Protestantský patent (1861)

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
info
Údaje o textu
Titulek: Protestantský patent (1861)
Právní oblast: Veřejné právo
Platnost: Rakousko-Uhersko
Původní znění: Patent císařský, daný dne 8. dubna 1861, jímžto se pořádají záležitosti církve evangelické vyznání augšpurského i helvetského, zvláště postavení její dle práva státního v arcivojvodství Rakouském nad Enží a pod Enží, ve vojvodství Salcburském, ve vojvodství Štyrském, ve vojvodstvích Korutanském a Krajinském, v knížecím hrabství Gorickém a Gradišťském, v markrabsví Istrianském a městě Terstu i v okršlku Terstském, knížecím hrabství Tyrolském a Vorarlberském, v království Českém, markrabství Moravském, vojvodství Horno- a Dolnoslézském, v královstvích Haličském a Vladimiřském a ve vojvodství Osvětimském a Zátorském, ve velkovojvodství Krakovském a ve vojvodství Bukowinském
Zdroj: Překlady zákonův ze Zákonníka říšského na rok 1861 pro Markrabství Moravské otištěných: [1] [2] [3] [4] [5] [6] [7]
Licence: PD CZ
Přeložil: neznámý
Licence překlad: PD CZ
logo Wikipedie   Hlavní článek v české Wikipedii
Patent císařský, daný dne 8. dubna 1861,
jímžto se pořádají záležitosti církve evangelické vyznání augšpurského i helvetského, zvláště postavení její dle práva státního v arcivojvodství Rakouském nad Enží a pod Enží, ve vojvodství Salcburském, ve vojvodství Štyrském, ve vojvodstvích Korutanském a Krajinském, v knížecím hrabství Gorickém a Gradišťském, v markrabsví Istrianském a městě Terstu i v okršlku Terstském, knížecím hrabství Tyrolském a Vorarlberském, v království Českém, markrabství Moravském, vojvodství Horno- a Dolnoslézském, v královstvích Haličském a Vladimiřském a ve vojvodství Osvětimském a Zátorském, ve velkovojvodství Krakovském a ve vojvodství Bukowinském
My František Josef První,
z Boží milosti císař Rakouský;

král Uherský a Český, král Lombardský a Benátský, Dalmatský, Charvátský, Slavonský, Haličský, Vladimiřský a Illirský, král Jeruzalémský atd.; arcivojvoda Rakouský; velkovojvoda Toskanský a Krakovský; vojvoda Lotarinský, Salcburský, Štýrský, Korutanský, Krajinský a Bukovinský; velkokníže Sedmihradský; markrabě Moravský; vojvoda Horno- a Dolnoslezský, Modenský, Parmenský, Piačenzský a Quastallský, Osvětímský a Zátorský, Těšínský, Furlandský, Dubrovnický a Zaderský; knížecí hrabě Habsburský a Tyrolský, Kyburský, Gorický a Gradištský; kníže Tridentský a Brixenský; markrabě Horno- a Dolno-Lužický a Istrianský; hrabě Hohenembský, Feldkirchenský, Bregencký, Sonnenberský; pán Terstský, Kotorský a na Slovinském krajišti; velkovojvoda vojvodství Srbského atd. atd.

chtějíce, aby Našim poddaným evangelickým vyznání augšpurského a helvetského v zemích tutu jmenovaných, totiž: v arcivojvodství Rakouském nad Enží a pod Enží, ve vojvodství Salcburském, ve vojvodství Štyrském, ve vojvodstvích Korutanském a Krajinském, v knížecím hrabství Gorickém a Gradišťském, v markrabsví Istriánském a v městě Terstu i v okršlku Terstském, v knížecím hrabství Tyrolském a Vorarlberském, v království Českém, v markrabství Moravském, ve vojvodství Haličském a Vladimiřském a ve vojvodstvích Osvětímském a Zátorském, ve velkovojvodství Krakovském a vojvodství Bukovinském, rovnost před zákonem, která těmto poddaným co do zásady, již prvé, obzvláště Našim rozhodnutím, jehož datum dne 26. prosince r. 1848 (ve svazku doplňovacím zákonníka říšského na r. 1849, č. 107), též v patentě Našem, daném dne 31. prosince r. 1851 (v částce II. zákonníka říšského na r. 1852, č. 3), přiřknuta a v Našem diplomě, daném dne 20. října 1860 (v částce LIV. zákonníka říšského, č. 225) znovu slíbena jest, i také co se týče postavení církve jejich ke státu spůsobem nepochybným se zjistila, a aby rovné právo všech uznaných konfesí u veškerém životě občanském a politickém, u Našich poddaných protestantských v zemích výše jmenovaných skutečné i plné platnosti nabylo, měli jsme za dobré, vyslyševše Naši radu ministerskou, takto naříditi:

§ 1.

