Pražské figurky/Na vorech

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

<p

Údaje o textu
Titulek: Na vorech
Podtitulek: 1881
Autor: Ignát Herrmann
Zdroj: HERRMANN, Ignát. Pražské figurky. Druhé, rozšířené vydání. Praha: Jaroslav Pospíšil, 1895. s. 31–50.
Licence: PD old 70

„Ffff — ffff!“ vyrážel ze sebe pan Kubín, docházeje ke smíchovské plovárně, a zastavil se u vrátek, aby prostudoval denní „repertoir“ plovárenský.

„Vzduch 32, voda 23,“ oznamovala malá tabulka vedle dveří, a myslím, že čtenář chápe, že to byly stupně teploty, dle Réaumura, dobře počítané.

„Zase teplá jako polévka,“ vzdychl si pan Kubín a bral se s hlavou sklopenou úzkým vchodem na plovárnu, aby se aspoň na okamžik schladil. Ale jaké schlazení to ve vodě 23stupňové dle Réaumura!

Svlékl se pohodlně, natáhl plavky, pohodlně stoupl pod sprchu a potom, když na něj padala voda v tisícerých krůpějích, ozývalo se pod stříškou sprchy prudké a dlouhé oddychování, pro něž těžko nalézti určitého zvukového označení, které však vypadalo asi, jako mnohonásobné, tisíckráte sesílené „ch“. Za chvíli zarazil pan Kubín sprchu a vystoupl zase na volnou podlahu plovárny, zatřepal sebou jako pudl, když z vody vyleze, změřil znaleckým, zkumným okem vzdálenost k prknu, zahoupal se, dvakráte dupnul, rozběhl se na pružné, hrubým hadrem potažené prkno, jemuž žádný pražský plavecký, ať mluví kterýmkoli slovanským jazykem, neřekne jinak nežli „švunkpret“, a hup! již letěl po hlavě do hlubin Vltavy. Za chvíli vynořila se plavá jeho hlava na povrch, nozdry ze široka vyrážely nabranou vodu, hlava sebou třepetala, ústa otevřela se dokořán a pan Kubín počal majestátně šlapat vodu, vrtaje oběma malíky v uších vodou zalehlých.

Ej, jak pěkně plave se mu to ve vlahé vodě, jako v peřinách. A panu Kubínovi netřeba ani mnoho pracovat, aby se udržel na vodě. Není tlustý, ale jako oplácaný, a má drobnou, lehkou kostru. „Ano — říkával o něm plavecký pan Mukenšnábel — v kom je takovýhle škilet, tomu se plave dobře!“ Tak pan Kubín zcela lehce a jako mimovolně pohyboval rukama a nohama, aby řídil směr, jímž zamířila jeho tělesná, dvanácti sty ročně státem vydržovaná existence. Všaktě kdyby tu nyní měl svého chefa, jenž ho od osmi hodin z rána až do dvou po poledni týrá, dal by mu „pasáka“, že by mu aspoň na chvíli zašlo kujonování všech podřízených. Eh, k čemu na podobné nepříjemnosti mysliti teď, když je ve vodě, tak volný, svobodný. Ďas vezmi všecku etiketu, která na suché zemi člověka sužuje. Zde je tak nevázán, v té zelené vodě, bez tuhého límce u košile a bez manšet, prost těsných botek, bílé vesty — všeho! Ah! Pan Kubín se teď pohroužil, až bubliny na povrch vyskakovaly, a pro zábavu dopracoval se až ke dnu, nabral tam do hrsti písku a vyplavav opět na povrch mrštil pískem a bahnem daleko, až skoro tam k oněm vorům…

„A vory!“ pomyslil si pan Kubín a již vesluje rázně všemi údy, aby se k nim a na ně dostal, trochu na slunci se poválel a potom zase do vody skočil. To je při 32 stupních Réaumura velmi příjemné!

Už je na nich, na vorech. A už se roztáhl na znak jako štěně, jednou rukou zacláněje oči, druhou odháněje všetečné mouchy, které zvědavě obletují neznámého obojživelníka. Aha, přece se mu prodral skulinou mezi prsty paprsek sluneční do oka a do nosu.

„Hepšík!“

To je zdravé, takové kýchnutí.

„Hepšík!“

Tak, člověk se otřese, až v těle zamrazí. Ale toť právě příjemno, je-li takové vedro, jako dnes. Třicet a dva stupně!

