Projev Edvarda Beneše na Národním výboru pro Velké Brno

Údaje o textu
Titulek:	Projev Edvarda Beneše na Národním výboru pro Velké Brno
Autor:	Edvard Beneš
Zdroj:	Český národ slibuje: Zůstaneme věrni. Rovnost, roč. 1945, č. 6. str. 1 Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	13. 05. 1945
Licence:	PD CZ

Presidentův projev v zasedací síni Národního výboru

Vracíme se do vlasti po šesti letech bojů a práce. Vracíme se po .jedné z nejstrašnějších katastrof, jaké kdy lidstvo zažilo. Náš zběsilý soused se na nás v roce 1938 vrhl s úmysly nejhoršími a dožil se při tom nejtěžší katastrofy v celé své vlastní historii. Připravoval nám hospodářské zničení, kulturní rozvrácení a národní zánik a přivodil sobě sám osud, jejž bude celá dlouhá léta těžce nésti. A vytvořil si situaci, jejíž důsledky stihnou celé jeho dnešní i budoucí generace. Ponesou je jako zasloužený a plně mu náležející trest.

Pamatujete se, jak od jara roku 1938 se Hitler na nás připravoval? Pamatujete se na to, co od roku 1934 dělal Henlein a Frank a celá jejich strana, mající ve svých řadách minimálně 80 až 90 procent německého lidu v Československu? Pamatujete se na ty pusté nacistické štvanice proti nám na norimberském sjezdu v září roku 1938? Pamatujete se, jak mně Hitler dne 26. září 1938 sprostě spílal a do veřejnosti jarmarečně vyvolával, že mezi mnou a jím musí býti definitivně rozhodnuto? Pamatujete se na všecky ty jeho válečné řeči od pádu Polska, k obsazení Norska, Belgie a Holandska, k pádu Francie, k pokusu o obsazení Anglie, k útoku na Rusko, k ohlašování, že Rusko je rozdrceno, ruská armáda neexistuje, Balkán je obchvácen a Kavkaz a Afrika že bude zabrána? A pamatujete se na jeho válečné řeči, v nichž už kdekoho porazil a všechny své odpůrce zničil, a kdy jeho nacistická říše se připravovala, že přetrvá celé tisíciletí?

Vzpomínáte na ty sprosté a bídné hrozby proti našemu lidu těch různých Henleinů a Franků během celých sedmi let, to jejich nelidské, barbarské a pohanské řádění, ty Pečkovy domy, gestapácké kriminály a mučírny, ty koncentrační tábory, Lidice, Ležáky a všechna ta masová řádění a vraždění, jakých dosud naše historie nikdy nepoznala? A to denní ničení naší kultury, našich škol, našeho národního života, to denní urážení našeho lidství, kopání do nás a plivání po našem národě tím osvíceným Herrenvolkem?

Dnes, právě dnes si to všichni připamatujme, když je už vynesen definitivní rozsudek nad Hitlerem, nad nacismem, nad Německem!

Jaký to byl v minulých dnech hrozný debakl válečný, jak zřídka kdy historie něco takového viděla! Celá léta jsme jej čekali, celá léta jej připravovali. V jednom měsíci přešli západní spojenci Rýn a rozbíjeli krok za krokem nekonečné řady německých žoldnéřů, německých tanků, německých děl a německých vozů. Ve chvíli posledního nástupu sovětské armády rozbíjeli ruští vojáci nemilosrdně německá vojska, německé pancéře, německé zálohy a německé tankové svazy. Německé armády byly rozvráceny a roztrhány na kusy, nebylo souvislé frony, nebylo souvislého velení — nebylo vůbec velení; každý bojoval na svou pěst a každý se začal starat už jen o sebe.

V jižním Německu byla armáda německá rozbita na kousky a její části byly sbírány po částech od jednotlivých spojeneckých svazů v neuvěřitelném chaosu a nepořádku. V Itálii německá armáda přestala existovat jako souvislá a pevná jednotka a její udržení se v bojové linii přestalo být vůbec vojenskou otázkou. Jednotliví generálové, gauleitři, nacističtí vůdci, quislingovští zrádcové padali o překot do zajetí a každou hodinu hlásily vojenské spojenecké autority nějakého nového význačného činitele, na něhož bylo již čekáno, kde se ukáže, aby naň spojenecká autorita vojenská položila svou trestající ruku.

To byla ta pyšná, drzá a nadutá německá armáda, která ještě před měsícem zabíjela a vraždila, rozkazovala, nařizovala a poroučela! To byl ten světem vládnoucí Herrenvolk, jenž se zde ukázal v celé své katastrofě, v celé své zkáze a v celém svém bídném pádu.

Tak skončil tento veliký sedmdesátimilionový národ tuto svou, tak dobře připravovanou válku. Miliony mrtvých, statisíce ubitých a umučených, tisíce pozavíraných v kriminálech a koncentrácích; statisíce rozvrácených rodin, milionové a miliardové majetky zničeny, rozbity, rozvráceny. Průmysl zničen a rozvrácen, zemědělství vyplundrováno a zpustošeno, řemesla opuštěna; vše bylo zkoncentrováno na válku a na poslední pokus o vynucení si míru; a mír ten nepřišel a nebyl spojenci povolen.

Tak končí svou válku nacism. Až do poslední chvíle hnal německý lid do fanatického boje a tento lid do toho boje šel. To, co se zdá neuvěřitelným a nepochopitelným, se opravdu dělo: Ten německý lid šel do krvavého vraždění jako slepý a hluchý, nevzepřel se, nezamyslil se, nezastavil se; šel a dával se tupě anebo fanaticky zabíjet a zabíjel. Tento národ přestal být v této válce už vůbec lidským, přestal být lidsky snesitelným, a jeví se nám už jen jako jedna jediná veliká lidská nestvůra. Tento národ musí stihnout za to všecko veliký a přísný trest.

