První pražský velkoobchod s pavouky

Údaje o textu
Titulek:	První pražský velkoobchod s pavouky
Podtitulek:	Humoreska
Autor:	Ladislav Stroupežnický
Zdroj:	STROUPEŽNICKÝ, Ladislav. Z Prahy a venkova. Praha: Československý spisovatel, 1949. s. 9–23. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Po mezi na jižním svahu Bílé hory směrem ke Košířům kráčí milý a příjemný obstárlý pán, asi šedesátník, v černém šosatém kabátě. Občas sejme cylindr, poněkud obnošený, a stírá si pot s hlavy, porostlé hustými vlasy, bílými jako květ jasmínu. Cele oholený, vráskovitý, poněkud do růžova zbarvený plný a zdravý jeho obličej jest ozářen klidným a lahodným úsměvem, který dojista věstí dobrotu srdce, mírnost a jemnost povahy. Šedomodré jeho oči rozhlížejí se dobrácky a s potěšením po vysokém obilí, které kvetouc vlní se teplým červnovým větérkem. S líbezným úsměvem shání po chvilce šátkem koňásky a mouchy, které se mu na bílých kalhotách usadily. Ale činí to něžně, aby jim neublížil.

Náhle se zadíval zvlášť pozorně na stéblo kvetoucí pšenice, po němž lezl neobyčejně velký pavouk. S úsměvem radujícího se dítěte se díval starý pán na toho tkalce, který vlákna svá připíná k stéblům. Potom vyndal z kapsy kus papíru, udělal kornoutek, lapil do něho pavouka a opatrně zavřel, aby zajatý tkalčík nemohl vyklouznouti ze svého vězení. Špendlíkem, který měl v límci kabátu, připevnil kornoutek nad levou náprsní kapsu a usmívaje se téměř blaženě, ubíral se dolů ke Košířům a potom silnicí přes Smíchov do Prahy.

Zajisté je to nějaký dobráček, profesor přírodopisu, pomyslil si čtenář. Inu, toť se ví, aby laskavý čtenář ihned všecko neuhodl!

Tento obstárlý pán s lahodným a mírným úsměvem, s modrošedýma očima, z nichž září dobrota a laskavost, jest prohnaný taškář. Příroda, která obdařila ho zevnějškem zde vylíčeným, provedla s jeho obličejem velkou nepoctivost, ano dopustila se přímo podvodu. Zachovala se k jeho současníkům úskočně, lstivě a zákeřnicky. Taškáři dala dobrácký obličej, jejž by i nejprohnanější lichvář považoval za sirotčí hypotheku. V něm padělala příroda dukát a vrhla jej do oběhu — padělek její má lesk, ráz i váhu pravého dukátu, ale běda tomu, kdo vezme jej za pravý!

Tento úskok přírody jmenuje se Kořínek. Narodil se v jihočeském městečku N. Ve škole naučil se pěkně psáti, čísti a zvláště dobře počítati, — hlavně peníze v kapsách svých bližních. Dále vyučil se hře na housle a na klarinet a šumařil, až ho odvedli. Na vojně vyzrál až k důstojnosti kaprála. Potom stal se někde u advokáta písařem, načež byl za své zásluhy o umělé rozmnožování podpisů svých spoluobčanů od krajského soudu v Písku vyznamenán šestiměsíčním žalářem. Při krajském soudu svěřili mu opisování různých výměrů a litografické práce. Tím zdokonalil se ve vyšším konceptu, obeznámil se se zákony a úřadní formou tak důkladně, že mohl potom v rodném svém městě dosáhnouti hodnosti pokoutního písaře. V tomto povolání zářil takovou mnohostranností, že, když se dvě strany soudily, psal žaloby oběma. Po nějakém čase absolvoval druhý takový kurs při krajském soudu. Vzácným zjevem jest, že čím více takto na duchu prospíval a vnikal v hlubiny trestního zákona, tím více nabývala tvář jeho jemnějšího a lahodnějšího výrazu.

Dalších několik let vyplnil hrou na klarinet a na housle jakožto člen potulné kapely šumařské, která se potloukala v Turecku. S několika sty zlatých vrátil se z umělecké pouti a zařídil si v rodném městě holírnu, hrával v neděli na kruchtě na klarinet a s ochotníky na divadle dobromyslné starce a sympatické otce. Ke zvelebení svého osobního blahobytu převzal od jisté švýcarské továrny do komise prodej hodin s kukačkou. Kdo kráčel o půl léta později sousedními třinácti vesnicemi, slyšel z každé chalupy kukání kukaček. Kořínek totiž náhle rozprodal celý svůj sklad za čtvrtý díl ceny a zmizel. Až podnes kukají v těch třinácti vesnicích asi sto a padesatery hodiny zprávu o obchodním působení Josefa Kořínka.

