Pro pravdu a mír

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Pro pravdu a mír
Podtitulek: Projev presidenta republiky dr. Edvarda Beneše při slavnosti prohlášení míru československého Červeného kříže.
Autor: Edvard Beneš
Zdroj: Národní listy, roč. 78, č. 106, str. 1
Vydáno: 17.04.1938
Licence: PD old 70

Jako každoročně, také včera, na Bílou sobotu, byla uspořádána v zasedací síni poslanecké sněmovny slavnost velikonočního míru Československého Červeného kříže. Slavnosti byl kromě četných pozvaných hostí přítomen president republiky s chotí, ministři dr. Krofta a Tučný a četní členové diplomatického sboru. Slavnostní schůze byla zahájena státní hymnou a projevem předsedy poslanecké sněmovny Malypetra. Za Československý Červený kříž učinila projev předsedkyně dr. A. G. Masaryková. Poté učinil projev president republiky dr. E. Beneš. Velikonoční mír vyhlásil předseda poslanecké sněmovny Malypetr těmito slovy: „Mír Červeného kříže je prohlášen. Mír Červeného kříže nechť je zachován!“ Pořad schůze byl protkán uměleckým pořadem, v .němž sbor „Smetana“ přenesl staročeské chorály, pí. Marta Krásová zapěla Dvořákovy „Biblické písně“, Česká filharmonie přednesla scherzo ze Smetanovy „Triumfální symfonie“ a sbor „Smetana“ přednesl „Zpěv míru Červeného kříže“. Po zakončení slavnostní schůze byla u sochy Raněného před sněmovnou vzdána pocta padlým. President republiky dr. E. Beneš ve svém projevu pravil:

Dámy a pánové, pořádáme dnes svou obvyklou roční slavnost míru Červeného kříže. Vyhlašujeme v celé republice na tři dny boží mír, to jest zastavení všech bojů politických, sociálních a národnostních, připomínajíce, že nás všecky pojí pouto lásky a vzájemné lidské solidarity. Činíme to pod heslem presidentů republiky Československé, vepsaným ve znak republiky: „Pravda vítězí.“

Mír a pravda, pravda a mír! Jak tyto dvě věci k sobě těsně náležejí! Není míru bez pravdy, není pravdy bez míru. Říkává se, že boj je podstatou všeho života a že se nedá ze společnosti odstranit. Odtud se pak soudí, že násilí a válka je společenskou nutností. Boj ovšem vyvolává ničení života společnosti a odtud zase volání po míru. Touha lidstva po míru je proto tak stará jako lidstvo samo.

Ano, život je pln sporů a bojů o zájmy a potřeby jednotlivců, stran, tříd, národů a států; ale tvrdíme a chceme v praxi uplatňovat zásadu, že spory ty u národů, jež mají kulturu skutečně lidskou, není třeba řešit násilím a zbraněmi, nýbrž diskusí, dohodou a kompromisem.

Je ovšem také spor a boj o to, co je pravda. A také tento spor je tak starý jako lidská kultura.

Nechci zde mluvit o sporech o pravdu v metafysice, ve filosofii a ve vědě. Naše heslo „Pravda vítězí“, vztahujíc se především na to, co je pravdou v sociálním dění, tudíž pravdou v ethice, pravdou ve vzájemném poměru lidí k sobě ve společnosti, vychází z několika, pro nás neměnitelných ethických zásad: Žádá, abychom ve svém bližním viděli vždy posvátný cíl svého jednání a nedělali z něho nikdy prostředek a nástroj svých cílů a snah, žádá, abychom pokládali člověka a jeho duši ethicky za sobě rovného, abychom nepokládali jednoho jedince, třídu nebo národ za vyšší a druhý za nižší, žádá, aby v lidské společnosti, v jednání s lidmi, třídami a národy každý z nás osvědčoval Kantovu absolutní dobrou vůli, objektivitu, snášelivost, poctivost a opravdovou účinnou lidskou lásku jednoho k druhému.

Jen uplatňování těchto zásad, jež pokládám pro lidstvo za pravdy věčné, vždy nakonec vítězící, dojde se ke klidnému soužití lidí, stran, tříd, národů a států, jen těmito zásadami je možno se vyhnouti válkám, revolucím a občanským revoltám, neboť jen jimi dovedou strany, třídy nebo národy své názory a zájmy stranické, třídní či národnostní v rozumné, nezaujaté a nevášnivé debatě navzájem opravit, přizpůsobovat a změnit, dělat si vzájemné ústupky a dojít ke konečným dohodám.

