První Ženevská úmluva o ochraně obětí války

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Přejít na: navigace, hledání
info
Údaje o textu
Titulek: Ženevská úmluva o zlepšení osudu raněných a nemocných příslušníků ozbrojených sil v poli
Toto znění: Vyhláška MZV 65/1954 Sb.
Zdroj: www.lexdata.cz
Licence: PD CZ
(srv. Ženevské úmluvy...)
logo Wikipedie   Hlavní článek v české Wikipedii

Preambule[editovat]

Podepsaní zmocněnci vlád zastoupených na diplomatické konferenci, která se konala v Ženevě od 21. dubna do 12. srpna 1949 za účelem revise Ženevské úmluvy o zlepšení osudu raněných a nemocných v armádách v poli ze dne 27. července 1929, dohodli se na tomto:

Kapitola I - Všeobecná ustanovení[editovat]

Článek 1[editovat]

Zachovávání úmluvy

Vysoké smluvní strany se zavazují, že za všech okolností budou zachovávati tuto úmluvu a zajistí její zachovávání.

Článek 2[editovat]

Provádění úmluvy

Nehledíc na ustanovení, která mají nabýti účinnosti již v míru, bude se tato úmluva vztahovati na všechny případy vyhlášené války nebo jakéhokoli jiného ozbrojeného konfliktu vzniklého mezi dvěma nebo více Vysokými smluvními stranami, i když válečný stav není uznáván jednou z nich.

Úmluva bude se rovněž vztahovati na všechny případy částečné nebo úplné okupace celého území některé Vysoké smluvní strany, i když se tato okupace nesetká s řádným vojenským odporem.

Není-li některá z mocností účastnících se konfliktu smluvní stranou této úmluvy, zůstanou mocnosti, které jsou jejími stranami, přesto jí vázány ve svých vzájemných vztazích. Budou kromě toho vázány touto úmluvou vůči zmíněné mocnosti, přijme-li tato její ustanovení a bude-li se jimi říditi.

Článek 3[editovat]

Konflikty povahy jiné než mezinárodní

V případě ozbrojeného konfliktu, který nemá mezinárodní ráz a který vznikne na území některé z Vysokých smluvních stran, bude každá ze stran v konfliktu zavázána říditi se při nejmenším těmito ustanoveními:

  1. S osobami, které se přímo neúčastní nepřátelství, včetně příslušníků ozbrojených sil, kteří složili zbraně, a osob, které byly vyřazeny z boje nemocí, zraněním, zadržením nebo jakoukoli jinou příčinou, bude se za všech okolností zacházet lidsky, bez jakéhokoli nepříznivého rozlišování založeného na rase, barvě, náboženství či víře, pohlaví, rodu či majetku nebo na jakémkoli jiném obdobném znaku. Proto jsou a zůstávají zakázány v každé době a na každém místě, pokud jde o osoby nahoře zmíněné:
    1. útoky na život a zdraví, zejména vražda ve všech formách, zmrzačení, kruté nakládání, trýznění a mučení,
    2. braní rukojmí,
    3. útoky proti osobní důstojnosti, zejména ponižující a pokořující zacházení,
    4. odsouzení a vykonání popravy bez předchozího rozsudku vyneseného řádně ustaveným soudem, poskytujícím soudní záruky uznané civilisovanými národy za nezbytné.
  2. Ranění a nemocní budou sebráni a ošetřeni.

Nestranná lidumilná organisace, jako je Mezinárodní komitét Červeného kříže, může nabídnouti své služby stranám v konfliktu.

Strany v konfliktu se mimo to vynasnaží, aby zvláštními dohodami byla uvedena v účinnost všechna ostatní ustanovení této úmluvy nebo jejich část.

Použití předchozích ustanovení nebude míti vliv na právní postavení stran v konfliktu.

Článek 4[editovat]

Provádění úmluvy neutrálními mocnostmi

Neutrální mocnosti použijí analogicky ustanovení této úmluvy na raněné a nemocné, jakož i na členy zdravotnického a duchovního personálu, příslušející k ozbrojeným silám stran v konfliktu, kteří budou přijati neb internováni na jejich území, a rovněž na nalezené mrtvé.

Článek 5[editovat]

Časové vymezení používání úmluvy

Na chráněné osoby, které upadly do moci nepřátelské strany, bude se této úmluvy používati až do okamžiku jejich konečné repatriace.

Článek 6[editovat]

Zvláštní dohody

Kromě dohod výslovně uvedených v článcích 10, 15, 23, 28, 31, 36, 37 a 52 mohou Vysoké smluvní strany uzavříti jiné zvláštní dohody o všech otázkách, jež budou považovati za vhodné upravit zvláště. Žádná zvláštní dohoda nesmí býti na újmu postavení raněných a nemocných, jakož i členů zdravotnického a duchovního personálu, jak je upraveno touto úmluvou, ani omezovati práva zajištěná jim touto úmluvou.

Ranění a nemocní, jakož i členové zdravotnického a duchovního personálu, budou požívati výhod těchto dohod tak dlouho, dokud se bude tato úmluva na ně vztahovati, ledaže by zmíněné dohody nebo dohody pozdější obsahovaly výslovně ustanovení opačná a vyjma příznivější opatření učiněná v jejich prospěch jednou nebo druhou ze stran v konfliktu.

Článek 7[editovat]

Nezcizitelná povaha práv

Ranění a nemocní, jakož i členové zdravotnického a duchovního personálu, nemohou se v žádném případě zříci z části nebo zcela práv, která jim zajišťuje tato úmluva, po případě zvláštní dohody zmíněné v předchozím článku.

Článek 8[editovat]

Ochranné mocnosti

Tato úmluva bude se prováděti za pomoci a pod dohledem ochranných mocností pověřených hájením zájmů stran v konfliktu. Za tím účelem mohou ochranné mocnosti jmenovati, vedle svého diplomatického a konsulárního personálu, delegáty ze svých příslušníků nebo z příslušníků jiných neutrálních mocností. Jmenování těchto delegátů podléhá schválení mocnosti, u které budou vykonávati své poslání.

Strany v konfliktu usnadní v největší možné míře úkol zástupců nebo delegátů ochranných mocností.

Zástupci nebo delegáti ochranných mocností nesmějí v žádném případě překročiti meze svého poslání, jak je dáno touto úmluvou; budou zejména bráti zřetel na naléhavé potřeby bezpečnosti státu, u něhož vykonávají svou funkci. Jedině naléhavé vojenské nutnosti mohou býti výjimečně a na přechodnou dobu důvodem pro omezení jejich činnosti.

