoršení; naproti tomu u mládeže, žen, elity třídy dělnické nadšení se vznítilo silou požáru.

Dojem, způsobený revolucionářem Rousseauem na rafinovanou a skeptickou společnost XVIII. století, nebyl rychlejší, ani hlubší. Obdivuhodné hnutí duševní a mravní, které povzneslo národ český v letech 1820—1840, se ponenáhlu vyčerpalo a národnímu životu hrozilo nebezpečenství, že se rozplyne v neurčitém a malátném idylismu vlasteneckém. Již Havlíček upozornil na nebezpečenství tohoto bezvýznamného a hlučícího kvietismu. — Já jsem Čech, ty jsi Čech. Buďme Čechy. Energie duševní se mrhala bezvýsledně v planých blahopřáních, v neplodných projevech a ve stereotypních protestech. Nejlepší se utěšovali ve své mdlobě tím, že se honosili rouchem starých mučedníků. Inspirace chřadla v ubohém klevetění a prostřed pojišťovací společnosti, soustřeďující ve vzájemném obdivu sektáře minulosti, novotáři, snažící se razit nové směry, setkávali se na své cestě jen s potměšilou zlobou nebo nevlídnou lhostejností.

Uprostřed této ztrnulé společnosti objevil se Masaryk jako Huron, nebo, chcete-li, a nikdy nebylo srovnání případnějšího, jako sedlák od Dunaje.

„Jaký je cíl společnosti,“ říkal svými žákům, „ne-li neustálé úsilí povznést se ve stav nejvyšší, totiž aby se člověk stal plněji člověkem. Proto je třeba, aby láska k bližnímu přestala být pouhým slovem, totiž, aby každý z nás se sprostil vášní sobeckých a pudů bídných, které ho ponižují tím, že z něho činil nástroj tyranství a podporu libovůle. Podmínkou a základem pokroku lidského je mravní zdraví občanů. Tato lidskost, k jejímuž rozvoji jest nám přispívat, neexistuje sama o sobě, byla by pouhou abstrakcí, kdyby nebyla představována národy, kteří jsou jejím výronem a buňkou. Právě jako přirozené právo jednotlivce je posvátné, každý národ musí požadovat, aby jeho podstatných potřeb a životních zájmů bylo šetřeno; ale této vážnosti dosáhne a zaslouží si jen tou měrou, jak vyplní svou úlohu a jak je věrný svému poslání. Nejde o to, křičet z plna hrdla: mé právo, ale přikazovat je svou prací. Demagogové vystupují na jeviště a pohlašují historická práva království. K čemu jsou tyto směšné okázalosti? Chcete obnovit český stát. — Jak? Revolucí? — Kde jsou vůdcové odhodlaní provésti plně své revindikace? Loutky, jež neustále tasil meč, zalezly by do myší díry, kdyby se to bralo vážně. Nač ostatně boj, když vítězství lze získat bez zápasu, chceme-li je pouze. Nejnebezpečnější nepřítel, jehož je nám se bát, jsme my sami, naše lenost, naše plachost duše i srdce, naše ochablost, je to sociální zlo všech způsobů, prostituce, prostopášnost, pohrdání ženou, alkoholism, zbabělá povolnost mravů, ochablost duševní. Již Palacký nám pravil: Za úspěchy, jichž jsme dosáhli, jsme povinni pouze své mravní převaze. Buďme hodni samostatnosti a tato samostatnost přijde sama sebou. Stěžujete si. že národ zůstává lhostejným k věci národní: je to vaší vinou, nedovedli jste ho osvítit, poučit, zmenšit jeho utrpení, vyslechnout jeho volání. „V Táborech měli jsme první socialisty a první komunisty; ujměme se jejich díla, pracujme, aby mezi námi nebylo více žebráků.“ — Viníte cizince, že nepřijímají vašich učenců, vašich spisovatelů, vašich umělců. Je to proto, že se nesnažíte dosti se povznést nad úroveň již dosaženou. Maříte svůj čas tím, že si libujete v pokrocích již učiněných, místo abyste kráčeli dále. Máte strach z pravdy a přece pouze pravda zachraňuje a posiluje. Máte stále na jazyku jména Hus, Komenský, Dobrovský, Havlíček. Byli velicí vskutku. — Proč? Protože přes překážky a nebezpečí byli vyznavači pravdy.“

