Praha mythologická

Údaje o textu
Titulek:	Praha mythologická
Autor:	Popelka Biliánová
Zdroj:	Národní listy roč. 71, č. 202. str. 3 (I.), č. 206. str. 3 (II.)
Vydáno:	25. a 29. 07. 1931
Licence:	PD old 70

I.

Zeptáme-li se archeologa, kde vlastně jest nejstarší část Prahy, řekne s úsměvem: „Ve hliništích dejvických pod vrchem Bábou, kde jest trojí pravěké sídliště ve třech vrstvách nad sebou.“

A zeptám-li se mythologa, kde jest vlastně střed mythologické Prahy, rozhlédne se po Vltavě od jihu k severu a pokrčí rameny: „Snad na Petříně.“ — Možná, že snad, ale možná, že ten střed je právě také na vrchu Bábě — u starých Slovanů bohyni plodné země v pramateři bohů i lidí.

Zajímavo jest, že právě na levém břehu Vltavy jsou tři význačná střediska pohanské bájeslovné minulosti naší: Děvín, Petřín a Bába se Šárkou. — Děvín znám je svou Dívčí válkou, odbojem dívek proti Přemyslovi. Ale to nebyly dívky v našem slova smyslu. Děva, Děvana jest bohyní vody a děvy byly její kněžky, soustředěné v Děvínech — hradech, jakýchsi to starověkých klášterech a učilištích i střediskách bohoslužebných.

Na Petříně bylo božiště hromovládce boha ohně a blesku Peruna, jenž měl svůj hrazený týn: tedy Perunův týn — zkráceno v Pertýn a přesmykem hlásek v dobách křesťanských Petřín, na jehož temeni vybudován byl potom křesťanský kostelík sv. Vavřince, na ohni upáleného a tedy nikoli zasvěcený podle názvu hory sv. Petru. V dobách křesťanských bylo zde i popraviště.

Petřín-Perunův týn vévodí tu, pravda, celé Praze, dívaje se přímo do středu jejího.

A jako Děvín stojí na nejjižnější straně Prahy, tak vrch Bába uzavírá Prahu na severu a vyběhl si skorem až nad Vltavu, jako Děvín. Vrchol Báby „ozdoben“ je dnes zříceninou, ale nikoliv hradu, nýbrž umělou hříčkou inženýrů, kteří zde pod horou r. 1842 stavěli nynější dráhu. Na temeni Báby býval také jistě svatoháj i hrádek nebo týn kněžek bohyně Báby — ale hrádek dřevěný byl v dobách křesťanských spálen a svatoháj vykácen. Dnes také holé témě Báby strmí k nebi se svojí zříceninou a jistě dobře by slušel holému temeni zelený les — jejž by dnešní Pražané s povděkem uvítali.

A od vrchu Báby rozbíhá se k západu divoké pohoří Šárky s kostelíkem sv. Matěje, kde za stará bylo pohanské pohřebiště a jistě i božiště. A dále v Šárce jest zase jiné hradiště Na dívčím skoku a blíže něho popelnicové pole.

Šarkán u starých Slovanů byl drak a dle toho tedy jest Šárka — dračice. Pěkný název kněžek, které vládly v Šárce a vyznačovaly se stejnou bojovností jako kněžky děvinské. Vizme jen Šárku se Ctiradem.

II.

A vrátíme-li se ze Šárky na Děvín starou cestou, zastavíme se u Stodůlek na Krtni, kde na mírném kopečku stojí osamělý kostelík. Pověst praví o Krtni, že Libuše jednou vracela se tady ze Šárky na Děvín a únavou zde usnula. A než se probudila, krtek prý zde u ní vyhrabal svou hromádku, čemuž se Libuše zasmála a kázala toto místo nazvati Krteň. — Ale pověst jisté vědomě zde zakrývá něco jiného. — Krt nebo Krodo byl u Slovanů bůh blahobytu a kopeček sám sebou ukazuje, že na něm stával svatostánek se sochou tohoto božstva. A nedaleko odtud jest jiné místo ukazující ke kultuře bájeslovné: Ořech dnes řečený, ale dříve Ořechov — osada s kostelem. A pověst zase praví, že zde byl v háji chován bílý kůň — oř, tedy Ořechov. Ale Ořechov byl jednou přepaden, háj vykácen a oř — bílý kůň — byl smrtelně raněn, doběhl přece ještě kus cesty a potom padl. A na místě tom vystavěn byl kostel a děj zobrazen na jednom sloupu. — Tedy — bílý kůň ve svatoháji. Ten byl zasvěcen božstvu slunce — Svantovítu a měl zde svůj svatoháj. Jest to sice trochu dále od Prahy — ale mythologickou spojitost s ní přece má.

Jiná pověst praví, že Svantovítu byl zasvěcen vrch, kde dnes stojí náš Hrad, již Libuší založený. Na pravém břehu Vltavy, byl to pravda Vyšehrad, opředený bájemi mnohotvárnými. Vyšehrad byl nejen sídlem nejvyšší moci panovnické, ale i kněžské a kníže byl také nejvyšším knězem. A ve svatoháji na Vyšehradě soustředěna byla nejpřednější božstva a zejména drahocenné sochy jejich ze vzácných kovů a ty zde také nejdříve souborně padly v plen, když doba křesťanská jala se svatoháje káceti, svatyně pohanské bořiti a sochy božstev ničiti. Ty ze vzácných kovů byly ovšem přelity a vyrobeny z nich jiné předměty nebo mince. Ze vzácných soch jmenována jest na Vyšehradě bohyně Krasina, ulitá ze zlata, vytěženého v Jílovém, jehož bylo tolik, že váha jeho převážila oba knížecí manžele — Přemysla s Libuší. Tedy byla to socha jistě cenná a uchvatitelům žádoucí. Bohyně Krasina nebo Krušina měla svou božnici před Vyšehradem na nynější Pankráci — dřívější to Krušině. Vedle bohyně Krasiny byl to i bůžek Zelu — jinak neznámý — také všecek ze zlata ulit.

V Michli u studánky Jezerky byl také pohanský svatoháj, kde byla volena knížata česká a odtud ve slavném průvodu vedena byla na Vyšehrad a zde nastolena na knížecí stolec Krokův. — A konečně na Moráni, na Slovanech, kde stojí dnes klášter v Emauzích — bývalo božiště bohyně smrti — Morany s pohřebištěm, jehož „popelnicové pole“ táhlo se až ke studánce svatováclavské.

A v Podskalí pod Morání udržel se starodávný obřad vynášení smrti skorem až do naší paměti. A ještě něco k pohanskému bájesloví: Před vyšehradskou branou jest nad Podolím kopec, kde upalovány byly za stara čarodějnice. Tak zapsáno jest při Vratislavovi králi, že za jediný rok dal zde upáliti přes sto čarodějů a čarodějnic — kněží to a kněžek pohanských, kteří se nechtěli vzdáti víry své. A zde tedy — dohořelo s nimi i pohanství.