President dr. Emil Hácha ve vzpomínkách Ant. Klášterského

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: President dr. Emil Hácha ve vzpomínkách Ant. Klášterského
Autor: Antonín Klášterský
Zdroj: Lidové noviny, roč. 46, č. 610. str. 6
Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno: 03. 12. 1938
Licence: PD old 70
Související: Autor:Emil Hácha

V knize Vzpomínky a portrety, která vyšla jako svazek knihovny Paměti, zaznamenává její autor Ant. Klášterský několik osobních vzpomínek na dr. E. Háchu, třetího presidenta naší republiky, které pro zajímavost i dokumentárnost přetiskujeme.

Se vstupem celé řady mladých pracovníků nastává v úřednictvu zemském nový život a soustřeďuje se hlavně kolem dvou kolegů, dr. Emila Háchy (nastoupil k zemskému výboru v březnu 1898) a dr. Jiřího Hoetzla (nastoupil r. 1902).

Dr. Emil Hácha byl přikázán do našeho odboru, a já uváděl jsem ho do praxe. Bál prý se mne tenkrát, říká dnes, tak nevlídně prý jsem vypadal při tom, ale když jsme se poznali blíže, přilnuli jsme k sobě tak, že jsem mezi vším úřednictvem zemským neměl přítele a kamaráda lepšího, bližšího. Byl o šest let mladší než já, narodil se roku 1872 v Trhových Svinech, kde otec jeho byl berním, studoval v Českých Budějovicích na gymnasiu a v Praze na české universitě a promoval tu r. 1895, načež vstoupil jako koncipient do advokátní kanceláře JUDr. Jos. Sobičky. Do naší agendy vpravil se velmi brzo a v krátké době bylo patrno, že v něm získal úřad náš sílu vynikající. O mnohých u zemského výboru plaiilo právem, že jsou dobrými, ano velmi dobrými juristy, ale dr. Hácha byl právník z boží milosti, překvapoval svou důkladnou znalostí práva, svou neobyčejnou bystrostí, pronikavostí a duchaplností. Často celé hodiny debatovali jsme spolu o sporných případech, a tu mohl jsem se přesvědčiti, jak domýšlí každý problém do posledních důsledků, nic si neodpouští, přes nic lehce se nepřenáší. Jeho některá rozhodnutí byla pravými kabinetními kousky právnického důmyslu a železné logiky. Vyškolen četbou právnických spisů i beletrie, byl výborný stylista a německý jazyk ovládal dokonaleji, než i sami naši kolegové německé národnosti (bylo jich po něm přijato několik). Rozuměl hudbě, zajímal se o výtvarné umění (byl jeden čas i sekretářem kuratoria a české sekce Moderní galerie), a když se naučil od svého bratra, jenž vrátil se po letech z Ameriky, anglicky, počal překládati anglickou beletrii.

Z té doby pocházejí jeho překlady Jeromovy knihy Tři muži v člunu (Topič 1903) a Kiplingovy Povídky z Indie (Otio 1903), při jejichž vydání byl jsem mu přátelsky nápomocen. Ale láska ke studiu práva odvedla jej brzy od anglických románů k ústavnímu právu anglickému a k článkům z různých partií našeho práva správního. V tom stál mu po boku dr. Jiří Hoetzl (nyní profesor správního práva Karlovy university), jenž překonával ho ještě vědomostmi teoretickými…

Válka byla ještě v plném víru, ale již počaly růsti naše naděje na svobodu a samostatnost, když milý dr. Emil Hácha byl jmenován radou u správního soudu ve Vídni. Ztráceli jsme ho neradi, ale upřímně mu přáli místo, na něž právem patřil. Právě když na banketě, na počest Háchovu pořádaném, jeden řečník pro nás všecky srozumitelně dotkl se toho, čeho si přejeme, co očekáváme, zazněla zvenčí hlasně vojenská večerka. Všichni jsme se usmívali, bylo to, jako by Rakousku bylo odtroubeno. Háchovi upřímně bylo přáno, aby co nejdříve dostal se zase do Prahy k správnímu soudu - našemu. To přání se splnilo skvěle. Po převratu stal se druhým a po úmrtí Paniůčkově prvním presidentem Nejvyššího správního soudu v Praze.

S dr. Háchou, když jsme ještě seděli spolu v jedné úřední místnosti, často jsem hovoříval o naší národní budoucnosti a vždy tvrdíval, že bychom stále a vysoko měli třímati své státní právo, protože není vyloučeno, že dříve nebo později dojde ke světovému konfliktu a při něm znova můžeme získat samostatnost.