Práce a dílo

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Práce a dílo
Podtitulek: (V Kralupech k oslavě 1. máie 1919.)
Autor: František Mareš
Zdroj: Národní listy, roč. 59, č. 105, str. 1
Vydáno: 04.05.1919
Licence: PD old 70

Celý národ přijal první máj za svátek na oslavu práce. Neboť český národ jest národem pracovníků o velkém díle. První máj znamená čas, kdy příroda počíná své tvůrčí dílo. Básník oslavil první máj jako čas lásky. Svátek práce nemá zatlačiti, nýbrž doplniti svátek lásky, poněvadž žádné dílo neuskuteční se bez lásky.

Jako ve všem lidském uvažování, i tu ozve se duch odporu: není-liž práce kletbou člověka vyhnaného z ráje? Netouží-li člověk po rajském životě bez práce? A tak povstávají u lidí pochybnosti: máme práci oslavovati či proklínati? Není-liž oslavování práce výrazem vzdoru otroka přikovaného ku práci? A nechválí-li práce ti, kdo chtějí pochvalami omámiti otroky práce, aby tím více pro ně pracovali?

Zdravý cit praví člověku, že posměvač a svůdce nemá pravdu. Práce jest jistě obtížná, ale vykonané dílo jest radostné. Vždyť život vůbec se zakládá na protikladech, na kontrastech. Únava jest podmínkou libosti odpočinku a hlad podmínkou libosti nasycení. Trvalý odpočinek a trvalé nasycení znamenají přece nejvyšší omrzení života. Všechno užívání je podmíněno strádáním, život užil nejvíce, kdo nejvíce vytrpěl.

Emil Zola, přírodozpytec lidského života, zvláště jeho neřestí, pracoval sám „Comme un boeuf“ a radil mládeži důtklivě ku práci, v níž je smysl života. Ale Tolstoj, prorok odříkání, varoval mládež před Zolovou radou (vítané varování), poněvadž práce odvrací mysl od rozjímání o smyslu života, vytvořuje přepych, jehož užívají, kdo sami nepracují: pročež jen tolik práce, co každý sám potřebuje, a každý ať si koná svou práci sám.

Kdo má oravdu? Život sám dává odpověď: vizte národ neúnavných pracovníků a šetřilů, francouzský národ, pomáhající sobě i jiným; a také nárcd ruský, roztoužený po smyslu života, ztrýzněný vlastním sebetrýzněním, bez pomoci. Neníliž smysl života v tom: pracovati o díle všem stejně cenném a platném?

Český národ stojí odedávna na straně západních pracovníků. Král Karel zavedl k nám francouzskou kulturu, a jeho dcera, královna anglická, zavdala příležitost, aby se k nám dostala anglická svoboda smýšlení. Český národ oslavuje práci pro dílo, které může být jen prací vykonáno. Jeho smýšlení možno znázorniti límto rysem: hospodář seče zralé obilí za dusného slunečního úpalu; zaslechne za sebou podruha proklínajícího tuto práci; mlčky ještě spolu na poli poobědvali, načež hospodář vyplatil podruhovi mzdu řka: „Odejdi s pole, které proklínáš“.

A i tu ozve se duch odporu: ano, kdyby podruh pracoval na svém, a jen tolik, co sám potřebuje, a nedřel se na jiného! Anebo aspoň na ničím nebo společném, kde by si nikdo nic nepřivlastňoval.

V pravdě znamená vlastnictví starost; znamená zvláštní příkaz a úkol: pečuj o toto pole, aby na něm uzrálo obilí. Kdyby bylo pole ničí nebo všem společné, uzrálo by na ném nepochybně bodláčí, což je zvláštní pokyn.

V pravdě jest každé pole přece všem společné, neboť všichni požívají jeho plodů. Všichni pracují o společném velkém díle, ovšem každý jinak, a každý ne jen pro sebe, nýbrž pro všechny. Jednotlivý člověk osamocený neobstojí, neopatří si sám svou prací ani toho, co potřebuje nezbytně. O pospolité práci na společném díle neplatí počty; tu jest 2 x 1 více než 2. Dva, pomáhají-li si, udělají za den mnohem více než jeden sám za dva dni.

