Prase a skopec na cestách

Údaje o textu
Titulek:	Prase a skopec na cestách
Autor:	Ignát Herrmann (jako —on)
Zdroj:	Národní listy, roč. 25, č. 184. s. 2 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	07. 07. 1885
Licence:	PD old 70

Dne 4. června pozoroval řezník Jan Šípek na Vinohradech dva muže, z nichž jeden nesl na hřbetě pařené prase, druhý staženého skopce. Poznal ihned, že muži ti nejsou řezníky a mimo to spozoroval, že jest maso jaksi uváleno a nepokryto, i poslal za nimi chasníka Jana Solařovského. Na otázku chasníkovu, kam s masem jdou, odpověděli, že prase patří Dvořákovům ve Vršovicích, skopce pak ze mají dodati Matějíčkovi tamže. Solařovský šel dále za nimi a když pozoroval, že u Vršovic mění směr a že zatáčejí někam k Záběhlicům, oznámil to strážníku Dlouhému, jenž patroloval blíže Prkenky. Strážník uhodil otázkou na podezřelé muže a tu mu odvětili, že maso nesou do Záběhlic, že je koupili ve Slepé bráně. Strážník prohlásil oba muže za zatčené a chtěl je odvésti na komisařství. Tu jeden z nich, jenž nesl skopce, praštil masem a utekl do jednoho domu ve Vršovicích, druhý, starší, zprotivoval se strážníku, strkal do něho, tak že musilo býti posláno pro truhlu. Později byl vypátrán i druhý nosič a na komisařství vyklubali se z obou masařů Antonín Letnička, 39letý pekař ze Strojetic, pro krádež vícekráte trestaný a Jos. Vázal, 55letý cihlář z Dol. Krče, pro krádež již čtyřikráte a sice jednou i šestiletým žalářem trestaný.

Při dalším výslechu udávali oba, že potkali na silnici hokynáře, jenž měl ve vozíku zapražené dva psy (Letnička viděl dokonce tři) a od něho koupil prý Vázal obojí maso za 15 neb 16 zl. — sám už nevěděl, zač, a Letničku prý si najal, aby mu to pomohl odnést. Ale šlakovitá věc! Na policii už věděli, že téhož jitra, a sice as mezi druhou a třetí hodinou ranní, ztratilo se řezníku Josefu Kolihovi z Jílového, jenž vezl plný vůz masa na trh do Prahy, právě takové prase a právě takový skopec, a Koliha v obou zabitých zvířatech a poznal zcela určitě svůj majetek. Praseti scházely jen vnitřnosti nějané, ledviny, játra a sádlo, ale i to se našlo u Letničky, jenž věci ty z prasete vytrhl a do šátku zavázav v kalhotách uschoval.

Včera octli se oba pánové před soudem. Rozumí se, že se jim děje veliká křivda. Ať hrom do každého na fleku uhodí, když ty věci vzali a když je nekoupil Vázal za poctivé svoje peníze. Letnička je právě tak nevinný, jako Vázal, jehož ani nezná, a jemuž pomáhal jen maso odnésti.

„Inu, milostpáni, to je těžko dokazovat svoji nevinnost, když se mi nevěří!“ volá Letnička, kdežto Vázal, jevící již zevnějškem svým starého kriminálníka, odpovídá: „Já to měl ukrást? Slavný soude, kdybych to byl vzal, tak bych se přiznal, já nejsem takovej, abych to neřek'. Ale ať mne hrom zapálí, když jsem to nekoupil za své peníze — a teď ještě o ně přijdu a mám snad být zavřen? Ne, to nemůže být!“ Svědkové Jos. Koliha, Jan Solařovský a strážníci Jan Dlouhý a Jos. Vlk vypravují, co o věci vědí, a po skončeném řízení a po řečích subst. státního zástupce Pauknera a obhájce dra. Kuhna odsuzuje soud Ant. Letničku k těžkému žaláři na 4 měsíce se 4 posty, Jos. Vázala pak, jenž mimo krádež žalován i pro veřejné násilí, k těžkému žaláři na 4 roky zostřenému každého čtvrtletí postem v samovazbě. Po uplynutí trestu má býti dán pod policejní dohlídku.

„Nastupujete trest?“ táže se předseda soudu Letničky.

„Inu, to je těžko, milostpane; když se mi nedá víra, tak se musím dát zavřít!“

A předseda činí touž otázku k Vázalovi.

„Ježíš Marjá, slavný soude, tohle je pěkné, abych seděl. To já nemohu přijmout a prosím, aby se to vzalo znovu. A kdo pak mně vrátí moje peníze?“

Důkladný starý darebák, ten pan Vázal! Ale nic naplat, byl odveden prozatím i s Letničkou do separace, když byl dříve obhájci zcela rozhodně řekl, „tohle že se musí odvolat“. —on.