*

Uplynula hezká chvíle, pan Kubín byl by skoro usnul. Aby tak s ním pak vory odplavaly! Někam dolů až do Roudnice, nebo do Litoměřic — jestli tak daleko plují, oč se ostatně pan Kubín pramálo stará. Ale neusnul; probudilo ho z poloviční dřímoty plesknutí do vody, opět — a opět, a nyní se vor lehýnce zachvěl. Co to? Dobývá se na pana Kubína vodník?

Líně pozvedl hlavu a líně pohlédl stranou, kde se plesknutí ozvalo. Ale už se vymrštil vrchní půlkou těla do výše a upřeně pohlíží na místo, kde to pleskalo. Aj, aj, tam se drápe namáhavě sličná dívka z vody na vor.

Již jest půlí těla venku — ééé, ty formy! Nahýbá se, ráda by se vymrštila cele, ale voda ji drží. Jest patrně unavena, a unavenému plavci těžko se drápe z vody na vor, na neohrabané, hladké, od vody slizké klády.

Ejejej, to je tílko, to jsou vábné tvary — pan Kubín je už tak dlouho na suchu, ale náhle se mu u ústech slévá. Chtěl vidět ještě více, pohnul sebou, zachrastilo to trochu, sličná plavkyně ho zočila a uleknuta s dušeným výkřikem sklouzla do vody a něžnýma rukama veslovala několik kroků dále. Její zraky měřily hněvivě pana Kubína, až se skoro začervenal. Ale dívka také byla jako oheň. Chvíli ticho. Zdálo se, že dívka vynakládá všecku sílu, aby se udržela. Nyní pronesla s namáháním:

„Pane, chtěla jsem na vor, abych si odpočinula,“ a znělo to hněvivě a vyčítavě.

„Prosím, slečno, rád vám pomohu,“ a pan Kubín se tvářil, jakoby chtěl vyskočiti a dívce přispěti.

„Zůstaňte, pane, usedněte zas!“ volala dívka skoro úzkostlivě. „Tak jsem to nemyslila. Chci na vor a nemohu — pro vás!“

Pan Kubín bezděky usedl, skrčil se a pronesl s podivením:

„Já vám bráním ? Vždyť vám chci pomoci.“

„Nepřeji si vaší pomoci,“ hněvala se srdnatá dívka. „Dostanu se tam sama, jen mi nepřekážejte!“

„Ale dovolte, slečno,“ bránil se pan Kubín, „jakým způsobem…“

„Svou přítomností, pane! Nutíte mne, abych zůstala ve vodě. Nemohu tedy na vory, nemohu odpočinouti a nemohu konečně se vrátit na plovárnu, pokud zde budete.“

Ano, nyní teprve všiml si pan Kubín, že dívka jest na straně opačné, že mezi ní a plovárnou je dlouhá řada vorů, úzce spojených, táhnoucích se od mostu železničného pod Vyšehradem až skoro k mostu Palackého, a že tedy dívka musila se dostati na své nynější stanovisko také přes vory, zajisté dříve, než tam pan Kubín přišel, že se touž cestou vrací ze své procházky, že tedy opět musí vory překročit, aby dorazila ku plovárně cestou nejkratší. Jelikož pak zcela bezpečně počítal, že slabá dívka nemůže učiniti ohromnou okliku kolem vorů, čehož by ani on tak snadno se neodvážil, umínil si, že své příznivé posice tak lehce se nevzdá, ale že sečká, až dívka vystoupí na vory. Něco takového nepotkává Pražana denně, a kdo právě neměl času a peněz, aby se podíval do mořských lázní, může se dočkat pěkného stáří a umřít, aniž za celý život spatřil jen jednou sličnou, kyprou dívku v luzném, vábném oděvu plaveckém. Na to vše vzpomněl si pan Kubín a hodlal vytrvati třeba do večera. Pravda, nebylo to právě dvorné, snad ani ne slušné, avšak vysvětlitelné je to zajisté. Však leckdo z vás být na jeho místě…

Dívka mezi tím pohybovala se stále blíže voru a pan Kubín spatřil sotva více, nežli mokrý čepeček z modré látky, který kryl bujné nasáklé vlasy, bílé čelo, na němž namáháním a snad i hněvem nabíhaly žíly, hnědé oči pod hnědými, hustými brvami, krásný rovný nosík a červené rtíky. Bradička již se potápěla ve vodě, a kousek šíje, jež vydírala se jen malounko z plavecké modré kazajky, svítilo zcela neurčitě pod zelenavým povrchem vody. To bylo vše, co pan Kubín v té chvíli viděl, a co spatřil dříve, bylo mu zmizelo s takovou rychlostí, že se na to skoro nepamatoval.