Heslo „Pravda vítězí“ neznamená ovšem trpně čekat až vývoj ukáže, že tomu tak a tak bylo. Znamená aktivní obranu pravdy. Člověk, který má bytí zotročován a zbavován své lidské důstojnosti, jemuž se nepřeje snášelivosti, objektivity a dobré vůle, má právo se bránit. Stejně tak každá společnost, národ a stát.

To jsou zásady, jimiž chce býti řízen náš stát ve své politice zahraniční i vnitřní. V nich spojuje v duchu Masarykovy filosofie ony dvě veliké společenské hodnoty, jimiž jsou pravda a mír. Mezinárodní svět je dnes ovšem rozdrásán, na všech stranách se zbrojí, v našem sousedství udály se přeměny, které se dotkly velmi podstatně celé evropské a zvláště středoevropské politiky. Rozpory ideologické mezi politickými a sociálními režimy v Evropě západní, střední a východní zesilují napětí. Sociální a politické rozpory uvnitř jednotlivých států evropských ukazují, jak hluboké jsou všude vývojové převraty sociální, hospodářské a kulturní. Nesmíme tudíž zavírat oči nad oním velikým faktem dnešní doby, že od poslední války prožíváme jeden z největších politických, sociálních, hospodářských a kulturních revolučních procesů, které se v historii Evropy dosud uskutečnily.

Skončí se celý tento politický a sociálně revoluční proces a vývoj novou velikou evropskou nebo světovou válkou?

Tuto otázku klade si dnes celá Evropa. Nezavírám očí nad vážností situace a nechci uklidňovat jen nadarmo a chvilkově a šířiti oficielní optimismus. Každý zodpovědný státník a politik musí dnes vážnost situace vidět a podle toho svůj stát řídit a připravovat. To všechno my děláme, snažíme se plně konat svou povinnost a jsme opravdu na všechno připraveni.

Ale věrni a hluboce oddáni zásadám, jež vyjadřuje pravé dnešní slavnost míru Červeného kříže, podnikneme vše, čímž bychom k uchování míru přispěli. Snažíme se, abychom nic neučinili, co by mezinárodní napětí mezi velmocemi přiostřilo. Hledáme upřímně a přejeme si vřelé, opravdové a trvalé dohody se všemi svými sousedy. Proti takovým dohodám u nás není žádných námitek nebo překážek. Věříme zejména také v dohodu mezi námi a Německem, v duchu posledních projevů jeho odpovědných činitelů vzhledem k nám. Klid, jaký jsme zachovávali za posledních událostí kolem nás, vyvolával uznání a beze sporu přispěl k zachování mezinárodního míru. Snažíme se udržovat uvnitř sociální spravedlnost, a tím klid i vnitřní soudržnost, hospodářskou aktivitu a finanční pořádek. Odmítáme se účastnit jakýchkoliv ideologických front a odmítáme také rozhodně, aby nás kdokoliv do takových front zařazoval.

Soudíme však, že mír je možno udržet jen tehdy, když se budou jednotlivé režimy navzájem plně respektovat a když se žádný stát do vnitřních věci státu druhého, ať přímo nebo nepřímo nebude vměšovat.

Já vím, že všeobecné přípravy ve zbrojení jsou takové, že to vybízí k těm nejvážnějším úvahám. Ale vím zase na druhé straně, že právě ty přípravy ukazují, jak strašný a vážný by to byl konflikt a co riskuje cela Evropa, kdyby byl vyvolán.

Ať by byl vyvolán kterýmkoliv lokálním sporem někde v Evropě, byl by to patrně za dnešních okolností konflikt všeobecný. Je těžko míti o tom dnes pochybnosti. Ale pořád věříme, že síly míru v Evropě jsou ve všech státech bez rozdílu daleko silnější, nežli se zdá. Proto ani dnes nepokládám válku za fatalitu a nesmiřuji se s myšlenkou, že Evropa musí jíti do ozbrojeného konfliktu. Je naší svatou povinností býti na to připravenu, ale zároveň upřímně a všestranně pomáhat, aby konflikt takový nevznikl.