Článek 9[editovat]

Činnost Mezinárodního komitétu Červeného kříže

Ustanovení této úmluvy nejsou na překážku lidumilné činnosti, kterou by se souhlasem zúčastněných stran v konfliktu rozvinul Mezinárodní komitét Červeného kříže nebo jakákoli jiná nestranná lidumilná organisace na ochranu raněných a nemocných, jakož i členů zdravotnického a duchovního personálu a za tím účelem, aby jim byla poskytnuta pomoc.

Článek 10[editovat]

Organisace nahrazující ochranné mocnosti

Vysoké smluvní strany se mohou kdykoli dohodnouti, že svěří úkoly, připadající podle této úmluvy ochranným mocnostem, organisaci poskytující veškeré záruky nestrannosti a účinnosti.

Jestliže ranění a nemocní nebo členové zdravotnického a duchovního personálu z jakéhokoli důvodu nepožívají nebo přestanou požívati výhod činnosti ochranné mocnosti nebo organisace určené podle prvého odstavce, požádá mocnost, v jejíž moci jsou, buď některý neutrální stát nebo takovou organisaci, aby převzaly funkce příslušející podle této úmluvy ochranným mocnostem jmenovaným stranami, které se účastní konfliktu.

Nelze-li takto zajistiti ochranu, musí požádat mocnost, v jejíž moci jsou tyto osoby, některou lidumilnou organisaci jako je Mezinárodní komitét Červeného kříže, aby převzaly lidumilné úkoly příslušející podle této úmluvy ochranným mocnostem anebo musí přijmout, s výhradou ustanovení tohoto článku, nabídku služeb učiněnou takovou organisací.

Každá neutrální mocnost nebo každá organisace, která bude vyzvána zúčastněnou mocností anebo se sama nabídne k cílům shora zmíněným, musí si býti vědoma při své činnosti odpovědnosti vůči straně v konfliktu, k níž patří osoby chráněné touto úmluvou, a musí dávat dostatečné záruky, že je s to převzít zmíněné funkce a nestranně je plnit.

Předchozí ustanovení nelze změnit zvláštní dohodou mezi mocnostmi, z nichž jedna by byla, byť i jen přechodně, omezena ve své volnosti jednání s jinou mocností nebo s jejími spojenci následkem vojenských událostí, zejména v případě okupace celého nebo podstatné části svého území.

Kdekoli je v této úmluvě zmínka o ochranné mocnosti, vztahuje se tato zmínka také na organisace, které ji ve smyslu tohoto článku nahrazují.

Článek 11[editovat]

Řešení sporů

Ve všech případech, kdy to budou ochranné mocnosti považovat za prospěšné v zájmu chráněných osob, zejména v případě neshody mezi stranami v konfliktu o použití nebo výkladu ustanovení této úmluvy, poskytnou ochranné mocnosti své dobré služby k urovnání sporu.

Za tím účelem může každá z ochranných mocností navrhnout z podnětu některé strany nebo z vlastní vůle stranám v konfliktu schůzku jejich zástupců, zejména úřadů majících péči o raněné a nemocné, jakož i členů zdravotnického a duchovního personálu po případě na vhodně zvoleném neutrálním území. Strany v konfliktu jsou povinny vyhovět návrhům, které jim byly v tom směru učiněny. Ochranné mocnosti mohou eventuálně navrhnout stranám v konfliktu ke schválení osobnost příslušející k některé neutrální mocnosti nebo osobnost vyslanou Mezinárodním komitétem Červeného kříže, která bude pozvána k účasti na této schůzce.

Kapitola II - Ranění a nemocní[editovat]

Článek 12[editovat]

Ochrana a ošetřování raněných a nemocných a zacházení s nimi

Příslušníci ozbrojených sil a ostatní osoby zmíněné v následujícím článku, kteří jsou zraněni nebo nemocní, musí být za všech okolností respektovaní a chráněni.

Strana v konfliktu, v jejíž moc upadnou, bude s nimi zacházet a o ně pečovat lidsky, bez jakéhokoli nepříznivého rozlišování založeného na pohlaví, rase, národnosti, náboženství, politickém přesvědčení nebo na jakémkoli jiném podobném znaku. Přísně je zakázán jakýkoli útok na jejich život nebo na jejich osobu, zejména nesmějí být dobiti nebo vyhlazeni, podrobeni mučení, nesmějí být na nich konány biologické pokusy, nesmějí být záměrně ponecháni bez lékařské pomoci a ošetření ani vystaveni nebezpečí nákazy neb infekce k tomu cíli vytvořenému.

Jedině důvody lékařské naléhavosti ospravedlňují ošetření v přednostním pořadí.

Se ženami se bude zacházet se všemi zvláštními ohledy příslušejícími jejich pohlaví.

Strana v konfliktu, která je nucena zanechat raněné nebo nemocné svému protivníku, ponechá s nimi, pokud to dovolí vojenské nutnosti, část svého zdravotnického personálu a materiálu, aby pomáhal při jejich ošetřování.

Článek 13[editovat]

Osoby chráněné

Tato úmluva se týká raněných a nemocných patřících do těchto kategorií:

  1. příslušníci ozbrojených sil některé strany v konfliktu, jakož i příslušníci milic a dobrovolných sborů, které jsou součástí těchto ozbrojených sil,
  2. příslušníci jiných milic a příslušníci jiných dobrovolnických sborů, včetně příslušníků organisovaných hnutí odporu, kteří přináležejí k některé straně v konfliktu a jsou činni na svém vlastním území nebo mimo ně, i když toto území je obsazeno, pokud tyto milice nebo dobrovolnické sbory, včetně organisovaných hnutí odporu, vyhovují těmto podmínkám:
    1. mají-li v čele osobu odpovědnou za své podřízené,
    2. mají-li pevný rozeznávací znak viditelný na dálku,
    3. nosí-li otevřeně zbraně,
    4. šetří-li při svých úkonech zákonů a obyčejů válečných;
  3. příslušníci pravidelných ozbrojených sil, kteří se hlásí k vládě neb k moci, kterou neuznává mocnost, která je drží,
  4. osoby, které doprovázejí ozbrojené síly, nejsou však přímo jejich součástí, jako civilní členové posádek vojenských letounů, váleční dopisovatelé, dodavatelé, členové pracovních jednotek a služeb, mající na starosti péči o blaho vojenských osob, pod podmínkou, že k tomu dostali povolení od ozbrojených sil, které doprovázejí,
  5. členové lodních posádek, včetně velitelů, lodivodů a učňů obchodních lodí a posádky civilního letectva stran v konfliktu, kteří nepožívají výhod příznivějšího zacházení podle jiných ustanovení mezinárodního práva,
  6. obyvatelé neobsazeného území, kteří se při příchodu nepřítele z vlastního popudu chopí zbraně, aby bojovali proti pronikajícímu vojsku, aniž by měli čas ustavit se v pravidelné ozbrojené síly, nosí-li otevřeně zbraně a zachovávají zákony a obyčeje válečné.

