Povětroň/XXXVI.

Povětroň Karel Čapek
XXXV.	XXXVI.	XXXVII.

Údaje o textu
Titulek:	XXXVI.
Autor:	Karel Čapek
Krátký popis:	Drama o umírání a smrti.
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 22. vyd. Povětroně. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985
Licence:	PD old 70

“Nevydržel v hotelu, musel ven, do noci; sedí v přístavu na hromadě nějakých pražců pod dohledem negerského strážníka, opřen lokty o kolena, a dívá se do černé, šplounající vody. Teď ví všechno a nemusí ani vzpomínat; rovná to v sobě jako karty, aby žádná nepřečnívala, a obrací jenom ten nebo onen list, ano, je tam, a nic nechybí. Takový divný pocit – je to úleva, nebo bolestné přeplnění?

Řekněme, domov. Domov bez matky, velké pokoje s těžkými záclonami a černým, důstojným nábytkem. Tatínek, který neměl pokdy pro dítě, veliký, cizí a přísný. Ustrašená, úzkostlivá teta – pozor, hošíčku, tam si nesedej, nedávej to do pusy, nesmíš si hrát s těmi umazanými dětmi. Červený a zelený míček, hračka nejmilejší, neboť ukradená na ulici řvoucímu dítěti, jednomu z těch šťastných, které směly běhat usmrkány a bosy, hrát si s blátem nebo sedět na bobečku v písku. Bývalý pan Kettelring se usmívá a oči mu svítí. Tak vidíš, teto, a přece jsem nakonec běhal bos a umazaný jako uhlíř; jedl jsem okurky čuču, které černoška otírala svou špinavou košilí, a nezralé guayavy sebrané z prachu cesty. – Někdejší Kettelring má téměř pocit ukojené pomsty. Přece jsem provedl své.

A pak neklidný chlapec, jehož přirozená divokost je potlačována takzvanou výchovou. Začíná rozumět řemeslu svého otce. To řemeslo je bohatství. To řemeslo jsou továrny. To řemeslo je, aby co největší počet lidí byl přinucen pracovat co nejvíc a co nejlaciněji. Chlapec vidí ty zástupy dělníků, kteří se hrnou ze vrat továren se svým zvláštním nakyslým zápachem, a má pocit, že ho všichni nenávidí. Otec je zvyklý křičet a poroučet; bůh ví, co to dá vztekání, aby bylo získáno takové bohatství. Člověk by řekl, že to ani nestojí za tu zlost; ale nic naplat, majetek není mrtvá hmota, chce žrát, aby nepošel, a musí být náležitě krmen. Tobě, hochu, bude jednou svěřeno toto vlastnictví, ne abys je měl, ale abys je rozmnožil; pročež uč se šetřit a přičiňovat se, máš-li jednou nutit druhé, aby se lopotili a vystačili s málem. Vychovávám tě pro praktický život; vychovávám tě pro svůj majetek. – Bývalý Kettelring se rozšklebil. Tak to tedy mám po otci, že jsem uměl poroučet a rasovat lidi; vida, přece jen nějaké dědictví. Tehdy, ano, tehdy se to mladému chlapci nechtělo líbit; byl spíše lehkomyslný a líný, – snad to bylo jen ze vzdoru proti tomu, co mu bylo předem určováno jako jeho budoucnost. Nejsme tady pro sebe, ale proto, abychom sloužili majetku; kdo neslouží svému, bude otročit cizímu – tak nějak zní zákon života. A ty, hochu, půjdeš v mých šlépějích.

Někdejší Kettelring se roztřásl tichým smíchem. Ne, rozhodně v nich nešel. Byl jenom princ následník, který čeká, jak to jednou roztočí. A zrovna naschvál – špatná společnost a takové věci. Rozumí se, dluhy, směšné sice, ale přesto ne zvlášť počestné. Otec se třese rozčilením a vyslýchá, co to znamená, začs to vydal a podobně; ty kluku, myslíš si, že proto já se dřu, že pro tvé ničemnosti já vydělávám a šetřím své peníze? A tu to v synáčkovi propuklo – rozumí se, jen vzdor, jen schválnost, jen taková vášnivá prudkost; se zaťatými pěstmi řve otci do tváře: Nech si své peníze, sežer si je, já je nechci; kašlu na ně, hnusím si je; nemysli si, že budu takový otrok peněz jako ty! – Otec zfialověl, divné, že ho tehdy neranila mrtvice; ukazoval na dveře a sípěl: Marš! Ještě okázale a hromsky bouchnout dveřmi, a hotovo, exit synáček.

