Prodaná nevěsta

Tato stránka potřebuje úpravy.

Můžete Wikizdrojům pomoci tím, že ji vhodně vylepšíte. Inspiraci k vylepšení lze hledat v ostatních článcích a stránkách, v radách na stránce Vzhled a styl, případně na její diskusní stránce.

Údaje o textu
Titulek:	Prodaná nevěsta
Podtitulek:	Komická opera ve třech jednáních
Autor:	hudba Bedřich Smetana, libreto Karel Sabina
Zdroj:	SABINA, Karel. Prodaná nevěsta: komická opera ve třech jednáních. 2. vyd. V Praze: Fr. A. Urbánek, 1872. 59 s. Bibliotéka operních a operetních textův; sv. 5. Dostupné online.
Vydáno:	1872
Licence:	PD old 70
Související:	Antologie z oper/Prodaná nevěsta – obsah opery (1922)
Dílo ve Wikipedii: Prodaná nevěsta
page=1 Prodaná nevěsta - titulní list libreta z roku 1872

English

Libreto

Prodaná nevěsta Komická opera ve třech jednáních.

Osoby:

Krušina, sedlák.
Ludmila, jeho žena.
Mařenka, jeho dcera.
Mícha, statkář.
Háta, jeho žena.
Vašek, její syn krevný.
Jeník, její nevlastní syn.
Kecal, dohazovač.
Komediant, principál.
Esmeralda, jeho dcera.
Indián, komediant druhý.
Selský lid. Kluci. Komedianti.

Na venkově o pouti.

Jednání první.

Náves, po straně hospoda. – Pouť.

Výstup 1.

Mařenka. Jeník. Selský lid.

Sbor.

Proč bychom se netěšili,

když nám pán Bůh zdraví dá.

Kdož z nás ví, zdaž pouť budoucí

vesele tak uhlídá.

A kdo ženat, která vdaná,

rozžehnej se s radovánky.

Žena doma hospodaří,

muž se uklídá za džbánky.

Ouvej, ouvej,

konec radostí,

hrnou se starosti,

zlosti, mrzutosti.

Proč bychom se netěšili,

když nám pán Bůh zdraví dá,

jenom ten jest v pravdě šťasten,

kdo života užívá.

Jeník.

Proč jsi tak zasmušilá –

má drahá Mařenko?

Mařenka.

Mám zlé tušení –

matička mně pravila,

že nás navštíví o pouti

souzený mi ženich můj –

Bože! jak to skončí?

Jeník.

Dobře! Nic se nestrachuj

a ve mne se důvěřuj!

Bude-li jen vůle tvá

pevná a neústupná.

Sbor.

Nechte vzdechů, nechte lkání, -

vaše věrné milování

nemine se požehnání.

Pojďte s námi k tanci, k zpěvu,

vzniknout nedopřejte hněvu,

muzika začíná, do kola, do kola!

(odejdou do hospody.)

Výstup 2.

Mařenka a Jeník.

Mařenka.

Tak tedy přece se to státi má, ó já nešťastná!

Jeník.

Mařenko! Co tě tak zarmoutilo? Co se stalo?

Mařenka.

Nediv se Jeníčku. Dnes má přijíti sedlák Mícha se synem

na námluvy k nám. Snad už jsou ve vsi.

Jeník.

A ty, co jim odpovíš?

Mařenka.

Co jim odpovím?

No to se ještě můžeš ptáti? Mohu-li přináležeti jinému

než tobě, Jeníčku? Ale rodiče! – Otec můj jest vázán –

Jeník.

To je ovšem smutné.

Mařenka.

Tys jaksi nesmělý, Jeníčku, a ostýchavý –

jako bys se něčeho bál, či snad někoho. –

Jeníčku, přísahej mi, že nemáš jiné lásky, jiného závazku.

Věř, že mi už nejednou napadlo,

že truchlíš pro nějakou milenku.

Jeník.

Nikdy, nikdy!

Mařenka.

Kdybych se co takového o tobě dověděla,

krutou pomstychtivou zlobou na tě bych zanevřela.

Tedy pověz mi, můj Jeníčku,

proč jsi se tak rozhněval,

že jsi domov svůj opustil

a milence výhost dal? pověz mi! –

Konečně je celá minulosť tvá

v jakési tajemství zahalena,

už i otec můj se několikráte o tom zmínil.

Jeník.

Má minulost byla ovšem velmi trudná!

Jsem syn dosti zámožného otce,

ale matka mi záhy zemřela.

Na neštěstí se otec po druhé oženil,

a macecha mne brzo vypudila z domu.

Odebral jsem se do světa a nastoupil jsem

v služby u cizích lidí.

Jeník a Mařenka.

Jako matka požehnáním,

takž kletbou macecha zlá,

když zanevře na sirotka,

slova lásky proň nemá.

Jeník.

Nechť se jak chce děje, věrné milování

nepřeruší žádné zloby naléhání.

Věrné milování nepřeruší žádné zloby naléhání

Oba.

Lásku jsme si přísahali,

slovo jsme si na vždy dali,

v každé době

věrni zůstaneme, věrni sobě.

Mařenka.

Hle, zde jdou. –

Otec s nimi přichází, hledají mne!

Jeník.

Nechci, by mne viděli.

S bohem, s bohem, dívko milená!

Nezapomeň na mne, s bohem!

Oba.

S bohem!

(Odejdou.)