Článek 14[editovat]

Právní postavení

S výhradou ustanovení předchozího článku stanou se ranění a nemocní některé válčící strany, kteří upadnou do moci nepřítele, válečnými zajatci a budou se na ně vztahovat pravidla mezinárodního práva týkající se válečných zajatců.

Článek 15[editovat]

Vyhledání a sebrání raněných a nemocných

V každé době a zejména po boji učiní strany v konfliktu bez meškání všechna možná opatření, aby vyhledaly a sebraly raněné a nemocné, aby je chránily proti plenění a špatnému nakládání a aby jim zajistily nutné ošetření, jakož i aby vyhledaly mrtvé a zamezily jejich oloupení.

Kdykoli to okolnosti dovolí, bude ujednáno příměří, zastavení palby nebo místní dohody, aby bylo možno odnést, vyměnit a přepravit raněné, kteří zůstali na bojišti.

Místní dohody mohou být rovněž uzavřeny mezi stranami v konfliktu za účelem evakuace nebo výměny raněných a nemocných z obléhaného nebo obklíčeného území a za účelem průvozu zdravotnického i duchovního personálu a zdravotnického materiálu dopraveného do tohoto území.

Článek 16[editovat]

Pořízení a zasílání zpráv o raněných a nemocných. Vystavení a zasílání úmrtních listů a seznamů zemřelých. Závěti a osobní majetek zemřelých

Strany v konfliktu pořídí v nejkratší možné lhůtě soupis všech údajů potřebných k zjištění totožnosti raněných, nemocných a mrtvých nepřátelské strany, kteří se dostali do jejich moci. Tyto údaje budou podle možnosti obsahovat:

  1. označení mocnosti, k níž náležejí,
  2. vojenský útvar nebo matriční číslo,
  3. příjmení,
  4. křestní jméno nebo jména,
  5. datum narození,
  6. jiné údaje z průkazu nebo štítku totožnosti,
  7. datum a místo zajmutí nebo úmrtí,
  8. údaje o zraněních, nemoci nebo o příčině smrti

Údaje shora uvedené budou sděleny v nejkratší možné lhůtě informační kanceláři zmíněné v článku 122 Ženevské úmluvy ze dne 12. srpna 1949 o zacházení s válečnými zajatci, která je zašle mocnosti, k níž zajatci náležejí, prostřednictvím ochranné mocnosti a ústřední kanceláře pro válečné zajatce.

Strany v konfliktu vystaví a navzájem si zašlou cestou udanou v předchozím odstavci úmrtní listy nebo seznamy zemřelých, řádně ověřené. Seberou a navzájem si rovněž zašlou prostřednictvím téže kanceláře polovinu dvojitého štítku totožnosti, závěti neb jiné dokumenty důležité pro rodinu zemřelého, peněžní částky a vůbec všechny předměty mající nějakou vlastní cenu nebo hodnotu citovou, které budou nalezeny u mrtvých. Tyto předměty, jakož i věci, jichž majitel nebyl zjištěn, odešlou se v zapečetěných balících, spolu s prohlášením o všech podrobnostech potřebných k zjištění zemřelého majitele, jakož i s úplným inventářem balíku.

Článek 17[editovat]

Pohřbení zemřelých a Správa pro evidenci hrobů

Strany v konfliktu budou dbát toho, aby před pohřbem nebo zpopelněním zemřelých, konaným jednotlivě, bylo, pokud to jen okolnosti dovolí, provedeno pečlivé a pokud možno lékařské ohledání mrtvých za tím účelem, aby byla zjištěna smrt i totožnost a aby bylo umožněno podat o tom zprávu. Polovina dvojitého štítku totožnosti nebo štítek sám, jde-li o štítek jednoduchý, bude ponechán u mrtvého.

Těla se nesmí zpopelnit než z naléhavých zdravotních důvodů nebo pohnutek vyplývajících z náboženství zemřelého. V případě zpopelnění budou na úmrtním listě nebo na ověřeném seznamu zemřelých podrobně udány okolnosti a důvody zpopelnění.

Strany v konfliktu budou kromě toho dbát, aby mrtví byli pohřbeni s úctou, pokud možná podle náboženství, k němuž patřili, aby jejich hrobů bylo šetřeno a aby byly pokud možná seskupeny podle národnosti zemřelých, vhodně udržovány a označeny tak, aby je bylo lze vždy nalézt. Za tím účelem zřídí na počátku nepřátelství Úřední správu pro evidenci hrobů, aby bylo možno provést po případě exhumace, zjištění totožnosti mrtvých, ať jsou hroby umístěny kdekoliv, a eventuálně jejich převezení do vlasti. Tato ustanovení platí rovněž pro popel, který bude Správou pro evidenci válečných hrobů uchován až do okamžiku, kdy země původu sdělí konečné rozhodnutí v této věci.

Jakmile to okolnosti dovolí a nejpozději při skončení nepřátelství, vymění si navzájem tyto Správy hrobů prostřednictvím informační kanceláře, zmíněné v druhém odstavci článku 16, seznamy udávající přesně místo a označení hrobů, jakož i informace o mrtvých v nich pohřbených.

Článek 18[editovat]

Úloha obyvatelstva při ošetřování raněných a nemocných

Vojenský úřad může se obrátit na okolní obyvatele se samaritánskou výzvou, aby dobrovolně sebrali a ošetřili pod jeho dohledem raněné a nemocné, a poskytnout za to osobám, které uposlechnou této výzvy, potřebnou ochranu a úlevy. V případě, že by nepřátelská strana dobyla nebo zpět získala moc nad tímto krajem, poskytne těmto osobám stejnou ochranu a stejné úlevy.

Vojenský úřad musí dovolit obyvatelům a pomocným společnostem i v napadených nebo obsazených krajích, aby ze své vlastní vůle sbírali a ošetřovali raněné a nemocné, ať jsou příslušníky kteréhokoli národa. Civilní obyvatelstvo je povinno šetřit těchto raněných a nemocných a zejména nedopouštět se na nich žádného násilí.

Nikdo nesmí trpět újmu nebo být odsouzen za to, že ošetřoval raněné nebo nemocné.

Ustanovení tohoto článku nezbavují okupační mocnost závazků postarat se o raněné a nemocné jak po tělesné tak po duševní stránce.