Bývalý pan Kettelring potřásl hlavou. Bože, taková hloupost! Málo-li je podobných hromobití v rodinách, nu, a čert je vzal. Jenže tehdy na sebe narazili dva zvláště tvrdí a paličatí. Synáček už nepřišel a nedostavil se, ani když ho k sobě pozval otcův právní zástupce; důstojný právní přítel nakonec našel marnotratného syna v posteli s jakousi teoretickou a praktickou anarchistkou, a protože mladý pán jinak nedal, musel mu v této pohoršující situaci vyložit své poslání. Zhostil se ho docela pěkně; jednak se káravě chmuřil, jednak a zvláště zářil taktní a shovívavou blahovůlí, neboť mládí se musí vybouřit, zejména mládí dědice tak nadějného. Váš pan otec, sděloval, vás nechce vidět, pokud prý nepřijdete k rozumu; mladý příteli, děl srdečně, nemám pochybností, že se o to pokusíte a že se vám to podaří, haha, že ano? Mezi námi, řekl s hlavou skloněnou pobožně na stranu, majetek (divže neřekl pan majetek) vašeho pana otce se nyní odhaduje na třicet, třicet pět miliónů; mladý muži, s takovým majetkem se nežertuje. – Vypadal při tom opravdu nesmírně vážně a slavnostně, ale opět se rozveselil. Váš pan otec mne požádal, abych vám řekl, že je ochoten vám až do vaší plnoletosti vyplácet mýma rukama jistou apanáž. A jmenoval sumu téměř špinavou – starý lakomec si zůstal věren i ve svém spravedlivém hněvu. Ovšem, kdybyste ani pak nepřišel s rozumnějšími náhledy – Advokát pokrčil výmluvně rameny. Ale já doufám, že to bude pro vás zdravá a tvrdá škola života.

Tak dejte sem ty prachy, ozval se dědic třiceti miliónů, a vyřiďte starému, že mu přeju hodně dlouhého života, aby si na mne počkal.

Anarchistka nadšeně tleskala.

Důstojný advokát jí laškovně pohrozil tlustým prstem. Vy, vy, jen nepopleťte hlavu našemu mladému příteli. Ať se pobaví, to ano, ale nic víc, víme?

Děvče na něho vyplázlo jazyk; ale zářící, blahovolný právník už hřejivě tiskl ruku marnotratného syna. Drahý, drahý příteli, pronášel dojatě, budeme se všichni těšit na váš brzký návrat.

Tehdy bylo marnotratnému synovi osmnáct let; do svého plnoletí se potloukal, jak to právě mladí lidé dovedou, to jest, sám by teď nemohl říci jak, a hlavně, komu všemu za to zůstal dlužen. Rozumí se: Paříž, Marseille, Alžír, Paříž, Brusel, Amsterodam, Sevilla, Madrid a znovu Paříž – Pokud mu bylo známo, jeho otec, jako by s rozpadem rodiny ztratil poslední vnitřní zábrany, se zaryl chorobně do dělání peněz a do ubohého, senilního skrblení. Bůh s ním, to tam ta hromada peněz naroste! Přesně s datem plnoletosti přestala docházet hubená apanáž. Marnotratný syn se rozzuřil: Myslíte, že teď přilezu na kolenou? A zrovna ne! – Pokusil se pracovat, ale zvláštní: teprve s prací na něho dolehla bída s nouzí, a když se pokoušel o bývalý lehčí způsob života, už to nešlo, už měl na sobě napsáno něco, co ho dělalo podezřelým z chudoby. Tehdy měl děvče, jež bylo nemocné a ztratilo místo. Litoval ji a chtěl jí pomoci; napsal otcovskému právnímu příteli, že by náhodou na krátkou dobu potřeboval pár tisíc franků – Dostal na centim tolik, kolik stála jízda z Paříže domů třetí třídou, a k tomu dopis, že pan otec je ochoten mu odpustit, ukáže-li pan syn, že chce doma rozumně pracovat, a tak dále. Vlastně teprve tehdy zaťal zuby, teď už bez větroplašného furiantství, a řekl si: ‚To raději pojdu hladem.‘

Bývalý pan Kettelring, sedící na břevnech v Port of Spain na Trinidadu, se až lekl. Řekl to nahlas, tak jako tehdy, ale nyní nad tím kroutil hlavou.”