Pravý výlet pana Broučka do měsíce/XIII

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: XIII
Autor: Svatopluk Čech
Zdroj: Archive.org
Vydáno: Praha, F. Topič 1889. 2. vydání.
Licence: PD old 70
Ilustroval Viktor Oliva

(Konec.)

Když náš hrdina opět vědomí nabyl, padly jeho zraky na svůdné půvaby odalisky, dřímající na kyprém, pestrém divanu, a když pohled obrátil na druhou stranu, pozdravilo jej karmínové slunce, zapadající za fialovou Neapolí do lišty pozlaceného rámce.

Byl ve svém pokoji, ve své drahé pozemské ložnici.

Ležel z pola odstrojen na své posteli a byl by v té chvíli celý výlet do měsíce pokládal za pouhý divoký sen, kdyby se nebyly hlasily následky děsného pádu: krutá bolest hlavy a povšechná malátnost, spojená s pocitem ošklivosti.

Večerní slunce svítilo do pokoje a věnčilo zářivou gloriolou hlavu staré hospodyně, sedící u okna při stolku, un němž stála lahvice medicíny, ve které však pan Brouček záhy poznal svou baňku puškvorcové. Tato dobrá žena sdělila mu po mnohém spínání rukou, jak se do postele dostal.

Stručný obsah její zprávy, hojně protkané různými výkřiky a zbytečnými úvahami, byl asi tento:

K ránu nalezla policie pana Broučka ležícího na starých zámeckých schodech, ve stavu úplného bezvědomí. Byl v truhle („v truhle!“ zděsila se znova hospodyně) odnesen na komisařství, a tam nabyl poněkud smyslův. Avšak tituloval strážníka, který se jmenuje prostě Vidrholec, panem Blankytnými, a když se ho ptali, měl-li u sebe hodinky a tobolku — poněvadž mohl býti ve svém bezvědomí snadně okraden — odpověděl těžkým jazykem, že hodinky leží bůh ví kde na měsíci, a tobolka že mu není beztoho nic platna, poněvadž nám říšská rada ani ta mizerná dvě slova nepovolila, jak prý dobře řekl rukavičkář Klapzuba.

Své jméno oznámil teprve po delším hloubání, na dotaz po stavu odpověděl, že býval domácím pánem, ale nyní že bude chodit po měsíci žebrotou, jako své poslední bydliště udal chrám všeuměny, kde prý však hostu nepřinesou ani talíř drštkové polívky, a na konec prosil se slzami v očích, aby ho ncchali klidně umřít hladem.

Na štěstí přišel k tomu komisař, který znal pana Broučka z hostince, a dal pana domácího, jenž pozbyl opět vědomí, v drožce odvézti domů.

To všechno měla hospodyně od strážníka, který s nim v drožce přijel, a z vlastního dodala k tomu, že odnesli pana domácího „jako kus dřeva“ nahoru do jeho ložnice, kde spal odtud bez přetrženi až do večera.

Zatím co hospodyně s nemístným pathosem líčila své osobní dojmy a pocity z ranní události, připamatoval si pan Brouček určitě hlavní průběh svého bezděčného vyletu na měsíc, ale neuznal ovšem za vhodné svěřiti se s tím povídavé stařeně.

Když se ujistil, že nebyl onen výlet pouhým snem, pídil se především po datum, a kdož vylíčí jeho radost a podivení, když shledal, že nejen termin dosud neminul, ale že uplynul od jeho vycházky na Hradčany pouze jediný den, a celá jeho měsíční cesta

od pádu do prostoru světového až do chvíle, kdy hyl policií na starých zámeckých schodech nalezen, trvala jen asi dvě hodiny! Z toho poznal, že jsou domněnky učencův o měsíčním čase úplně nesprávné: nejsou tam delší dny a hodiny nežli u nás, nýbrž naopak čas ubíhá na luně mnohem rychleji než na zemi. Jistota nepromeškaného terminu osvěžila pana domácího zázračně a sílící lék z baňky nahoře dotčené překonal jeho mdlobu téměř nadobro.