Kapitola III - Zdravotnické útvary a ústavy[editovat]

Článek 19[editovat]

Ochrana zdravotnických útvarů a ústavů

Stálé ústavy a pohyblivé útvary zdravotnické služby nesmějí za žádných okolností být napadeny, nýbrž musí být vždy respektovány a chráněny stranami v konfliktu. Dostanou-li se do moci nepřátelské strany, mohou i dále pokračovat ve své činnosti, pokud mocnost, která je zajala, se sama nepostará o potřebné ošetření raněných a nemocných, kteří jsou v těchto ústavech a útvarech.

Příslušné úřady budou bdít nad tím, aby tyto zdravotnické ústavy a útvary byly pokud možno umístěny tak, aby eventuální útoky proti vojenským cílům nemohly ohrozit tyto zdravotnické ústavy a útvary.

Článek 20[editovat]

Ochrana nemocničních lodí

Nemocniční lodi, které mají nárok na ochranu podle Ženevské úmluvy z 12. srpna 1949 o zlepšení osudu raněných, nemocných a trosečníků ozbrojených sil na moři, nesmějí býti napadeny z pevniny.

Článek 21[editovat]

Zánik ochrany poskytnuté zdravotnickým útvarům a ústavům

Ochrana, která přísluší stálým ústavům a pohyblivým zdravotnickým útvarům zdravotnické služby, zanikne toliko tenkráte, je-li jich použito vedle jejich lidumilného poslání k spáchání činů škodících nepříteli. Ochrana může však přestat teprve po výzvě, která stanoví ve všech případech, kde je to vhodné, přiměřenou lhůtu, která uplyne bezvýsledně.

Článek 22[editovat]

Okolnosti, které nejsou důvodem pro zbavení ochrany

Okolnosti níže uvedené nebudou se považovat za důvod, aby zdravotnický útvar nebo ústav byl zbaven ochrany příslušející mu podle článku 19:

  1. je-li personál útvaru nebo ústavu ozbrojen a užívá-li svých zbraní na svou vlastní obranu a na obranu svých raněných a nemocných,
  2. je-li útvar nebo ústav, nemající ozbrojené ošetřovatele, chráněn hlídkou, strážemi nebo ozbrojeným průvodem,
  3. najdou-li se v útvaru nebo v ústavu přenosné zbraně a střelivo odebrané raněným a nemocným, které dosud nebyly odevzdány příslušným službám,
  4. je-li v ústavu nebo útvaru zvěrolékařský personál a materiál, aniž by byl jeho nedílnou součástí,
  5. je-li lidumilná činnost útvaru nebo ústavu nebo jeho personálu rozšířena i na civilní raněné a nemocné.

Článek 23[editovat]

Nemocniční oblasti a místa

Už za míru mohou Vysoké smluvní strany, a strany v konfliktu jakmile vypukne nepřátelství, zřídit na svém vlastním území, a v případě potřeby na území okupovaném, nemocniční oblasti a místa zařízená tak, aby na nich našli ochranu před účinky války ranění a nemocní, jakož i personál mající na starosti organisaci a správu těchto oblastí a míst a péči o osoby tam shromážděné.

Hned od počátku války i v jejím průběhu mohou zúčastněné strany uzavřít mezi sebou dohody o uznání těchto nemocničních oblastí a míst, které zřídily. Mohou za tím účelem uvést ve skutek ustanovení uvedená v návrhu dohody připojené k této úmluvě s případnými úpravami, které by považovaly za potřebné.

Ochranné mocnosti a Mezinárodní komitét Červeného kříže se vybízejí, aby byly nápomocny při zřízení a uznání těchto nemocničních oblastí a míst.

Kapitola IV - Personál[editovat]

Článek 24[editovat]

Ochrana stálého personálu

Zdravotnický personál určený výhradně k vyhledávání, sbírání, dopravě nebo k ošetření raněných a nemocných anebo k zabránění nemocem, personál určený výlučně ke správě zdravotnických útvarů a ústavů, jakož i vojenští duchovní přidělení k ozbrojeným silám, budou za všech okolností respektováni a chráněni.

Článek 25[editovat]

Ochrana dočasného personálu

Vojenské osoby zvlášť vycvičené, aby jich mohlo být v případě potřeby použito jako ošetřovatelů nebo pomocných nosičů nosítek při vyhledávání, odnášení, převozu nebo ošetřování raněných a nemocných, budou rovněž respektovány a chráněny, plní-li tyto úkoly v okamžiku, kdy přijdou ve styk s nepřítelem nebo kdy se dostanou do jeho moci.

Článek 26[editovat]

Personál pomocných společností

Personálu uvedenému v článku 24 je na roveň postaven personál národních společností Červeného kříže a jiných dobrovolných pomocných společností, které jsou řádně uznány a povoleny jejich vládou, pokud bude zaměstnán ve stejných funkcích jako personál uvedený v zmíněném článku, s tou podmínkou, že personál těchto společností podléhá vojenským zákonům a předpisům.

Každá z Vysokých smluvních stran oznámí straně druhé buďto již v míru nebo při zahájení neb průběhem nepřátelství, avšak v každém případě před skutečným jich použitím, jména společností, které zmocnila aby pod její odpovědností pomáhaly oficiální zdravotnické službě jejích ozbrojených sil.

Článek 27[editovat]

Uznané společnosti neutrálních států

Uznaná společnost neutrálního státu smí poskytnout některé straně v konfliktu pomoc svým personálem nebo svými zdravotnickými útvary jen po předchozím souhlasu své vlády a s povolením strany v konfliktu samotné. Tento personál a tyto útvary budou postaveny pod dohled této strany v konfliktu.

Neutrální vláda oznámí zmíněný svůj souhlas nepříteli státu, který tuto pomoc přijímá. Strana v konfliktu, která přijme tuto pomoc, je povinna, dříve než se jí jakkoli použije, zpravit o tom nepřátelskou stranu.

Za žádných okolností nelze pokládat tuto pomoc za vměšování se do konfliktu.

Členové personálu zmíněného v prvním odstavci musí být opatřeni, dříve než opustí neutrální zemi, k níž náležejí, řádnými průkazy totožnosti uvedenými v článku 40.

Článek 28[editovat]

Personál zadržený nepřítelem

Personál uvedený v článku 24 a 26, který se dostane do rukou nepřítele, bude zadržen, jen pokud to vyžaduje zdravotní stav, duchovní potřeba a počet válečných zajatců.