Jsou arci též „páni“, že nepracují o společném díle, nýbrž jen užívají výtěžku práce jiných. Český národ po tři sta let pracoval pro takové cizí „pány“. Nedávno ještě posteskl si básník: pro koho zrajete, širé české lány? Avšak národ pracoval poctivě, třebas i cizí pán bral zisk z jeho práce. Neboť pracoval o velkém, všem stejně platném a cenném díle, které miloval; nepracoval pro zisk. Pouhý zisk z práce je něco vedlejšího, marného, nectného. Dílo však je cosi slavného: vzdělaná země oplývající rostlinami a zvířaty a vzdělaní, sebevědomí, poctiví lidé. O tomto díle pracoval český národ, nedávaje se mýliti tím, že zisk brali cizí páni. A dílo zůstalo národu: cizí páni, kteří nemilovali jeho díla, nýbrž jen zisk z jeho práce, jsou rozptýleni. Dissipati amt.

I v českém národě šíří se mínění o práci, cizí jeho duchu. Mínění považující práci ne za prostředek k uskutečňování díla všem cenného a trvalého, nýbrž jen za fysickou veličinu, oceňovanou a odměřovanou podle výtěžku a zisku. Dílo jest hodnota ideová; práce jest fysický, materiální prostředek k vykonávání díla. Aby bylo vykonáno dílo všem cenné a platné, třeba rozděliti práci, aby každý hotovil svůj díl, poněvadž dílo jest asi jako veliký chrám, vybudovaný z velmi rozličných součástí. Práce jsou tedy velmi rozličné; a tu zdává se jedněm, že druzí nepracují; těm se to zdává, kteří neznají jiných způsobů práce, než jen ten svůj. A tu ztrácejí snadno se zřetele též účel práce, totiž společné velké dílo, jehož snad ani netuší. I jeví se jim práce jen jako prostředek k získání výtěžku. Cení si práci jen meteriálně, nehledíce k ideovému celku díla, I povstává klam, že mezi lidmi nejde o rozdělení prací k vykonávání společného díla, nýbrž o rozdělení zisku z prací. A to beze všeho zřetele k dílu.

Kdyby ovládl všechny pracovníky duch odporu, hledající ve všem a všude jen zisk, nastala by neodvratná zkáza všeho díla. Není však strachu; neboť odporuje to životu samému, který jest tvoření, dává více než dostává. Tvořivý pud vede dítě k neúnavnému hraní, které jest ustavičným pokoušením se o dílo. Dobrý dělník miluje dílo a nedbá práce; předělává, až ho dílo uspojojí; hanbil by se odevzdati nepořádné dílo. Práce ovšem jest obtížná a únavná, ale dílo jest radostné, působí tvůrčí radost, pro kterou se zapomene na únavu z práce. Vykonané dílo jest útěchou stáří, činí radostným večer života a proměňuje hrůzu smrti v lehké odpočinutí. Člověk bez díla, který žil jen pro zisk a požitek, bojí se stáří, ježto mu ukáže prázdnotu jeho života a se strachem pomýšlí na smrt.

Dílo spojuje a sjednocuje lidi. Nevědí, jaké bude ukončené dílo celé, o němž všichni lidé praovali, pracují a budou pracovati; vidí jen trosky zašlých kultur, které však přece nebyly marné, neboť ukazují cestu ke konečnému dílu. Ale přece každý cítí se zavázán pracovati o tomto neznámém, všelidském, božském díle; a toto vědomí činí jej dělníkem božím, i kdyby konal nejnižší práci.

Dílo sjednocuje lidi; ale rozdělení prací, nezbytné k dílu, může je rozváděti a tak ohrožovati dílo. Neboť zakrývá zúženému obzoru dílo a svádí k materialistickému klamu, jako by práce byla jen pro zisk. Zakrývá jedněm práci druhých, nepracují-li jinak, tak že oni míní, že tito nepracují. Budí zdání nespravedlivého rozdělení prací. Tyto materialistické klamy třeba rozptylovati; a je dobrým znamením, stěžuje-li materialista do nespravedlnosti: neboť se tím dovolává duchového řádu.