Pocítil také opět chut k jidlu. Ale poněvadž se obával, že by jeho žaludek, zmučený měsíčním postem, nesnesl silnějšího pokrmu, poslal si toliko pro jednoho slanečka, kterého schrupl do poslední kůstky, načež si vyšel na několik litrů plzeňského. Ó, bože, jak mu chutnal ten skvostný mok, s nímž před krátkem nedoufal že se kdy více shledá!

Jako před hospodyní, mlčel pan Brouček dlouho i před ostatním světem o svém měsíčním dobrodružství — dílem ze skromnosti, dílem z obavy, že užší kruh jeho přátel z hostince není ducha dosti vytříbeného a vážného, aby pokládali vypravování o cestách po měsíci za více než za špatný hospodský vtip, a vydáním měsíčního cestopisu pro širší obecenstvo že by mohl snadno vzbuditi ještě hlučnější sensaci, než jistý, jemu z daleka známý pán svou cestou do Štamburka.

Jen někdy v pozdních hodinách nočních, uprostred rozjařené společnosti, vyklouzly panu domácímu poznámky, po nichž ostatní s udivením na něho se zadívali. Tak na příklad prohodil jednou za řeči o nějakém výletu, že tam pivo chutnalo jako měsíční rosa, a když jindy rukavičkář Klapzuba po svém obyčeji zase huboval, že je nás Čechů beztoho málo a že při takovéhle chabé obraně zajisté brzy germanisaci podlehneme, zdvihl pan domácí mlčky prst do výšky a tvářil se tak po státnicku tajemně, jakoby věděl bezpečně o nějakém mocném protektoru ve vyšších sférách, který nedá Čechům zahynouti, třeba by náš národ složil ruce nadobro do klína. Jedinému panu „Würflovi svěřil své tajemství, a to pod pečeti hluboké mlčelivosti; ale pan Würfl — ač to pod přísahou zapírá — vyzvonil bezpochyby ve slabé chvíli něco tomu čistému B. Rouskoví, který pak tu věc k nepoznání znetvořenou a vlastními nejapnými smyšlénkami znesvařenou hodil do světa, udělav si z pana domácího a jeho cesty do měsíce zkrátka jen hloupý šprým, ba prohlásiv jej na konec i za lháře — to všechno patrně zlomyslným návodem onoho nám již známého, dlouhými vlasy a špičatým kloboukem vynikajícího malíře, s nímž se časem potlouká po špatných krčmách.

Tu ovšem nezbývalo panu Broučkovi než obhájiti veřejně svou čest i měsíční pravdu a já jsem neváhal ani okamžik, propůjčiti spravedlivé věci svoje skromné schopnosti stylistické.

Kromě těchto a jiných, v předmluvě vyznačených důvodů posilňovaly nás v obtížném tom díle také pohnutky loyální a vlastenecké.

Pan Brouček totiž myslí, že jeho cestopis upozorní slavnou vládu na ohromné výhody, jakých by získala zavedením nějaké řádné komunikace s měsícem.

Podnik ten vyplatil by se dle jeho náhledu mnohem lépe nežli česká transversálka.

Předně by stačila k dobytí měsíce skutečně jen hrstka honvédů s vojenskou kapelou, poněvadž tam není žádného vojska a jelikož by měsíčané pro vzdušnou svoji útlost ani nejslabšímu útoku neodolali; okupační sbor mohl by si prostě foukat, což umějí Maďaři velmi dobře. Tím by přibylo Rakousku asi 650.000 čtver. mil, tak že by se stalo na obrat ruky největší říší na světě. Přes to nemyslí pan Brouček, že by takové zvěštení narazilo na odpor velmocí; neboť ani Bismark nepomýšlí as na anektování měsíce, a luna není snad přece dosud zahrnuta v pověstné „sféře německých zájmův.“