Uchýlil se do Prahy, kdež zřízena byla zatím česká universita. Své naděje skládal v nově zřízenou medicinskou fakultu. Byl totiž nově jmenovaný profesor pathologické anatomie jeho krajan. Kořínek se k němu přihlásil a prosil ho, aby mu zaopatřil nějaké zaměstnání.

Mladý profesor, který ve velkém pěstoval nejnovější módní artikl vědy, bacily, jsa ještě v radostné náladě nad svým jmenováním, chtěl své povýšení zasvětit nějakým šlechetným skutkem; vyzval tedy Kořínka, aby mu k jeho vědeckým pokusům dodával živé myši. Do začátku dal mu z vlastní kapsy pět zlatých závodního kapitálu. Kořínek nakoupil za zlatku pastiček, za 20 krejcarů špeku, uklidil se na Pankrác, nalíčil 20 pastiček okolo obilního stohu v poli a — bůh žehnal jeho konání! Druhý den přinesl svému učenému krajanovi v pytlíku šedesát živých myší.

Pathologický anatom dal se se svými dvěma asistenty do zkoumání a bádání a za tři dni ležely všechny myši na oltáři vědy — bříškem vzhůru. Laikové a širší obecenstvo ani netuší, co takový učenec do roka vyhubí myší!

Kořínek měl plat za kus a sotva stačil třem mužům vědy dodávati živé myši. Dařilo se mu dosti dobře.

Ale věda má vyšší cíle, než jsou myši, — potřebovala psů. Kořínek jich v několika dnech dodal tak pěkný počet, že se skoro úplně rovnal počtu inserátů v novinách, znějících:

„Ztratil se pes, ratlík, nebo chrt, nebo pinč, atd. Slyší na jméno to a to. Kdo jej přivede tam a tam, obdrží přiměřenou odměnu.“

A všecko šlo dobře. Pathologická anatomie a bacillologie dělaly obrovské pokroky, lidé mřeli klidně dále, inserátů „Ztratil se pes“ přibývalo úžasnou měrou a Kořínek rozšířil vbrzku své osobní styky a známosti tak vydatně, že už po půlroce hrál na jevišti jednoho předměstského zábavního spolku dobromyslné starce a sympatické otce.

Aby mohl Kořínek svým současníkům ještě více prospívati, stal se dohazovačem. Každého rána studoval v kavárně noviny; když na příklad četl, že jest někde na prodej mandl, podíval se na něj a nabízel jej hokynářům tak dlouho, až některého napálil. Prostředkoval tímto způsobem koupě a prodej omnibusů, papoušků, velocipedů, pian, lankasterek, starých oken, citer, mluvících špačků atd. A poněvadž se mu — díky jeho milé, důvěru vzbuzující tváři a příjemnému chování — dosti dobře dařilo, zřekl se všech svých, nyní již nedůstojných styků s pathologickou anatomií.

Vedle dohazovačství psal lidem žádosti za slevení daní, za osvobození od školního platu, za udělení almužny a podle potřeby také přetvořeným písmem krobiánské nebo výhružné anonymní listy. — Nedávno se mu zdálo o zeleném hadu — vsadil do loterie a vyhrál šest set zlatých, které si uložil v městské spořitelně. Od té chvíle se stal také autoritou v kombinování čísel na Prahu, na Brno atd.

Pod Slovanským vrchem v Praze jest řada domů se zahradami. V jedné z těchto zahrad stojí o samotě malý jednopatrový, polou zpustlý domek s jednou světničkou, vlastně více altán než domek. V něm bydlí Kořínek. Ve světničce má chatrnou almaru, která má sice dvě přední nohy, ale zato místo dvou zadních — cihly. Tři zahradní sesle, stůl, jehož jedna noha podložena jest asi šesti čísly ve čtvero přeložených starých novin, aby se neplašil a nevyhazoval, když Kořínek postaví na protější roh džbánek s pivem. Na posteli jsou dosti pěkné peřiny. V rohu u okna stojí nápadně pěkné akvarium se sedmi zlatými rybičkami, které odkázala Kořínkovi jistá stará panna, prý za to, že jí kdysi poradil nějakou výbornou mast proti píchání v boku. Chodil jí tu mast radit asi půl druha roku, obyčejně k večeru. —

Kořínek se vrací právě ze své procházky po Bílé hoře. Cestou koupil ve sklenářském krámě velkou sklenici, v jakých se uschovává obyčejně zavařené ovoce. Vešed do svého brlohu, vyndal pavouka z kornoutku a dal jej do sklenice, do níž postavil malou větvičku bez listí; sklenici pečlivě povázal papírem. Pavouk, který se ihned ve sklenici čiperně proháněl, měl na svém ranečku, tedy na zádech, velký bílý kříž.

Druhého dne zrána došel Kořínek do městské spořitelny a vyzdvihl si na svůj vklad pět set zlatých.