* * *

Masaryk cítil se schopným znovu povznést tento úkol vyznavače pravdy. Sotva přišel do Prahy, zakládá vědeckou revui, Athemeum (1883), jež při otázkách českých používá zásad současné metody a hodlá šířit ideje západní. Heslem redakce je: věda a poctivost. Dokazuje téměř hned upřímnost svého přesvědčení tím, že vedením Masarykovým činí útok na pravost Rukopisů.

V letech 1817—1818 odkryty byly v Čechách dva rukopisy. Rukopis Zelenohorský se soudem Libušiným, z něhož některé verše staly se od té doby populárními: „Nechvalno nám v Němcech iskat pravdu; u nás pravda po zákonu svatu, juže prinesechu otci naši.« Rukopis Králodvorský obsahuje vedle několika lyrických básní epická vypravování, věnovaná bojům Čechů proti nájezdníkům nepřátelským. Přes okolnosti více než podezřelé, za jakých byly objeveny, a přes výslovnou zdrželivost nejpovolanějších filologů tyto rukopisy, přijaté od počátku s nadšením od vlastenců, zůstaly předmětem pověrečného kultu. Jakou báječnou odpověď bylo lze dát Němcům, kteří s Čechy rádi jednali jako s barbary! Jak by barbarským byl národ, který měl podobné nároky šlechtické a který již ve XII. a XIII. století dostoupil tak vysoké úrovně vzdělanosti! Rukopisy staly se jako paladiem slovanské národnosti v Čechách, symbolem vlastenectví, biblí, k níž se zvedaly zraky se zbožným pohnutím; nejodvážnější vykladači pouštěli se do jejich studia jen s chvěními. Několikrát některé hlavy bázlivě chtěly varovat lid, naznačovaly gramatické zvláštnosti a historické pravděnepodobnosti, jichž se jen hemžilo v rukopisech. Jejich odvaha byla přísně ztrestána; byli dáni do klatby, jejich díla pohřbena v soustavném mlčení; jejich jména byla předmětem opovržení a hrůzy.

Masaryk znal žalostný příběh svých předchůdců a věděl, že předsudky a pošetilost použijí zbraní otrávených. Ale nebezpečenství ho spíše vábí než odstrašuje; je stvořen k boji, pravil jeden z mužů, kteří ho vybízeli k zápasu, aby ho potom zapřel. Roku 1886 s pomocí některých z předních představitelů mladé university, Gebauera, slavného filologa, a Golla, vůdce nové školy historické, organisuje vědeckou výpravu, alby dokázal, že rukopisy, tak vhodně odkryté roku 1817, jsou v skutečnosti jen smělým padělkem, jehož původci byli Hanka a někteří romantikové kolem něho seskupení. Důvody filologické, historické, paleografické. sociologické, jež přinášel Masaryk a jeho pomocníci, byly tak rozhodné, že od první chvíle nestranní kritikové nechovali žádné pochybnosti. Obhájci rukopisu, neschopni udržet boj na půdě vědecké, vznítili vášně lidu. Denní tisk nadávkami a urážkami zahrnul bezbožníky, sahající svatokrádežnou rukou na posvátnou archu. Nejsmělejší duchové odsuzovali jejich cynism. Sám Neruda, jenž měl dost odvahy a jenž byl prohlašován za zrádce a odpadlíka. protože opouštěl staré tradice, smutně potřásal hlavou: „A proč to říkat veřejně a vůči cizině?“ Heyduk, nestor české literatury, hlásal, že povinností učencovou je zatajit své pochyby spíše, nežli odvážně zneuctít cit národní. Moudří opakovali: Běda tomu, skrze koho pohoršení přichází. Vůči této zuřivosti a této slabosti Masaryk se dovolával rady Husovy:

