Projev presidenta dr. Háchy (Štědrý den 1939)

Údaje o textu
Titulek:	Projev presidenta dr. Háchy
Podtitulek:	V posvátné chvíli mluví české srdce
Autor:	Převážná část: Emil Hácha
Zdroj:	Národní listy, roč. 79, č. 48. str. 1 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	25. 12. 1939
Licence:	PD old 70

Praha, 25. prosince. O 20. hodině večerní na Štědrý den v neděli 24. prosince vysílal český rozhlas všemi stanicemi štědrovečerní poselství Národního souručenství, v jehož rámci učinil projev k národu pan státní president.

Nejprve se ozval zvuk varhan. Radostná melodie staré vánoční písné „Narodil se Kristus Pán“ zazněla k posluchačům. Generální tajemník Národního souručenství Dr. Vladimír Mrazík ohlásil pak projev pana státního presidenta těmito slovy:

„V posvátné chvíli, která promítá minulost v přítomnost, mluví české srdce. To není mluva všedních dnů. V úderech jeho zaznívá hymnus věků. Narodil se Kristus Pán. V tomto velkém okamžiku vyslechněte slova muže, za něhož všichni vznášíme nejvroucnější modlitbu k Všemohoucímu. Slyšte hlas svého presidenta!“

Pan státní president pak učinil tento projev:

Drazí občané českých zemi, bratři a sestry!

Štědrý večer, tento tajemný svátek, večer dlvoplodné noci, jak nazval jej starší náš básník, jeden z našich největších, vkládá mně do úst i dnes, kdy máme za sebou rok plný závratných dějin, několik prostých slov, jež chtěl bych vám říci od srdce k srdcím.

Podle prastaré křesťanské tradice jsou svátky vánoční svátky radosti. Ale dnes jsme uprostřed těžké války. Každý, kdo může i v dnešní válečné době prožívat tento večer u domácího krbu v plném kruhu svých nejbližších, musí si vážiti více než kdy jindy tohoto vzácného štěstí.

Avšak ani doba tak citová, jako jsou vánoce, nesmí nám dáti zapomenouti na chladné potřeby dneška. Vědomí bratrské sounáležitosti, které jest dnes naším nejmocnějším společným majetkem, ukládá naší žijící generaci neúprosnou povinnost k celku. Musíme především míti na mysli stálý svůj závazek k těm bratřím a sestrám, kteří jsou potřební. Tato povinnost vyplývá netoliko z národního vědomí, nýbrž i z hnutí citového. Dáváme i sami sobě veliký dar, když zmírňujeme strádání a tíseň našich bratří a sester. Neznám krásnějšího výroku básnického, než je ten, že nic není lepšího pro lidskou duši, nežli učiniti, aby smutná duše byla méně smutná. Míti radost z radosti jiných je jednou z největších lidských radostí.

Vánoce byly od pradávna a zůstanou svátky dětí. O vánocích myslíme vřeleji na osud svých maličkých, než kdykoliv jindy. Více než jindy doléhá na nás otázka, co očekává naši přicházející generaci — bude její život lehčí nebo těžší nežli život náš? Jest naší povinností učiniti vše, aby generace přicházející nepocítila v ničem újmu. Dětem ode všeho první sousto, dětem nejbližší místo u krbu, dětem nejbližší místo u našich srdcí!

V tyto dny, kdy zasedá s námi ke stolu láska, nechť spínají se naše ruce k modlitbě, kterou se modlívalo ušlechtilé básnické srdce jednoho z našich národních kněží: „Neopouštěj Hospodine národ ten, jehož krev je krví mou a jehož tlukot srdce je i mého srdce tlukotem; chraň jej, střez a opatruj!“

Hymnou „Kde domov můj“ bylo štědrovečerní poselství Národního souručenství zakončeno.