V domě, k němuž patřila zahrada s doupětem Kořínkovým, byl hokynářský krámek, v němž se scházela několikrát denně společnost k nakupování, mandlování prádla, valchování dobré pověsti sousedů, ale hlavně ke kombinování loterních čísel.

V krámku byla právě společnost. Paní hokynářka, paní Krákorová, choť kočího od tramvaje, paní Srpová, manželka natěrače, milostpaní Salátová, choť železničního úřadníka, která jen proto do krámku docházela osobně, aby mohla tamní společnosti zjevně ukázati, že je víc než oni všichni, — že je totiž ouřednice. V koutku za mandlem seděl pan Peterka, dědeček zaopatřený u sv. Bartoloměje, bývalý sládek, který za svého mládí prohrál v kartách pivovar a dva domy a který na omluvu své lehkomyslnosti tak dlouho tvrdil, že velkými daněmi a obecními přirážkami přišel nevinně do neštěstí, že už tomu sám pevně věří dobrých dvanáct let.

V té společnosti se objevil nenadále Kořínek a po odbytém úvodním hovoru o povětrnosti promluvil s dobráckým úsměvem a měkce, jako mluvívá na jevišti sympatický otec k svému zdárnému dítěti:

„A jen co je pravda, — když se člověk celý svůj život poctivě chová, jistě mu to pánbůh nenadále všecko vynahradí. Příkladně, co jsem se já za celý svůj život pro cizí lidi poctivě nadřel, a už jsem myslil, že zůstanu do smrti chudákem, a tu najednou před čtrnácti dny jsem vyhrál z loterie — nu — pěkné peníze.“

A ukázal obratně pět stovek, s nimiž švihl ve vzduchu tak hbitě, že se zdálo, že jich má v ruce nejméně deset.

„A při včerejším tahu jsem vyhrál zase několik stovek.“

A opět, jako obratný karbaník kartami, zahrál svými pěti stovkami tak mrštně, že se všem přítomným až zajiskřilo v očích.

„Ježíši Maria!“

„To je štěstí!“

„Pro pána boha!“

„Matičko boží!“

„A co už já prosázela peněz!“

„Člověk netrefí celý čas ani ambo!“

Tyto výkřiky se rozlehly rázem v hokynářském krámku, vykouřeném vůní starého sýra, cibule a česneku.

„Ale pro pána boha, řeknou nám, pane Kořínek, co se jim zdálo, že trefili na takový živý numera?“ tázala se v křečovitém chvatu milostpaní od železnice a všichni přítomní, sotva dechu popadajíce, se připojili k této otázce.

Kořínek pozdvihl zbožně oči k nebi, vlastně ke stropu, na němž byly zavěšeny svazky česneku, cibule, dětských píšťal, štětek k bílení, lojových svíček a kolíků k věšení prádla, a odvětil skromně měkkým a jemným hlasem:

„Byl jsem tuhle nedávno za nějakým obchodem v Krkonošských horách a náhodou chytil jsem tam ve skalách u Rybrcoulovy zahrádky pavouka křižáka…“

„Ježíš Maria, to je ten, co táhne numera, který mají vyjít,“ zvolala v zimničném rozechvění hokynářka.

„Inu, já to měl za pověru,“ pokračoval Kořínek dobrácky, ano přímo zbožně, „ale napadlo mě, abych to přece zkusil. Napsal jsem tedy devadesát čísel na papírky, dal je do sklenice a pavouk křižák vytáhl ode dna a nahoře do pavučiny zapletl čísla 1, 3, 63, já vsadil a — vyhrál jsem (tato slova dodal s tajemným úsměvem) pár pěkných stovek na Prahu. A při následujícím tahu na Brno vyhrál jsem na čísla 3, 15, 52 zase hezké terníčko. A hned jsem dal v Emauzích na dvě mše svaté, neboť takové štěstí je jen od pána boha!“

„A mají ještě toho pavouka?“ vyhrklo jedním rázem osm osob najednou.

„Mám to dobré, zlaté zvířátko, mám je ještě, a za nevím co bych se s ním nerozloučil. Kdož ví, jaké štěstí mi to zvířátko ještě přinese.“

„Pane Kořínku, ukázali by nám toho pavouka?“ vyhrklo zase všech osm osob najednou.

„I s radostí — proč ne — jen přijdou. S radostí ho každému okážu!“

* * *

Po několika hodinách se nemluvilo v celém Podskalí o ničem jiném než o Kořínkovi, který prý vyhrál pět tisíc zlatých. O dvě hodiny později se již tvrdilo, že vyhrál padesát tisíc a večer si již povídali v hostinci pana Mikuláše „U Trajců“, že vyhrál Kořínek sto a padesát tisíc a že kupuje ve Vyšehradské třídě čtyři domy. Jiní zase tvrdili, že kupuje velkostatek Dolní Krč od pana Tomášů.