„Nemůže-li pravda být projevena bez pohoršení, lépe je přijmout pohoršení, nežli opustit pravdu.“ — „Čest národa,“ odpovídal těm, kdo ho obviňovali, že zmenšuje slávu národa, „vyžaduje, abychom poznávali a hájili pravdu. Je větší odvaha a zásluha přiznat svůj blud, nežli hájit podvod, třeba byl sdílen celým národem.“

* * *

Nemenším pohoršením tylo, když roku 1889 při odsouzení žida Hilsnera s rozhořčením protestoval proti antisemitskému hnutí, které se z Vídně přeneslo do Čech. Hilsner, jenž byl odsouzen za okolností velmi nejasných jako pachatel vraždy, zdá se nezasluhoval velké sympatie a jeho minulost byla dosti nekalá. Proč ho nezůstavit jeho osudu? Jeho obhájce ještě uvalí na sebe zuřivost a nenávist všeho lidu, poškodí svou popularitu a zničí částečně svůj vliv; jaké bláznovství! a pro koho? — Pro člověka, odpovídal Masaryk: to slovo stačí. Odsouzení stalo se jen bezprávnými prostředky. Nebylo dbáno forem spravedlnosti: veřejné mínění bylo zpracováno a zfalšováno. Aby bylo předrážděno, obnovena ona hanebná pověst o rituální vraždě, jež, ač tak často odmítána, přece straší obrazotvornost lidu.

Vzpomínky na příhodu Dreyfusovu jsou ještě dosti svěží v našich myslích, abychom si snadno představili prudkost hněvu, jenž se rozpoutal proti Masarykovi. Veřejně udáván jako zaprodanec Vídně, hanoben tiskem, urážen na své stolici učitelské, opuštěn částí svých přátel, Masaryk se svým přítelem, velkým básníkem Macharem, jednu chvíli pomýšlel na to, aby opustil Čechy. Dusil se v tomto ovzduší, otráveném záštím a lží.

Brzo však odmítl myšlenku odchodu, jež by se byla podobala odpadnutí; jeho heslem bylo: čiň vždy to, co ti jde nejtíže. Zůstal, aby jak příkladem, tak i slovem pokračoval ve svém díle apoštolském.

Z každého ze svých bojů vycházel potlučen, ale větší. Počet jeho žáků znenáhla vzrůstal; shromažďoval kolem sebe duše nejšlechetnější, srdce nejpřímější a duchy nejpevnější. Hlásal jim vážnost života, opovržení nízkým smlouváním a mrzkou úslužností, nenávist k potlačování a úctu práva. Jeho nauka jako Quinetova se shrnuje v jediném slově: Buď svědomím… Tím budeš šťastný a tím budeš mocný.

Jeho zásluhou nový duch vnikl v národ. Jednou, až se budou psát dějiny založení nové republiky Československé, její první počátek bude se datovat rokem, kdy se rozpoutal boj proti pravosti rukopisů (1886), protože právě tehdáž počala se tvořit kolem Masaryka falanx mladých lidí, kteří rozbili tradice mdlé blaženosti a neplodného řečňování, jimiž se vysiloval národ Žižkův a Poděbradův.

Cítili potřebu činu, chtěli mnohomluvnou deklamaci nahradit skromnou a plodnou prací, vyprostit se z iluse, která vniká v žíly jako narkotický lék a ochromuje vůli. Masaryk založil s Kaizlem a Kramářem stranu realistickou: — Dosti frásí. Postavme se na půdu činů. Jsme v Rakousku a naše osudy nemohou být odloučeny od osudů mocnářství. Máme Němce v Čechách a nechceme, ani nemůžeme jich utiskovat. Dosáhněme od nich, aby šetřili našich práv. Nemáme žádné záludné myšlenky revolucionářské, ale neobětujeme žádné ze svých podstatných potřeb.