Členové personálu, kteří budou takto zadrženi, nebudou pokládáni za válečné zajatce. Budou však nicméně požívat při nejmenším výhod všech ustanovení Ženevské úmluvy z 12. srpna 1949 o zacházení s válečnými zajatci. Budou nadále vykonávat, v rámci vojenských zákonů a předpisů mocnosti, v jejíž moci jsou, pod dohledem jejích příslušných služeb a podle svědomí svého povolání svou léčebnou nebo duchovní funkci ve prospěch válečných zajatců příslušejících především k ozbrojeným silám, k nimž sami patří. Budou dále požívat těchto výhod při výkonu svého léčebného nebo duchovního poslání:

  1. Budou mít právo občas navštěvovat válečné zajatce, kteří jsou v pracovních oddílech nebo v nemocnicích položených mimo tábor. Mocnost, v jejíž moci jsou, jim za tím účelem poskytne potřebné dopravní prostředky.
  2. V každém táboře bude nejstarší vojenský lékař nejvyšší hodnosti odpovědný vojenským úřadům tábora za odbornou činnost zadrženého zdravotnického personálu. Za tím účelem se dohodnou strany v konfliktu hned na počátku nepřátelství o vzájemně si odpovídajících hodnostech svého zdravotnického personálu, včetně personálu společností zmíněných v článku 26. Tento lékař, jakož i duchovní budou mít přímý přístup k odpovědným táborovým úřadům ve všech otázkách týkajících se jejich poslání. Tyto úřady jim poskytnou všechny výhody pro písemný styk v těchto otázkách.
  3. Zadržený personál nemůže být nucen k žádné práci, která nesouvisí s jeho zdravotnickým nebo duchovním posláním, třebaže zůstává podroben vnitřní kázni tábora, ve kterém je.

Strany v konfliktu se dohodnou během nepřátelství o eventuálním vystřídání zadrženého personálu a stanoví podmínky jeho provedení.

Žádné z předchozích ustanovení nezprošťuje mocnost, v jejíž moci jsou tyto osoby, závazků, které má ve věci zdravotní a duchovní péče o válečné zajatce.

Článek 29[editovat]

Osud dočasného personálu

Personál označený v článku 25, který se dostane do rukou nepřátel, se považuje za válečné zajatce, bude ho však užito, pokud toho bude třeba, k zdravotnické službě.

Článek 30[editovat]

Vrácení zdravotnického a duchovního personálu

Personál, který nebude nezbytně třeba zadržet podle ustanovení článku 28, bude vrácen straně v konfliktu, k níž náleží, jakmile se najde nějaká cesta k jeho návratu a jakmile to dovolí vojenské nutnosti.

Než dojde k vrácení, nebude považován za válečné zajatce. Bude však přesto požívat při nejmenším všech výhod stanovených Ženevskou úmluvou z 12. srpna 1949 o zacházení s válečnými zajatci. Bude nadále vykonávat své funkce pod dohledem nepřátelské strany a bude ho především užito k ošetřování raněných a nemocných bojující strany, k níž přináleží.

Při odjezdu smí si odnést osobní svršky, cenné předměty a nástroje, které jsou jeho vlastnictvím.

Článek 31[editovat]

Výběr osob, které mají být vráceny

Výběr osob, které budou vráceny straně v konfliktu podle ustanovení článku 30, bude proveden bez ohledu na rasu, náboženství nebo politické přesvědčení, nejvhodněji podle časového pořadí jejich zajetí a jejich zdravotního stavu.

Hned po zahájení nepřátelství mohou strany v konfliktu stanovit zvláštními dohodami procento personálu, který má být zadržen, v poměru k počtu válečných zajatců, jakož i jeho rozdělení po táborech.

Článek 32[editovat]

Návrat personálu společností neutrálních států

Osoby zmíněné v článku 27, které se dostanou do moci protivníkovy, nesmějí být zadrženy.

Není-li opačné dohody, bude jim dovoleno vrátit se do vlasti nebo, není-li to možné, na území té strany v konfliktu, v jejíchž službách byly, jakmile bude otevřena cesta k jejich návratu a jakmile to dovolí vojenské nutnosti.

Než dojde k jejich propuštění, budou dále vykonávat službu pod dohledem nepřátelské strany: budou především přiděleny k ošetřování raněných a nemocných té bojující strany, v jejíchž službách byly.

Při svém odjezdu smějí si odvézt své svršky, osobní věci, cenné předměty, nástroje, zbraně a, možno-li, i dopravní prostředky, které jim patří.

Strany v konfliktu zajistí těmto osobám, pokud budou v jejich moci, totéž zaopatření, totéž ubytování, tytéž náležitosti a platy jako odpovídajícímu personálu své vlastní armády. Strava budiž v každém případě postačující v množství, jakosti i rozmanitosti, aby jim zaručila normální zdravotní rovnováhu.

Kapitola V - Budovy a materiál[editovat]

Článek 33[editovat]

Osud staveb, materiálu a skladů zdravotnických zařízení ozbrojených sil

Materiál pohyblivých zdravotnických útvarů ozbrojených sil, který se dostane do moci protivníkovy, zůstane vyhrazen pro raněné a nemocné.

Stavby, materiál a sklady stálých zdravotnických zařízení ozbrojených sil zůstanou podrobeny válečným zákonům, nemohou však být odňaty svému účelu, dokud jich je třeba pro péči o raněné a nemocné. Velitelé armád v poli mohou jich však užíti v případě naléhavé vojenské nutnosti, za předpokladu, že učinili předtím opatření potřebná k zajištění blaha nemocných a raněných, kteří jsou tam ošetřováni.

Materiál a sklady uvedené v tomto článku se nesmějí úmyslně zničit.

Článek 34[editovat]

Majetek pomocných společností

Movitý i nemovitý majetek pomocných společností, požívajících výhod této úmluvy považuje se za soukromé vlastnictví.

Právo na rekvisice přiznané válčícím zákony a zvyklostmi válečnými bude uplatňován pouze v případech naléhavé nutnosti a teprve, když je zajištěn osud raněných a nemocných.

Kapitola VI - Zdravotnické transporty[editovat]

Článek 35[editovat]

Ochrana zdravotnických transportů

Transporty raněných a nemocných nebo zdravotnického materiálu buďtež respektovány a chráněny ze stejných důvodů jako pohyblivé zdravotnické útvary.

Upadnou-li tyto transporty nebo vozidla do rukou nepřátelské strany, budou podléhat zákonům válečným za podmínky, že strana v konfliktu, která se jich zmocní, se ve všech případech postará o raněné a nemocné, kteří v nich jsou.

Civilní personál a všechny dopravní prostředky pocházející z rekvisic podléhají obecným pravidlům mezinárodního práva.