Výstup 3.

Kecal. Krušina. Ludmila.

Kecal.

Jak vám pravím, pane kmotře,

vy jste dal své slovo,

a když jste to slovo vyřknul,

všecko je hotovo.

Jen se ve mne důvěřujte,

mám rozumu tolik,

že neujde bystrohledu

mému na zdi kolík.

A jestli se dcera vaše

bude zpěčovati,

uzříte, jak ji naučím

pěkně poslouchati.

Krušina.

No, co říkáš, matko,

já jsem spokojen.

Ludmila.

To se nedá provést

za jedinký den,

potřeba tu přemýšleti

a poptat se nevěsty,

jestli nějaká překážka

nevloží se do cesty.

Kecal.

Co překážka, vaše vůle

a má chytrosť zvítězí

nade vším, co překážkou se

sňatku nám kde objeví.

Ludmila.

Přijde na to, jaký ženich.

Kecal.

Jaký ženich, jaký ženich - ?

marnáť věru otázka,

že je dobrý, pochopíte,

když za něho ručím já!

Tobiáše Míchu znáte,

neznáte-li, pravím vám,

že za jeho krásný statek

hned čtyřicet tisíc dám.

Jak vám pravím.

Krušina.

Ovšem, Tobiáše Míchu znám

už od dětství. Má dva syny,

Jeníka z první manželky a Vaška z druhé.

Z těch neznám ani jednoho ani druhého.

Kecal.

To je pravda. Vy jste se ale před dávnými lety

rukou dáním před svědky zavázal,

že dáte dceru svou jeho synovi.

Ludmila.

A za kterého syna vlastně mluvíte?

Kecal.

Za kterého? Vždyť nemá než jednoho – Vaška.

Druhý syn z první ženy jest tulák a nezbeda.

Krušina.

Nu, a jaký pak je ten Vašek?

Proč jste ho nepřivedl hned s sebou?

Kecal.

Mladík slušný, mravů tichých,

neváží si žertův a slov lichých,

pravý beránek to povahou.

Není na něm vady ani viny,

všecky matky by si přály syny

s duší, jako Vaškova, přemilou.

Není velký ani malý,

není tučný ani suchý,

není chromý ani hluchý,

není furiant ani hloupý,

marnotratník ani skoupý.

Slovem všecko v míře pravé,

tělo jako lípa zdravé –

statek za třicet tisíc,

nuže, kdož si přeje víc?

Krušina a Ludmila.

Vaše chvála mnoho platí,

vašim slovům věříme.

Kecal.

Není velký ani malý – atd.

Výstup 4.

Mařenka. Předešlí.

Krušina. Ludmila. Kecal.

Tu ji máme, tu ji máme.

Rozumně s ní pojednáme.

Mařenka.

Aj, tatíčku, aj, mamičko,

proč pak mne hledáte?

Kecal.

Ptal jsem se jich,

koho ráda máte.

Nemáte-li žádného

srdci svému milého –

přivedu vám mladíka

vážného a vzácného.

Mařenka.

Vážného a vzácného? –

Krušina.

Vždyť ho uhlídáš,

sama ho poznáš.

Ludmila.

Nebude-li se ti líbit,

košíček mu dáš.

Krušina. Ludmila.

Vždyť ho uhlídáš,

sama ho poznáš.

Nebude-li se ti líbit,

košíček mu dáš.

Mařenka.

Vždyť ho uhlídám,

sama ho poznám.

Nebude-li se mi líbit,

košíček mu dám.

Kecal.

Tak tedy skončíme,

smlouvu učiníme. –

Mařenka ať řekne „ano“

a bude vše vykonáno.

Mařenka.

To nejde tak rychle,

jak si myslíte, to nejde,

jaký v tom je háček,

ani nevíte.

Kecal.

Háček sem, háček tam,

překážky neznáme;

k čemu já svůj rozum dám,

všechno překonáme.

Mařenka.

Mám už jiného

mně přemilého. –

Krušina. Ludmila.

Má už jiného,

jí přemilého.

Kecal.

Tomu ještě dnes dá kvinde,

ať si hledá štěstí jinde!

Mařenka.

Slovo své jsem mu už dala.

Kecal.

Na slovo mi nic nedáme.

Mařenka.

Smlouvu jsem už podepsala.

Kecal.

My tu smlouvu roztrháme.

Mařenka.

Zkuste to, zkuste to.

Kecal.

Věřte jenom v rozum můj,

a vše půjde stůj co stůj.

Ostrá mysl má, můj hled,

ten pronikne celý svět. –

Co nikdo nevypřede,

to můj rozum dovede.

(S druhými si dosvědčuje.)

Co nikdo nevypřede,

to můj rozum dovede.

Mařenka. Krušina. Ludmila.

Co nikdo nevypřede,

jeho rozum dovede.

Mařenka.

Jeník neupustí, to vím,

a mohu za to vsadit svůj život.

Krušina.

Upustí nebo neupustí, na tom málo záleží.

Zavázal jsem se Tobiáši Míchovi před svědky.

Ludmila.

Ale prosím tě, muži, jaký to závazek?

Kecal (vytahuje úpis z kapsy).

Zde ho mám. Černé na bílém!

Podepsáni Mícha i Krušina i svědkové.

Mařenka.

Co je do toho! To nic neplatí.

(Odhodlaně.)

Já a Jeník o tom nic nevíme a nepopustíme.