Evangelíci vyznání augšpurského mají právo, své záležitosti církevní sami si pořádati, spravovati a říditi.

§ 2.

Evangelíkům pojišťuje se od Nás navždy plná svoboda vyznání víry, jakož i právo, společně a veřejně náboženství své provozovati.

Odjímá se tedy moc a platnost všelikým nařízením dříve vydaným, jimiž se obmezovalo stavění kostelů s věží a se zvony aneb bez věže a bez zvonů, konání všelikých slavností náboženských, ježto se s jejich učením víry srovnávají a vykonávání správy duchovní, pokud ky taková obmezování posud průchod měla, a prohlašuje se, že tato nařízení jsou neplatná a ničím.

Evangelíci, kteří nečiní církve o sobě (církve matky nebo církve filiální), náležejí k té církvi vyznání svého, která jich jest nejbližší.

Kromě toho nezabraňuje se evangelíkům, aby sobě dováželi, knihy evangelicko-náboženské a theologické, zvláště písmo svaté nebo spisy o vyznání víry, a aby knih a spisů těchto užívali.

§ 3.

Zastupování a správa církve evangelické vyznání augšpurského i helvetského dělí se dle čtyř stupňů, ježto jsou:

  1. obec farní (obec místní),
  2. seniorát (obec okresní),
  3. superintendence (obec zemská) a
  4. společná či veškerá obec křesťanů evangelických vyznání toho neb onoho.

§ 4.

Orgánové správy církevní jsou:

  1. v obci farní, jejímž obvodem, co do prostory, jest okršlek farní:
    1. presbyterium,
    2. větší zastupitelstvo obecní;
  2. orgánové obce okresní, jejímž obvodem, co do prostory, jest okršlek seniorátní, jsou:
    1. senior,
    2. zastupitelstvo seniorátní (sbor okresní);
  3. orgánové superintendence, jejímž obvodem, co do prostory, jest okršlek seniorátní a farní k superintendentovi přikázaný, jsou:
    1. superintendent,
    2. zastupitelé superintendence (sbor čili konvent superintendenciální);
  4. orgánové společné obce veškerých superintendencí jsou:
    1. c. k. evangelická vrchní rada církevní (konsistoře vyznání augšpurského a helvetského),
    2. synoda generální.

§ 5.

Každé obci církevní (obci farní, seniorátní a superintendenční, též obci společné) přísluší pořádati a zastupovati skrze zástupce zákonem ustanovené své zvláštní záležitosti církevní, vyučovací a dobročinné s ústavy, fundace a fondy k tomu ustanovené, pokud se tím nečiní naodpor předpisům obecným nebo nařízením řádným, od úřadů nad obcí postavených vydaným.

§ 6.

Evangelíci obojího vyznání mají právo, voliti sobě sami své správce duchovní, seniory a superintendenty, též své kurátory církevní které koli, když šetřiti budou toho, co o tom níže bude ustanoveno.

§ 7.

Superintendent zvolený, prvé než se v úřad uvede, zapotřebí má Našeho císařského potvrzení.

§ 8.

Posavadní konsistoře evangelické obojího vyznání ve Vídni mají se budoucně jmenovati „c. k. evangelická vrchní rada církevní“ a mají i dále sídlo své úřadní ve Vídni míti. Jim předsedati má dle Našeho rozhodnutí, jehož datum dne 1. září 1859, jen muž takový, který jest toho nebo onoho vyznání.

Předsedící a radní c. k. evangelické vrchní rady církevní budou od nás jmenováni.

§ 9.

Aby zákonové církevní, o které se synoda generální usnese, nabyli moci, k tomu potřebí Našeho císařského potvrzení, za něž Nás Naše ministerium požádá.

§ 10.