Článek 36[editovat]

Sanitní letadla

Sanitní letadla, to jest letadla výlučně užívaná k odvozu raněných a nemocných a pro dopravu sanitního personálu i materiálu, nesmějí být napadena, nýbrž budou respektována válčícími stranami při letech, které budou konat ve výškách, v dobách a směry výslovně dohodnutými mezi všemi zúčastněnými bojujícími stranami.

Budou zřetelně opatřena, vedle národních barev, rozeznávacím znakem, uvedeným v článku 38, na svých spodních, horních i bočních plochách. Budou vybavena jakýmkoli jiným označením nebo poznávacím prostředkem, stanovenými dohodou mezi válčícími stranami buď na počátku nebo během nepřátelství.

Není-li opačné dohody, je zakázán přelet nepřátelského nebo nepřítelem obsazeného území.

Sanitní letadla musí uposlechnout každé výzvy k přistání. Přistane-li takto letadlo podle rozkazu, může pokračovat v letu se svým osazenstvem po eventuální prohlídce.

Přistane-li letadlo nouzově na území nepřátelském nebo nepřítelem obsazeném, jsou ranění, nemocní i posádka letadla válečnými zajatci. Se zdravotnickým personálem bude nakládáno podle článku 24 a následujících.

Článek 37[editovat]

Přelétávání neutrálních zemí. Vysazení nemocných a raněných na neutrálním území.

Sanitní letadla stran v konfliktu mohou s výhradou ustanovení druhého odstavce přelétat území neutrálních mocností a tam přistávat na pevnině nebo na vodě v případě nutnosti nebo aby tam učinila zastávku. Musí především oznámit neutrálním mocnostem přelet nad jejich územím a poslechnout každé výzvy k přistání na zemi nebo ve vodě. Budou chráněna před útokem, jen poletí-li ve výšce, v době a směrem výslovně dohodnutým mezi zúčastněnými stranami v konfliktu a neutrálními mocnostmi.

Neutrální mocnosti mohou však stanovit podmínky nebo omezení, pokud jde o přelet jejich území sanitními letadly nebo o jejich přistání. Tyto eventuální podmínky neb omezení budou platit stejným způsobem pro všechny bojující mocnosti.

Ranění nebo nemocní, vysazení se souhlasem místního úřadu ze sanitního letadla na neutrálním území, budou, pokud nebylo jinak ujednáno mezi neutrální mocností a stranami v konfliktu, zadrženi neutrálním státem, když toho vyžaduje mezinárodní právo, tak aby se nemohli znovu účastnit válečných operací. Náklady na nemocniční ošetřování a internování nese mocnost, k níž ranění a nemocní náležejí.

Kapitola VII - Rozeznávací znak[editovat]

Článek 38[editovat]

Odznak a rozeznávací znak zdravotnické služby armád

K poctě Švýcarska bude heraldické znamení červeného kříže na bílém poli, utvořené převrácením spolkových barev, podrženo jakožto odznak a rozeznávací znak zdravotnické služby armád.

Nicméně však pro státy, které užívají již jakožto rozeznávacího znaku na místo červeného kříže, červeného půlměsíce nebo červeného lva a slunce na bílém poli, budou tyto znaky rovněž připuštěny ve smyslu této úmluvy.

Článek 39[editovat]

Používání znaku

Tento odznak bude umístěn pod dohledem příslušného vojenského velitelství na praporech, na náramenních páskách a na všem materiálu náležejícím zdravotnické službě.

Článek 40[editovat]

Označení zdravotnického a duchovního personálu a jeho průkaz totožnosti

Personál uvedený v článku 24 a v článcích 26 a 27 nosí na levé paži pásku odolávající vlhku s rozeznávacím znakem, vydanou příslušným vojenským úřadem a opatřenou jeho razítkem.

Tento personál bude mít u sebe vedle štítku totožnosti uvedeného v článku 16 také zvláštní průkaz totožnosti opatřený rozeznávacím znakem. Tento průkaz musí být odolný proti vlhkosti a mít takové rozměry, aby se vešel do kapsy. Bude vystaven v jazyku domovského státu a bude obsahovat alespoň příjmení, křestní jména, datum narození, hodnost a matriční číslo majitele. Bude v něm uvedeno, z jakého důvodu má právo na ochranu podle této úmluvy. Průkaz bude opatřen fotografií majitele a vedle toho buď jeho podpisem nebo otiskem prstů nebo obojím zároveň. Bude na něm razítko vojenského úřadu.

Průkaz totožnosti bude jednotný v každé armádě a pokud možno stejného typu v armádách Vysokých smluvních stran. Strany v konfliktu mohou se řídit vzorem připojeným jako příklad k této úmluvě. Na počátku nepřátelství si zašlou navzájem vzor, kterého budou užívat. Každý průkaz totožnosti bude podle možnosti vydán alespoň ve dvou exemplářích, z nichž jeden si podrží země původu.

V žádném případě nesmí být personál výše uvedený zbaven svých odznaků nebo svého průkazu totožnosti ani práva nosit náramenní pásku. V případě ztráty má nárok na duplikát průkazu a na to, aby mu byly vydány odznaky nové.

Článek 41[editovat]

Označení dočasného personálu a jeho průkazy totožnosti

Personál označený v článku 25 nosí, jen pokud vykonává zdravotnickou službu, bílou náramenní pásku s rozeznávacím znakem uprostřed, ale menších rozměrů, vydanou a orazítkovanou vojenským úřadem.

Vojenské listiny totožnosti, které bude mít tento personál při sobě, budou obsahovat údaj o zdravotnické průpravě, které se dostalo majiteli, o přechodné povaze jeho služby a o jeho právu nosit náramenní pásku.

Článek 42[editovat]

Označení zdravotnických útvarů a ústavů

Prapor se znakem podle této úmluvy smí být vztyčen toliko u zdravotnických útvarů a ústavů, kterých tato úmluva předpisuje šetřit, a jen se souhlasem vojenského úřadu.

Na pohyblivých útvarech i na stálých ústavech může být vztyčen vedle tohoto praporu státní prapor strany v konfliktu, ke které tento ústav nebo útvar náleží.

Avšak zdravotnické útvary, které upadly v moc nepřítele, vztyčí jen prapor podle této úmluvy.

Strany v konfliktu provedou, pokud to vojenské požadavky dovolí, všechna nutná opatření, aby učinily rozeznávací znaky zdravotnických útvarů a ústavů jasné viditelnými nepřátelským silám pozemním, leteckým i námořním, aby tak byla vyloučena možnost jakékoli útočné akce proti nim.

Článek 43[editovat]

Omezení týkající se užívání rozeznávacího znaku. Přípustné výjimky.