(Dupne a odběhne do hospody.)

Výstup 5.

Předešlí. Později sousedé a plesající mládež.

Kecal

Ach, jak svět je zvrácený!

Krušina.

Kde pak jste ale nechal Míchu a syna jeho,

toho vážného a vzácného ženicha?

Bylo by slušno, aby on promluvil s Mařenkou.

Kecal

Inu ovšem! Ale on není zvyklý mluvit se ženskými.

Je ostýchavý jako panenka.

Krušina.

To bude těžké namlouvání.

Kecal

Teď ale, kmotře, by bylo nejlíp, kdybyste jako náhodou

se sešel s Míchou v druhé hospodě.

(Zazní hudba k tanci.)

Tady bude hlučno, chystají se k tanci.

(Vážně.)

Já zatím vyhledám Jeníka a promluvím s ním.

(Lid se schází před hospodou. Staří zasedají za stoly a mládež se hotoví k tanci. Balet. Mezi baletem:)

Sbor.

Pojď sem holka, toč se holka,

pokud vábí skočná polka;

ruka v ruce, hledy v hled:

s námi toč se celý svět!

Basa bručí, cimbál cinká,

kolem uší jen to břinká;

pod nohami skáče zem –

věru, postát nemůžem.

(Za obecného jásotu opona spadá.)

Jednání druhé.

Uvnitř venkovské hospody.

Výstup 1.

Chasa za stoly při džbánech. Jeník. V pozadí obchází Kecal.

Sbor.

To pivečko věru je nebeský dar

vše psoty a trampoty vede na zmar

a sílí a dává kuráže,

ejchuchu!

Bez piva by člověk smutný byl zde host;

jeť starostí na světě beztoho dost –

a blázen, kdo se na ně váže,

ejchuchu!

Jeník.

Aj, hoši, mně věřte, pravím na svou čest,

že láska nad víno i nad pivo jest –

a jediná na světě radost,

jež blahem naplňuje mladost.

Sbor (jedni).

Tys, Jeníku, po uši zamilován.

Sbor (druzí).

Jen ať ti to neskalí tamhle ten pán.

Kecal.

No, a stane-li se tak, nebude mít z toho škody.

Dobrá rada a peníze

jsou dvě páky života,

kdo jich rozumě užívá,

ten se světem nemotá.

Sbor.

To pivečko věru je nebeský dar atd.

ejchuchu!

(Rozveselená mládež dá se do tance. Balet: „Furiant.“ Všickni se rozejdou po tanci.)

Výstup 2.

Vašek (přiloudá se).

Ma-ma-ma-ti-čka

po-po-vídala,

že-že by ráda

u-u-hlídala,

kdybych se o-oženil,

sva-svatbu vy-vystrojil;

je-jestli to-tomu

ne-ne-do-dospě-je-je,

ce-celá ve-ves se

mi vy-vy-vy-směje.

(Mařenka zatím vystoupí v pozadí, oba do sebe vrazí a dají se do smíchu.)

Výstup 3.

Mařenka. Vašek.

Mařenka.

Vy jste zajisté ženich Krušinovic Mařenky?

Vašek.

A-ano, ja-jak to-to víte?

Mařenka.

Což to není na vás viděti? Jste tak vystrojen.

Celá ves o vás mluví a lituje vás.

Vašek.

Li-li-tuje? a-a pro-proč?

Mařenka.

Protože vás bude šidit, neboť má jiného.

Vašek.

Ja-jak pak mů-může mí-mít ji-jiného,

kdy-když ma-ma-má mne?

Mařenka (dá se do smíchu).

Vás? Co pak vás zná a vy ji?

Vašek.

Ne-ne-nezná,

a-a-ale ví, že že já já se-sem je-její že-že ženich.

Mařenka.

Ovšem že ví, a proto se těší na to, jak vás bude šidit, vás soužit, abyste brzo umřel.

Vašek.

To-to je hru-hru-hrůza! A-ale ma-ma-minka mi ře-řekla, že že se mu-musím o-o-že-ženit.

Mařenka.

Ovšem, proč by ne, tak švarný hoch!

Tady je nevěst až nazbyt, jen kdybyste chtěl!

Vašek.

Já chci!

Mařenka.

Známť já jednu dívčinku,

ta pro vás jen hoří;

dlouho, dlouho se pro vás

srdce její moří.

Vašek.

O-och bo-bo-bo-žičku

ja-jaké ště-štěstí,

kdy-když dí-dí-dívčina

po-po mně tře-třeští, ó jaké štěstí.

A-ale Ma-Mařenka

co-co by ře-řekla.

Mařenka.

Nic, vždyť by vám beztoho

po svatbě utekla.

Vašek.

A má ma-ma-maminka

ta by kři-křičela.

Mařenka.

Přestala by, nevěstu

jak by uviděla.

Vašek.

Je-je-li he-hezounká?

Mařenka.

Zrovna jako Mařenka.

Vašek.

Je-je-li mla-mlaďounká?

Mařenka.

Zrovna jako Mařenka.

Známť já jednu dívčinu,

ta po vás jen hoří;

dlouho, dlouho se pro vás

srdce její moří.

Vašek.

A-a ta že by-by mne

v sku-skutku chtě-chtěla?

Mařenka.

Oh, kdybyste vy nechtěl,

žalem by umřela.

Do vody by skočila,

uhlím by se zdusila,

dnem nocí by plakala,

že vás nedostala.

