Povětroň/XXXI.

Povětroň Karel Čapek
XXX.	XXXI.	XXXII.

Údaje o textu
Titulek:	XXXI.
Autor:	Karel Čapek
Krátký popis:	Drama o umírání a smrti.
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 22. vyd. Povětroně. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985
Licence:	PD old 70

“Řekněme nazdařbůh: Haiti, Puerto Rico, Barbuda, Guadelup, Barbados, Tobago, Curacao, Trinidad. Holandští agenti, britská koloniální elita, námořní důstojníci ze Států, skeptická a nepořádná byrokracie francouzská; a všude kreolové štěbetající v patois, negři, filles de couleur, mnoho lidí surových, víc nešťastných, a nejvíc těch, kteří se jakžtakž snaží uchovat důstojnost ohrožovanou pitím, svěděním a pohlavními mezaliancemi. Případ X, pokud to šlo, dával přednost vyšlapaným cestám; přesto snad byly týdny a měsíce, kdy mu bylo žít pod slaměnou střechou, v chýši postavené na břevnech jako holubník, aby měl pokoj od krabů a stonožek, na kraji pralesa praštícího větrem nebo dýmajícího v dusném lijáku; zde trůnil na dřevěných schůdkách, nechával si z chodidel vypichovat písečné vši a dohlížel, aby opět pár set akrů bývalé přírody bylo připraveno nést dřeň a plod byliny zvané Prosperita. Tu nastěhuje se požehnání do tohoto kraje, záležející v tom, že negři budou muset pracovat víc než dosud, ale zůstanou stejně bídní; zato v nějaké jiné části světa se přestane sedlákům vyplácet dřeň a plod jejich polí. To je běh věcí, a panu Kettelringovi je to jedno; když třtina, tedy třtina; ať bouchají sekery, piští komáři a hýkají černoši, – nakonec se to vše pěkně procedí a uhladí v klapání psacích strojů. Ne, to nejsou psací stroje, to jsou žáby, to jsou cikády, to pták tluče zobanem do stromu. Ne, to není pták ani chrastění stébel, to jsou spíš psací stroje; a Mr. Kettelring sedí na zemi a klepe prstem do zrezavělého psacího stroje. Jen obchodní dopis Kubánci, nic víc; ale ten ničemný stroj je tak sežrán vlhkostí a rzí – – Kettelringovi se jaksi ulevilo. Co dělat, tento dopis už nebude napsán; dobrá, tedy se vracím.

Tedy se vrací na Kubu, zaslouživ se o výnos třtiny na Ostrovech; vrací se na bachraté lodi naložené vanilkou, pimentem a kakaem, muškátovým květem a mandarínky, angosturou a zázvorem, na lodi plné vůní, rozšafné jako krám s koloniálním zbožím; je to holandská loď batolící se od přístavu k přístavu jako povídavá tetka, která se zastaví před každým krámem a má mnoho řečí. Žádný spěch, pane, ruce do kapes a koukat. Nač? Inu, na vodu, na moře, na sluneční cestu, která je na něm psána; nebo na ostrovy s modrými stíny, na oblaka zlatě vroubená, na létací ryby, jak rozstřikují třpytnou vodu. Nebo večer na hvězdy; to přijde břichatý kapitán, nabídne tlusté cigáro a také toho mnoho nenamluví. Koneckonců docela by stačilo zůstat nějakým panem Kettelringem. Stále je na obzoru nějaká bouřka, v noci to prošlehává širokými, červenými blesky za závojem dešťů; nebo začne světélkovat moře v bledých a modravých pruzích, které se rozbíhají a náhle se rozplynou; a dole, v té černé a šplouchající vodě, pořád něco fosforeskuje svým vlastním světlem. Pan Kettelring se opírá o zábradlí a je pln něčeho, co není ani nuda, ani opojení. Ano, to jediné je jisto: že kdysi už právě tak plul a cítil se takto šťasten a bez tíhy. Teď to v sobě ukládá, aby na to už nezapomněl. Na tuto touhu rozpřáhnout ruce. Na ten nesmírný pocit lásky, volnosti nebo čeho.