Druhý den se již se vší jistotou vědělo dvojí: předně, že Dolní Krč již koupil, za druhé, že ji nekoupil, nýbrž že založí v Podole velkou továrnu na klarinety, které bude hlavně vyvážeti do Turecka, ježto prý — jakožto člověk těch zemí znalý — dobře ví, jaké obliby si vydobyl klarinet u Muhamedánů.

Řeči tyto jsou skvostná ukázka, co dovede tak zvaný „hlas lidu“ vybalamutit z nepatrné maličkosti. A kdyby byl ten hlas lidu vždy také hlasem božím, nebyl by mezi pánem bohem a nebožtíkem Münchhausenem pražádný rozdíl.

Všecky tyto pověsti zalétly také v nastražené všude náhonce jistého lokálkáře, který jest proslulý tím, že dovede z nepatrné věci vybájiti takovou lež, že vedle skutečnosti vypadá jako egyptská pyramida vedle krtčí hromádky.

Třetí den přinesl list, do kteréhož dotčený muž ukládá své lokální básně, tuto sensační zprávu, kterou zde uvádíme se všemi u toho pána obvyklými bombasty, frázemi a germanismy:

„Zázračný pavouk. V těchto dnech budí v celé Praze všeobecnou pozornost sensační událost, která do pozadí zatlačuje i nemoc německého císaře i ruské zbrojení, ano i samého Boulangera. Konáme zajisté jen poctivou svoji žurnalistickou povinnost, když po důkladném a svědomitém vyšetření stavu věcí podáváme veřejnosti zprávu o této velezajímavé události, která zároveň seznamuje nás s osobností nadmíru zajímavou. V Pražském Podskalí v malém zahradním pavilonku, vystavěném ve slohu Ludvíka XIV., žije již po několik let ze skrovných úroků svého kapitálu obstárlý pán, který zabývá se studiem věd přírodních. Za pěkných letních večerů zaznívají z pavilonku okouzlující zvuky hry na klarinet, které již mnohého mimojdoucího k zemi přikovaly, že se zbožnou myslí zády o zeď se opřel a naslouchal těm lahodným zvukům, jež možno srovnati toliko s tajemnými tóny kouzelné harfy Aeolovy. Mistrem, který tyto zvuky z mrtvého dřeva pomocí dechu a mosazných klapek vyluzuje, jest obstárlý učenec pan Kořínek, který jako fialka v úkrytu kvete svému vědeckému bádání a který jen z prosté skromnosti ostýchá se podati veřejnosti výsledky svého mnohaletého zkoumání různých tajův vznešené přírody. Učenec tento přinesl si ze svých cest po Asii z hor himalajských pavouka, tak zvaného křižáka, o němž odedávna dí zvěst, že z devadesáti čísel, na malé papírky napsaných, vytáhne a do své pavučiny zaplete ona, která při nejbližším tahu jistě vyjdou. Rozumí se, že učenec, muž ryzí a všech předsudků prostý, který procestoval všech pět dílů světa, nevěřil v tuto pověru. Ale kvůli žertu provedl s pavoukem experiment. A nastojte: pavouk opravdu vytáhl a do své tajemné sítě zapředl čísla 3, 5, 79. Učenec — prostě kvůli žertu — hledal po pražských směnárnách nějaký větší los, který by měl toto číslo, a nalezl jej v nejchvalněji známé pražské směnárně obětavého vlastence a lidumila Isáka Munelesa; byl to los z roku 1860. A hle: los vyšel a dlouholetý učenec vyhrál 250 tisíc zlatých. Zaplesal, ano zaslzel radostí, neboť peníze ty poskytují mu konečně možnost provésti některé z jeho dalekosáhlých ideálů, s kterými se nadšený duch jeho již od kolébky zabýval, — přispěti totiž ke kulturnímu povznesení naší vlasti. Z vyhraných peněz založí totiž velkolepé vědecko-průmyslové podniky, které proslaví národ Husův a Žižkův v obou polovicích zeměkoule. Vždyť již nyní putují denně sta a sta lidí do pavilonu učencova, aby spatřili onoho zázračného pavouka, který bude jednou v rozvoji našich dějin kulturních hráti úlohu tak veledůležitou. Mimochodem toliko podotýkáme, že jest učenec pan Kořínek zároveň velenadaný dramatický umělec a velmistr deklamačního umění. Ponechávajíce širší a hlubší pojednání o tom našim divadelně odborným časopisům, podotýkáme jen, že kdyby správa Národního divadla poněkud jen dbala o velké dramatické talenty, o něž v bodrém a uvědomělém lidu našem není žádná nouze, již dávno by mistr slova, jakým jest učenec pan Kořínek, zaujímal jedno z nejpřednějších míst, které mu v řadě našich vynikajících umělců dramatických dávno již přísluší!“

Lokálka tato vynesla tvůrci svému zvláštní pochvalu šéfredaktora listu, neboť zastínila všechny vědecké, historické a kulturní, opravdu hluboké a cenné články, které přineslo totéž číslo listu.