Zdravotnické útvary neutrálních států, kterým by bylo za podmínek stanovených v článku 27 povoleno propůjčit služby některé válečné straně, musí vztyčit s praporem podle této úmluvy státní prapor této válečné strany, použije-li tato možnosti, kterou ji skýtá článek 42.

Nebrání-li tomu opačný rozkaz příslušného vojenského úřadu, mohou za všech okolností vztyčit svůj státní prapor, i když upadnou do moci nepřátelské strany.

Článek 44[editovat]

Omezení týkající se užívání rozeznávacího znaku. Přípustné výjimky.

Znaku červeného kříže na bílém poli a slov "červený kříž" nebo "ženevský kříž" se smí užívat, s výjimkou případů vytčených v následujících odstavcích tohoto článku, jak v míru tak i za války toliko k označení a na ochranu zdravotnických útvarů a ústavů, personálu a materiálu, chráněných touto úmluvou a ostatními mezinárodními úmluvami upravujícími podobné věci. Totéž platí i o odznacích uvedených v článku 38, druhý odstavec, pro státy, které jich užívají. Národní společnosti Červeného kříže a ostatní společnosti uvedené v článku 26 budou mít právo užívat rozeznávacího znaku poskytujícího ochranu podle této úmluvy toliko v rámci ustanovení tohoto odstavce.

Národní společnosti Červeného kříže (Červeného půlměsíce, Červeného lva a slunce) mohou dále používat v míru ve shodě se svým domácím zákonodárstvím znaku Červeného kříže pro svou jinou činnost odpovídající zásadám vysloveným na mezinárodních konferencích Červeného kříže. Pokračují-li v této činnosti i za války, musí užívat tohoto znaku za takových podmínek, aby nemohla vzniknout domněnka, že si osobují právo na ochranu podle této úmluvy; odznak bude poměrně malých rozměrů a nesmí se ho užívat na náramenních páskách nebo na střechách budov.

Mezinárodní organisace Červeného kříže a jeho personál řádně zmocněný mají právo užívat znaku červeného kříže na bílém poli v každé době.

Výjimečně lze užívat ve shodě s domácím zákonodárstvím a s výslovným souhlasem některé z národních společností Červeného kříže (Červeného půlměsíce, Červeného lva a slunce) odznaku podle této úmluvy v míru k označení vozidel užívaných jako ambulance a k označení záchranných stanic výlučně určených k bezplatnému ošetřování raněných nebo nemocných.

Kapitola VIII - Provádění úmluvy[editovat]

Článek 45[editovat]

Podrobné provedení článků úmluvy a řešení případů, jež nejsou předvídány

Každá strana v konfliktu postará se prostřednictvím svých vrchních velitelů o podrobné provedení předchozích článků a o to, aby případy, na něž není pamatováno, byly řešeny podle obecných zásad této úmluvy.

Článek 46[editovat]

Zákaz represálií

Jsou zakázány represalie proti raněným, nemocným, personálu a budovám nebo materiálu, chráněným touto úmluvou.

Článek 47[editovat]

Rozšíření textu úmluvy

Vysoké smluvní strany se zavazují, že rozšíří co možná nejvíce, v míru i ve válce, text této úmluvy ve svých zemích a zejména že zařadí její studium do vojenských a, možno-li, i civilních studijních programů, tak, aby její zásady byly uvedeny ve známost všeho obyvatelstva, zejména bojujících ozbrojených sil, zdravotnického personálu a vojenských duchovních.

Článek 48[editovat]

Zaslání oficiálních překladů a všech zákonů a nařízení vydaných k provedení úmluvy

Vysoké smluvní strany si navzájem zašlou prostřednictvím Švýcarské spolkové rady, a za nepřátelství prostřednictvím ochranné mocnosti, oficiální překlady této úmluvy, jakož i zákony a nařízení, které by vydaly, aby zajistily její používání.

Kapitola IX - Stíhání zneužití a porušení[editovat]

Článek 49[editovat]

Trestní sankce: Všeobecná ustanovení

Vysoké smluvní strany se zavazují, že učiní všechna potřebná zákonodárná opatření, aby stanovily přiměřené trestní sankce postihující osoby, které se dopustí toho či onoho vážného porušení této úmluvy, vymezeného v následujícím článku, nebo dají k takovému porušení rozkaz.

Každá smluvní strana je povinna vypátrat osoby obviněné z toho, že se dopustily některého z těchto vážných porušení anebo že daly k němu rozkaz, a musí je postavit před své vlastní soudy, ať je jakákoli jejich státní příslušnost. Může také, dá-li tomu přednost, odevzdat je v souladu s podmínkami svého vlastního zákonodárství k soudnímu stíhání některé jiné smluvní straně mající zájem na potrestání, pokud tato smluvní strana má dostatečná obvinění proti těmto osobám.

Každá smluvní strana učiní potřebná opatření, aby odstranila všechny činy odporující ustanovením této úmluvy, jiné než jsou vážná porušení uvedená v následujícím článku.

Obvinění budou za všech okolností požívat záruk soudního řízení a svobodné obhajoby, které nebudou méně příznivé než záruky zmíněné v článku 105 a následujících Ženevské úmluvy ze dne 12. srpna 1949 o zacházení s válečnými zajatci.

Článek 50[editovat]

Trestní sankce: Vážná porušení úmluvy

Vážnými porušeními uvedenými v předchozím článku mohou být některé z níže uvedených činů spáchaných na osobách nebo na majetku chráněných touto úmluvou: úmyslné zabití, mučení nebo nelidské zacházení, čítajíc v to i biologické pokusy, úmyslné způsobení velkého utrpení nebo vážné tělesné zranění a ohrožení zdraví, zničení a přisvojení si majetku neodůvodněné vojenskou nutností a provedené ve velkém měřítku nedovoleným a svévolným způsobem.

Článek 51[editovat]

Trestní sankce: Odpovědnost smluvních stran

Žádná smluvní strana se nemůže sama zprostit ani zprostit jinou smluvní stranu odpovědnosti,která stíhá ji samotnou nebo jinou smluvní stranu v důsledku porušení zmíněných v předchozím článku.

Článek 52[editovat]

Postup při vyšetřování tvrzeného porušení úmluvy

Na žádost některé strany v konfliktu se zavede vyšetřování způsobem, jenž bude stanoven mezi zúčastněnými stranami, o každém tvrzeném porušení této úmluvy.

Nedosáhne-li se dohody o způsobu vyšetřování, shodnou se strany na volbě rozhodčího, který stanoví, jakým způsobem postupovat.

Jakmile bude zjištěno porušení, učiní mu strany v konfliktu konec a odstraní je jak možná nejrychleji.