Vašek.

Pro-proč plá-plá-pláčete?

Mařenka.

Proto, že ji nechcete.

Vašek.

Já-já bych ji chtě-chtě-chtěl,

je-jen kdybych smě-smě-směl.

Mařenka.

Vy se jen vymlouváte

a tu, jež vás miluje,

láskou umřít necháte.

Vašek.

Ne-ne-ne-ne-ne-nechám,

je-je-li ja-jako vy,

u-už ra-ra-rád ji mám.

Mařenka.

Já bych se vám líbila!

Vašek.

Lí-lí-lí-lí-líbila!

Mařenka.

Mne byste si v skutku vzal?

Vašek.

Vza-vza-vza-vza- vza-vza-vzal!

Mařenka.

Já bych vás milovala

jako v plenkách chovala.

Já bych se vám líbila,

mne byste si vskutku vzal?

Tedy ruku na to dejte,

přísahejte, že Mařenku nechcete,

že se jí na věky věkův

od dneška odřeknete, přísahejte!

Vašek (škrábe se za ušima).

Při-při-sa-sa-hati mám?

To to ne-neudělám.

Mařenka.

Mařenku kdo bude chtít,

zle se mu zde bude dít,

pomsta ho tu nemine!

Rychle se rozhodněte,

přísahu hned vyřkněte!

Vašek (plačtivě).

Při-při-při-při-přisahám!

Mařenka.

Mařenky se odříkám.

Vašek.

Odří-dří-dří-dří-dříkám.

Mařenka.

Nechci ji ni viděti.

Vašek.

Vi-vi-vi-vi-viděti.

Mařenka.

Nechci o ní slyšeti.

Vašek.

Sly-sly-sly-sly-slyšeti.

(Odejdou.)

Výstup 4.

Jeník a Kecal (v důležitém hovoru).

Kecal.

Jak pravím, hezká je, hodná, bohatá a jmenuje se Běla.

Jeník.

Inu – ale kdož ví, bude-li mne chtít?

Kecal.

To je má starosť.

Jen řekni, že se Mařenky odříkáš.

Jeník.

Ne, to nejde! Srdce by mi při tom puklo.

Kecal.

Blázni byli kordy měli – hlavní věc jsou peníze.

Jeník.

No a ta, co mi dohazujete, ta má peníze?

Kecal.

Ovšem!

Nuže milý chasníku,

dopřej pak mi slovíčka.

Jeník.

Raději bych poseděl

tam při svém pivíčku.

Kecal.

Znáš-li pak mne osobně?

Jeník.

Nemám čest, panáčku, ne!

A vy též neznáte mne?

Kecal.

Slyšel jsem, že’s hodný hoch, –

chasník pracovitý;

ale v lásce – v lásce prý’s

chlapík šlakovitý.

Máš-li pak peníze?

Jeník.

Vždyť se mnohý ožení

bez krejcaru v kapse;

švarné dívky hledí spíš

na švarné zas chlapce.

Kecal.

Mně věř, já jsem rozumný

a mám zkušenosti,

bez peněz je ženidlo

jenom hnízdo zlosti.

Odkud jsi,

pověz mi,

dám ti dobré rady,

znám se ve všem všady.

Jeník.

Z daleka, pane, jsem z daleka,

až z moravských hranic

Kecal.

Tam se ožeň, zdejší panny

nestojí už za nic.

Jeník.

Možná, že ty ostatní –

ale má Mařenka,

ta je pravý diamant,

nejkrásší krásenka!

Kecal.

Každý jen tu svou

má za jedinou,

všecky okrásy světa

světa v ní vidí.

Až přijdou časy,

kde ho ošidí

potom lituje,

když už pozdě je

bycha honiti!

Potom běduje,

když už se nedá

čeho měniti.

Rozumný však muž, povážlivý,

ještě před svatbou vystřízliví;

počítá, co mu to vynese,

a když nic – pak chytře vyhne se!

Jeník.

Co tím míníte říci?

Já vám nerozumím.

Kecal.

Že o lepší nevěstě

pro tebe, hochu, vím –

Znám jednu dívku, ta má dukáty

a chalupu dostane od táty:

dvě krávy má a hezké telátko,

hus, kachen dost a ňáké selátko;

kus pole má a novou almaru,

No – to by bylo něco ku zdaru.

Oba.

Znám/zná jednu dívku, ta má dukáty

a chalupu dostane od táty:

dvě krávy má a hezké telátko,

hus, kachen dost a ňáké selátko;

kus pole má a novou almaru,

No – to by bylo něco ku zdaru.

Kecal.

Odřekneš-li se Mařenky, vyplatím ti také něco.

Ano – tu má ruka na to, - sto zlatých ti dám za odstoupení.

Jeník.

Jenom sto zlatých?

To je málo peněz za tak mnoho lásky!

Tak lacino ji neprodám!

Kecal.

Nuže tedy dvě stě dám.

Jeník.

To je všecko málo.

Kecal.

Tedy tři sta. Činím to jen proto, aby bylo bez dlouhých procesů.

Nepodáš-li se nyní, tedy nasadíme všechny háky

a vytáhneme tě konečně přece odtud.

Nebudeš míti nevěsty ani tří set zlatých.

Jeník.

Tak – tak – ale kdo pak ty tři sta mi vyplatí?

Kecal.

Já sám!

Jeník.