A mezi pražskými a předměstskými loteristy a loteristkami způsobila přímo pekelný poprask! Vždyť byl nalezen kámen všech loterních mudrců.

A v Podskalí šel jeden hlas:

„Koukejte na toho dědka taškářskýho, aby nemušel nikomu nic dát, řekne, že vyhrál několik set, a vyhrál zatím dvě stě a padesát tisíc! Je to starý taškář! Ale ty noviny to vyzradily — oni to mají od ouřadu!“

Po přečtení této lokálky — bylo to v kavárně u Myslíků — zdřevěněl Kořínek samým úžasem. V první chvíli dostal z toho takovou závrať, že se mu zdálo, že se všechny kulečníky té kavárny procházejí v průvodu rákosových seslí jako živí čtvernožci po klenutém stropě. Dlouho si musil mnouti oči, než se dostaly sesle a kulečníky na svá původní místa. Této optické promenádě nechť se, prosím, nikdo nediví. Neboť když se člověk té minulosti a duševní kvalifikace, s jakou se vždy a všude pečlivě tajil Kořínek, k starosti v novinách z čista jasna dočte, že je velký přírodozpytec, velký učenec, znamenitý hudebník, slavný dramatický umělec, že měl už v kolébce místo cumlu velké ideály a že ke všemu tomu vyhrál 250 tisíc, — z toho by měl jinší chlapík, než je Kořínek, nejpodivnější vidění!

Co je to všecko platné: tisk je přece jen velmoc!

S blaženým úsměvem na příjemné své tváři a s tichou radostí v srdci se ubíral na učence pasovaný Kořínek z kavárny k domovu.

Již na Slovanském vrchu pozoroval, že všichni známí a mnozí neznámí mu dělají hluboké poklony. Úcta k zlatému teleti je tak důrazně vštípena v duši lidskou, že pro zlato rádi zapomínají, že zbožňují tele. Ano, lidé se koří zlatému teleti i tenkrát, když už dávno nabylo zletilosti.

Než došel Kořínek k domu, jehož průjezdem vede cesta do zahrady a do jeho „pavilonu ve slohu Ludvíka XIV.“, byl obklopen davem lidí, kteří si všichni přáli spatřiti zázračného pavouka.

Ochotně zavedl své ctitele do chatrného baráku, staré schody a prohnilá podlaha pod nimi sténaly úpěnlivě. Když ukázal svým hostům skleněný palác, v němž věznil místo zavařených hrušek svého zázračného pavouka, vzplanul všem divákům v srdci žíravý plamen závisti, ano až i vzteku na nespravedlivý osud. Rozešli se potom s jedinou myšlenkou: Proč já nemám toho pavouka?

Od této chvíle — díky znamenité lokálce — nastalo pravé putování pražských a předměstských loteristů a loteristek k zázračnému pavoukovi a ke Kořínkovi vznášeno horoucí přání, buď aby jim pavouka zapůjčil, nebo opatřil nějaké toho druhu.

Přání ta pronášena tak důtklivě a provázena tak svůdnými nabídkami honoráře, že konečně šlechetný klarinetista a učenec skromně prohlásil s lahodným a dobráckým úsměvem:

„To byla v těch novinách chyba tisku, že je ten pavouk z himalajských hor, — je toliko z Krkonoš. Já se tedy vydám na cestu do těch hor a přivezu pavouků co možná nejvíc.“ A dodal zbožně: „Udělám to jen proto, abych mohl, bude-li v tom vůle boží, dobrým lidem prokázati nějakou užitečnou službu.“

Loteristé a loteristky zajásali radostí a rozcházejíce se kupovali už v duchu za své budoucí výhry některé trojpatrové domy na Příkopech a velkostatky v okolí Prahy.

„Jel do Krkonoš pro ty křižáky pavouky.“ Ta velká zvěst letěla Podskalím jako mihnutí blesku.

Druhého dne časně zrána Kořínek zmizel z Prahy. Ten den se potuloval po Bílé hoře a lapal v obilí pavouky s bílým křížem na zádech, které uschovával do velkých lahví. První noc spal v hospodě v Motole; druhý den lovil zázračné pavouky v okolí Jinonic, kdež přenocoval. Třetího dne lapal pavouky u Řeporyj a čtvrtého dne k večeru se vrátil „z Krkonošských hor“ s kořistí 250 kusů zázračných těch zvířátek.

Jest známo, že se občas vyskytne v přírodě nenadále některý druh hmyzu v ohromném počtu, — tak se událo letos s pavouky křižáky. Proč? To nevypátral ani velký přírodozpytec Kořínek. Vlastně ani po příčině nepátral, — faktum mu dostačilo úplně.

