Praha/Panorama

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Panorama
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: TYL, Josef Kajetán. Kusy mého srdce. Svazek druhý. Praha : Alois Hynek, 1888. S. 183–185.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Jesti to velikolepé, vznešené podívání! — Stojím u vchodu v starobylé sídlo českých panovníků — na temeně příkré hory, nejvýše „na zámeckých schodech“ — oči bloudí po strakaté směsici červeně krytých stavení, nebetyčných věží, lesknavých bání a hrdě se pnoucích paláců — ježto se mi od nohou níže a níže kloní až k loži Vltavinu, na druhém břehu pak opět se hromadíce, od výšin Vyšehradských až k patě pověstného Žižkova se rozprostírají.

K nebes jasnému klenutí bych se povznesl, a ramenem větrným objal i k ňadrům přivinul tu tisíciletou, kteráž jako pečlivá nevěsta den po dni se přiozdobujíc na ženicha čeká. Drahou páskou ovinuty jsou boky její — stříbrotokou Vltavou, a drahou přeskou ozdobena jest páska její — zhoubě vzdorujícím mostem Karlovým.

Co clo pravidelné výstavnosti a vyměřené pohodlnosti postoupí Praha mnohému i snad menšímu městu evropskému přednost; cokoli však do rozkošné polohy a půvabné malebnosti, může o závod jíti s městy největšími i nejslavnějšími, a sotva že nad ni které vynikne.

Ani oko domácích nemůže se nabažiti krásy, probíhá-li Prahu vůkol s některé výšiny; ale jako by se zrakům žasnoucím báječné světy otvíraly, stojí a plesá cizinec, přišlý i z vyhlášených, krasotami proslavených měst, bloudí-li po starověkých, anebo napořád nově se tvářících ulicích Pražských, anebo zabere-li se do roztáhlého pod širokým nebem podívání na veškeré město. I plesá opět a žasne a nemůže pochopiti, odkud asi lidská síla tak nevýslovných půvabností u prostřed národa nabyla, o němžto se až dosavad mnoho pěkného smýšleti nebyl naučil.

Jakýsi pevný, jediný, skoro ve všech dílech touž vážnost nesoucí obraz poskytuje Praha veškera; při obhlédání jejích jednotlivých částek padá však do očí nemalá rozdílnosť, pocházející z položení týchže částek a náhodou v nich ubytovaného veřejného i společenského života.

Dva živlové, od početí sobě nerovní jak oheň a voda, oživují tyto rozdílné částky, a jako mocí čarovnou — mocí pečlivé vlády a délkou vše zkrocujícího času — tekou pokojně vedle sebe i jedním řečištěm, jen že si jeden — host a příchozí — domova pohodlnějšího vybral, druhý pak — domácí a tuzemec — pod střechu nuznější ustoupil.

Paměti hodno jest pohlednutí na běh a na počínání dvou duchů jinonárodních, kteří od mnoha století po městech Pražských, v srdci království českého jako v jednom loži se zahřívají a těsně na sebe doléhají. — Přeběhneme-li dějiny naše od časů tří synů Boleslavových až k Otakarovi, Janovi a Václavu Čtvrtému; prohlédneme-li doby střídavého na trůn český dosedání po zhynutí domu Lucemburského až k Bělohorské bitvě, a přečteme-li pak tu dlouhou elegii sedmnáctého a osmnáctého století, zdá se, jakoby osudné štěstí bylo najednou chtělo kmenu cizímu prvního místa v Čechách popřáti; s druhé pak strany vidí se opět, jakoby nevyzpytatelná vůle boží národ český ustavičným ohněm jen ode všech strusek očisťovala a po dlouhém zkoušení vždy zas k nové slávě přiváděla: jinak by nebyl musil Karel k učení se jazyku českému veřejně nabádati, Hus ve spor s universitou se dostati, Veleslavín stýskati — a jinak by nebylo muselo devatenácté století novou pochodeň mezi nás vrhnouti.

V jednotlivé částky Libušina sídla vtiskly se z věčných bojů těchto patrné a přerozdílné známky; jinak se tvořily Hradčany a Malá strana, jinak Staré a jinak opět Nové město; ale na všech zjevuje se ještě, přese vše upírání odpůrců, město české, a byť i jazyk národní z veřejných vyjednávání byl musil ustoupiti: po tichu přec ještě ve všech částech města vladaří, jakož vesměs národu českého ráz tiché večerní písni se podobá.

V Praze střídají se napořád zvuky české s německými; jen že se ony z úst poctivého, váženého měšťana, nižších ouředníků, řemeslníka, po denním výdělku se shánějícího dělníka, sprosté chudiny a velikého dílu povolání své, cenu svou i potřebu národní úplně poznávající nadějné mládeže vinou: tyto pak ze rtů panských — z úst vyššího ouřednictva, hojných, z veškeré končiny zde usedlých průmyslníků a jejich o vlasti nebo povinnosti vlastenecké ani slova nevědoucích rodin padají…