Vy? Snad ne za sebe? Vám svou Mařenku neprodám ani za milion!

Kecal.

Nebuď hloupý. Pro sebe ji nechci. Mám jedné už ženy až po krk!

Což nevíš, že zde vyjednáváme za syna souseda Tobiáše Míchy?

Jak bude věc potvrzena, dostaneš tři sta, ale pak hned hajdy odtud!

Jeník.

Nuže, staniž se.

Tři sta jsou tři sta. Peníze na dřevo a bude konec.

Ale to vám pravím, že Mařenku nikdo jiný

dostati nesmí, nežli syn Tobiáše Míchy,

sice z naší smlouvy nebude pranic.

Kecal.

I zlatoušku, toť se rozumí, že jiný ji nedostane

a dostati nesmí, nežli Míchův syn.

Jeník.

A já ji jinému nikomu nepřenechávám,

nežli Míchovu synovi. Vyhradím si to ve smlouvě!

Kecal.

Učiníme smlouvu hnedky a přivoláme si svědky.

Jeník.

Ještě slovíčko!

Kecal.

Mluv!

Jeník.

Dále tam vpíšete,

že, jakmile Mařenka a Míchův syn si ruce podají

a v sňatek svolí, ustane otec Mícha od naléhání

na Mařenčina otce stran dluhu. Jsou dočista vyrovnáni.

Kecal.

Ano, k tomu svoluji. (Odejde.)

Výstup 5.

Jeník (sám).

Až uzříš, komus koupil nevěstu,

smutně nastoupíš zpáteční cestu.

Jak možná věřit, že bych

já prodal svoji Mařenku?

Drahou Mařenku, andílka svého,

pro nějž mi není nic obtížného.

Ni za tisíce bych neodstoupil;

na celém světě rovné jí není.

Vždyť jenom láska lásku ocení.

Výstup 6.

Kecal přivádí Krušinu. Jim v patách lid. Předešlý.

Kecal.

Pojďte lidičky,

pozoru dejte,

naší smlouvě

svědectví dejte.

Sbor.

Pozor máme,

svědectví dáme.

Kecal.

Tu na papíru

zaznamená se,

co vykoná se.

Sbor.

Zaznamená se,

co vykoná se.

Kecal. (sedne si ke stolu a píše).

Tímto já se zavazuji,

že svou milou odstupuji.

Sbor.

Tímto on se zavazuje,

že svou milou odstupuje.

Jeník.

Nikomu však jinému,

nežli velectěnému

synu Tobiáše Míchy.

Kecal.

Synu Tobiáše Míchy.

Jeník.

Jestli že ji miluje,

srdce své jí věnuje,

a před svědky bez nucení

vyřkne, že se s ní ožení.

Kecal.

Vše sepsáno,

jak žádáno.

Sbor.

Jak jen možná,

že odstoupil

milenku?

Krušina (k Jeníkovi).

Nikdy bych byl neuvěřil,

že tak dobré srdce máš,

že, bys z nesnází nás vytrh‘,

dobrovolně se poddáš.

Kecal.

Ještě něco, nejsme u konce.

Sluší doložiti,

že jsme se zavázali

Jeníkovi

tři sta zlatých vyplatiti;

za tři sta se nám poddal,

a svou Mařenku prodal.

Sbor.

Aj toť hanba – věru hanba! –

prodati milenku svou.

Krušina (Jeníkovi).

Beru teď svou chválu zpět,

takového hanebníka

jako tys, neviděl svět.

Kecal.

Punktum – satis – písek na to,

podepište se,

nejprv ty Jeníku,

potom svědkové!

Jeník (chladně podepíše).

Zde můj podpis – Jeník Horák.

Krušina (podepíše).

Věru, jsem teď tomu rád,

naučil jsem se tě znát!

Sbor (v udivení).

Prodal svou milou

za tři sta;

neníť věru drahá,.

O, hanba, hanba!

(Opona spadne.)

Jednání třetí.

Náves, po straně hospoda.

Výstup 1.

Vašek (vystoupí z hospody zamyšlen).

To-to mi v hlavě le-leží,

o ži-život mi bě-běží;

je-jestli mne otrá-otráví

vše-všeho mne tu zba-zbaví.

Va-Vašek umřít mu-musí,

oh, co co přitom zkusí

oh, to mi v hlavě leží.

(Zdáli slyšeti veselý příchod komediantův.)

Výstup 2.

Předešlý. Principál. Esmeralda. Komedianti. Tanečnice atd.

Principál.

Ohlašujeme slavnému publiku, že se tu dnes,

jakožto při slavné pouti provozovati bude

znamenitá, nikdy před tím nevídaná komedie

na provaze i na zemi, kdežto

zvláště slečna Esmeralda Salamanka prováděti bude

znamenité a neslýchané skoky, pak opravdový

jeden indián z Otahitánských ostrovů,

padesát tisíc mil odtud vzdálených,

polýkati bude židl… či vidličky a nože,

načež pak vystoupí nejznamenitější kus,

totiž živý amerikánský medvěd

se producírovati bude slavnému publikum

se zvláště dresírovanými svými kumšty,

a konečně slečnou Salamankou sem

zvláště z Frankreichu přiveženým kankánem,

ku kterémužto představení slavné publikum se vší úctou a vážností se zve!

Však malou zkoušku uhlídá slavné obecenstvo hned.

Hola! začněte!

(Produkce a balet.)

Vašek (po tanci).