Ale hlavní jest, že by pomocí měsíce mohla býti konečně ve skutek uvedena éra smiřovaci a rozřešena prožluklá česká otázka. Čechy by se nemusily rozetnouti ve dvé, nýbrž pravá matka, naše národnost, přenechala by je raději celé Němcům a byla by přestěhována na měsíc, který již pro svoji bližší polohu a kmenovou příbuznost tamějšího obyvatelstva, zvláště pak pro zjištěný úplný nedostatek výživných látek slavné vládě k onomu přesídlení mnohem lépe se hodí nežli na příklad planeta Venuše, kterou, tuším, před nedávnem někdo za stejným účelem odporučoval.

Na měsíci mohli by pak Čechové bez poškození státní myšlénky rakouské užívati plné rovnoprávnosti a volně rozvíjeti svou národnost, ba pěstovat si tam i po libosti své české školství — tot se rozumí, že po zavedení tak zvané neobligátní němčiny do všech tříd — zkrátka, stavěti se tam třeba na hlavu, jen kdyby řádně posýlali vojáky a daně, a nežádali na vládě ničeho, praničeho, zvláště žádných peněz na zvelebování nové vlasti, na zúrodňování měsíčních krátérův a regulování měsíčních rýh, na podporování měsíčního zemědělství, průmyslu, obchodu, žádných stipendií pro měsíční umělce, žádných příspěvků na zakládání a vydržování potřebných měsíčních škol a t. d., což by mohli zkrátka pomocí nadšených provolání sehnati sami mezi sebou dobrovolnými příspěvky.

Kromě toho hodil by se měsíc dle náhledu pana Broučka výborně za trestnickou kolonii, kam by se mohli vyvážeti nejhorší zločinci. Poskytoval by zaroveň soudcům hojnou zásobu a stupnici odstrašujících trestů. Žhářství by se pokutovalo vězením v měsíčním atelieru, loupež odsouzením k četbě měsíčních básní, úkladní vrahové by musili poslouchati měsíční symfonie a bratro- neb otcovrahové došli by zasloužené odplaty přednáškami měsíčních esthetiků ...

Tak tedy vzniklo naše cestopisné unikum, jemuž přízeň okolnosti zjednala také illustratora. Pan Brouček byl totiž návratem na zem rozradován a změkčen tou měrou, že ponechal i známého nám malíře ve svém domě; ale poněvadž není naděje, že by talentovaný ten umělec kdy potřebnou hotovost pro pana domácího uspořil, musil se dodatečně zavázati, že místo mazání na stěny najatého pokoje svoje malířská allotria do této knihy uloží a tak všechnu zadrženou činži si odkreslí.

Mimochodem podotýkám, že pan domácí ani na slib ve prospěch krejčího a ševce na měsíci učiněný nezapomněl: nezvýšil jim totiž nájemné — již proto, že byli ještě před terminem pro zdravotní ohledy vystěhováni ze svých vlhkých podzemních bytův.

Ale čtenář očekává snad ještě důkazy, které jsem v předmluvě slíbil.

Nuže, mám těch důkazů, povznášejících pravdivost Broučkova cestopisu vysoko nade všechnu pochybnost, po ruce hned celou řadu.

1. Vzezření pana Broučka. Pan domácí vypadá totiž skutečně jako „člověk, který spadl s měsíce.“ Jeho obličej, již okrouhlým tvarem svým měsíci podobný, vydává zvláštní záři, která jest patrně zachovaným dosud odleskem měsíčního jasu. Není však nikterak stříbrná, snivě bledá, jak si obyčejně básníci lunuý svit představují, nýbrž zahrává do ruda a fialova, což může býti učencům důležitým pokynem pro správný rozbor vidma měsíčního. Zvláštní jest, že odlesk ten jeví se nejinteusivuěji ve středu obličeje, na obtloustlém nose.

