Pravý výlet pana Broučka do měsíce/VI

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: VI
Autor: Svatopluk Čech
Zdroj: Archive.org
Vydáno: Praha, F. Topič 1889. 2. vydání.
Licence: PD old 70
Ilustroval Viktor Oliva

(Étherická kapitola: Pavučina, fialky, motýlí křídla, sonety, jitřní rosa, zoufalství zrazené lásky, romantický útěk oknem.)

Harmonicky naladěné stěžeje dveří vydaly několik líbezných akkordův a do komnaty vdechla se (nemám vhodnějšího výrazu pro neskonale lehounkou její chůzi) nejluznější bytost, jaká kdy na paprsku jarní luny navštívila sen poetického jinocha. Šíříc vůni fialek a jasmínu blížila se étherická podoba dívčí, vlastně pouhá záře v dívčí podobě, se stínem vlnivých kadeří kolem světlé hlavinky, kterou pokrýval azurový květ báječného zvonku, oděná třcpetavych motylích křídel za rameny, pavučinové nožky majíc obuty do zlatých kvítků střevíčníku — podoba tak přejemná, že bezděky zatajil se ti dech, aby neodfoukl ten vzdušný útvar, tak pírkově lehounká, že - Hleďte, moje péro, chtějíc vystihnouti tu pavučinovou něžnost, zaběhlo do líčení tak étherického, že pro tělesný zrak nezůstavilo na papíře ani dechu!

Etherea, držíc v pavučinových rukou za štíhlé lodyhy dva veliké sněhobílé kalichy květné, oslovila hosty hlasem, podobným echu andělské hymny:


Své písně přináším vám snivou astru,
v niž rosa blýská jako slzy barda.
jež voní jako aloe a naHa
a nebojí se nízkých kritikastni.

Své písně perutí vás měkce zastru,
jež plamenná je jako zraky Sarda,
jež hebounká je jak sr-; Iwparda
a čistá jako číše z alabastru.

A zní jak hudba Eolových píšťal,
jak Vesny ples, když jásá do syringy,
an zlaté květy do vln sype dříšťal,

jak rozechví-li cherub s čelem sfingy
svým křídlem zvonku nebeského křišťal
a nebem zavzní sladké cingylingy!


Blankytný klečel před ní s rukama sepjatýma, v němém vytržení, a když mu podala jeden z obou bílých květů, přitiskl jej horoucně ke rtům.

Na to chvěla se Etherea s druhým květem k panu Broučkovi. Náš hrdina se přiznává, že nemohl odepříti obdivu líbezné vidině, ale s větší radostí že by byl přece uvítal neétherickou kuchařku s kouřící se polévkovou mísou. Nicméně, pamětliv naučení Blankytného, spustil se před ní na jedno koleno a zabručel něco jako: „Má úcta, slečno.“

Etherea vznesla nad ním pavučinové ruce a pěla:


Děs vane od tebe jak od Meduzy.
tvym pohledem tluk mého srdce skoral
a přece zní mi v ňadrech sladký choral
a na rtech cítím políbení Muzy.

Ach, do tvých rysů jako v moře hrůzy
můj duch se noří pro čarovný koral,
jak pod k-dovou strži smělý horal
když vyhledává amethystu drúzy.

Tak děcko vábí otrněný nopal
svých kvetů nachem a tak uši Gebra
zve plamen svatý: Křídla sobě popal!

Tak, nechať dromedárů bíla žebra,
lví děsné stopy, věnčí písků opal,
přec v náruč pouště vichrem letí zebra.


Pan Brouček naslouchal pobožně těm krásným veršům a přijal pak bílý květ, který mu Etherea s lahodným úsměvem podala. Držel jej za tenkou lodyhu rozpačitě v ruce, nevěda, co s ním. „Zdá se, že jsou ti měsičané do květin zrovna sfantělí!“ mínil v duchu.

„Velmi hezká květina,“ pravil po chvilce, aby věc nějak ukončil. „A jak veliká! To již není zvonek, ale zvon! A je až po kraj plný rosy.“

„Ano, nejčistší jitřní rosy,“ podotknul stařec. „Pravého nektaru. Jen okus!“

Pan Brouček podíval se na kmeta s úsměvem, vzdávaje povinnou daň zdvořilosti domnělému chatrnému žertu. Ale hostitel vypadal zcela vážně a vybídl ho znovu laskavým: „Nuže —?“

Náš přítel učinil mu tedy po vůli a v rozpačitém úsměvu uad konáním tak dětinským srknul trochu z květného kalicha. Byla v něm vskutku pouhá rosa,

čirá voda bez chuti. Neubránil se růměnci studu, že se snížil — třeba žertem — k takové směšné pošetilosti, a zastrčil si květ mrzutě do dírky kabátu, mumlaje pro sebe: „Už je jisté, že tomu fílosofovi přeskočila kolečka!“

Etherea poroučela se hostům sonetem:


Již prchám jako vánkem vůně květná,
leč vrátím se, jak motýl, na lianu
když bleskne duhou v reji pavianů,
jak živy démant ve všech barvách vzletna.