Camagueyno jej přivítal s otevřenou náručí; starý pirát dovedl být uznalý, když se mu vracel koráb naložený dobrou kořistí. Už nesedí s Mr. Kettelringem v kanceláři, ale ve stinném pokoji, u stolu pokrytého damaškem, anglickým sklem a konvicemi s těžkými stříbrnými hlavami, nalévá mu černé víno – a patrně z úcty – se namáhá s ním mluvit anglicky. Pokoj se otvírá lehkými oblouky a sloupky do patia vyloženého majolikou; uprostřed zurčí fontána mezi palmičkami a myrtami ve fajánsových květináčích jako někde v Seville. Seňor Kettelring je nyní vzácný host, můj dům patří vám, praví Kubánec se starou španělskou velkolepostí a vyptává se na jeho cesty a návrat, jako by to byly toulky vznešeného muže jen tak pro zábavu. Mr. Kettelring nemá ovšem dost tradice pro tyto okolky a mluví business; tam to vypadá tak, onen dlužník je špatný, podnik tam a tam by mohl mít budoucnost a stojí za investice. Camagueyno kývá hlavou, very well, sir, o tom ještě budeme mluvit, a mává rukou; ale, ale to má dost času. Hodně zestárl, je důstojnější a pošetilejší, než býval; huňaté obočí mu jezdí nahoru a dolů po čele, a na vaše zdraví, drahý Kettelringu, na vaše zdraví. Pochechtává se vzrušeně. ‚A co ženské, jaké to tam je se ženskými?‘

Kettelring se podivil. ‚Děkuju za optání, ještě to ušlo. Co se týče pozemků na Trinidadu, je to zatracený močál; ale kdyby se to odvodnilo – ‘

‚Je to pravda,‘ sípěl Kubánec, ‚je to pravda, že na Haiti jsou černošky jako zběsilé, když – když jsou ty jejich pohanské fiestas? He?‘

‚Je,‘ řekl Mr. Kettelring. ‚Nadobro divé, pane. Ale nejlepší chabines jsou na Guadelupu.‘

Camagueyno se k němu naklonil. ‚A co Indky, jaké jsou Indky? Jsou muy lascivas? Prý mají – takové tajné nauky, je to pravda? Musíte mně všechno povídat, drahý Kettelringu.‘

Do pokoje vešla dívka v bílých šatech. Kubánec vstal, obočí nespokojeně zvednuto div ne až k vlasům. ‚To je má dcera Maria Dolores, Mary; studovala totiž na univerzitě ve Státech.‘ Bylo to, jako by ji chtěl omluvit; španělské děvče přece nevkročí do pokoje, kde je cizí caballero. Jenže Mary už podává po americku ruku. ‚How do you do, Mr. Kettelring?‘ Tváří se kostnatější a hranatější, než je, chce vypadat anglicky; přitom bledě olivová a černá jako smola, srostlé obočí a pod nosem chmýří, pravá a dobrá Kubánka.

‚Well, Mary,‘ povídá Camagueyno na znamení, že by mohla jít; ale Mary je americké a samostatné děvče, sedne si s nohama zkříženyma a pálí do Mr. Kettelringa otázku za otázkou. Jak to vypadá na Ostrovech. Co se sociálními poměry černochů. Jak žijí, co děti, co zdravotní poměry. Mr. Kettelring se tiše baví její školní horlivostí, zatímco Camagueyno zvedá pohoršeně obočí jako dvě ohromné chlupaté housenky. A Mr. Kettelring lhal jako školní učebnice: Blažené ostrovy, Miss Mary, hotový ráj; samý panenský prales s kolibříky fufu, sama od sebe tam roste vanilka, jen ji trhat; a co se týče černochů, tedy nelze si stěžovat, radují se jako děti…

Americké děvče poslouchá, kolena objata, a nespouští oči z tohoto muže, který se vrací přímo z ráje.”