A nyní hodlal dobrý ten pán provésti ve velkých rozměrech a rychle finanční spekulaci, která ho napadla tenkrát, když na Bílé hoře po prvé spatřil pavouka křižáka: využitkovati totiž lidskou pověrčivost, lehkověrnost a hloupost a vydělati si hodně mnoho peněz. Že spekulace na lidskou hloupost a pošetilost bude a zůstane pro chytré a podnikavé taškáře věčně věkův zlatým dolem, to sice není pro člověčenstvo velká poklona, ale je to pravda.

Kořínek kalkuloval takto: Šest set mám z výhry ve spořitelně, — kdybych ještě vytěžil dvě nebo tři sta, mohl bych si zakoupiti v některém menším městečku asi za čtyři sta domek se zahrádkou a s ostatními penězi bych mohl lichvařiti z počátku v malém. Přitom bych vyučoval kluky na klarinet a na housle, zřídil bych si malou kapelu, hrál bych s ní po vesnicích o poutích, pořádal bych všelijakým místním a okresním výtečníkům o jmeninách dostaveníčka atd. — a měl bych slušné živobytí. A kdybych se seznámil s nějakou slušně zámožnou vdovou…

K uskutečnění těchto plánů mu měli dopomoci — pavouci.

* * *

Za pozdní noci připutoval Kořínek se svými pavouky „z Krkonošských hor“. Druhého dne ráno koupil asi sto malých lahviček s korkovou zátkou. Hlavní zásobu pavouků v lahvích ukryl v almaře, toliko osm malých lahviček, do nichž dal po jednom pavouku, postavil na malou polici na zdi. Sotvaže se v domě dověděli, že se Kořínek vrátil „z Krkonošských hor“, přicházely k němu návštěvy. První se dostavila paní hokynářka, která po dlouhém domlouvání a úpěnlivých prosbách přiměla Kořínka k tomu, že jí prodal za 5 zlatých jednoho z těch osmi vzácných pavouků, které přivezl „z Krkonošských hor“, — s návodem k použití.

Téhož dne v poledne svěřila hokynářka svému muži, že ztratila pětku, a dostala od něho za to dvě facky. Přijala je klidně, neboť byla přesvědčena, že dobrá věc zvítězí, že svého manžela vbrzku mile překvapí výhrou několika set a že on potom tu facku milerád odvolá.

Po ní přišla ke Kořínkovi žena kočího od tramvaje, jehož nejvroucnějším přáním bylo vyhráti 300 zlatých, aby si mohl koupiti drožku, koníka a býti „pro sebe“. Tajným sázením do loterie chtěla dobrá ta žena muži svému vyhráti ty peníze. Zaplatila za pavouka i s návodem k použití také pět zlatých.

Paní Salátové, železniční úřadnici, dal její muž peníze, aby zaplatila za chlapce školní plat; ona koupila za ně zázračného pavouka „z Krkonošských hor“.

Zároveň expedoval Kořínek zásilky na venek na poštovní dobírku. Také pan Peterka, „pan starý“ od sv. Bartoloměje, si koupil pavouka, v němž spatřoval zárodek svého budoucího parostrojného pivovaru.

Slovem, lehkověrní loteristé a hlavně loteristky se hrnuli do Kořínkova „velkoobchodu s pavouky“ a starý šibal bůhvíkolikrát už prodal „těch osm křižáků“, které s nasazením vlastního života — jakož vykládal a se dušoval — se mu podařilo uloviti v horách Krkonošských.

Pro Kořínkův velkoobchod pracovali tři dohazovači, jejichž pomocí již provedl mnohý taškářský kousek, — ti posílali k němu loteristky z Františku, ze Smíchova a z Karlína. Asi za 14 dní stržil Kořínek za pavouky bezmála tři stovky.

„První pražský velkoobchod s pavouky má pěknou čtrnáctidenní bilanci,“ šklebil se důmyslný šéf a zakladatel originálního toho závodu, skládaje do tobolky svoji kořist.

Kdo by nevěřil, že se Kořínkovi tak dobře dařil prodej pavouků, nechť jen uváží, že proslulý pan von Orlice v Berlíně vydělal za své loterní tabulky statisíce zlatých. A přece neprodával ten pán ani o vlas solidnější zboží než náš Kořínek.

Uplynuly tři neděle.

Zatím měl Kořínek celé tři stovky v kapse; pomýšlel nyní na to, jak by zmizel z Prahy dříve, než se příslušné orgány dovědí, že svoji živnost neohlásil na úřadě.

Vyhlédl si za budoucí své sídlo malé městečko K. v plzeňském kraji, kdež měl nějakou starožitnou tetu. Té pro všechny případy poslal všechny své peníze k uschování.

A moudře jednal.