Pak zarokotá ebenová flétna
jak rajský drozd mým dechem thymianu.
mým štětcem vzplane tanec Indianů
neb ménad ples neb kouřící se Etna.

A kouzlem hlasu, které slavík dal mi,
z mých retů trylek vypučí jak iris,
chci zakřepčit vám lehkou nožkou almy.

I tragédky si připnu zlatý kyrys,
z mé řezby vyjde Juno s tělem palmy
a pod mým dlátem Isis a Osiris!


Po tomto slibu odechvěla se z komnaty na svých motýlích křídlech.

Lunobor obrátil se s pýchou k panu Broučkovi: „Kůže, co říkáš mému drahokamu? Není-li vybroušen do nejjemnějších hran v čaroskvouci zázrak vzdělanosti ? Kvůli tobě snížila se k obrazům z luhů zemských, které zná lépe nežli veškeří naši zemězpytci dohromady — což kdyby své sonety byla protkala kouzelnymi orchideami hájů měsíčních! A za chvilku vrátí se s harfou a flétnou, s paletou a dlátem, s řezbářským nožíkem a dramatickou maskou — pak teprve užasneš nad její všestrannou dokonalosti a na perutích všech uměn vzlétneš do závratných výsostí krásy. Já pak přinesu k dovršení toho duševního hodokvasu druhou kapitolu své estétiky!“

Také velebný kmet opustil po těch slovech komnatu a Brouček zalomil rukama nad hlavou: „Již vidím, že se tady nedostanu ani ke lžičce úkropu. Ten starý vlasáč udělal si z nás prostě blázny. A teď mám ještě poslouchat druhou kapitolu a drnkání na harfu — ó, bože, kéž bych byl tisíc mil odtud!“

V tom padl jeho zrak na měsíčního poetu a ztrnul novým leknutím. Měsíčan svíjel se na podlaze jako ve smrtelných křečích, rval si vlasy, drápal si prsa a tloukl jako šílenec hlavou do stěny.

„Pro pána krále, co tropíte, pane Blankytný?“ zvolal uděšený pan domácí. „Co se Vám stalo?“

Ty ptáš se ještě, vrahu mojicb blahých dnů —jenž's urval hadím drápem královnu mých snů? ! — O, skonči dravá muka, milosrden buď — a skvoucí čepel dýky ponoř v moji hruď!“ úpěl měsíčan.

„Cože? Toť již vrchol potrhlosti! Chápu-li Váš měsíční žvást, myslíte dokonce, že jsem Vám odloudil Vaši Ethereu! To mi věru ani ve snu nenapadlo a povím Vám upřímně, že lakové zefýrové půvaby nejsou podle mého gusta. A pochybuju také velmi, že bych já mohl uspokojiti její měsíční vkus. Co Vám vnuklo tu šílenou myšlénku? Snad ty její spletené básničky, v nichž mne tuším i pojmenovala dromedárem?! Snad nemyslíte, že by se zamilovala do člověka, kterého teprve sotva jednou uviděla?!“

„Ó, krátký pohled stačí, jeden plachý mžik — by na věky šíp lásky v bezdno prsou vnik' — cha, chá! Bouř' šílenství mne smyká, svátý list — Pryč, odsud, pryč z těch děsných černé zrady míst!“

„Odtud pryč? I s největší radostí! Třeba na kraj světa z té filosofické peleše, z níž beztoho nekouká ani plesnivý suchar!“

Měsíčan pádil k oknu.

„Tudy?“ zvolal pan Brouček.

„Ahá! Zahvízdnete bezpochyby na svého šemíka?“

„Z takových míst a za takových okolností,“ poučoval jej Blankytný, „spouštíme se po rytířských šerpách nebo po závoji zbožňované děvy. Muě poslouží z nouze tento němý svědek mých bolestí!“

A přivázav cíp onoho prostěradla, které mu konalo služby kapesního šátku, k lepotvárné římse okenní, spustil se po něm střelhbitě do hlubiny.

Pan Brouček rozpakoval se následovati krkolomnou cestou; ale v tom zdálo se mu, že zaslechl za dveřmi kroky filosofa s rukopisem a líbezný akkord harfy. V zoufalé odhodlanosti učinil po příkladu Blankytného; jen že kluzké ruce neudržely látku, všecku prosáklou slzami a pan domácí bleskem sklouzl do propasti — na štěstí přímo za poetu na záda okřídleného koně, který v okamžiku příštím vznesl se s oběma vysoko do povětří.