Sličná neznámá plovala chvíli, pana Kubína si nevšímajíc; náhle však opět se obrátila a hlasem nevolí se třesoucím znova pracně promluvila:

„Myslím, pane, že znáte jakožto navštěvovatel plovárny zcela dobře její řád; tedy víte, že je zakázáno dámám se přibližovati.“

„Jenom v obvodu plovárny, slečno,“ odtušil pan Kubín zcela klidně; „potká-li však plavec dámu v širé řece, není vázán řádem nijakým a může dámu třeba obejmouti — ovšem, kdyby byla srozuměna!“

Hněvivý blesk z očí dívčiných stihl tuto odpověď, ale neřekla slova; musila hospodařiti s dechem, aby se nad vodou udržela.

Pana Kubína pojal vzdor. Umínil si, že neustoupí, a byť i neznámá pozbyla síly a potopila se, — však on ji vytáhne a zachrání. I jak byl schoulen, zaclonil oči rukama a pohlížel ke starobylému Vyšehradu. Chvíli ozývalo se zcela odměřené oddychování ve stejné vzdálenosti, ale pak pozoroval, že se dívka blíží k voru, a zároveň zaslechl nové oslovení. Tentokráte však již tonem prosebným:

„Pane, vzdalte se laskavě. Jsem skoro vysílena a ráda bych už domů; nebuďte tak — neústupný.“

Pan Kubín otočil hlavu k dívce.

„Naopak, slečno, vy jste neústupna!“ a pan Kubín zase napolo se vzchopil. „Hle, jak jste podivna. Mistr plavčí ve vašem oddělení smí na vás hleděti; když jste se učila plovat, směl vás i řemenem opásati, pomáhal vám z vody, při zkoušce doprovázel vás na loďce do řeky, a kdybyste nebyla vydržela — a snad i to se stalo — tedy měl právo, aby vás z vody na loďku vytáhl. Nuže, myslete si, že jsem mistr plavecký z ženského oddělení.“

A zase hněvivý pohled se strany dívčiny.

„Pane, mohu vás pokládati za něco více nebo méně, než je náš mistr plavčí. Jste li člověk slušný, galantní, mohu právem žádati, abyste se vzdálil a nepřekážel mému přechodu přes vory; avšak skoro se domnívám, že nedosahujete ani k mistru plavčímu, jelikož slušnou žádost odmítáte se smíchem a nedbáte nejprostších pravidel slušnosti! Nuže…“

„Nuže…?“ opáčil pan Kubín tonem tázavým a s klidem, kterýž mohl dívku jenom podrážditi.

„…vyberte si, co vám milejší,“ vyhrkla dívka a odvrátila se úplně od pana Kubína.

Do té chvíle měl pan Kubín dávno vybráno. Chtěl vytrvati. Poslední její slova však a opovržlivý způsob, jakým se od něho odvrátila, uvrhl jej v rozpaky. Původně chtěl využitkovati vzácné situace, v níž se octl poprvé a snad naposled v životě, chtěl dívku škádliti, a — nic plátno zapírat — chtěl ji i viděti olepenu mokrým, přiléhavým kostýmem — posud nikdy to neviděl. Ale nyní byl skoro zahanben. Kdyby věc nebyla tak otřepána, bylo by možno říci, že se pojednou do dívky zamiloval. Její pevné, zmužilé chování, její statečný plavecký výkon, její plynná, určitá řeč — jak se mu náhle jevila vznešenou! Krom toho, že byla tak neobyčejně sličná.

Ah, že nepovolil hned! Rád by teď opustil vor a odplaval, aby dívce nepřekážel, ale zdálo se mu, že by to byl neslavný ústup. Zabředl příliš ve svém odporu — kdyby teď povolil, odešel by jako pokáraný chlapec, vítězem by byla dívka a pro něj by celá setkaná neměla žádného moudrého konce. Vlastně hloupý konec. Ano, ano — jak to ukončit? Kterak s ní zase řeč navázat a potom tedy dvorně ustoupit?