Rozdělení prací mezi lidi děje se totiž stále ještě materiálně, náhodami rodu a místa. Třeba i v tom zavésti řád, aby syn horníkův nebyl jen rodem určen ke stejné práci, nýbrž přidělen ku práci podle svého nadání. Je třeba, aby každý pracovník byl živ od své práce jako člověk, totiž jako dělník na všelidském, božském díle. Je třeba spravedlnosti proti materiálním náhodám: tu však nezavede materialism sám, jenž odměřuje práci podle zisku.

* * *

Jsou velmi různé práce při lidském díle. Nejnižší jest práce fysická, jako je zvedání břemen, práce sklánějící člověka k zemi, snižující jeho schopnost ke tvůrčí činnosti na úkor lidské důstojnosti. Neboť fysická práce same nic netvoří, nýbrž jen proměňuje, co již bylo. Proto svalována na zvířata nebo přemožené nepřátele, na otroky. Aby člověk dospěl ke tvůrčí činnosti, která dává víc než dostává, tvoříc nové, musí být osvobozen od břmene fysické práce. Může však se osvobodit jen sám, neboť fysická práce je nezbytná k životnímu dílu.

Člověk je Přemysl. Prometheus vzal bohům na Olympu oheň, ale příliš dlouho trvalo, než mu napadlo uvaliti na oheň konání fysické práce, potřebné životu. A v tom jeho důmysl ještě ani nedosáhl pudové tvořivosti zelené rostliny. Ta prostírajíc listí na sluneční světlo zachycuje jeho pracovní mohutnost, energii, a dává jí konati práci, totiž sestrojiti z vody a kysličníku uhličitého cukr. Z toho dále škrob, dřevo, uhlí. V těchto látkách jest nastřádána energie vynaložená ze slunce na jejich sestrojejí z vody a kysličníku uhličitého, i uvolní se k nové práci spálením látek těch nazpáek v kysličník uhličitý a vodu. Člověk, dávaje konati fysické práce ohni, spoléhá na tvořivou činnost rostlin: tou činností i sám se hýbe a pracuje, užívaje sluneční energie, jíž rostliny zachytily do živných látek jeho potravy.

Člověk, uvaliv fysickou práci na oheň, neosvobodil života od této práce, neboť spoléhá na rostliny, jež přece náležejí též k jednotě života. Nemůže býti svobody v tvoření, dokud život je ztížen břemenem fysické práce; není nikde svobody, je-li ještě někde nějaký nevolník. Práce uvalená na oheň jest uvalena i na lidi: uhelné doly a pece staly se nejhorší prací člověku samému. Proto třeba osvoboditi život vůbec od konání fysické práce.

Zásoba uhlí jakožto sluneční energie nastřádané rostlinami od věků, bude brzy vyčerpána. Spalováním uhlí, pálenám vápna vrací se ovšem do životního koloběhu veliké množství kysličníku uhličitého, potravy rostlin; a sluneční energie neubylo. Ale čas je krátký a spotřeba velká; co do roka naroste, stačí sotva k obživě lidí a jejich zvířat. Není možné uvaliti obrovskou fysickou práci, jíž potřebuje člověk k průmyslu, na rostliny. Nezbytno dáti fysickou práci konati sluneční energii samé přímo, bez prostřednictví života.

Možno předně hned využívati spádu vod ke konání prací prostředkem elektřiny. Máme u nás mnoho vody a mnoho spádu: řeky naše tekou v hlubokých údolích, která možno přehraditi; v horách možno zříditi vodní nádrže. Ani litr vody neměl by odtéci z české země, nevykonal-li aspoň 1 kgm práce. Voda může od nás odtékati méně teplá a s menší rychlostí. Možno dále využíti větrů, mořských vln a příbojů, přílivu a odlivu. Takové pokusy konají se, ale dosud se to „nevyplácí“. Ještě jest uhlí, ještě není tak zle, času dost. Přemysl jest i Dalibor; teprve nouze naučí ho housti. Nyní již aspoň ví, co jest nouze o uhlí.