Vzpomínáte si, jak jsme se v roce 1938 pokoušeli naše Němce přesvědčit, přemluvit a získat k tomu, aby se s námi dohodli, aby nepřipravovali zradu, aby neničili svůj stát a svůj blahobyt? A jak nám zpupně odpovídali a nestoudně se hrnuli do vlastní své záhuby? A myslíte, že je možno znovu to zase opakovat a znovu se s nimi dohodovat, a za deset dvacet let znovu vytrpět ty hrůzy strašné války a nové strašné katastrofy?

Ne, tu starou politiku, tu starou svou zkušenost už opakovat nebudeme. Řekli jsme si, že německý problém v republice musíme definitivně vylikyidovat.

Dohodli jsme se dále o budoucí úpravě svých věcí, především také se Slováky. Vytvoříme si nový poměr mezi Čechy a Slováky, upravíme si svůj vztah ve smyslu plné rovnoprávnosti a rovnocennosti, na Slovensku si své věci budou řídit a spravovat Slováci, v zemích českých Češi. Vytvoříme si nové poměry hospodářské ve smyslu rovnoměrnájší hospodářské spravedlnosti, vytvoříme si novou armádu ve smyslu nové její lidovosti; bude třeba nově organisovat celý náš kulturní život, který za posledních šest let se dožil takových zkáz a spoust, jaké jen Němci byli s to opravdu v našem životě napáchat.

Začínáme nyní nově svůj státní a národní život. Bude opravdu třeba začíti v mnohém směru od počátku. Nechť si všichni uvědomujeme, že na nás všecky připadají veliké úkoly, že každý z nás musíme na svém místě do práce se zapojit a nezištně a obětavě všecky své úkoly vyplňovat.

A chtěl bych skončit tento krátký proslov těmito několika slovy: Buďme vděčni za pomoc, jíž se nám v tak hojné míře dostalo od Sovětského Svazu a od ruské armády, od Velké Britanie a od Spojených Států amerických. Buďme vděčni za všecku práci pro vítězství spojenců v této válce, buďme vděčni Stalinovi, Churchillovi a Rooseveltovi. A především poděkujme za všecky oběti a všecku práci pro svobodu vlasti našim vlastním vojákům.

A pro svou budoucnost si sami sobě řekněme: Zůstaneme vždycky věrni svým velikým tradicím československým a zůstaneme věrni svým lidovým, demokratickým a svým sociálním ideálům naší nové revoluční doby! Zůstaneme věrni své družbě a spolupráci se Sovětským Svazem a nové společné naší politice slovanské. A společně s Ruskem, s Anglií a Amerikou už nedopustíme, aby byl tak pustě, pohansky a barbarsky ničen mír a demokratický řád světa.

Slova pana presidenta, jež přítomní vyslechli s pozorným zájmem, byla odměněna dlouhotrvajícím potleskem.

Pan president k svému lidu

Na opětovné sborové volání „My chceme pana presidenta“, ozývající se z náměstí před radnicí, vyšel pak president s chotí na radniční balkon. Náměstí a přilehlé ulice skýtaly v té chvíli úchvatný obraz. Když se pan president objevil na balkoně, strhla se nepopsatelná bouře nadšení a volání na pozdrav jako mořský příboj znělo po dlouhou, dlouhou dobu panu presidentovi vstříc. Nekonečné voláni „My vás máme rádi“ a spontánní srdečné ovace se nekončily. Byly to strhující a nezapomenutelné okamžiky, kdy české Brno děkovalo z upřímného a láskou překypujícího srdce svému presidentovi za jeho velkou a těžkou práci pro národ. Stejný vděk platil i jeho věrné družce, paní Haně Benešové, která ho v jeho odpovědné práci podporovala. Pan president i jeho choť, zřejmě dojati, děkovali obyvatelstvu města za srdečné projely vděku. Když se bouře na chvíli utišila, pan president z radničního balkonu k brněnskému lidu krátce promluvil. Pravil:

Děkuju vám upřímně a srdečně za opravdu vřelé a dojemné uvítání při mém návratu do vlasti. A mohu vám říci, že jsem upřímně rád, že už jsem doma. Bylo to dlouhé, bylo to někdy smutné, ale nikdy jsme nezoufali, nikdy jsme se nepoddali a musili jsme vyhrát. Nyní se dáme hned do práce, A budeme dělal pořádek mezi námi. zejména také i zde v městě Brně s Němci a všemi ostatními. Můj program je — já to netajím — že otázku německou musíme v republice vylikvidovat. V této práci budeme potřebovat všech sil všech vás. Já vím, jak se národ za celou tu dobu persekuce dobře držel, jak zůstal věrný, jak vy všichni jste věrni zůstali a v témže duchu budeme muset nyní dělat svoji práci v budoucnosti na novém vybudování republiky.

Do této práce nyní se všichni dejme a této práci provolávám srdečně Zdar!

Presidentova řeč, několikrát přerušovaná bouřlivými projevy souhlasu, znovu vznítila v zástupech plamen nadšení. Velký svátek obyvatelstva města Brna byl zakončen zahráním hymny československé, kterou obyvatelstvo spontánně zpívalo s sebou, jakož i hymny sovětské. Pan president i jeho choť se poté zapsali do pamětní knihy města Brna a radniční budovu opustili. Davy obyvatelstva, kterým se dostalo vzácné příležitosti spatřit pana presidenta i jeho choť a vyslechnout opět po dlouhých letech jeho slova na půdě v osvobozené vlasti, počaly se pomalu rozcházet pod dojmem radostných a nezapomenutelných chvil, které právě prožily.