K tomu, aby se vykonala opatření od obcí evangelických a úřadů církevních dle zákona učiněná, a nálezové po řádném řízení od týchž úřadů vynešení, aby se sešly příjmy, služebníkům a úředníkům církve a školy náležité a takové příspěvky, ježto se pro zachování evangelických ústavů náboženských, vyučovacích a dobročinných s povolením řízení zemského rozvrhují, mohou úřadové světští za ochranu a za pomoc žádáni býti. Odepřelliby úřad světský pomoci takové, povinen bude, ihned příčiny toho žádajícímu písemně vydati, a žádající má právo, u vyššího úřadu politického prostředkem představeného úřada, totiž seniorátu, superintendence a vrchní rady církevní, stížnost si vésti.

§ 11.

Evangelíci obojího vyznání mají toho vůli, spůsobem dle zákona dovoleným na každém místě dle vlastního zdaní školy zřizovati, šetříce předpisů o tom vydaných, učitele a profesory na ně povolávati a sami ustanovovati, v které míře a dle jaké methody se náboženství na nich má vyučovati.

Předmětům světským vyučováno budiž ve školách evangelických dle obecných zákonů o vyučování vydaných touž měrou, jak předepsáno ve školách katolických, však zachovajíc v tom úplně charakter konfesionální.

Ke službě školní a církevní mohou, když to schválí Naše příslušné ministerium, cizozemci povolávání býti, zvláště ti, kteří přináležejí k zemím německého spolku.

§ 12.

Jak se má školství evangelické ze stanoviště církevního uspořádati, ustanoví se zákony církevními.

§ 13.

Vyznavači víry evangelické nemohou přidržováni býti, aby k potřebám náboženským a vyučovacím neb k ústavům dobročinným nějaké jiné církve přispívali.

Štola, kterou posud evangelíci odváděli katolickým duchovním, jest navždy zrušena a taktéž podobná vybývání na penězích, naturáliích a na práci týmž duchovním, kostelníkům a učitelům nebo k potřebám služeb Božích katolických.

Osvobození toto jen tehda místa nemá, když evangelíci mají na sobě povinnosti věcního patronátu aneb když by činiti bylo o dávky, ježto knihami pozemností pojištěny jsou aneb dle zvláštního závazku obce na statku nemovitém leží aneb když by evangelíci sami jiného správce duchovního za nějakou funkci aneb jiného kostelníka za nějakou službu požádali nežli evongelického anebo by se na nějakém učilišti nežli na evangelickém učili, za kterážto vybývání, služby a učení budou povinni zapravovati to, co dle předpisu neb zvyku vyměřeno.

§ 14.

V pořádání a spravování záležitostí církevních budiž evangelíkům obojího vyznání bez výminky a výhradně pravidlem učení jejich vlastní církve.

V záležitostech manželských měj prozatím platnost, co nařízeno v obecném zákonníku občanském o překážkách a zápovědech manželství.

Až bude protestantské právo manželské, materiální i formální, na jisto postaveno a nařízení přechodní, jež vydati Sobě zůstavujeme, budou vyhlášena, vykonávati budou moc soudní v manželských záležitostech evangelických jediné evangeličtí soudové církevní.

§ 15.

Duchovní postaveni jsou u věcech disciplinárních pod soudy církevními.

V příčině světských věcí právních k duchovním se vztahujících, totiž smluv, dluhů a dědictví, rozsuzovati budou soudové světští.

Vezmeli soud světský některého duchovního pro zločin, přečin neb přestupek u vyšetřování, bude povinen, neprodleně to superintendenci oznámiti.

Taktéž má soud ihned rozsudek vynešený a příčiny rozsudku superintendenci poslati. Mělli by duchovní zatčen a u vazbu dán býti, šetřeno buď toho, čeho vyhledává vážnost k stavu duchovnímu.

§ 16.

Naše zeměpanské právo vrchního dozorství k církvi evangelické a obhajování církve této vykonáváno bude v nejvyšší instanci — vyjímajíc případnosti, jež rozhodovati sami sobě zůstavujeme — dle pravidel v tomto patentě vyměřených od Našeho ministerium, v němž bude pro vyřizování evangelických záležitostí vyučovacích a náboženských i budoucně oddělení zvláštní, složené z vyznavačů víry evangelické.

Řízení škol evangelických a vykonávání nejvyššího dozorství státního k nim svěřeno bude jediné mužům takovým, kteří jsou toho neb onoho evangelického vyznání.

§ 17.