Je je je je! To bude hezké

a ta ta indiánka má he-hezké

no-nožičky.

Esmeralda (Vaškovi se pokloníc).

Panáček nás také navštíví?

Vašek.

A-a-ano. Rá-rád bych vás vi-viděl na pro-provaze.

Výstup 3.

Indián (přikvapí u vytržení). Předešlí

Indián (k principálovi).

Pane principál! stalo se veliké neštěstí! Franta se opil

v dolejší hospodě, tak že se nemůže ani na nohy postaviti

a nechce dnes mermomocí dělati medvěda.

Principál (zoufale).

Jakže? náš nejpěknější kus? Medvěd by nevystoupil!

Slavný kankán by se neprovozoval? Ne,

to nemůže, to nesmí být! Musíme hledati jiného,

snad někdo ve vsi – některý kluk.

Indián.

Ten by to vybreptal

a lidé by se nám vysmáli. Kde ho také hned vzít?

Musí být vyrostlý, aby se mu medvědí kůže hodila.

Lidé se tam už scházejí, nezbývá už ani času někoho hledati.

Principál.

U všech všudy, Esmeraldo!

Vašek.

Ach, ta-ta u-umí mluvit. Tu bych si hned-hned vzal.

To to by byla radosť, ce-celá ves by-by se ko-koukala.

Esmeralda.

Mně se líbíte, já bych vás také chtěla.

Vašek.

Chtě-chtěla by-byste mne?

Indián.

Tomu by ta medvědí kůže slušela,

jakoby mu byla přirostla.

Principál (ke komediantům).

Jděte a vyhlašujte dále po vsi.

Já tady promluvím s panáčkem.

(Indián a komedianti odcházejí bubnujíce a hrajíce předešlý pochod. Jakmile zajdou, obrátí se principál důvěrně k Vaškovi.)

No, panáčku, když se vám Esmeralda líbí,

můžete ji dostati. Pojďte s námi, a hrajte komedii

a ostatní se pak poddá samo sebou.

Vašek (udiven).

Ko-komedii?

Já-já to ne-ne-neumím.

Esmeralda.

Má láska vás všemu naučí.

Vašek.

La-láska?? Oh to-to je hezké!

Principál.

Budete se míti u nás dobře.

Dluhů – peněz máme vždycky na zbyt,

jíst a pít, co hrdlo ráčí a plnou svobodu,

a svoboda frejkumštýřů znamená mnoho.

Vůbec stav komediantský jest vlastně stav všech stavů,

kumstus kumstorum, jak se po latinsku praví.

Skoro všichni lidé jsou více méně komedianti,

jen že nekaždý svou komedii tak dobře prováděti umí,

jako my. –

Esmeralda.

Nuže, můj drahý! Přistupte k nám,

má láska vám bude sladkou odměnou.

Principál.

Nebudete vázán. Učiňte zkoušku jednu –

dnes –

Esmeralda.

Ano dnes, můj zlatoušku, jenom dnes – a pak – budu vaše!

Vašek.

Co-co pak mám hra-hrát?

Esmeralda.

Kankán!

Vašek.

Co to je?

Esmeralda.

Budeme tančiti. Já s vámi, vy se mnou.

Vašek.

Mo-moje ma-ma-máma…

Esmeralda.

Ta vás nepozná.

Principál a Esmeralda.

Milostné zvířátko

uděláme z vás;

kolem hrdla dáme

ozlacený pás.

Přehezká škraboška

skryje tvářičky,

a v měkounké botky

dáte nožičky.

Budete jak Mílek

krásně vypadat,

svět zajásá, když vás

uzří tancovat.

Výstup 4.

Háta, Kecal, Mícha (přicházejí z levé strany) a Vašek.

Vašek (jako v udivení).

Oh, oh! já já ne-nešťastný! Všecky mne chtějí mi-milovat a za-za-zabít!

Háta.

Aj, proč jsi tak smuten! Vašíčku? Buď vesel synáčku!

Ožeň se s bude ti blaze na zemi.

Vašek.

Já-já se bojím.

Háta.

Čeho se bojíš, drahoušku? Vždyť se ti nic zlého nemůže státi.

Dostaneš ženu a to jest nejlepší věc na světě.

Kecal.

Ba věru! Vašíček podepíše smlouvu a bude všecko v pořádku.

Vašek.

Na-nač se mám po-podepsat?

Mícha.

Že si vezmeš Mařenku Krušinovou za ženu.

Vašek.

Já-já ji ne-ne-nechci.

Háta. Kecal. Mícha.

Aj! – Jakže? jakže – nechce ji.

Co pak se mu přihodilo?

Mluv, Vašku, co tu myšlénku

ti do hlavy vložilo?

Vašek.

O-ona by by mne

o-o-trá-trávila –

a ži-života mne

zba-zbavila.

Ostatní.

Jaký to hloupý nápad.

Mluv, kde jsi ho sebral?

Vašek.

Mně mně to to někdo

dne-dnes po-povídal.

Ostatní.

Kdo byl ten prostopášník?

Vašek.

Ja-jakás pan-nen-ka.

Ostatní.

A co to pověděla?

Vašek.

Je he-he-hezounká –

mne rá-rá-ráda má.

Háta.

A znáš-li ji?

Vašek.

Ne-neznám.

(Schová se bázlivě.)

Kecal.

V tom vězí ňáký podvod.

Mícha. Háta.