„My všichni v Čechách,“ pravil na říšské radě, „jsme národ Husův, Žižkův, Chelčického a Komenského. Není člověka u nás, který by při vyslovení těchto jmen nepocítil pohnutí, o němž vy zde nemůžete mít ani ponětí. Budete-li provozovat rozumnou politiku, my půjdeme cestou Komenského. Úkolem parlamentu je vytvořit z Rakouska velikou moc, moc civilisace.“

Jakou představu mohl si učinit o Komenském baron Aehrenthal, který podle výroku Steedova v několika měsících vytvořil kolem svého kancléřského úřadu rakouského neprodyšné ovzduší lži a obojetnosti? Aby si připravil záminku ke zničení Srbska, zosnoval onen hanebný proces záhřebský, který Masaryk oznámil světu. V den, kdy nejprve v Záhřebě a později ve Vídni po podrobném a nezvratném zkoumání odhalil padělky prokázané, jichž se dopustil úřad kancléřský, rozešel se nadobro s Habsburky a s Rakouskem. Od té doby právě nabyl rozhodného přesvědčení, že zničení staré budovy, založené na hrůze a lži, je potřebou veřejného ozdravění.

Nebyl ovládán žádným fanatismem národním; nepodléhal úchvatům obrazotvornosti. Přijímal vývody, jež mu diktoval jeho rozum a ukládala jeho zkušenost. Čeho si žádají národové? — Míru. — Není možný, pokud trvá říše, založená na útisku, která nikdy nepřijala upřímně zásadu rovnoprávnosti národů. — Co je podmínkou pokroku? — Láska k bližnímu. Jak lze však smířit tuto lásku k bližnímu s vládou, jejíž zákonem je jen výsada? Řád společenský nemůže mít jiného základu než vážnost občana, založenou na úctě k sobě samému a na úctě pravdy. Dynastie Habsburská naproti tomu neznala nikdy jiného prostředku vlády než lež, jiného cíle než ponížení duší, jiného ideálu než vítězství hrubé moci. Mezi ní a novým světem, právě se rodícím, není možný žádný smír. Nelze se smlouvati s Aehrenthaly a Tiszy.

* * *

Jaký osud chystá budoucnost nové republice české a jejímu presidentovi Masarykovi? — Chytráci a skeptikové, jichž je hojně, vrtí hlavou; podezírají ho z idealismu, co — jak každý ví — je jedinou chybou, které neodpouštějí politikové povoláním a diplomati úřadem. Vytýká se mu, že pohrdá obvyklými prostředky vlády, intrikami, lstí, úplatností. Zda zvítězí jeho dobrá vůle nad ohromnými obtížemi, v nichž se zmítá mladá republika? — Co se zdá možným tvrdit, je, že nechť jakákoli jsou úskalí, na něž narazí na své dráze, zůstane věren naukám, které určily a ovládly všechen jeho život. Bude vládnout upřímně, dobrotivě a spravedlivě. Národ Husův, Chelčického a Komenského zasluhoval si podobného vůdce za prvního svého představitele před Evropou. Je dosti řídkým a snad jediným úkazem v dějinách, že národ svěří své osudy muži proto, že byl velikým mužem dobra. Pokus stál za zkoušku. Od doby již tak dávné národové svěřují svůj osud dobrodruhům bezcitným a nesvědomitým, že si vysvětlíme, proč po tolika nešťastných pokusech se pokoušejí změnit metodu. Snad se jim při tom dobře povede. Konec konců není dokázáno, že stačí někomu mít duši prostřední nebo nízkou, aby byl velikým pastýřem lidu.

---

1. Tomáš Masaryk se narodil dne 7. března 1850 v Hodoníně na hranici Moravy a Uher. Jeho matka byla rodem Němka. Jeho otec, ve službě císařských panství, zprvu kočí, později šafář, byl Slovák. Oženil se roku 1878 s Američankou, slečnou Garrigovou, jejíž jméno připojil ke svému jménu, Tomáši Garrigovi Masarykovi.