K tomu přispíváme také svou politikou vnitřní. Všeobecný revoluční, sociální a politický proces, jenž Evropou probíhá, jeví se v každém statě jinak, podle jeho vnitřních poměrů a jeho vnitřních slabin nebo těžkostí. Každý evropský stát proto na dnešní revoluční vývoj a proces evropský doplácí ve svých vlastních speciálních formách. Ve Španělsku je to vnitřní revoluce sociálně-politická a občanská válka, ve Francii sociální a třídní rozpory, v Německu se proces ten projevuje nacionálním sjednocováním a velikou proměnou celé společenské struktury říše, podle programu německého socialisujícího nacionalismu. V jiných státech jsou to těžké krise politické a konstituční, u nás je to problém národnostní, přes všecku tu jistě velikou liberálnost, kterou jsme ve srovnání se všemi ostatními u nás ve věcech téch již v život politický uvedli.

Proto za dnešních všeobecných evropských poměrů nejsou naše obtíže ničím abnormálním. Je to součást dnešní evropské krise a dnešního všeobecného vývoje. Řešit tudíž tyto své speciální obtíže znamená přinésti Evropě onen příspěvek, kterým my máme a musíme přispěti k evropskému míru, k evropské spolupráci a celkovému jejímu vývoji.

Přál bych si, aby tomu tak u nás všichni rozuměli. Nikoliv, že jde jen o staré, dosud nevyřešené, někdy malicherné nacionalistické spory, nikoliv, že jde jen o vyřešení psychologických bolestí mezi Čechy a Němci a o řešení jejich zajisté vážných politických místních sporů ve věci národnostní politiky československé. O to všecko jde a to všecko má a musí býti dnes řešeno. Jde však ještě o něco více:

Naše společná vlast, zůstávajíc neochvějně podle své tradice a svých vnitřních strukturálních a kulturních podmínek na své demokratické a všeevropské politické linii, bude tím nejen řešiti spravedlivě své lokální národnostní otázky, nýbrž přispěje tím především k řešení dnešní všeobecné evropské krise mravní, sociální a politické a k udržení evropského všeobecného míru. V tom vidím dnešní naši povinnost k Evropě.

Přeji si tudíž, aby se všecky tyto otázky objektivně mezi Čechoslováky a našimi národnostmi, zejména mezi Čechy a Němci, probraly, a aby se přátelsky a rozumně hledala smírná, kompromisní, pro obě strany přijatelná řešení. Jsem pro to, aby se k věci té přistoupilo s plnou vážností a opravdovostí, a zejména v duchu dnešní naší slavnosti: v duchu míru, v duchu dobré vůle, objektivity, snášelivosti a vzájemného respektu a rovnosti, a zejména poctivosti a fair play na obou stranách. Vášeň, rozčilení, nevůle by tu nevedla k žádnému výsledku. Čechoslováci i Němci v Československu jsou vyspělí činitelé evropské kultury, kteří mají povinnost a mají míti ctižádost dát před celou Evropou dobrý přiklad, jak se národnostní obtíže správně a rozumně v zájmu staleté společné vlasti mají řešit. Jsem přesvědčen, že správná a rozumná řešení se mohou najíti. Já sám budu oddaně a upřímně pomáhat v zájmu všech národností a především v zájmu státu.

Obracím se na všechny naše občany bez rozdílu stranického příslušenství, Čechy a Slováky, Němce a Maďary, Rusíny a Poláky, všichni tu máme stejné povinnosti k všeobecnému míru. Řekneme si mezi sebou, dnes o velikonocích, o svátcích míru a vzkříšení, že chceme a budeme slavit dvacáté výročí republiky ve skutečném smíření a spolupráci a v upřímné snaze řešit také všecky své spory budoucí v dobré vůli, v duchu pravdy, v duchu smíření a v zájmu evropského uklidnění a míru!

Chtěl bych skončit přátelskou výzvou ke všem našim občanům bez rozdílu: Zachovejme klid, důstojnost, vzájemnou slušnost a dobrou vůli; a zejména se zbytečně nehádejme! Nedávejme se unášet nervositou a vášní doby! Nevěřme, že se bude vbrzku u nás a kolem nás nevím co dít! Nedojde ani uvnitř státu, ani na venek k ničemu, co by naše mezinárodní vztahy, naše poměry a náš vnitropolitický vývoj nějak zvrátilo nebo poškodilo. Vláda ve všem postupuje jednotně a cílevědomě. Věřme, že republika se svým demokratickým režimem, že národ československý, naši Němci i ostatní naši spoluobčané všech národností vyjdou z této dnešní krise posíleni, uklidněni a uspokojeni, a hlavně s pevnou nadějí, že zachovají mír, svobodu přesvědčení politického i náboženského, možnost práce a výdělku a tím šťastnější život sobě a svým dětem.

Tuto jistotu nechť dá všem našim občanům dnešní naše krásná slavnost míru a pravdy!