Konečně bude nezbytno, rozluštiti veliký, starý problém, jak upotřebiti ke konání práce přímo sluneční energii samu. Problém jest rozluštěn tvořivostí zelených rostlin, ale nevíme dosud, jak to dělají. Stačí zatím věděti, že jest možno tento problém rozluštit po příkladu rostlin. Pudové životní tvoření převyšuje ve mnohém tvořivý důmysl člověka a jest mu vzorem. Ale důmysl může i překonati tyto vzory. Mikroskopy a teleskopy převyšují daleko dioptrické zařízení oka. Zelené rostliny zachycují jen malý zlomek sluneční energie. Velké plochy země jsou holé pouště, do kterých slunce praží bez práce: nesmírná energie se tu rozptyluje. Doufejme, že člověk nezavodní a neosází Sahary, nýbrž že tam rozloží na slunce své chlorofylové přístroje, které zachytí všechnu energii sluneční a přemění ve tvar způsobilý konati všechny práce.

Kdyby se to již brzy stalo, byla by rozřešena i velká sociální otázka skrytá ve slově: uhlí. Jak by se vyčistil vzduch! Jak čistý mohl by býti život, kdyby slunce samo přímo za něj pracovalo! A svoboda! Nikde nebylo by již nevolníka.

* * *

Tyto tužby vedou nás k docela jinému způsobu „práce“, než jest práce fysická. To jest vlastní tvořivá činnost životní, která sama nepracuje, nýbrž dává konati fysické práce podle určitého pořádku k vytvoření díla. Podobná jest činnost zelené rostliny; dává sluneční energii práci sestrojiti z kysličníku uhličitého a vody cukr; dává energii směr, kterým by se sama nedala, podrobuje ji pořádku za určitým účelem; tento účel uskutečňuje se tím jako něco nového a cenného, čeho by nikdy nebylo bez oné tvůrčí činnosti, určující pracovní řád podle idey.

Taková jest tvořivá, řídící, duchová činnost. Neobírá se fysickými veličinami, nýbrž jejich vztahy. Nepracuje, nýbrž dává konati práci a osvobozuje od práce. Nesprávně mluví se o „duševní práci“. Neboť skuteční, fysičtí pracovníci nevidí a neuznávají takové práce. Není obmezená na určitý čas, nedá se odměřovati a není pro ni mzdy, nejde též za ziskem a nedá se prodávati. Nelze s ní lichvařiti. Nelze v ní stávkovati. Jejím cílem jest jen dílo. Odeženou-li oklamaní fysičtí pracovníci duševní dělníky od díla, poněvadž jich nevidí pracovati, přijde dílo na zmar, nebude práce ani mzdy ani zisku. A co nejhorší: přeruší se dílo osvobozování života od břemene fysické práce.

Brutálnosti války způsobily zmatení myslí, tak že si neváží duchového řádu. Otupen cit pro právo a spravedlnost, otupen i stud, strážce lidské důstojnosti. Nastalo pošetilé přeceňování fysických veličin, zvláště též fysické práce. Lichvaří se s látkami, potravinami, a zvláště též s fysickou prací, jejíž cena se vyhání do nemožné výšky. Vláda fysických veličin, zbavena duchového řádu a vydaná brutálním náhodám, vedla by k úplnému rozptýlení a ke zkáze po fysickém spádu.

Avšak život, tvůrčí, duchová moc, staví se proti tomuto spádu a podrobuje fysické veličiny pořádku. Zavede i tu pořádek. Není možná, aby život byl udolán brutálním nesmyslem. Není možné, aby lichva s prací trvala vedle nezaměstnanosti. Proto oslavujeme-li práci, je to práce spořádaná k dílu. Takové práci čest a zdar! A oslavujeme-li práci, znamená to závazek, že hned zítra se do ní dáme.