Takto uvažuje pozoroval náhle, že se neznámá vzdaluje, že napíná všechny síly, proti proudu, aby se dostala výše. Hodlá nejspíše ve větší vzdálenosti vory překročiti, dokonce snad se pokouší obeplouti vory. Ale toť nevydrží!

Pan Kubín se vzchopil, aby dívku po voru dohonil. Mohl tak učiniti, neboť byla odvrácena. A setrvala tak, i když se jí octl v patách a promluvil.

„Slečno,“ zvolal žadonivě, „neunavte se, jest nemožno, abyste doplovala na konec, a byť byste i proud přemohla, budete mít nesmírně daleko na plovárnu. Nevydržíte!“

A vida, že poslední její tempa jsou již velice nepravidelna, uchopil silný šlahoun, jenž na jednom konci byl houžví k voru připevněn, a mrštil jím do řeky.

„Slečno, chopte se toho a odpočiňte si trochu,“ prosil skoro pokorně; „musíte si oddechnouti.“

Dívka sáhla rychle po silném prutu a přitáhla se k voru, jehož se oběma rukama zadržela. Ale nepromluvila a bleda hněvivě se dívala vzhůru k Vyšehradu.

„Hněváte se, slečno?“ tázal se pan Kubín a aby naznačil, že se s ní chce rozejíti po dobrém, sklouzl po druhé straně do řeky a přidržel se také silného kmene.

„Nechápu, proč jsem s vámi vůbec tak dlouho hovořila,“ pohodila vzdorně hlavou, neohlížejíc se, a dodala: „Neznám vás a s neznámými lidmi se nebavím, pokud neuznali za slušno představiti se.“

A jako by chtěla naznačiti, že všecko vyjednávání přerušuje, otočila se docela a pohlížela na věže Emauzského kostela.

„Promiňte, slečno,“ pronášel pan Kubín žertovně, „nemám u sebe visitek, ale odbudu to ústně. Jmenuji se Kubín, jsem úřadníkem zastavárny, dvaatřicet roků stár, mám dvanáct set zlatých služného, právo na kvinkvenálky a na pensi a tak dále. Stačí vám to, slečno?“

Dívka setrvala nehybna, odvrácena, a řekla jenom:

„Je to vše?“

„A co mám ještě říci?“ tázal se pan Kubín udiveně, ale náhle se zasmál: „Ah tak, na něco jsem zapomněl. Jsem svoboden, slečno, úplně svoboden a těším se na brzké postoupení, jestliže totiž můj ředitel mi bude nakloněn. Ale on je starý broukal a sekant.“

A po chvilce dodal ještě pan Kubín:

„A mně nedopřejete, slečno, abych zvěděl, s kým jsem dnes tak vzácnou setkanou zažil?“

Dívka otočila hlavu, pohlédla pronikavě na pana Kubína a pronesla pak určitě:

„Jmenuji se Julie Hübnerova; znáte asi to jméno, jsem dcera — ředitele zastávárny.“

Pan Kubín pustil se překvapením kmene a zmizel na okamžik pod vodou. Ihned však se objevil a jektal pomaten:

„Slečno, doufám, že zajisté odpustíte mému nerozumnému chování — vlastně jsem neměl v úmyslu — nikoli, slečno, nechápu, kterak jste mohla mysliti, že bych totiž — ano — již utíkám, vlastně plavu, a nebudu překážeti…“

A pan Kubín se obrátil a ploval rychle jako delfín, aby měl vory co nejdál za sebou, a veselé šplouchání vody, již mohutnými tempy rozrážel, doprovázeno bylo as těmito myšlénkami:

„Já jsem nehorázný Kuba — já osel! Proč jsem jí všecko povídal, já hlupec! Musí vědět, kdo jsem? Co? Co jí do toho? Ano, teď jsem v tom nobl! Počkej, Kubíne, on ti dá avanž ředitel, až mu bude dcera doma žalovat. Jeho dcera! A já mu nadal broukalů a sekantů! Ona to poví, poví, to vím jistě! Tohle mi scházelo! Teď mi bude vyčítat o jednu nectnost více. Že jsem fintílek, že chodím rád „časně“ z hospody domů, že si myju ruce celou poslední úřadní čtvrthodinu, to mi už vyčítá, a nyní bude míti novou narážku! Bude mne týrat, že chodím do Vltavy chytat holky! Bude mi nadávat hastrmanů — to vím! Hrom do toho! Patří mi to! Je mi třeba dívati se na ženské v plavkách? a co z toho mám? Všecko se na ní vodou lepí — ostatně si to mohu představit! Raději bych se neviděl — — —“ a tuto poslední myšlénku pan Kubín utopil, ponořiv se hluboko a vyfouknuv tam všechen vzduch, že nad ním vyskakovaly bubliny jak z vařící vody.