Rozdílnost křesťanského vyznání víry nemůže v zemích, pro kteréž tento patent vydán jest, žádného rozdílu v požívání práv občanských a politických činiti.

Protož pozbývají moci a platnosti všeliká obmezování neb udělování dispense, kteráž měla místo neb byla předepsána v příčině toho, aby evangelíci obojího vyznání mohli práva tato vykonávati, aby mohli veřejné úřady ve správě státní, při soudech neb obcích a t. d. spravovati, pokud by obmezení taková neb udělování dispense posud v obyčeji byla. Také nemají evangelíci dispense potřebí, když by chtěli stupňů a důstojností akademických, dojíti leč by, co se týče důstojností takových, bylo v zakladacím listu něco jiného ustanoveno. Jakožto občané státní, a jako příslušníci obce politické mají plné právo, požívati společně jmění obecního a užitků všelikých, jichž poskytují ústavové dobročinní, vychovací ústavové civilní a vojenští, školy obecné a učiliště vědecká, ježto nejsou ústavy takové pro jisté vyznání založeny a jež udržuje zcela neb z části stát neb korunní země, ku kteréž evangelíci náležejí, aneb obec občanská, jejíž údové jsou.

§ 18.

Evangelické obce církevní (fary, senioráty a superintendence) mají právo, jakým koli spůsobem v zákoně dovoleným jmění nabývati.

§ 19.

Evangelíci mohou míti ústavy, fundace a fondy pro své potřeby církevní, vyučovací a dobročinné, a mohou jich bez překážky užívati.

Fundace, zřízené pro církevní, školní a dobročinné ústavy evangelické, mohou se obraceti jediné k tomu, k čemu jsou určeny.

Vzejdeli spor o to, k čemu jmění církevní, školní a fundační ustanoveno jest a k čemu se ho užiti má, sluší v příčině toho rozsuzovati soudům církevním.

§ 20.

Evangelíci obojího vyznání obdrží na zapravení svých potřeb církevních roční příspěvky z pokladu státního, jak jsme již vyřkli v rozhodnutí Našem, jehož datum dne 11. května 1860, a kromě toho obdrží to, co posud z prostředků státních na evangelické potřeby vyučovací a náboženské bylo dáváno.

§ 21.

Na učilištích evangelických, ježto z důchodů státních byly zřízeny, aneb dle úmyslu Našeho budoucné zřízeny budou, mohou ustanoveny býti jen osoby toho neb onoho vyznání evangelického.

§ 22.

Evangelíkům dovoleno jest, navštěvovati dle vůle své a bez překážky učiliště v cizích zemích evangelických, když budou šetřiti obecných předpisů o tom vydaných.

§ 23.

Aby evangelíci potřeby církve a vyučování lépe opatřovati mohli, mohou v zemích zdejších spolky činiti a s evangelickými spolky téhož spůsobu v cizích zemích ve spojení vcházeti, šetříce toho, co o tom v zákonech vyměřeno.

§ 24.

Záležitosti všeliké, statoprávního postavení evangelíků vyznání augšpurského a helvetského v zemích výše jmenovaných se týkající, ježto v tomto patentě výslovně připomenuty nejsou, posuzovány a vyřizovány buďte dle pravidla samostatnosti v pořádání a spravování svých záležitostí konfesionálních, kteráž všem společnostem církevním a náboženským dle zákona uznaným pojištěna jest, a všeliká nařízení i všeliké předpisy, ježto se s tímto pravidlem a s ustanoveními výše položenými nesrovnávají a nejsou takové povahy, že budou moci odstraněny býti teprv potom, až se spůsobem příslušným vydají ustanovení nová, pokládány buďtež bez okolků za pominulé a zrušené.

§ 25.

A však když se nařízení tato budou ve skutek uváděti, nebudiž ujmy učiněno Naším právům svrchovaným, kteráž tímto na všechny časy výslovně zachována míti chceme, aniž tím buďte zkrácena práva jiné církve neb konfesi dle zákona uznaná v mezech jejich vlastního oboru.

Dáno ve Vídni, hlavním a sídelním městě Našem, dne osmého dubna léta tisícího osmistého šedesátého prvního, panování Našeho roku třináctého.

František Josef mp: (L.S.)

Arcivojvoda Rainer mp.
Schmerling mp.
Degenfeld mp. polní podm.

Z Nejvyššího nařízení:
Ransonnet mp.