Zatím jeho pavouci řádili v mnohých domácnostech přímo děsně. Ženy zběsile sázely do loterie kdejaký krejcar domáhaly se peněz všemožným způsobem: zastavovaly šaty, prádlo, snubní prsteny, hodinky svých mužů, památné peníze, které dostaly jejich děti o křtu „do peřinky“; šicí stroje (s tou záminkou, že je daly do správy), náušnice, pozlacené krucifixy atd. — A prodaly, kdeco žid koupil.

Takové řádění ovšem nemohlo dlouho potrvati. Nejprve prasklo to u konduktéra od tramvaje. Otec jeho, venkovan, přišel totiž k synovi na návštěvu, aby se po prvé ve svém životě podíval na Prahu; ale když druhého dne zrána vstal a chtěl se obouti, neměl boty. Mladá paní prodala je židovi, aby mohla vsaditi na čísla, která jí pavouk křižák v noci vytáhl. Zvědavý poutník musil seděti v pantoflích doma. Manželu to bylo nápadné, vyptával se, — žena sice tvrdila, že má tatínek otlačené nohy, ale pravda vyšla najevo a žena dostala důkladný výprask. Tatík z venkova, kouře z krátké dýmky, klidně a mlčky se na to díval a na důkaz souhlasu spokojeně přikyvoval hlavou.

V týž den explodovala ta historie také u Salátů; přišel totiž v poledne magistrátní vykonavatel upomínat o dlužný školní plat a hrozil zabavením svršků. Muž se ulekl, zavolal si ženu do vedlejšího pokoje a podrobil ji výslechu, který skončil několikerým mlasknutím, jež asi sotva pocházelo od hubiček.

Večer se sešlo několik manželů, mezi nimi dva zde uvedení, v hostinci „U Trajců“ a smluvili se o tom, co jim ženy doma vyvádějí s loterií a s pavouky. Dali si na tu zlost každý několikrát ještě „tu poslední“ a dohodli se, že zítra ráno společně navštíví Kořínka.

Ubohý učenec a klarinetista zmíral strachem, když mu příštího jitra vrazilo šest učiněných hromotluků do světnice. Vysvětlili mu velice krátce příčinu návštěvy a vyplatili Kořínka holemi tak jadrně, že mu dočista zmizel milý a dobrácký úsměv s tváře, ustoupiv novým prapodivným útvarům, — klikatým to zkrouceninám svalů, které docela jasně a čitelně vyjadřovaly onen odporný pocit, jaký vzbuzuje člověku šeredný výprask. Potom se těch šest zdravých a rázných mužů vrhlo na jeho pavouky na polici, rozbili lahvičky a pošlapali nebezpečné tyto potvůrky. Jeden z nich otevřel všetečně almaru a tu nalezli dvě baňaté láhve obydlené křižáky. Následovaly prudké dvě rány o podlahu, — láhve se rozlítly v tisíce střepů a šest zdravých a vzrostlých mužů tak dlouho tancovalo zběsile po světnici, až pod jejich botami praskl poslední raneček s bílým křížem, s nímž také zhasl poslední živůtek ubohých obětí Kořínkovy spekulace. Ze zvláštní ochoty a jako nádavkem rozbil ještě konduktér od tramvaje pádnou ranou holí pěkné akvarium se zlatými kapříky, kteří se rozlétli po podlaze, červenajíce se jako ostrouhané mrkvičky.

Po tomto hrdinství opustilo všech těch šest zdravých a vzrostlých mužů pavilon ve slohu Ludvíka XIV.

Kořínek nyní nahlédl, že se musí rychle z Prahy ukliditi. Sebral nejprve zlaté kapříky, dal je do džbánku, v němž měl vodu k pití, oblekl se chvatně, vzal džbánek a opouštěl svůj brloh.

Sotvaže sešel se schodů, představil se mu nějaký černě oděný pán, sdělil mu důvěrně, že je zřízencem pražské policie, zatkl ho a odvedl i se džbánkem se zlatými kapříky na policejní ředitelství, které již mělo o jeho obchodu s pavouky velmi spolehlivé zprávy.

* * *

Ale Kořínek nadarmo neabsolvoval dva kursy při krajském soudu v Písku. Při vyšetřování dokázal:

Předně: Že skutečně vyhrál 600 zlatých. (A to bylo pravda.)

Za druhé: Že mu čísla k té výhře vytáhl pavouk křižák. (To sice nebylo pravda, ale Kořínek byl ochoten stvrditi to přísahou.)

Za třetí: Že toliko tomu, kdo si pavouky přál, je opatřil a že byl tudíž zcela v právu, když si dal své cesty a namáhání zaplatit.

Za čtvrté: Že lokálka „Zázračný pavouk“ se dostala do novin bez jeho vědomí a bez jeho přičinění. (To dosvědčil sám pan básník té lokálky, který byl obeslán na svědectví.)