Není v tom nikdo jiný,

než ten pacholek sám.

Já všecko vyskoumám.

Výstup 5.

(Rychle vystoupí) Krušina, Ludmila, Mařenka. Předešlí bez Vaška.

Mařenka.

Ne, tomu nevěřím,

pouhé to šálení;

můj drahý Jeníček

tak bezbožný není!

Krušina.

A přec to pravda je.

Kecal.

O čem pochybuje?

Krušina.

Že Jeník ji prodal.

Kecal.

Viz, zde se podepsal –

tři sta mu vyplatíme

a tak se ho sprostíme.

Mařenka.

Ó hanebné tu šálení, –

ó mužské srdce klamné.

Sám přísahal, že celý svět

by obětoval za mne.

Krušina.

Nuž, utiš se, Mařenko,

aspoňs ho poznala,

a víš, jak jsi v svém milém

se trpce sklamala.

Kecal.

Nuž, podepíšeš panenko,

i Vašíček – kde je?

Ludmila.

Aj, vizte tamo zase

na hrázi zevluje.

Mařenka.

Já nikdy nepodepíšu, –

jí nechci Vaška mít,

raději samotinká

chci věčně, věčně žít.

Krušina. Mícha. Háta. Kecal.

Nedá se jinak dělat,

to musí, musí být.

Kecal.

Hej Vašku! hej Vašíčku,

pojď sem pak na chviličku.

Vašek (ostýchavě).

Co-co pořáde chce-te?

(spatří Mařenku.)

A ta ta ta to byla.

Všickni mimo Mařenky.

Mařenka že to byla,

co tě tak postrašila?

Vašek.

Ta-ta mi povídala,

že-by mě milovala.

Všickni mimo Mařenky.

Nuž, to je Mařenka,

budoucí tvá žena.

Kecal.

Tak tedy bez procesů

a beze všech excesů.

podpište smlouvu hned.

Mařenka (pláče).

Tak mne nechte chvíli, já se rozmyslím.

Všickni.

Rozmysli si Mařenko, rozmysli,

na své štěstí dobře pomysli;

máš cestu před sebou vábivou,

nedej se svésti svéhlavostí svou,

rozmysli se, Mařenko!

(Všichni odejdou.)

Výstup 6.

Mařenka (sama).

Ó, jaký žal! jaký to žal,

když srdce oklamáno!

Však přece ještě nevěřím,

ač stojí tam napsáno. –

Nevěřím, až s ním promluvím;

snad ani o tom neví! –

Ó, kýž se mi v nesnázi té

skutečná pravda zjeví! –

Ten lásky sen, jak krásným byl,

jak nadějně rozkvétal.

a nad ubohým srdcem mým

co tichá hvězda svítal.

Jak blahý život s milencem

v snu tomto jsem si přádla,

tu osud přivál vichřici,

a růže lásky zvadla.

Ne, není možný taký klam;

tenť smutnou by byl ranou,

a rozplakala by se zem

nad láskou pochovanou!

Výstup 7.

Jeník. Mařenka.

Jeník (přikvapí).

Mařenko má, Mařenko má,

ty hvězdo mého žití!

Ó mluv, jak stojí naše věc,

a čeho se nadíti? –

Mařenka.

Jdiž pak! ty jsi mne oklamal,

tys hanebně se choval! –

Kterak jsi snížil sebe sám,

že jsi mé srdce prodal. –

Mluv, je to pravda čili nic –

ano neb ne – ni slova víc.

Jeník.

Jen dovol, bych ti vyložil.

Mařenka.

Já nechci žádných výkladů.

Rci, pravdivě-li psáno. –

Jeník.

Nuž, tedy – ano, ano, ano! –

Mařenka (plačtivě).

Nuž, tedy jdi a neobjev

se mi před tváří více!

Jeník.

Jen dovol mi, bych zulíbal

tvé krásné drahé líce.

Mařenka.

Naší už lásky konec je,

ó já si vezmu Vaška.

Jeník. (směje se).

Ha ha ha ha, aj toť by byla,

ha ha ha ha, rozkošná,

veselá věru, veselá fraška!

Mařenka.

Tak? ty se ještě vysmíváš?

Jeník.

Mámť věru proč se smáti –

jen dovol, bych ti vyložil.

Mařenka.

Já nechci poslouchati!

Jeník.

Tak tvrdošíjná dívko jsi,

že nechceš pravdu zvědět?

Což mohl bych do tváří tvých

tak směle, přímo hledět?

Mařenka.

Tak ošemetný muž jsi ty,

nechci o tobě vědět,

ni do falešných tváří tvých

co živa nechci hledět.

Výstup 8.

Kecal. Předešlí.

Kecal.

Hle, hle! chasníku, čekáš už na peníze? No měj jen malé strpení.

Jak bude smlouva podepsána, budeš vyplacen na krejcar.

Mařenka.

Ha! té hanebnosti!

Kecal.

No, a ty, Mařenko? Vezmeš si syna Míchova?

Jeník.

Toť se rozumí, že si ho vezme a nikdo jiný

ji dostati nesmí, na to přísahám.

Kecal.

Tys hodný hoch, a máš z toho rozum.

Mařenka.

Tys hanebník a lhář. – Ne, teď zrovna ne, nevezmu si ho

a kdybych měla umříti.

Jeník (ku Kecalovi).

Co mi dáte, když ji přemluvím,

aby si vzala syna Míchova?

