Projev Václava Klause k 50. výročí založení Univerzity Palackého

Údaje o textu
Titulek:	Projev Václava Klause k 50. výročí založení Univerzity Palackého
Podtitulek:	Pozdravný projev na slavnostním shromáždění k 50. výročí založení Univerzity Palackého, Olomouc
Autor:	Václav Klaus
Zdroj:	osobní stránky autora
Vydáno:	1996-02-20 Olomouc
Licence:	PD manifesto

Vážený pane rektore, vážení páni profesoři, vážení hosté, dámy a pánové,

velmi rád jsem přijal pozvání na Vaše dnešní slavnostní jubileum, na oslavu padesátého výročí trvání Vaší univerzity. Padesát let je z hlediska délky života univerzit - na rozdíl od délky lidského života - doba sice relativně krátká, ale dá se za ni mnoho udělat a já dobře vím, že pro Vás těchto padesát let představuje pěkné, kulaté výročí, které za oslavu stojí. Tuto sobotu dostanu na Univerzitě v Buckinghamu ve střední Anglii čestný doktorát a při přípravě svého projevu pro tento účel jsem zjistil, že tamní univerzita existuje pouze dvacet let. Do Vaší padesátky má tedy dost daleko, nemluvě o tom, že všichni víme, že v roce 1946 univerzita nezačínala od nuly a že navazovala na dlouhou tradici olomouckého vysokého školství trvající již od šestnáctého století.

Ze všeho, co o Vaší univerzitě vím, i ze svých několika osobních návštěv mohu usuzovat, že si Univerzita Palackého své pevné místo mezi našimi vysokými školami již dávno našla, že se může pyšnit svými dobrými výsledky, svým kvalitním profesorským sborem, svými studenty i svými slavnými absolventy, o kterých tu dnes jistě také bude řeč.

Nejsem v dnešní den osobou povolanou k tomu, co jinak dělám rád, tedy k analýze, k hodnocení, k námětům na cestu vpřed. K tomu zde v sále sedí osoby daleko povolanější a já to plně respektuji.

Vzal jsem si spíše do ruky projev prezidenta Edvarda Beneše, který pronesl přesně před padesáti lety při slavnostním otevření Vaší univerzity a trochu jsem se pokoušel zamyslet se nad tím, co Vám (a nám všem) tehdy dával do vínku. I Edvard Beneš hovořil o „dnešní převratné, rozkolísané době“, zdůrazňoval, že je založení univerzity „v životě národa věcí velkou“ a připomínal, že je univerzita „jevištěm“, kde se vede „zápas o směr českého duchovního vývoje“. Tato slova platí beze zbytku i dnes, od univerzit očekáváme přesně toto a radujeme se, když se jim to daří. Jako politiky však musím říci, že silný, zřetelný, jasný a sebevědomý hlas univerzit k dnešku trochu postrádám, že bych ho chtěl slyšet více, že bych chtěl slyšet něco hlubšího a pochopitelně a nutně i kritičtějšího a nemilosrdnějšího o naší době a nás v ní, než co si mohu přečíst každý den v novinách, nebo než co slyším o budovách, platech, školném a o nedostatečném vybavení výpočetní technikou.

Prezident Beneš ve svém projevu právem připomínal Františka Palackého a jeho nenáhodnost v názvu Vaší univerzity. Připomínal ho jednak jako historika, který „svému národu pověděl nejen, čím byl, nýbrž také, čím opět může být a býti má“, ale připomínal ho také jako jasnozřivého politického vůdce, kterých v naší zemi nikdy nebylo nazbyt. I dnes hledáme sebe sama, své místo v Evropě, své místo mezi většími a mocnějšími sousedy, stejně jako Palacký hledáme svůj vztah k Německu i Rusku, hledáme svou národní identitu. Věřím proto, že z jeho myšlenek a dědictví budeme a budete i Vy vycházet i nadále. Jejich aktualita není dnes o nic menší než před 150ti lety, není menší v integrující se Evropě přelomu tisíciletí, než v době emancipačních snah jednotlivých národů v rakousko - uherské monarchii.