Zamířil přímo ku plovárně. Již ho nic netěšilo v té krásné vodě, již ho vše vyhánělo, pryč, někam daleko do samoty, kde by si mohl hodně hlasitě vynadat. Dospěl k žebříku, vyšplhal se vzhůru a nečekaje ani, až oschne na vzduchu, nýbrž osušiv se prostěradlem oblékl se a opouštěl plovárnu v rozmaru velmi mrzutém. To si zítra od ředitele vypije!

* * *

Druhý den seděl pan Kubín v kanceláři již o půl hodiny dříve, než obyčejně, a pracoval tak horlivě, jakoby chtěl nejméně na půl roku napřed práce potrhat.

O půl desáté otevřely se dvéře a vstoupil ředitel. V panu Kubínovi zatajil se dech a na čele vyronil se mu pot. Ředitel mrskl po něm okem a panu Kubínovi bylo, jakoby se topil ve spoustě popsaných archů. Ředitel vešel do své pisárny a brzy volal jednoho úřadníka po druhém a „trhal“ je tak důkladně, že pan Kubín mohl mít pojem o tom, co je pro něj připraveno; konečně byl také on zavolán. Třesoucíma se nohama překročil práh ředitelského kanceláře a dobře za sebou zavřel, aby nikdo z kolegů neslyšel, co dostane.

Dive divoucí! Ředitel byl jako máslo a nechrchlal dnes ani tak struhadlovitě, jako jindy, nýbrž mnohem jemněji, mírněji. Což pak slečna Julie nežalovala? Snad se ostýchala. Pan Kubín volně vydechl a stál zas na pevných nohou. A když vyjednal ředitel s panem Kubínem věci úřadní, posouvl náhle okuláry na čelo a pronesl ostře:

„A — pan Kubín prý pěkně plave? Ha?“

V nešťastníku hrklo — nyní to přijde.

„S dovolením,“ zašeptal pan Kubín, „skoro denně.“

„Slyšel jsem, slyšel,“ vrzal pan ředitel ostrým hlasem dál, „a prý někdy až tam k vorům a přes vory skoro do Podskalí?“

Pan Kubín byl horký jako cihlička a klopil oči jako odsouzenec.

„Povídala mi dcera, povídala,“ pokračoval ředitel, a zdálo se, že má z rozpaků páně Kubínových ohromnou radost.

„Bavili prý jste se včera spolu… Ha?“

Pan Kubín ani nevěděl, kde stojí, a přivíral oči. Ředitel připadal mu jako vtělený ďábel.

„Tento — prosil bych vás za něco, pane Kubíne. Až se s ní zase sejdete, dejte mi na ni pozor, aby se mi neutopila… Ha?“

Nyní vyvalil pan Kubín oči. A ředitel končil audienci:

„Povídala mi Julie, že dnes odpůldne půjde zase na plovárnu. Půjdete také?“

Pan Kubín nemohl hned ani odvětit, ale konečně vyrazil:

„S dovolením, pane řediteli, — půjdu!“

„No dobrá, dobrá, pane Kubíne,“ zachrchlal ředitel. „Ale povídám vám: jenom žádné hazarty ve vodě. Je to nespolehlivý element!“

Pan Kubín byl v milosti propuštěn a všecko se s ním točilo, když se octl zas u svého psacího stolu. Kolegové dívali se na něj po očku a někteří skoro závistivě. Naslouchali přece trochu a divili se, kterak neočekávaně je Kubín u ředitele „v porci“.

A konec této dvaatřicetistupňové historky dle Réaumura? Je zbytečno dlouho vykládat; snad postačí malý výstřižek z insertní části jednoho z pražských denníků:

Oznamuji přátelům svým s radostí, že milovaná moje choť Julie obdařila mne včera zdravým, kvetoucím synáčkem.

V Praze, 20. … 1884.

13350

Vojtěch Kubín,
druhý pokladník zastarárny.