Článek 53[editovat]

Zneužívání znaku nebo názvu Červeného kříže

Užívání znaku nebo názvu "červený kříž" nebo "ženevský kříž" anebo jiného znaku nebo názvu je napodobujícího soukromými osobami nebo obchodními společnostmi či firmami, ať veřejnými nebo soukromými, jinými než těmi, kdož na to mají právo podle této úmluvy, je zakázáno v každé době, ať má toto užívání jakýkoli účel a bez ohledu na dobu, kdy s tímto užíváním bylo započato.

Vzhledem k poctě prokázané Švýcarsku přijetím spolkových převrácených barev a k možnosti záměny švýcarského státního znaku a rozeznávacího odznaku podle této úmluvy, je zakázáno v každé době soukromým osobám, obchodním společnostem neb firmám užívat státního znaku Švýcarské konfederace, jakož i každého znaku jej napodobujícího, ať již jako tovární nebo obchodní známky nebo jako součásti těchto známek aneb za účelem odporujícím obchodní poctivosti anebo konečně za okolností, které by mohly urazit švýcarský národní cit.

Vysoké smluvní strany, které nebyly stranami Ženevské úmluvy z 27. července 1929, mohou však povolit těm, kdož dříve používali odznaků, názvů neb známek uvedených v prvním odstavci, lhůtu nejvýš tří let od okamžiku, kdy tato úmluva nabude účinnosti, aby přestali jich užívat, za předpokladu, že v této lhůtě jejich používání nemůže za války vzbudit domněnku, že má za účel poskytnout ochranu ve smyslu této úmluvy.

Zákaz vyslovený v prvním odstavci tohoto článku se týká rovněž znaků a názvů uvedených v druhém odstavci článku 38, aniž by tím byla dotčena práva nabytá dřívějším používáním.

Článek 54[editovat]

Vydání zákonodárných opatření ke stíhání zneužití znaku nebo názvu Červeného kříže

Vysoké smluvní strany, jichž dosavadní zákonodárství by nebylo postačující, učiní potřebná opatření, aby byla zamezena a stíhána v každé době zneužití zmíněná v článku 53.

Závěrečná ustanovení[editovat]

Článek 55[editovat]

Autentická znění a oficiální překlady

Tato úmluva jest sepsána v jazyce anglickém a francouzském. Obě znění jsou stejně závazná.

Švýcarská spolková rada dá pořídit úřední překlady úmluvy do jazyka ruského a španělského.

Článek 56[editovat]

Lhůta pro podepsání úmluvy

Tato úmluva, která bude mít dnešní datum, může být podepsána až do 12. února 1950 jménem mocností zastoupených na konferenci, která započala v Ženevě dne 21. dubna 1949, jakož i jménem mocností na této konferenci nezastoupených, které jsou však stranami Ženevských úmluv z r. 1864, z r. 1906 nebo z r. 1929 o zlepšení osudu raněných a nemocných v armádách v poli.

Článek 57[editovat]

Ratifikace

Tato úmluva bude ratifikována co možná nejdříve a ratifikační listiny budou uloženy v Bernu.

O uložení každé ratifikační listiny bude pořízen zápis, jehož jeden ověřený opis bude zaslán Švýcarskou spolkovou radou všem mocnostem, jejichž jménem byla podepsána nebo jejichž jménem byl oznámen přístup.

Článek 58[editovat]

Nabytí účinnosti

Tato úmluva nabude účinnosti šest měsíců poté, kdy byly uloženy nejméně dvě ratifikační listiny.

Později nabude účinnosti pro každou z Vysokých smluvních stran šest měsíců po uložení její ratifikační listiny.

Článek 59[editovat]

Vztah k dřívějším úmluvám

Tato úmluva nahrazuje úmluvy z 22. srpna 1864, z 6. července 1906 a z 27. července 1929 ve vztazích mezi Vysokými smluvními stranami.

Článek 60[editovat]

Přístup k úmluvě

Ode dne nabytí účinnosti zůstane tato úmluva otevřena pro přístup každé mocnosti, jejímž jménem nebyla podepsána.

Článek 61[editovat]

Oznamování přístupů

Přístupy budou oznámeny písemně Švýcarské spolkové radě a nabudou účinnosti šest měsíců poté, kdy jí došly.

Švýcarská spolková rada oznámí přístupy všem mocnostem, jejichž jménem byla úmluva podepsána anebo jejichž jménem jí byl oznámen přístup.

Článek 62[editovat]

Zvláštní případy, kdy ratifikace nebo přístupy nabývají okamžitě účinnosti

Za situace vylíčené v článcích 2 a 3 nabudou uložené ratifikace a přístupy oznámené stranami v konfliktu před zahájením nepřátelství neb okupace anebo po něm okamžité účinnosti. Oznámení o ratifikacích nebo o přístupech došlých od stran v konfliktu učiní Švýcarská spolková rada nejrychlejším způsobem.

Článek 63[editovat]

Výpověď úmluvy

Každá z Vysokých smluvních stran bude mít možnost vypovědět tuto úmluvu.

Výpověď bude oznámena písemně Švýcarské spolkové radě. Tato uvědomí o tomto oznámení vlády všech Vysokých smluvních stran.

Výpověď nabude účinnosti jeden rok po jejím oznámení Švýcarské spolkové radě. Avšak výpověď oznámená v době, kdy vypovídající mocnost je zapletena do nepřátelství, nenabude účinnosti, pokud nebude uzavřen mír, a v žádném případě, pokud nebudou skončeny operace spojené s propuštěním a repatriací osob ochráněných touto úmluvou.

Výpověď bude platit jen pro vypovídající mocnost. Nebude mít vliv na závazky, které strany v konfliktu budou i nadále nuceny dodržovat ve smyslu zásad mezinárodního práva, jak vyplývají ze zvyklostí stávajících mezi civilisovanými národy, ze zákonů lidskosti a z požadavků veřejného svědomí.

Článek 64[editovat]

Registrace v sekretariátu Organisace Spojených národů

Švýcarská spolková rada dá tuto úmluvu zaregistrovat v sekretariátu Organisace Spojených národů. Švýcarská spolková rada zpraví také sekretariát Organisace Spojených národů o všech ratifikacích, přístupech a výpovědích, došlých k této úmluvě.

Na důkaz toho podepsaní, předloživše své plné moci, podepsali tuto úmluvu.

Dáno v Ženevě dne 12. srpna 1949 v jazyce anglickém a francouzském; originál bude uložen v archivu Švýcarské konfederace. Švýcarská spolková rada zašle ověřený opis této úmluvy každému ze signatárních států, jakož i státům, které k úmluvě přistoupí.