Jsem rád, že si i v dnešním, poněkud scientistním světě udržela Univerzita Palackého svůj společensko-vědní a humanologický charakter, že se snaží dávat studentům dobrý základ právě v těchto disciplínách a že navazuje na výchozí Palackého postulát, že je znalost minulosti nutným předpokladem pro zdárné konání v přítomnosti a budoucnosti.

Prezident Beneš připomínal i Palackého „zásadní odkaz ideový a mravní“. Jsem přesvědčen, že je i tento odkaz živý a platný stejně tak v roce 1996 jako v éře Palackého i v éře Benešově. Žijeme v době rozkolísaných hodnot, v éře prázdného a nepokorného relativismu, ve chvíli tzv. postmodernistického ústupku od jasných pohledů a postojů, v okamžiku ztráty celku a jednolitých filozofií či ideologií, v éře rozkouskovanosti světa podle představ těch či oněch televizních mágů či tvůrců Internetů, ale my musíme svůj kompas v sobě a pro sebe hledat a najít. Nedávno jsem v Bonnu poslouchal německého prezidenta Herzoga, když si stěžoval na to, že je dnes nemoderní mít vizi a usilovat o ni. Buďme nemoderní a hledejme ji. Úloha univerzitního prostředí je v tom všem naprosto nezastupitelná, úloha univerzitního pedagoga a vědce, tak degradovaná a pokroucená v minulosti, musí být navrácena tam, kam skutečně patří.

Slovo „univerzitní prostředí“ jsem neřekl náhodou, protože právě interakce učitele a žáka, profesora a studenta je to nejdůležitější a ničím nenahraditelné. Přál bych Vaší univerzitě, aby měla dobré profesory i dychtivé žáky a aby obě strany braly univerzitu naprosto vážně. Aby pro ně byla univerzita vším. Moc bych se proto přimlouval za maximální posílení úlohy seminářů a diskusí v pedagogické činnosti.

Ani dobrých profesorů, ani dobrých studentů u nás nemáme nadbytek. I Edvard Beneš se v roce 1947 zamýšlel nad stejnou věcí, která trápí mne v průběhu celého našeho polistopadového vývoje. I před padesáti lety mluvil prezident republiky o „jakési horečné touze po dalších školách, z důvodů většinou lokálních“, i tehdy varoval před tím, že se tu „jde leckdy více za počtem, než za kvalitou“. I on se ptal, zda jsme „nepostupovali překotně“, zda jsme „neimprovizovali bez dostatečné přípravy“? I on si byl vědom nebezpečí „proletarizace všeho našeho intelektuálního světa“. Já považuji toto nebezpečí právě dnes za více než reálné, protože školu nedělají budovy a počty studentů, ale jen a jedině profesorské osobnosti, které jsou na úrovni dnešní vědy a které se vědou a výzkumem dnes a denně zabývají, které jsou citlivými pedagogy a které jsou současně „výraznými individualitami mravními“ (abych znovu citoval).

Edvard Beneš v případě olomoucké univerzity správně vzpomenul i její důležitou moravskou dimenzi a i když už Morava - po námi nechtěném rozpadu Československa - nemůže být tím pojítkem naší původní země, po kterém tehdy volal, její svébytnost a originalita je a musí zůstat trvalým příspěvkem k síle a stabilitě České republiky.

Měl jsem dosud tendenci mluvit jako premiér této země, ale napadlo mě, že bych zde dnes konec konců mohl vystoupit i v jiné roli, s jiným mandátem. 1. května 1990 jsem byl prvním polistopadovým králem majálesu Vaší univerzity a dobře si vzpomínám na mimořádnou atmosféru, která tu tehdy vládla. Nechť je taková pohoda, ale spolu s ní i intelektuální náročnost a zdravá ambicióznost permanentním rysem celého Vašeho univerzitního života.