Mařenka.

Jakže? Ty mne ještě chceš k tomu přemlouvati?

Ne! takového něco svět ještě neviděl a neslyšel!

(Dá se do pláče.)

Jeník.

Utiš se, dívko, utiš se,

a důvěřuj v slova má;

vždyť nevíš, jaké za tím vším

se štěstí pro tě chová.

Syn Míchův tebe miluje,

jak nikdo na tom světě.

I věř, že z toho sňatku ti

plno blaha vykvete.

Utiš se, dívko, utiš se, a důvěřuj v slova má.

Mařenka.

Ó bože, bože, slova ta

mne věru usmrcují.

Kecal.

Já neslyšel jsem moudřejších

a všemu přisvědčuji.

Kecal.

Teď přivedu sem rodiče

a svědky zavoláme

a všemu tomu zdráhání

už konec uděláme.

Mařenka.

Já přivolám své rodiče

a všecky svoje známé –

a okamžení trapnému

už konec uděláme.

Jeník.

Též přiveďte sem rodiče

a svědky zavoláme,

a celé komedii té

už konec uděláme.

(Kecal odejde.)

Jeník.

Což ještě nepochopuješ?

Mařenka.

Jdi! – co tu ještě chceš?

(Jeník poodstoupí.)

Výstup 9.

Ludmila, Háta, Krušina, Mícha, Kecal, předešlí a sbor lidu.

Sbor.

Jak jsi se, Mařenko, rozmyslila,

mluv, by se věc dobře ukončila.

Mařenka (pro sebe).

Ha, pomstím se a učiním,

co on snad sám nevěřil.

Ó křivě, křivě, Jeníku,

jsi střely své zaměřil.

Já učiním, jak žádáte.

Všickni.

Buď zdráva Mařenko!

Tak konec všemu rozbroji,

a svatba hned se vystrojí.

Jeník (předstoupí).

Ba svatba se vystrojí hned,

a veselit se bude svět.

Mícha a Háta (v úžasu).

Hle, Jeník! Kde se tady vzal?

Jeník.

Nuž, otče, dosti dlouho sem

se v cizině potloukal.

Jeť, tuším, svrchovaný čas,

bych domů podíval se zas.

Kecal.

Aj, pravda-li, či pouhý sen,

že prostý, chudý chasník ten

jest Jeník, starší Míchův syn?

Vždyť praveno, že jest vojín!

Jeník.

V skutku jsem otce Míchy syn,

jak vidíte, ač ne vojín,

přec mnoho bojů s osudem

na cestách svých podstoupil jsem.

Háta.

A měl jsi ještě času dost

k svému potulování.

Jeník.

Aj. vímť já bez hádání,

že vítaný vám nejsem host.

Však neškodí! Toť maličkost!

Jen když k své milé právo mám,

jsa synem otce Míchy sám!

Háta.

To neplatí, to podvod jest.

Jeník.

Ne podvod, pouhá jenom lesť,

co psáno je, to psáno!

Hle, jsme tu dva – kterému z nás

dá sama Mařenka svůj hlas,

tomu buď štěstí přáno.

Mařenka (radostně).

Ó, teď jsem tě pochopila,

Jeníčku můj, jsem tvá, jsem tvá!

Kecal.

Aj, prohnaný to člověk jest.

Již poražen jsem všady!

O reputaci mou a česť

mne připravila jeho lesť,

nevím si věru rady!

Mícha (ku Kecalovi).

Ta vaše moudrosť, kmotře, vás

na chvíli opustila!

Háta.

Ba rceme přímo, hloupá věc

se nám tu přihodila.

Mařenka. Jeník. Ludmila. Krušina. Lid.

(Všichni se smějí.)

Ta vaše moudrosť, kmotře, vás

na chvíli opustila!

Ba rceme přímo: hloupá věc

se vám tu přihodila.

Výstup 10.

(Za jevištěm hluk a pokřik, kluci vyběhnou a přes jeviště utíkají.)

Jeden kluk.

Spaste duše! medvěd se utrh‘!

Kecal.

Co se stalo? jaký to hluk?

Druhý kluk.

Divoký medvěd se splašil! Měl tancovat, zapletl si nohy a svalil se. Indián ho přetáhl holí, tu se medvěd splašil a utrhl. – Utíkejte! běží zrovna sem. (Uteče.)

Vašek (vyběhne za medvěda oblečený, strhne s hlavy kůži a zpívá:)

Ne-ne-nebojte se! Já já ne-nejsem medvěd! Já já já jsem Va-Va-Vašek!

(Všickni se dají do hlasitého smíchu.)

Háta.

Ty bloude, cos to učinil? Jaká to hanba!

Kliď se odsud, darebo, a svleč se z té maškary!

(Odejde s Vaškem.)

Krušina.

Nuže kmotře Mícho! Teď snad přece uznáte,

že s Vaškem ničeho není. Vždyť nemá ještě rozum!

Pomněte, kmotře, Jeník že

váš syn, váš syn je krevný.

Ludmila.

Rád buďte, že jste po dlouhém

zas syna nabyl čase;

podejte ruku otcovskou

a smiřte se s ním zase!

Mícha.

Staniž se tedy, staniž se,

dám vám své požehnání

Sbor.

Dobrá věc se podařila,

věrná láska zvítězila.

Šťastně ukončen jest boj,

veselá se svatba stroj!

(Opona spadne).