Za páté: Že působením svým jen prospíval státním financím, které nikterak nemohou oželeti příjem z malé loterie.

I vykvetla z těchto ošklivých zápletek nevinnost jeho jako to bílé lilium v máji měsíci a Kořínkovi vrácen byl nejvzácnější skvost poctivého člověka — svoboda — a džbánek se sedmi lesklými zlatými kapříky.

Den nato přinesly ony noviny, pro kteréž vyslýchaný lokálkář vyrábí z nepatrných případů velkolepé a „dalekosáhlé“ události, tuto lokálku:

„Zázračný pavouk.“ Pod tímto záhlavím přinesli jsme nedávno zprávu o výhře, kterou učinil jakýsi Kořínek Podskalí. Zprávu tuto doplňujeme dnes ještě tím sdělením, že pavilon, v němž Kořínek bydlí, není vlastně pražádný pavilon, tím méně ve slohu Ludvíka XIV., nýbrž pramizerný barák, který může každou chvíli spadnouti; že jmenovaný Kořínek není dokonce žádný učenec, nýbrž prasprostý šumař, který byl už dvakrát pro padělání podpisů a listin trestán; že nevyhrál 250 tisíc zlatých, nýbrž jen šest set, a že tudíž nemůže býti ani řeči o tom, že založí nějaké vědecko-průmyslové podniky. Také jeho hudební umění jest prachatrné, — kvičívá večer ve svém brlohu na rozeschlý klarinet, že už sousedé několikrát myslili, že se někde v zahradě nějaký kocour v drátěném oku škrtí. Ale vrcholem hrůzy jest jeho herecké umění, kterým nesvědomitě týrá statečné jádro lidu našeho v jedné malé předměstské hospůdce. Když tam totiž před nedávnem hrál sympatického otce, který udílí svému dítěti požehnání, kroutil a tvářil se tak zběsile, že myslilo obecenstvo, že dostal náhle tanec svatého Víta. Čistý tento ptáček prodával v poslední době pavouky, jimž jemným štětečkem obratně na záda bílou barvou namaloval kříž, za pravé pavouky křižáky, o nichž lidská zaslepenost věří, že z devadesáti čísel vytáhnou ona, jež mají v loterii vyjíti. Na štěstí překazila mu policie šibalské ty šmejdy a vypověděla ho z Prahy.“

Z tohoto výtečného „doplnění“ původní zprávy o Kořínkovi se dověděli obyvatelé Podskalí a odběratelé zázračných pavouků, proč výtečný ten muž tak náhle zmizel z Prahy. Jedni posílali za ním mnohé tisíce hromů, kdežto jiní si šeptali, že ho úřady pronásledují jen proto, aby loterie nemusila vyplácet tolik výher. A potají sázeli dále na čísla, která jim téměř denně vytahovali neúnavní pavouci.

* * *

Kam zmizel Kořínek?

V malém městečku K. v kraji plzeňském žil druhdy člověk, který měl ženu, pěkný domek a několik kousků polí. Byl vysloužilý ohněstrůjce, domníval se, že umí německy, a v tom domnění se považoval za zvlášť vzdělaného člověka. V širém kraji se mu říkalo „pan apatykář“ a to proto, že již po dlouhou řadu let vedl zoufalý a tvrdošíjný boj s přírodou, — za slušný honorář otravoval totiž ve stodolách a stájích krysy a jiné drobnější, více méně dotěrné dítky vznešené přírody. V návalu vyšší vzdělanosti si vlastní rukou namaloval a na svůj domek pověsil tento štít:

WENZL FILAUN!
birgrlicher Ratenfrtilgr Und ungezífr.

Ale uražená příroda nemohla dlouho trpěti bez trestu, aby Wenzl Filoun tak tvrdošíjně hubil její díla a tak šeredně ostouzel vznešenost německé mluvnice, — jednoho dne ubohého „apatykáře“ v širém poli zabil téměř z čista jasna hrom.

Brzy po té hromové ráně se přistěhoval do městečka Kořínek a ubytoval se u své starožitné tety, která mu hned odevzdala peníze, jež jí poslal k uschování. Kořínek si zakoupil domek a ostatní peníze půjčoval na úroky.

Vbrzku se mu podařilo okouzliti dobráckým a milým úsměvem a líbeznou hrou na klarinet statnou dosud a bezdětnou vdovu po onom hromem zabitém „panu apatykáři“. A byla z toho veselka.

Kořínek jest nyní dvojnásobným domácím pánem, má zahrady, pole, luka, hraje při slavnějších příležitostech v kostele na klarinet, vyučuje kluky hudbě a jest v celém okolí ctěn a vážen a tudíž také zván na pouti, svatby a posvícení a brán za kmotra.

Celým svým životem dokázal Kořínek, že naprosto není potřebí poctivosti, aby se člověku dobře vedlo na zemi.