Poznámky o české politice/Úvod

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Poznámky o české politice
Autor: Karel Kramář
Zdroj: KRAMÁŘ, Karel. Poznámky o české politice, Praha 1906
Online na Internet Archive
Vydáno: Praha: Bursík a Kohout, 1906.
Licence: PD old 70

Vnitřní politika rakouská spěje k nové metě. Ústavní řády, zavedené přes odpor český, zůstanou sice zatím nezměněny — ale jejich podklad, volební řád, má býti docela novým. Poslanecká sněmovna říšské rady, dojde-li k reformě volebního řádu na základě všeobecného a rovného práva hlasovacího, stane se moderním, lidovým parlamentem. Process zlidovění politiky, bouřně počatý radikalismem a obstrukcí — čímž už tak silně přesunuto těžisko parlamentárního vlivu s t. zv. stran státních, volených většinou pomocí privilegií volebních, na strany lidové, nebojící se krajních prostředků parlamentárního zápasu — dospívá ke konci: k plnému vítězství lidových požadavků po odstranění umělých volebních řádů. Neoprávněná převaha Němců nedá se nadále udržeti, třeba bylo nemožno stlačiti Němce na počet poslanců, odpovídající prostě jich počtu.

Nové perspektivy odkrývají se české politice — nové horizonty, širší, volnější. Českému národu bude možno zasáhnouti v osudy říše konečně tak, jak odpovídá to jeho počtu a jeho kulturní i hospodářské zdatnosti. Bohužel ani potom ne tak, jak mohl by a dovedl to, kdyby učiniti tak směl na historické své půdě, v rámci svého státního práva!

I na dále bude odsouzen bojovati za své životní zájmy na půdě cizí, po většině jemu nepřátelské, pod suggestivním vlivem cizího okolí. Ale přece tam bude jiným, novým činitelem, silným a mohutným, bez něhož prostě nebude více klidného a pokud to v centralistickém systému rakouském vůbec je možno, zdravého politického rozvoje

Ukáže se český národ na výši nových poměrů? Dovede využitkovati do všech důsledků nového, lepšího mocenského postavení svého ve Vídni? Dovede vyplniti touhy nové politiky české, uplatniti vliv českého národa v celé říši, když úžasnou porážkou v státoprávním boji donucen byl dáti se na klopotnou cestu činné politiky na říšské radě?

Odpověděti na tyto otázky si netroufám. Rozháranost vnitřních českých poměrů ostrým mrazem spaluje všecky naděje, klíčící z dalekosáhlého převratu ve vnitřní politice rakouské. Bojím se, že ve chvíli, kdy potřebí by bylo mohutného, jednotného vystoupení celého národa, aby rázem donutil vídeňskou politiku, dáti se na nové, lepší cesty, umožníme svou nesjednoceností, rozdrobeností svým odpůrcům, upraviti si také nové poměry tak, aby nám co nejméně prospívaly.

Konečně, každý je sám svého osudu tvůrcem. Dějinná spravedlnost není ničím jiným, než — logikou dějin. Již tolik jsme platili za vlastní své chyby, že bylo by snad na konec lépe, hledati vinu svých neúspěchů, utrpení a příkoří více v sobě samých — než v nespravedlnosti druhých. Státoprávní boj jsme prohráli daleko spíše svými chybami, neurčitostí a nejasností toho, co jsme chtěli, nedoceněním mocenských poměrů, nepočítáním s událostmi, kterých nechtěli jsme viděti, poněvadž dopadly jinak, než jsme si přáli, přeceňováním vlastních sil, konečně pak umíněností a domýšlivostí, jež nám nedaly využitkovati opětovných příležitostí, kdy mohli jsme na říšské radě přeměniti celé vnitřní ústrojí říše, poněvač to neodpovídalo theoretickému absolutismu našeho státoprávního přesvědčení — než nespravedlností svých odpůrců. Ti prostě využitkovali plnou měrou našich chyb.

Bylo by opravdu osudným, kdybychom i nyní, kdy mohutný vzmach lidového hnutí dává nám po dlouhé době těžkých bojů opět jednou možnost, zaručiti a zabezpečiti věci české novou, lepší budoucnost, zmařili zase všecko vnitřní rozháraností, rozdrobeností na malé frakce, které by jednotnou, dalekozírnou politiku českou učinily nemožnou. Zabráňiti tomu, je povinností každého, komu prospěch národa leží na srdci. Chci se o to pokusiti. Ne plamennými slovy — neboť u nás se věří raději zlým slovům pomluv a podezřívání — nýbrž pokud možno objektivným posudkem o našich poměrech vnitřních, strannických, jakož i nastíněním cest, po kterých by se po mém soudě měla bráti česká politika. Nepotřebuji ubezpečovati, že nebudu se báti říci pravdu, i když bude nepříjemnou, a že nemíním ustupovan heslům a frázím, třeba byly populární, mám-li je za neprospěšné a škodné našemu národnímu rozvoji. Populárnost je v politickém životě pomíjející, a kdo stále po ní touží, nutně se stává — komickou figurou. Máme toho příklady. Jen opravdové přesvědčení, bezohlednost v pravdě a v hájení toho, co za dobré a spravedlivé jsem uznal, budí opravdovou úctu — a ta přetrvá i politické neúspěchy. Také toho viděli jsme u nás přímo velkolepý příklad.

Nechci také psáti panegyrkus straně, k níž patřím. Znám lépe, než kdo jiný, její vady a nedostatky, a ovšem také vím, jak úmyslně a nespravedlivě se jí často křivdí. Ale znám především její program, a mým hlubokým přesvědčením jest, že na tomto programe sjednotiti se může převážná část našeho národa, a že rozháranost naše v nejmenší míře zaviněna je otázkami programovými. Zjednodušení našich strannických poměrů, seskupení toho, co k sobě patří, zejména pak spojení všech, kteří chtějí positivní, lidovou politiku českou bez zbytečných ústupků politickému a sociálnímu radikalismu — je všecko, čeho bych si přál. Neboť potom možnou by byla politika, která by českému národu vydobyla ono vynikající místo mezi národy rakouskými, které mu právem náleží. A jen to je pevná a bezpečná cesta k dostižení našich posledních cílů, k obnovení zákonodárné a správní osobitosti zemí koruny České v rámci federalistického Rakouska.