2. Měsíční návyky pana Broučka. Můžeš je studovati nejlépe u Würfla nebo „u kohouta“. Nějaký čas po příchodu jeho do hostince nepozoruješ na něm nic kromobyčejného; tu patrně jest si ještě jasně vědom, že mešká na zemi a má se na pozoru. Ale čím dále, tím hustěji vyskytují se známky, nasvědčující tomu, že se v mysli přenáší nazpět na lunu. Domníváť se, že má tělo jeho měsíční váhu, že jest totiž šestkráte lehčí, a že tedy musí své pohyby přiměřeně krotiti. Následkem toho začíná zdvihati ruce pomaleji a pomaleji, aby se jimi snad neudeřil do hlavy nebo nepolíčkoval své sousedy, bere sklenici opatrně, jako by se bál, aby jí obyčejným uchopením nerozmáčkl neb do stropu nevymrštil, vstává i sedá s velikou zdlouhavostí, ba i jazykem volněji pohybuje, tak že řeč jeho leckdy nazvati lze přímo blábolením. Zatrhuje v takových okamžicích také do měsičtiny, že často jeho hlubokomyslné řeči není ani rozuměti, a jsem přesvědčen, že by při tom promlouval i ve verších, kdyby měl jenom špetku básnického nadání. A při chůzi z hostince kolébá se a přešlapuje tak divně, že je patrno, kterak si mate dosud krok pozemský s chůzi, jakou vyžadovala rozdílná povaha měsíce.

3. Z věcí, které pan Brouček tehdáž u Würfla při sobě měl, nalezl při svém procitnutí druhého dne jenom knihu o měsíci, nůž s vývrtkou a pásku s knoflíkem na označováni sklenice. Za to hodinky a tobolku s papírovými penězi, které na měsíci zahodil, čtyři párky uzenek, které tam snědl, a stříbrný zlatník, který dal diškrecí měsíčnímu biletáři — byly skutečně ty tam. Litoval jen hodinek, za které si však pořídil hezčí a správnější — nebot tam ty ukazovaly, jak jim kdy napadlo — a přikoupil si vkusné přívěsky v podobě půlměsíčků.

4. Pan Brouček našel a chová u sebe i — měsíční dukát, onen zlatý peníz, který mu byl vyplacen za návštěvu koncertu. Odevzdal jej k obádání prof. Smolíkovi, ale dobrozdání tohoto pána — přese všechnu úctu k našemu jinak zasloužilému učenci musíme to konstatovati — dopadlo velmi chatrně. Je prý to pouze mosazný plíšek a podobá prý se nápadně obyčejné hostinské známce na oběd. Patrně má měsíční zlato nějaké zvláštní nepozemské, panu professorovi arci neznámé složení, a týž pomohl si z rozpaků prohlášením záhadného kovu za mosaz. A že na měsíci známka na oběd byla by velikou anomalií, nemusím snad ani čtenáři tohoto cestopisu šíře vykládati. Pan Brouček hodlá ve své závěti vzácný peníz odkázati městskému museu.

Konečně

5. poslední a nejhlavnější důkaz. Čtenářové vědí, že pegasovi, který pana Broučka donesl nazpět na zem, bylo meteorem přeraženo jedno křídlo. Následkem toho nemohl se již vznésti do povětří a zůstal na zemi. Prudkým dopadem pochroumal si také jednu nohu, ale přes to odkulhal od zámeckých schodů dříve, nežli tam policie našla pana Broučka. Kudy všude se od té doby potloukal, nevím - někteří tvrdí, že byl viděn i na sesterské Moravě - ale jisto jest, že ho pan Brouček po čase k nemalému svému překvapení našel s amputovaným i druhým křídlem a hrozně zuboženého před povozem jednoho pražského drožkáře, kterému jej z vděčnosti za báječně levný peníz odkoupil.

Nuže - téhož pegasa obdržel jsem pak od pana Broučka darem za stylisování jeho estopisu a podnikám na něm časem veřejně kratší i delší výlety k nemalému obveselení svých přátel i nepřátel!